Časopis Myslivost

Druhá část, neméně významná bude věnována lebkám šelem. K ohodnocení byly předloženy pouze lebky jezevců a lišek. Lebky bobrů, psíků a mývalů na výstavě chyběly. I když tyto trofeje nebyly dominantní expozicí výstavy, bude vhodné doplnit do textu několik základních informací a tabulek o lebkách šelem, které na výstavě návštěvníci postrádali.
V připojené jsou uvedeny přehledy i těch druhů, které se v Čechách nevyskytují nebo nejsou loveny, ale často jsou našimi myslivci jejich trofeje dováženy z loveckých cest a zájmem lovců je zjistit, zda dovezená trofej je medailová. Rovněž tak u popisu jednotlivých trofejí zvěře jsou uvedeny pouze ty poddruhy, které jsou předmětem zájmu myslivců a lovců.
 
ČERNÁ ZVĚŘ
 
Areál rozšíření prasete divokého
 
Území, které prase divoké obývalo, se v průběhu staletí značně měnilo a v mnoha oblastech, kde bylo dříve běžné (Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko), bylo vyhubeno. V některých zemích, kde nebylo prase divoké původní zvěří, jsou početní stavy na neuvěřitelných počtech. V druhé polovině 20. století prase divoké většinu svého původního areálu znovuosídlilo a na mnoha místech se stalo druhem, který počtem přesáhl únosnou míru. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou části Skandinávie a Velké Británie, kde bylo vyhubeno a později navráceno zpět do volné přírody.
Na českém území byla divoká prasata ve volné přírodě do 18. století prakticky vyhubena a chovala se pouze v oborách. Tento trend přetrval celé 19. století a první polovinu 20. století. Teprve po druhé světové válce se postupně, ze sousedního Německa a Polska, rozšiřoval areál výskytu černé zvěře.
Divoká prasata se v české přírodě dokázala výborně adaptovat. Přibližně od roku 1950 počet divokých prasat v Česku rapidně vzrůstal a v současnosti v mnoha oblastech již překročil únosnou míru, kdy se řadí mezi druhy působící nedozírné škody v zemědělství, ale i na drobné zvěři a fauně (mladí zajíčci, snůšky ptáků hnízdících na zemi apod.).
V Českých zemích se ve volnosti vyskytuje pouze prase divoké. Ve dvou oborách jsou chována prasata karpatská v geneticky čisté linii (ústní podání), ale v několika dalších oborních chovech je možné o čistotě genofondu pochybovat. Důvodem importu prasete karpatského byla a je větší tělesná velikost a také velikost zbraní, zejména šířka a délka páráků.
 
Prase divoké má pět poddruhů: Sus scrofa scrofa Linnaeus, 1758 - Švédsko, Finsko, Dánsko, Holandsko, Belgie, Německo, Polsko, Čechy, Slovensko, Rakousko, Švýcarsko, Sus scrofa majori De Beaux & Festa, 1927 - Itálie, Sus scrofa meridionalis Forsyth Major, 1882 Korsika, Sardinie, Sus scrofa libicus Gray, 1868 - Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosna Hercegovina, Bulharsko, Albánie, Řecko, Turecko, Sýrie Jordánsko, Izrael, Libye, Palestina a Egypt, Sus scrofa attila Thomas, 1912 – Rumunsko, Maďarsko, Ukrajina, Bělorusko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rusko až ke Kavkazu, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, Sus scrofa beaticus Thomas, 1912 – Portugalsko, Španělsko, Francie, Tunis, Alžír, Maroko
Mezi poddruhy prasete divokého, i když jsou mezi nimi znatelné rozdíly v hmotnosti a velikosti těla, není v počtu bodů CIC rozdíl pro přidělení bronzové, stříbrné a zlaté medaile. Je logické, že zbraně kňourů prasete karpatského získají bronzovou, stříbrnou, nebo zlatou medaili snadněji než zbraně kňoura z Čech. Obdobným příkladem neobjektivního stanovení hladin pro získání medailí je u parohů jelena evropského západního a jelena evropského karpatského, kde jsou pro oba poddruhy hladiny bodů CIC nastaveny také shodně.


 
Zhodnocení chovu
 
Statistické údaje o lovu černé zvěře jsou znázorněny v tabulce č. 1.a i v grafu. Kolik z tohoto počtu ulovených divočáků bylo kňourů je v tabulce i grafu uvedeno, ale realita je s největší pravděpodobnosti jiná. Snaha upravovat vstupní údaje do statistických hlášení je téměř tradicí, u černé zvěře obzvlášť. Proto není ani efektivní zabývat se rozborem chovu a prezentovat model, který by přinesl optimalizaci mysliveckého managementu.
Pokud se podaří snížit stavy černé zvěře na únosnou míru, pak bude teprve mít význam zavést do praxe zásady, které se budou rovnat chovu uplatňovaného u ostatních druhů spárkaté zvěře.
Myslivci již v šedesátých létech, kdy se do lesních honiteb rozšiřovala černá zvěř, zasahovali do populací odstřelem, který neměl až na výjimky, téměř žádná chovatelská pravidla. Černá zvěř byla pro mnohé myslivce novou zvěří, s kterou myslivci neměli dostatek zkušeností. Proto se upřednostnil zájem o ulovení největšího jedince z tlupy.
Tento trend byl praktikován po mnoho let a připusťme, že přetrvává v některých honitbách dodnes. Tímto způsobem lovu se změnila sociální struktura ve prospěch samičího pohlaví, protože touha po ulovení velkých jedinců za účelem získání adrenalinového zážitku a dobré trofeje, postihovala především kňoury.
Přednostní výběr starších kňourů způsobil, že se narušila i věková skladba samčí populace, kde se už téměř nevyskytuje III. věková třída. Tyto razantní změny zásadním způsobem ovlivnily reprodukci černé zvěře.


 
Vyhodnocení chovu černé zvěře podle počtu vystavených trofejí je pouze vizitkou omezeného počtu samčí populace.
Tabulka č. 2. řadí okresy podle počtu medailí. Z volnosti se na prvním místě umístil okres Šumperk s počtem 17 trofejí, které získaly medaile. S počtem dvou zlatých medailí za trofeje zbraní prasete divokého se umístily okresy Karlovy Vary a Zlín.
Za oborní chovy se umístil okres Strakonice s počtem 5 zlatých medailí.
V tabulce č. 3. jsou uvedeny nejsilnější zbraně kňourů, vystavené na výstavě Natura Viva 2021. Z volnosti se na první místo zařadily zbraně kňoura z honitby Uhřice s hodnotou 135,20 b. CIC. Zbraně pochází z uloveného kňoura v okrese Hodonín. Šťastným lovcem je J. Bouchal. Tato bodová hodnota zbraní z divočáka uloveného v honitbě Uhřice zařadila trofej na první místo v České republice. Lovci tohoto divočáka, přejeme Lovu zdar!



Nejsilnější zbraně kňoura výstavy Natura Viva 2021 pocházejí z oborního chovu Sedlice, okres Strakonice, mají hodnotu 145,28 b. CIC, šťastným lovcem je J. Novák.



V tabulce č. 5. nejsou světové trofeje z volnosti a z obor odděleny, protože nebylo dostatek informací, zda je honitba volná nebo oborní chov. Na prvním místě na světě se umístily zbraně kňoura z Maďarska, honitba Budakeszi, s hodnotou 162,85 b. CIC. V národním pořadí se umístily zbraně kňoura z volnosti, okres Hodonín, honitba Uhřice, s hodnotou 135,20 b. CIC. Z oborních chovů, obora Sedlice, se na první místo zařadily zbraně s hodnotou 149,28 b. CIC z okresu Strakonice.
 
Závěr
 
V ideální, tedy normální, populaci černé zvěře, kde má být poměr pohlaví 1:1, a kňouři mají být odpovídajícím poměrem zastoupeni všemi třemi věkovými třídami, dochází v době chrutí k sdružování tlup samičí zvěře bez rozdílu věku u jednoho dominantního kňoura. Ten celou dobu chrutí hájí tlupu před mladými kňoury. Selata samičího pohlaví, která jsou zpravidla přidružena k tlupě, pak nejsou pro dominantního kňoura středem zájmu. Naopak mladí kňouři se k tlupě s dominantním kňourem, kde jsou mladé bachyňky, neodváží přiblížit. Proto je v takové skupině většina selat a lončáků samičího pohlaví v dané reprodukční sezóně neoplozena.
Naopak v situaci, kdy nejsou v populaci dominantní kňouři, je období chrutí poznamenáno tím, že se nevytváří tlupy kolem dominantního kňoura, který neumožní bočním kňourům pokládat selata a lončáky samičího pohlaví. Tam, kde nastane absence dominantního kňoura, dochází k spontánní reprodukci všech jedinců samičí populace bez rozdílu věku, proto je roční přírůstek populace výrazně vyšší a řada jedinců, pocházející z reprodukce tělesně nevyvinuté mladé zvěře, není ani geneticky perspektivní.
Perspektiva chovu černé zvěře spočívá v nutnosti především radikálního snížení početních stavů, zvláště samičí zvěře. Aby se naplnily tyto předpoklady, je umožněno lovit černou zvěř způsoby, které ještě před několika léty patřily mezi zakázané. Dokud nedojde k razantnímu snížení početních stavů a změně struktury populace, jsou veškerá optimalizační chovatelská opatření jenom nereálnou frází.
 
LEBKY BOBRŮ A ŠELEM
 
Bobr evropský
 
Zařazení lebky bobra evropského i bobra kanadského mezi lovecké trofeje, bylo na žádost estonské a finské delegace akceptováno v roce 2017. Hodnocení je shodné s měřením lebek šelem. Vyskytuje se ve dvou druzích: Castor fiber Linnaeus, 1758 – bobr evropský a Castor canadensis Kuhl, 1820 – bobr kanadský
Bobr evropský se vyskytuje ve Finsku, pobaltských státech (Litva, Lotyšsko, Estonsko) Bělorusku, Polsku, Ukrajině, Rakousku, Německu, Francii, Skotsku, a Ruské federaci. Ve Finsku, Polsku i v České republice bylo vysazeno několik jedinců bobra kanadského. Jedinci z této introdukce ale nejsou dominantní a v Evropě bude i nadále převládat populace bobra evropského. Bobr kanadský se vyskytuje na říčkách a řekách od jihu Ameriky až po vysoký sever (Aljaška). Obývá celou Kanadu včetně Yukonu a Severních teritorií.
V Evropských státech byl bobr celoročně chráněn, ale pro vysoké škody v lesním hospodářství se loví v Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Bělorusku, Ukrajině, Polsku, Finsku a Ruské federaci.
V České republice je lov bobrů lokálně povolen na výjimku v rámci rajonizace. Od roku 2016 bylo v ČR uloveno 137 bobrů, a přesto na výstavu Natura Viva nebyly předloženy žádné lebky bobrů. Jaká je příčina tohoto stavu? Vědí vůbec myslivci, kteří bobry ulovili, že lebka bobra je loveckou trofejí, která se hodnotí body CIC? Nebo není lebka bobra tak atraktivní trofejí jako jsou lebky šelem?
 
Kočka divoká
Kočka se vyskytuje v několika poddruzích: Felis silvestris Schreber, 1775 – kočka divoká, Felis silvestris caudata Gray, 1874 – kočka středoasijská, Felis silvestris grampia Miller, 1907 – kočka skotská, Felis silvestris silvestris Schreber, 1775 – kočka evropská, Felis silvestris reyi Lavauden, 1929 – kočka evropská korsická a Felis silvestris jordansi Schwarz, 1930 – kočka evropská baleárská
Poddruh kočky divoké evropské žije na velké části území Evropy s výjimkou Skandinávie a ostrovů Středomoří. V minulosti se na výstavách hodnotily lebky koček ze Slovenska. V Čechách byla reintrodukce kočky divoké úspěšná, ale její pomalu se obnovující populace je celoročně hájena. Na výstavě Natura Viva 2021 lebky kočky divoké z jiných zemí, kde je lov povolen, hodnoceny nebyly.
Populace Felis silvestris a všech jejích poddruhů jsou zařazeny v Nařízení komise (EU) č. 709/2010 ze dne 22. 7. 2010 do Přílohy A (I. CITES).
 
Rys ostrovid
 
Rys ostrovid (Lynx lynx Linnaeus, 1758) obývá většinu severních poloh Asie (většina území Ruské federace, Mongolsko, Čína), v Evropě to jsou Skandinávie, pobaltské státy, Bělorusko, Polsko, Slovensko, Česko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko, Srbsko, Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko a Ukrajina.
Ani úspěšná reintrodukce rysů neumožňuje lov této chráněné šelmy. Na výstavě Natura Viva 2021 se ani lebky rysů z jiných zemí, kde je lov povolen, nehodnotily.
Populace Lynx lynx a všech jeho poddruhů jsou zařazeny v Nařízení komise (EU) č. 709/2010 ze dne 22. 7. 2010 do Přílohy A (CITES Příloha II.).
 
Vlk euroasijský
 
Evropské a asijské poddruhy vlka jsou Canis lupus Linnaeus, 1758 – vlk obecný, Canis lupus lupus Linnaeus, 1758 – vlk eurasijský a Canis lupus signatur Cabrera, 1907 – vlk iberský
V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků. Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije asi 500 vlků, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku, Chorvatsku, Srbsku), Polsku a Slovensku. V Německu (Saská Horní Lužice) se koncem 20. století stabilizovala populace vlků původem z Polska. Poměrně velkou populaci má Ukrajina a Bělorusko – dohromady asi 4000 kusů. Vlkům se daří například v neosídlené zamořené zóně v okolí Černobylu. V Rumunsku žije asi 2800 jedinců. Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 400 až 600 jedinců.
První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Výskyt vlků v ČR je monitorován na mnoha místech Čech (Broumovsko, Jeseníky, Krušné hory, Krkonoše, Dubá, Doksy, Kokořínsko, Šumava a další místa v ČR) a jeho počty se velmi citelně zvyšují, stejně tak počet střetů s hospodářskými zvířaty. Reálné počty vlků jsou velmi neurčité a velmi rychle se měnící.
Na výstavě Natura Viva 2021 lebky vlka obecného z jiných zemí, kde je lov povolen, hodnoceny nebyly.
Všechny populace Canis lupus jsou uvedeny v příloze A (CITES I.) Nařízení komise (EU) č. 709/2010 ze dne 22. 7. 2010.
 
LIŠKA OBECNÁ
 
Evropské a asijské poddruhy lišky: Vulpes vulpes Linnaeus, 1758 – liška obecná, Vulpes vulpes vulpes Linnaeus, 1758 – liška skandinávská, Vulpes vulpes fulva Desmarest, 1820 – liška plavá, Vulpes vulpes crucigera Bechstein, 1789 – liška evropská.
Liška obecná obývá celou Evropu (mimo Islandu), Asii (mimo jižní Indii a Malajský poloostrov), severní Afriku a Severní Ameriku. V celém tomto areálu rozšíření se vyskytuje v 47 poddruzích.
Liška obecná a její poddruhy nejsou zařazeny v žádném stupni ochrany druhu.


 
Na výstavě bylo ohodnoceno 51 lebek lišky obecné. V tabulce č. 6. je uveden počet ohodnocených lebek lišky medailemi: 2 bronzové, 13 stříbrných a 36 zlatých. Nejvíce lebek v počtu 7 předložili myslivci z okresu Hradec Králové. Na výstavě byla nejsilnější lebka lišky s bodovou hodnotou 26,64 b. CIC z okresu Louny. V národním pořadí se umístila na 4. místě. Od výstavy v roce 2015 bylo v ČR uloveno 377 017 lišek. Je pravděpodobné, že 70 % z toho byly lišky mladé s malou lebkou. Lze však předpokládat, že 30 % byly lišky dospělé a z tohoto počtu mohlo aspirovat na některou z medailí určitě 10 tisíc lebek lišek. Proč nebylo více lebek předloženo? Není zájem o preparování lebek, třeba z obavy, že lišky mohou mít vzteklinu?




 
Šakal obecný
(Canis aureus Linnaeus, 1758).
Jeho areál rozšíření sahá od severu Afriky přes Balkánský poloostrov, Itálii, Rakousko, Maďarsko, Ukrajinu, Slovensko, Čechy, ale dále pak na jihovýchod Asie (Irák, Irán, Turkmenistán, Pákistán, Afganistán, Indie, Laos, Thajsko). V Čechách bylo uloveno a zabito na silnicích několik šakalů (nepodložené informace uvádí 11 až 15 šakalů), ale žádná lebka nebyla na výstavu předložena k ohodnocení.
Šakal není zařazen v žádném stupni ochrany druhu.
 
Psík mývalovitý
(Nyctereutes procyonoides Gray, 1834)
Původním oblast rozšíření je východní Asie, zejména v Japonsku, Koreji a na východní Sibiři. V průběhu 20. století byl pro svou cennou kožešinu chován na farmách nejenom v Rusku, ale v mnoha evropských státech. Únikem z farem, ale částečně i imigrací z Ruska, se začal šířit po celé Evropě, zejména Skandinávii a Pobaltí. V Čechách se rozšířil téměř po celé zemi s výjimkou horských poloh.
Od výstavy v roce 2015 bylo v Čechách uloveno 13 068 psíků. Je velkou škodou, že lebky psíků chyběly na výstavě Natura Viva 2021. Opět se nabízí vyslovit otázku: jaká je příčina tohoto stavu, nebo nezájmu prezentovat lebky z ulovených psíků, které jsou loveckou trofejí?
Psík mývalovitý není začleněn v žádném stupni ochrany. Ve většině zemí je považován za nežádoucí invazní druh.
 
Medvěd hnědý
(Ursus arctos Linnaeus, 1758)
Evropské a asijské druhy medvěda hnědého: Ursus arctos Linnaeus, 1758 – medvěd hnědý, Ursus arctos arctos Linnaeus, 1758 – medvěd hnědý euroasijský
V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v deseti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko, Chorvatsko, Slovinsko a Srbsko. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4500 až 5000 jedinců. V Čechách nemá medvěd hnědý stálou populaci. Jednotliví jedinci do Čech imigrují, stále častěji ze sousedního Slovenska. V Čechách se poslední medvěd ulovil v roce 1856. Na výstavě Natura Viva 2021se lebky medvěda hnědého z jiných zemí, kde je lov povolen, nehodnotily.
Populace Ursus arctos, jsou uvedeny v Příloze I CITES; všechny ostatní populace a poddruhy jsou uvedeny v příloze II. V Nařízení komise (EU) č. 709/2010 ze dne 22.7 2010 je medvěd hnědý zařazen do Přílohy A.
 
Mýval severní
(Procyon lotor Linnaeus, 1758)
Mýval se vyskytuje v celé kontinentální severní a střední Americe, od subpolární tajgy po panamský deštný prales. Mezi nepůvodní druhy je řazen zejména v Evropě. V roce 1934 byly vysazeny v německém městě Kassel dva páry do volné přírody. Dnes žije ve městě odhadem 100 000 mývalů. V celém Německu jich žije přibližně milion a rozšiřují se i do sousedních států. Vyskytuje se i v celém Česku, nejčastěji na jižní Moravě, Karlovarsku a na Šumavě. V Čechách byl chován na farmách pro kožešinová zvířata. Je pravděpodobné, že i z farem se dostalo několik jedinců do přírody.
Od výstavy v roce 2015 bylo v Čechách uloveno 5878 mývalů a je velkou škodou, že lebky mývalů chyběly na výstavě Natura Viva 2021. Příčina tohoto stavu je zřejmě v nezájmu preparovat takové malé lebky a vystavovat je jako loveckou trofej.
Mýval není začleněn v žádném stupni ochrany. Ve většině zemí je považován za nežádoucí invazní druh.
 
Kuna lesní a kuna skalní
 
Zařazení lebky kuny lesní mezi lovecké trofeje bylo na žádost finské delegace akceptováno v roce 2019 a hodnocení lebky je shodné s měřením lebek šelem. Česká delegace podala návrh, aby se zařadila lebka kuny skalní také mezi lovecké trofeje. Návrh byl akceptován, ale pro malý počet ohodnocených lebek obou druhů kun zatím nejsou stanoveny hladiny pro udělování bronzové, stříbrné a zlaté medaile.
Čeští myslivci se pravděpodobně nedozvěděli o možnosti hodnotit lebky kun, proto nebyly na výstavu žádné lebky kun předloženy. Po zkušenostech s malým zájmem o preparaci lebek i větších lebek šelem nebo bobra je pravděpodobné, že zájem o preparaci lebek kun nebude velký.
 
Kuna lesní
(Martes martes Linnaeus, 1758)
Vyskytuje se nejen na celém území ČR, ale prakticky po celé Evropě včetně ostrovních částí jako je Irsko, Sardinie či Baleárské ostrovy. Její rozšíření směrem na východ a jihovýchod sahá až na území západní Sibiře, Iránu, Iráku a Turecka. Z hlediska nadmořské výšky můžeme tuto šelmu najít i ve výškách přes 1500 metrů nad mořem (pokud tam je lesní porost).
 
Kuna skalní
(Martes foina Erxleben, 1777)
Kuna skalní se vyskytuje ve větší části Evropy, kromě Skandinávského poloostrova, britských ostrovů a severních oblastí evropského Ruska. Ve Středomoří žije na Krétě, Korfu, Rhodu a mnoha dalších ostrovech především v oblasti Egejského moře. Čechách žije téměř na celém území, více v lesoparcích, vesnických a městských aglomeracích.
Kuny nejsou začleněny v žádném stupni ochrany. Mají pouze stanovenou dobu hájení a doby lovu.
 
Jezevec lesní
Vyskytuje se ve třech poddruzích: Meles meles Linnaeus, 1758 - jezevec lesní, Meles meles arenarius Satunin, 1895 – jezevec středoasijský a Meles meles meles Linnaeus, 1758 – jezevec evropský
Jezevec obývá mírné pásmo Evropy a Asie. Rozšířen je téměř v celé Evropě (včetně britských ostrovů), jižně od polárního kruhu a v celé Asii až po Japonsko na východě, po střední Ob na severu a po Izrael, Írán, Tibet a jižní Čínu na jihu.
Není začleněn v žádném stupni ochrany. Má pouze stanovenou dobu hájení a doby lovu.
 
Na výstavě bylo ohodnoceno pouze 23 lebek jezevce lesního. V tabulce č. 7. je uveden počet ohodnocených lebek jezevce: 7 stříbrných medailí a 16 zlatých medailí. Nejvíce lebek v počtu 3 lebky předložili myslivci z okresů Ústí nad Orlicí a Šumperk. Na výstavě byla nejsilnější lebka jezevce s bodovou hodnotou 24,25 b. CIC z okresu Ústí nad Orlicí. V národním pořadí se umístila na 4. místě.
Od výstavy v roce 2015 bylo v ČR uloveno 20 239 jezevců. Je pravděpodobné, že 40 % z toho byli mladí jezevci s malou lebkou. Lze předpokládat, že přibližně 7 až 8 tisíc jezevců byli dospělí jedinci s velkou lebkou, která mohla aspirovat na některou z medailí. Lebka jezevce byla vždy ceněnou trofejí a je překvapivé, že jich bylo předloženo tak malé množství.
 
Několik úvah závěrem
 
Seriál o chovu a lovu zvěře v Čechách čerpal ze statistických souborů o hospodaření se zvěří, z historických dat a také z výsledků získaných na výstavě Natura Viva 2021 v Lysé nad Labem. Cílem rozboru bylo připomenout si nejenom, jaké trofeje byly na výstavě prezentované, ale také zamyslet se nad tím, zda to, co děláme, přináší očekávaný výsledek, nebo to je postup založený pouze na „tradici“? Proto bylo nezbytné, upozornit na chyby, které chov zvěře provázely a provází. Kritika historicky už překonaných chovatelských zásahů do populací zvěře jako je průběrný odstřel, který se často soustředí jenom na vztah trofeje k věku zvěře a hlavně početní redukci samčí zvěře podle vzorce v I. věkové třídě ulovit 50 %, v II. věkové třídě ulovit 35 %, a v III. věkové třídě ulovit 15 % má jediný cíl - opustit zastaralé nefunkční způsoby chovu zvěře a navázat na zkušenosti ze zahraničí i z domácích poznatků mysliveckého výzkumu, které jsou vyzkoušeným způsobem jak chov povýšit nad dřívější úroveň.
Naším společným cílem musí být chov zvěře, který zajistí nejenom zdravou a geneticky hodnotnou prosperující populaci, ale i silné trofeje, které budou ještě lepší prezentací práce myslivců, než tomu bylo na výstavě Natura Viva 2021.