Možná plánujete pořízení loveckého psa. Procházíte inzerci, stránky chovatelských stanic – a řešíte: vzít si štěně z pracovní linie, nebo z výstavní? A co to vůbec je? Ještě před pár lety (no dobře, asi před třiceti) tenhle problém nikdo řešit u většiny pracovních plemen nemusel. Všichni psi loveckých plemen měli zkoušky povinné k uchovnění a s drtivou většinou z nich se také pracovalo, protože ještě nepanovala móda ohařů a jiných lovců v rukou laické veřejnosti. Takové případy byly vzácné, většinou se nemyslivec s pořízením a výcvikem loveckého psa tak nějak myslivcem stal nebo se s tou naší komunitou sblížil a bral psa do praxe také.
Šampioni versus dělníci
Dnes je doba jiná. Mnoho pracovních plemen k uchovnění již ani nepotřebuje zkoušku z výkonu, mnoho psů má jen základní nutné (ať už k uchovnění nebo získání titulu šampion krásy) zkoušky a dále se s nimi nepracuje, jsou plemena, kde je to horší (část slídičů, teriéři, malé varianty jezevčíků) a pak ta, kde je to stále s prací dobré (jagdteriér, část honičů, barváři). Zbytek plemen se pohybuje v šedé zóně – zkoušky skládají, ale úroveň je rozdílná, část chovatelů se zaměřuje spíše na exteriér a práci bere jako koníček, případně nutné zlo, ne poslání loveckého plemene. Samozřejmě je mnoho těch, kteří zdárně kloubí práci a exteriér. My se ale podíváme na extrémy – na v podstatě oddělení pracovních a výstavních chovů.
Výstavy mění vzhled plemene
Chov na exteriér, tedy prezentaci a ocenění psů na výstavách, přináší pro mnoho plemen pozvolné morfologické změny oproti minulosti a mnohdy i oproti standardu. Protože výstavy jsou show, rozhodčí mnohdy preferují extrémně vyvinuté znaky plemene – lépe vypadá větší jedinec než menší, bohatší osrstění než z pole odrbaný dlouhosrstý pes, vídáme extrémně hluboké hrudníky u ohařů nebo extrémně krátké běhy u jezevčíků po americkém vzoru, u basetů ještě doprovázené nadměrnými vráskami. Výstavy, ať chceme nebo nechceme, prostě postupně a vlastně nenápadně mění vzhled plemene. Pokud vyhrává pes, který má velký hrudník, výraznou obrovskou hlavu, srst až na zem – do několika let tak bude vypadat většina vystavovaných jedinců.
Funkční stavba těla prioritou
Jenže pro pracovního psa by měla být prioritou funkční stavba těla. Ano, naše lovecká plemena mají výrazné znaky i tak – jezevčík musí mít krátké běhy, aby lépe vnikal do nor, ohař prostorný hrudník, aby zvládl dlouho běhat v poli, ale vše musí být přiměřené. Dobrý lovecký pes je ten, který je pro svou práci nejlépe stavěný. Stejně jako u dalších pracovních zvířat, například koní, je lépe stavěné zvíře výhodou – obecně – čím funkčnější stavba těla, tím méně dochází ke zraněním při pracovní zátěži, což samozřejmě znamená méně peněz za veterináře a méně času stráveného v léčení, kdy zvíře nemůže pracovat. Tím byste se měli řídit i při výběru štěněte – kromě dobré, pevné povahy si vybírejte to štěně, které je zároveň i dobře stavěné, tedy nemající přehnaný znak, který by mu znemožňoval, byť by třeba mělo skvělý temperament, dlouho a neúnavně pracovat. Takový pes možná nebude v dnešní době vyhrávat výstavy, ale rozhodně bude lepším pracovním psem.
Nedávná historie
Většina plemen, u kterých je dnes už občas těžko věřit, že jde o lovecké plemeno, přitom ještě před několika desítkami let vypadala zcela jinak. První labradoři byli například do Československa přivezeni koncem 60. let minulého století do několika bažantnic a šlo čistě o pracovní linie, dnes označované jako trialové – jde o vyšší, štíhlejší a drobnější zvířata, více podobná ohařům. Takoví byli labradoři až do 90. let, kdy bylo dovezeno více jedinců z výstavních linií, které postupně převládly. Dnes je u nás chov labradorů rozdělen stejně jako v zemi původu na trialové chovy, kdy se chovatelé se psy věnují hlavně working testům a na show linie, se kterými se ale také pracuje – což je rozdíl od země původu, kde se loví jen se psy s trialovými liniemi.
Mizí nám vlohy?
Takto výrazné rozdělení, kdy se dá na první pohled rozlišit pracovní a výstavní linie podle stavby těla, ale najdeme zatím jen u retrívrů. U ostatních plemen se vzhled postupně přizpůsobuje módě a pracovní a výstavní chovy se liší nenápadněji – spíše množstvím zkoušek, využitím v praxi – a mnohdy také povahami. Pokud se nedělá se psy po několik generací, nebo pokud absolvují jen základní zkoušky, nevíme přesně, co si pouštíme do chovu, co se týče vloh, není dost prostoru na jejich ověření, a tak mnoho dnešních plemen, kde již není povinná zkouška z výkonu, pomalu vlohy pozbývá, a pro myslivost jsou použitelná méně a méně anebo jejich příprava stojí výrazně větší úsilí, než tomu bylo v minulosti.
Štěně z pracovního spojení?
Nejspíš vás tedy napadne opatřit si štěně z inzerovaného pracovního spojení. To je dobrý nápad, jen si předem ujasněte, co je práce. Pokud mají rodiče vrhu jen zkoušky vloh a k nim třeba u jezevčíka noru (českou bezkontaktní) nebo u slídiče barvářské zkoušky, otázka je, zda jezevčík nemá vlohu pro práci na barvě a slídiči nejdou aporty anebo to jen majitelé dál nedotáhli. V takovém případě je lepší se pořádně vyptat, nechat si aspoň matku štěňat ukázat při práci. Asi nejlepší je vzít tu přípravu na pořízení štěněte z gruntu a třeba rok předtím již objet zkoušky a zaměřit se na chovatelské stanice, jejichž odchovy se nám líbí nejvíc, případně se na chovatele ptát majitelů psů, jejichž práce se nám líbí na společných lovech a podobně. Ne každé inzerované pracovní spojení je totiž opravdu pracovní, mnohdy jde jen o líbivou formulku do inzerátu. Stejně tak formulace „aktivně využíván v praxi na honech či naháňkách“ by nás měla zarazit, pokud dotyční rodiče vašeho budoucího psa mají třeba jen ty zkoušky vloh nebo barvářské zkoušky. Pokud tedy aportují nebo nahánějí, proč na to nemají loveckou upotřebitelnost?
Samozřejmě, ani štěně po všestranných rodičích skvělých v praxi nemusí být loveckým géniem – to se stává i v lepších rodinách. Je tam ale výrazně větší šance, že to klapne, než sázka do loterie v podobě štěněte, jehož rodiče jsou pouze výstavními šampiony a jejichž vlohy nebyla žádná nebo byla jen malá možnost (ZV, OVVR) si ověřit. Nevíme stále přesně, jak se dědí které lovecké vlohy, ale víme, že některé z nich se opravdu dědí – jako třeba hlasitost, a že některé se nesou v určitých liniích (zájem o práci na barvě například). Proto pro praxi vybírejme raději štěně z chovu, který se věnuje hlavně práci. Ideálně konkrétněji té práci, na kterou psa chceme – jinak budu vybírat psa na dosledy a jinak na naháňky, ale u obou musím vědět, po čem v inzerátu koukat, na co se zeptat a co chtít vidět. Pokud trváme i na kvalitním exteriéru (chápu, náš pes by se nám měl i líbit), pátrejme po chovu, kde jsou rodiče i výstavně ocenění, ale diplom z výstavy s vámi na dosled nebo dohledávku nepůjde…
Lucie KOLOUCHOVÁ