Vážení čtenáři časopisu Myslivost, touto třetí částí uzavřeme příběhy, které se staly současným i minulým sokolníkům. Ten dnešní příběh patří nepochybně k těm současným, i když už od něj také uplynulo značné množství vody v potoce. Příběh se přihodil Ondrovi Pelikánovi, který je sokolníkem záchranné stanice Lipec, která má své ukázkové a výukové programy pro děti i širokou veřejnost v oboře státního zámku Žleby. Psali jsme o této stanici nedávno na stránkách Myslivosti.
Ještě něž nám Ondra svůj příběh převypráví, považuji za důležité podotknout, že v té době nebyly žádné GPS vysílače pro dravce, sokolníci používali vysílače fungující na kmitočtové frekvenci 433-434 MHz s UHF anténou (přijímačem) nebo VHF vysílače vysílajících na frekvencích 173, 216 a 218 MHz s digitální sledovacím přijímačem VHF.
Nebyly však vždy jen profesionálně vyráběné přijímače, mnozí sokolníci je vyráběli podomácku. Bohužel, jejich směrová nepřesnost byla větší než u profesionálních a v kopcovitém terénu to bývalo ještě horší. Dnešní telemetrie přece jen dohledávání zbloudilého dravce hodně zjednodušuje.
K uvedeným profesionálním vysílačům přibyly vysílače GPS (umístěné na dravci), které posílají signál prostřednictvím radiové frekvence do vysílače. Ten zasílá situační data zpět do aplikace prostřednictvím Bluetooth do mobilního telefonu nebo tabletu. Sokolník tak vidí, kterým směrem a jakou rychlostí dravec letí, zda dravec stoupá nebo klesá, případně zda sedí. Každopádně ho může mnohem snáze a rychleji dohledat.
O takovém dohledávání dravce se však v té době mohlo Ondrovi jenom zdát, ale bude lepší, když vám svůj příběh převypráví sám, a jak jinak, než hezky od samotného začátku.
Dlouhé roky jsem chodil se svojí orlicí Sofií (orel stepní) na hrad Lichnici, z kterého je nádherný výlet po okolí. Stojím na polorozpadlé zdi a dlouhé minuty hledím do nebe. Hřbetem ruky stíním oči před sluníčkem a na tváři se mi objevuje úsměv, který jasně vyjadřuje mé uspokojení.
Pro návštěvníky zříceniny hradu Lichnice to může na první pohled vypadat divně. Jak to, že tady nějaký vandal leze po hradbách? Tlustá rukavice na jedné ruce a kožená brašna ale nevzbuzuje dojem obyčejného vandala. Bude to tedy asi nějaký neobyčejný vandal – sokolník!
Dnes již potřetí zvědavým návštěvníkům vysvětluji, že mi nic neuletělo, že támhleta tečka na nebi je orel stepní Sofie. Orel, kterého jsem záměrně přivezl a vypustil. Chci, aby se proletěl, a zároveň si opravdu užívám ten pohled na jeho rozpětí a let v termice. Tu krásnou a ničím nespoutanou svobodu.
Další obligátní otázka náhodných návštěvníků zní: A to se vám vrátí? S předstíranou jistotou odpovídám: Jasně že jo, jsem pro ni rodič, zdroj krmení a snad i pocit jistoty. Prolétne se a za chvíli je zpátky.
Další otázka mě přeci jen trošku vykolejila. A kde je vlastně teď?
Při pohledu do míst, kde jsem ji viděl naposledy, vidím jen prázdnou oblohu. Kousek opodál na nebi jsem ale našel tři velké tečky poměrně blízko u sebe. Mžourám do dalekohledu a snažím se zaostřit. Dalekohled prozradil přítomnost poutek, takže mé Sofie. Ale co to má za nové kamarády? Mířili k nám a silueta nezvaných hostů ukázala, že se naštěstí nejedná o mořské orly, ale o černé čápy.
Bohužel Sofie dostala již hned zamlada několikrát natlučeno od divokých poštolek, kání nebo jestřábů, a proto netuše, že od čápů ji toho moc nehrozí, v panice prchá. Při každém náletu dělá otočky na záda a snaží se útok marně vrátit zpět. Při každé takové otočce ale ztratí rychlost a výšku. Nedokáže tedy doletět až ke mně a mizí někde v hustých bukových lesích protějšího hřebenu.
Tentokrát se výraz nadšení přesunul z mé tváře na tvář zvědavého návštěvníka. Škodolibost v těchto situacích na sebe nenechává dlouho čekat. Byl jsem si jist, že dravec, když místo zná, tak se po chvíli sám vrátí. Několikrát se nám stalo, že se Sofie začala propadat a nenašla stoupavý proud, takže skončila někde pod hradem. Po hodině hledání a chození z kopce do kopce jsme zjistili, že vylezla zase zpátky nahoru na hrad a tam čeká. Takže jsem nyní vyčkával já. Návštěvníci měli zjevně méně trpělivosti, a tak po pár vtipných hláškách o tom, že orel si vybral svobodu, odešli.
V tu dobu jsem měl od Honzy Kuchynky zapůjčen širokopásmový scanner s podomácku vyrobenou anténou. Honzovi to stačilo, ale směrová přesnost nebyla velká. A já s tím vůbec neuměl.
Stále jsem vyčkával a asi za 20 minut se signál začal měnit. Zesiloval a zeslaboval. Sofie tedy vzletěla z protějšího hřebenu. Ve výhledu jsem měl špičky stromů, a proto jsem ji nemohl vidět. Signál zesiloval, takže alespoň mířila někam ke mně. Nedokázala vystoupat, a tak skončila pode mnou v Lovětínské rokli.
Čekal jsem, co se bude dít. Během hodiny se párkrát snažila vzletět, protože signál začal zesilovat a zeslabovat, ale nikdy nedokázala vyletět nahoru. Spíš se vzdálenost čím dál víc zvětšovala a já signál ztrácel.
Už bylo pozdní odpoledne, a tak jsem nechtěl déle čekat. Nevypadalo to, že se za mnou vyškrábe jako minule. Vydal jsem se podle směru signálu.
Poprvé jsem se seškrábal z hradu dolů a nejdřív mě signál vedl do vesnice z rokle pryč přes pole. Jenže přes pole vedlo velmi vysoké napětí, kde mě signál opět otáčel zpátky do rokle, pravděpodobně docházelo k nějakému rušení a já se točil v poli na místě jak blázen a vůbec netušil, kudy se vydat.
Poté přijel na pomoc Honza, protože já jsem byl už bezradný. Měl daleko více zkušeností, takže místo, aby se snažil zjistit směr signálu, který může být rušený nebo odražený, zjišťoval pouze jeho sílu a změnu, ke které dochází, když se rychle pohybuje. Z toho usoudil, že je potřeba vzít auto a jezdit různými směry a sledovat co signál dělá.
Když jsme jezdili kolem hradu, signál se opravdu různě měnil, ale po chvíli nám bylo jasné, že opravdu musí být Sofie někde pod hradem, i přesto, že směr signálu to občas ukazovalo špatně. Asi to byly nějaké odrazy ve skalách a celková nepřesnost scanneru.
Vystoupili jsme z auta a šli se podívat přímo do Lovětínské rokle, která je národní přírodní rezervací a územím ponechaném přirozenému vývoji bez těžby a odklízení popadaných kmenů. Mezi starými torzy padlých stromů raší nová vegetace, proto je pohyb v tomto terénu velice pomalý a nejistý a i signál může být velmi zkreslený. Listí a stromy ho tlumí, skály naopak odráží do všech směrů.
Někde tam ale ta Sofie musí být! Dole na dně rokle je cesta a my nemohli přijít na to, zda nám jde signál z levé nebo z pravé strany, protože od skal se signál odráží téměř bez útlumu. Jednou jsme se vydali na levou stranu, pak slezli dolů a škrábali se na pravou. Hledali jsme dlouhou dobu a najít pořád nemohli.
Už se začínalo pomalu stmívat, a tak jsme zavolali ještě Jirku Ventluku, který na rozdíl od nás měl originál přijímač značky Marshall. Tento přijímač se ukázal být daleko přesnější. Lépe ukazuje směr a navíc se dá lépe nastavovat citlivost na blízko, takže na menší vzdálenost je jemnější.
S tímto přijímačem se nám podařilo asi po 30 minutách Sofii dohledat jak sedí na kameni asi 30 m nad cestou a celou dobu na nás možná i koukala, jak pod ní chodíme a voláme ji. Myslel jsem, že ji přetrhnu a už jsem si to k ní funěl.
V tu dobu bylo už dost šero. K Sofii jsem se blížil s rukavicí a kuřetem v domnění, že mě ráda uvidí, že už bude mít hlad a na rukavici bez problému přiskočí. Neuvědomil jsem si ale, že orel stepní v šeru velmi špatně vidí a dost se pak bojí. Takže jakmile jsem ji dal rukavici k nohám, zacvrdlikala a vypálila vstříc temnému údolí. Mohli jsme tedy začít nanovo, protože jsme neměli tušení, kam se poděla.
Terén Lovětínské rokle se skládá hlavně ze suťových polí, napadaných klád a všudypřítomného maliní nebo kopřiv. Po půl dne běhání roklí nahoru a dolů jako kamzíci jsme už byli notně vyčerpaní. Pod Honzou se již v úplné tmě utrhlo suťové pole a jel několik metrů po zádech spolu s kameny dolů, při tom ztratil dalekohled. Jirka zase mnohokrát spadl mezi napadané trouchnivějící kmeny stromů, přičemž často riskoval rozlámání drahého přijímače. Já jsem již po několika hodinách přestal vnímat kopřivy a maliník na holých nohou, neboť kraťasy nejsou úplně vhodné oblečení na hledání dravců. To jsem se bohužel poučil, až když jsem několik dalších dnů nemohl spát, jak mně všechno svědilo a pálilo.
Kolem jedenácté hodiny jsme to chtěli vzdát a pokračovat další den. Vtom jsme ale prolezli místem, kde byl velmi intenzivně cítit zápach černé zvěře. Při představě, co udělá divočák, když v noci narazí na dravce, který sedí na zemi, jsme dostali novou energii a přesvědčení, že Sofii tam opravdu nechat nemůžeme.
Možná popáté jsme museli slézt celý svah a vylézt na ten protější, protože buď signál velmi měnily odrazy, nebo jsme ji díky hluku a blízkosti vyděsili a ona přelétávala z jedné strany rokle na druhou.
Kolem půlnoci se mi ale podařilo posvítit už jedinou čelovkou pro tři lidi na kládu, kde jsem zahlédl známou siluetu. Po zkušenostech s odchytem některých vodních ptáků v noci jsem nastavil na svítilně maximální intenzitu světla a Sofii neustále svítil do očí, což ptáky občas paralyzuje. Při přibližování jsem se snažil působit co nejméně hluku, aby se náhodou nevyplašila. Na posledních několik metrů jsem po ní prostě skočil a chytil do ruky.
Tentokrát se to opravdu povedlo a všem nám spadl obrovský kámen ze srdce. Nedokážu popsat, jak je možné, že v jednu chvíli to zvíře naprosto milujete a v tu stejnou chvíli máte chuť ho zabít!
Rozlámaní a vyčerpaní jsme se vydali k autu, kde nás již asi čtyři hodiny čekaly naše, sice podchlazené a značně znuděné, ale přesto drahé polovičky. Orla jsme úspěšně dovezli domů a to bylo hlavní.
Další výlety, a tudíž i hledání na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak po těchto zkušenostech jsem si sám zakoupil Marshall a naučil se s ním pořádně hledat. Takže další dohledávání již bylo bez větších problémů.
A tak snad na závěr pár zkušeností s hledáním pomocí radiové telemetrie shrnuté v několika bodech.
Především bych doporučil originální přijímač značky Marshall, jehož citlivé nastavení umožňuje velmi přesný příjem signálu. Je to drahé, ale vážně spolehlivé zařízení. S trochou praxe člověk rychle dohledá i spadlou vysílačku v trávě nebo přesně strom, kde dravec sedí.
Vždy je potřeba na přijímači nastavit hlasitost signálu tak, aby se ukazatel signálu téměř nepohnul. Jenom ve správném směru ručička povyskočí a my jsme tak schopni přesný směr odhadnout. Jelikož je signál tlumený listím, budovami, elektrickými dráty a dalšími překážkami, je dobré se neustále a co nejvíce pohybovat. Pouze při pohybu se nám ukazuje, zda signál průměrně slábne nebo se zesiluje. Je to hra ve stylu přihořívá, přihořívá nebo samá voda. Točit se na místě a dlouze hledat přesný směr signálu často nemá na větší vzdálenosti vůbec žádný smysl.
Při konečném blízkém dohledání je potřeba se pohybovat v režimu NEAR ve slušné intenzitě signálu. To znamená vzdálenost např. 100 až 200 m. V režimu FAR a MEDIUM znamená vzdálenost kilometry, takže nemá cenu moc přesně zaměřovat signál. Několikrát jsem se setkal s tím, že signál v módu FAR najednou zesílil na maximum a já měl pocit, že to musí být už někde tady. Bylo to ale ještě asi 3 km daleko a jen jsem se dostal na přímou viditelnost mezi překážkami.
Trénujte tedy hledání při každé příležitosti, ono se vám to potom neskutečně vyplatí a ušetří hodně času, což může znamenat i život dravce. A tak všem sokolníkům přeji úspěšné dohledávání.