Dnešní doba by se dala charakterizovat tak, že se trochu vracíme ke kořenům a celá myslivost si v dnešní moderní, přetechnizované a od přírody a přirozeného koloběhu života odtržené společnosti, hledá nové místo. Toto hledání je logicky spojené s přehodnocováním některých zažitých či přežitých názorů, postojů a tradic.
A i v našem tradičním oboru si mnozí dodávají odvahu udělat něco jinak, než je zvykem. Vzniká tak sice určité napětí mezi zastánci všeho tradičního a novátory, ale tohle je stav, který lidstvo zažívá vlastně od nepaměti.
Určitě by bylo lepší se nad mnohé zbytečné sváry přenést a věci si dělat po svém a nechat ostatní jít po jejich cestě. Historie ukazuje, že to, co je přežité, stejně časem upadne v zapomnění a novinka, která za nic nestojí, se neprosadí. Z tohoto pohledu je boj za něco, co nemá valné vyhlídky, poněkud plýtváním energie, ale to už je na každém z nás.
Já bych se v tomto příspěvku rád pokusil zamyslet nad tím, jak co nejlépe využít potenciál, který představují lovecké aktivity. To je totiž jedna ze zásadních výzev myslivosti, protože nastavení dnešní společnosti vede k tomu, že lov volně žijících zvířat je vnímám spíše negativně.
Počítejme proto s tím, že budeme muset veřejnost stále více přesvědčovat, že to, co děláme, je nezbytné, a že to děláme způsobem, který máme pečlivě promyšlený a dokážeme svoje kroky obhájit sami před sebou i ostatními.
Proto poněkud ustupuje význam lovu jako zdroje trofejí a loveckých zážitků. S tímto pak jsou spojeny existenční problémy obor a bažantnic, které v řadě zemí čelí velkým omezením ze strany úřadů i nepřátelství ze strany aktivistů.
Naopak do popředí se dere postavení lovu jako nástroje pro regulaci nadpočetných populací býložravců a následného dosažení rovnováhy mezi zvěří a potřebami společnosti, zejména stavem lesů.
Pro určitou část veřejnosti je akceptovatelný i lov jako zdroj zvěřiny.
S tímto příklonem k pragmatičnosti je pak spojen i určitý ústup od striktního výkladu tradičních mysliveckých pravidel, která v určitých případech lov znesnadňují a upřednostňují chovatelskou či sportovní stránku.
V této měnící se době je proto potřebné hledat maximálně efektivní způsoby lovu, které budou akceptovatelné veřejností a budou zahrnovat i šetrné chování ke zvěři a smysluplné staré i nové tradice. Já bych se rád věnoval vlivu lovu na chování zvěře a na to, jak využívá prostředí.
Lov a jeho přínosný rušivý dopad
Lov a veškeré aktivity, jež jsou s ním spojeny, nejen snižuje počet jedinců daného druhu, ale většinou i velmi rušivě působí na zbývající zvěř. Tento vliv přitom bude nejvýraznější u tlupních a nejmenší u solitérně žijících druhů.
Zvěř se sice dokáže přizpůsobit různým rušivým vlivům a naučila se přežívat i v blízkosti lidských sídel, ale neustále vyhodnocuje riziko ohrožení života a na skutečné nebezpečí citlivě reaguje. Toto nepřímé působení lovu na zvěř můžeme vnímat negativně, ale kupodivu i pozitivně.
Negativní dopady jsou spojeny se stresem zvěře, zhoršením jejího výživného stavu, kondice i trofejí. Naopak pozitivní důsledek spočívá v tom, že zvěř se začne intenzivně lovecky využívaným lokalitám vyhýbat a cíleným loveckým tlakem tak máme možnost ovlivnit početnost zvěře v různých částech honitby a tím třeba snížit škody na polích, zabránit dopravním nehodám, nebo omezit výskyt zvěře v blízkosti lidských sídel.
Základní podmínkou, aby lov mohl takto působit je ovšem soustředění loveckých aktivit do konkrétních míst a v jejich okolí naopak vytvoření zón klidu. Počítejme s tím, že zvěř velmi přesně vyhodnocuje riziko pobytu na konkrétních místech.
Pokud tedy chceme, aby část honitby využívala zvěř méně, než zbytek, tak v této části musí být lovecký tlak vyšší než jinde. Pokud bude lovecký tlak v celé honitbě stejný, byť by byl vysoký, tak se zvěř přizpůsobí a efekt ovlivnění výskytu zmizí.
Naše druhy zvěře nejsou přizpůsobené na delší migrace, a tak mozaika klidových a loveckých zón musí být relativně hustá, aby dostatečný počet kusů měl vůbec možnost klidovou zónu objevit a využívat. Největší potenciál je u tlupních druhů s většími domovskými okrsky, typicky třeba u divočáků.
Aby lov takto fungoval, je důležité zachovat několik podmínek:
1. V oblasti výskytu zvěře mít zóny klidové i rizikové. Mezi těmito zónami by měl být co největší rozdíl v tom, jak se zde zvěř cítí bezpečně;
2. Lovecký tlak v rizikových zónách musí být intenzivní a nesmí být pro zvěř předvídatelný a naopak by se způsoby lovu, denní doba a další podmínky měly měnit, aby si zvěř nebyla nikdy jistá. V lovecké zóně je nejlepší lovit po celý rok, využívat stejně pracovní dny i víkendy a lovit ve dne i v noci.
Intenzita loveckého tlaku by ale neměla být pořád stejná. Je vhodné rozšířit spektrum technik a využívat i rušivé způsoby lovu, například lovit zde celoročně, šoulačkami a s využitím psů, intenzivně lovit mladou zvěř.
Rušená zóna by měla být prostorově jednoznačně definovaná a pro zvěř předvídatelná, ale lovecký tlak v ní by měl být zcela nepředvídatelný;
3. Zvěř by si nebezpečí měla uvědomit co možná nejdříve, jakmile vstoupí do rizikové zóny. Je tedy potřeba se smířit s tím, že v zájmu docílení odstrašujícího efektu lovu bude nutné někdy porušit chovatelská kritéria. Zvýšení pocitu ohrožení zvěře je možné například tím, že se při střelbě nebudou používat tlumiče hluku a při lovu z tlupy umožníme zbývajícím kusům, aby si spojily výstřel s lovcem;
4. Naopak režim v klidové zóně by měl být zcela předvídatelný a zvěř by se zde měla cítit bezpečně. Neznamená to, že se zde nemůže lovit vůbec, například je vhodné zde jednou či dvakrát ročně uspořádat naháňku, případně zde mít nachystané větší odchytové zařízení. Zásadním faktorem úspěchu je ale klid;
5. Plocha klidových zón nesmí být příliš malá ani velká. Zbytečně velké plochy by zvěři umožnily zde dlouhodobě přežívat a zhoršovaly by se podmínky pro lov. Naopak příliš malé plochy by zvěři neposkytly dostatečný pocit klidu a nedostavil by se žádoucí efekt, že se zvěř zde soustředí.
Pokud jsou honitby malé, zejména když mají malý podíl lesa, bylo by vhodné vzájemně spolupracovat například tak, že klidová zóna vznikne v lese na obou stranách hranice honiteb. Taková klidná hranice honiteb by určitě prospěla chovu zvěře i vzájemným vztahům a společný lov by se zde naplánoval v obou honitbách současně. Něco takového je ale na mnoha místech nemožné kvůli mezilidským vztahům, ale proč se o to alespoň nepokusit?
6. Je dost příkladů, jež ukazují, že zvěř velmi rychle a přesně reaguje na vytvoření klidové zóny, případně zvýšení tlaku na určitých místech, a že tento efekt může být přínosný. Aby to ale fungovalo, je nezbytné důsledně dodržovat pravidla.
Pokud podlehneme pokušení jít něco ulovit do klidové zóny, nebo naopak dáme zvěři na nějakou dobu pokoj v rušené, tak se výsledek našeho snažení vytrácí. Důslednost je tak tou nejpodstatnější podmínkou úspěchu. Nakonec mnozí z nás jsou kynologové a vědí, kam vede nedůslednost při výcviku psů a s divokými zvířaty je to podobné.
Proč si takto komplikovat život?
Kdo dočetl až sem, tak se možná zamýšlí nad tím, zda se něco takového vyplatí. Odpověď je samozřejmě nesnadná a bude záviset například na tom, zda chceme něco dělat pro snížení škod zvěří. Největší význam to bude mít při prevenci škod na zemědělských plodinách. Otevřená pole v blízkosti lesů se přímo vybízejí k tomu, abychom zde intenzivně lovili a omezili tak způsobené škody.
Smysl to ale má i v lesní honitbě. Pokud v ní budu lovit po celé ploše stejně, tak lovecký tlak bude relativně malý, ale zároveň zvěř v celé honitbě nenajde kousek klidného místa. Chování zvěře tak bude ovlivněno lovem sice málo, ale zato všude.
Když ovšem honitbu rozdělím na klidné a lovecké úseky, tak můžu i zde snížit škody na lese a zároveň si zvěř připravím na podzimní naháňky, protože ta bude přednostně využívat houštiny v klidných zónách, kde je samozřejmě možné i vybudovat větší chytáky a v případě potřeby zvěř ulovit živou. I pro čistě lesní honitby tedy taková úprava může mít přínos.
Jeden z otazníků, které bychom při aplikaci tohoto systému museli vyřešit, je vnadění. To totiž láká zvěř tam, kde ji lovíme a tedy v podstatě nechceme a tím snižuje odstrašující efekt lovu. Pokud bychom chtěli důsledně omezovat škody zvěří na polích tím, že zde budeme intenzivně lovit, tak je asi nesmysl, abychom sem zvěř lákali na vnadiště. Tyto dvě techniky lovu tedy dost dobře nejdou dělat dohromady a je potřeba si vybrat, co kde budeme provádět.
Vnadění sice přináší možnost pohodlného lovu, ale z pohledu usměrňování distribuce zvěře je poměrně kontroverzní.
Ještě bych rád upozornil na skutečnost, že asi nejhorší výsledek můžeme očekávat od lovu srnců na jaře a létě. Ti v této době žijí teritoriálně, a jakmile se teritorium uvolní, tak jej obsazují jiní srnci z okolí a nemůžeme očekávat, že intenzivním lovem způsobíme jejich nezájem o atraktivní místo.
Závěr
Lov, který má za cíl kromě dosažení úlovku i záměrné rušení zvěře je poněkud kontroverzní a do určité míry je v rozporu s chovatelskými zásadami. Uvědomme si ale, že k rušení zvěře lovem stejně dochází. Je sice teoreticky možné ulovit dostatečný počet kusů a zároveň minimalizovat rušení na zbývající zvěř, ale to znamená obrovské omezení v lovu, který je potřeba udělat v co nejkratším čase a nejlépe bez střílení. Vše je zvládnutelné, ale už to není myslivost ve formě, jaké se věnujeme.
Normální lov tak rušení stejně přináší a můj příspěvek má za cíl ukázat, že se tento ne příliš žádoucí efekt dá využít ku prospěchu hospodaření v honitbě.
Rozhodně nenabádám k tomu, abychom zvěř záměrně plašili. Úplně stačí, když normální lovecké aktivity cíleně soustředíme do určitých míst. Také je ovšem dobré připomínat, že chov zvěře je nejen o úlovcích a tradicích, ale na prvním místě by mělo být o zodpovědném hospodaření.
Použité literární zdroje: Amer Natur, 1999: 649-659; Ecol, 2005:3387-3397; J Appl Ecol, 2013: 544-549.