Nejen kondice, ale tělesná stavba, zdravotní odolnost i typický vzhled samičích jedinců se při selekci často a dlouhodobě podceňuje. Samice – matka svým tělesným rámcem a výkonností orgánů přímo a zásadně rozhoduje o zdatnosti a selekční úspěšnosti další generace. Mohli bychom to vzít skutečně komplexně.
Co bychom měli podporovat
Silné končetiny a zdravé spárky jsou předpokladem plného využití pastvy i pohybu, který je zvýhodněním a ochranou. Hluboký hrudník je podmínkou účinného dýchacího a oběhového aparátu, mohutná břišní dutina poskytuje prostor k dobře vyvinutým předžaludkům a střevům. Shrnuto a sečteno, mohutnost a pohyblivost matky je krokem k další generaci zaručující plný přenos a realizaci dobrého genetického základu i využití příznivé úživnosti prostředí.
Je zásadní chybou sledovat a selektovat populaci jen podle vývoje a trofeje samců, jak se často děje při posuzování hlavně populací spárkaté parohaté zvěře. Například v plemenářských programech hospodářských zvířat dlouhodobě sledujeme roli samců v přenosu samičích parametrů následným vyhodnocováním užitkovosti dcer konkrétního plemeníka, zjišťujeme tak jeho chovnou hodnotu. Obtížně ale toto dokáže nebo chce dokázat myslivecký chovatel při sledování a vyhodnocování populace zvěře. Ve volné honitbě je nutná detailní populace znalost zvěře, v oboře je to poněkud snadnější a snad jen ve farmovém chovu je to cesta k ekonomickému úspěchu, už to ale není myslivost.
Samice je nejen polovinou dědičné informace o kvalitě budoucího potomka a péče o její životní podmínky je základem zlepšení budoucí generace. Zkušení chovatelé znají skutečnost, že se jedná hlavně o klimatické podmínky, zdravotní parametry prostředí a výživu, u zvěře k tomu ještě přistupuje klidové složka. I ta je chovatelům hospodářských zvířat dobře známá, například v chovu koní vrcholové sportovní úrovně je vyloučen jakýkoliv ruch ve stáji po dobu až jedné hodiny po krmení. U zvěře musíme jít ještě dál, protože jen celodenní klid je zárukou dostatečného či maximálního počtu pastevních cyklů a plného využití přírodních i doplňkových krmiv.
Genetický pokrok se může nastat výhradně a jen v nejlepších možných podmínkách
Slabí jedinci s malým tělesným rámcem mají sice menší energetickou náročnost i nižší potřebu bílkovin a ostatních živin, jsou však, třebas omezeně, schopni reprodukce a postupně v populaci nahrazují ty, které jejich genetické založení znevýhodňuje vyššími nároky na živiny ve špatných podmínkách. Další generace se postupně adaptují na zhoršené podmínky a hodnotných jedinců ubývá. Nekvalitní podmínky prostředí zmenšují populaci nebo areál rozšíření a dochází k páření jedinců s určitým stupněm příbuznosti, čímž se zvýší frekvence výskytu různých patologických, geneticky podmíněných vloh. Výstižným, sice vůči zvěři nesystémovým a snad opačným příkladem, může být držení (nechci v této souvislosti použít a degradovat slovo chov) městských psů, mnohdy bohužel i původně loveckých plemen. Absurdní zvyšování koncentrace jedinců bez zodpovědného metodického a pečlivého výběru rodičovských jedinců i selekce dalších generací ve smyslu „všechno se prodá“ s sebou nese opět vysoký stupeň příbuzenské plemenitby, který silně poškozuje jednotlivá plemena, až je zcela zničí.
Selekce a výživa samic je vždy nejlepší a nejúčinnější cestou ke zlepšení stavu populace zvěře. O mohutnosti a zdravotní odolnosti jedince se vždy rozhoduje už od početí. Žádné období vývoje a růstu plodu nelze vrátit a nedostatek nebo chybu napravit, totéž platí o laktaci, kdy mládě intenzivně roste. A ještě jednou znovu – od počátku samostatného života velmi záleží na tom, zda se stále intenzivně rostoucímu mláděti dostává všech potřebných živin a také v jejich správném poměru. U většiny velkých savců je růst ukončen mezi koncem 2. až 3. roku života.
Následuje počátek samostatné výživy mláděte a nutnost zlepšení kondice matky po významném výdeji živin v poslední třetině březosti a prvním období laktace. Kosterní aparát mláděte se začíná osifikovat ve třetí třetině březosti a většinu dalšího vývoje má vysoké nároky na minerální živiny, kterým výstižně říkáme kostitvorné prvky. Jedná se o vápník, fosfor, hořčík a většinu mikroprvků.
Nápadná podobnost minerálního metabolizmu u samců i samic jelenovitých:
Nabízí se porovnání s růstem parožní hmoty. Složení parohu a kosti je téměř totožné a v obou případech organizmus nestačí dodávat minerální látky z aktuální krmné dávky, musí si „půjčovat“ z kostní tkáně.
Kupodivu samčí část populace ochotně a nejraději selektujeme podle mohutnosti, tvaru, hustoty (měrné hmotnosti) i barvy trofeje. Přitom víme, že genetická závislost růstu parohů leží pod 50 %, vliv prostředí je tedy vyšší. Nicméně, růst a živinové nároky růstu a vývoje parohů mají pevná a pro poučeného pozorovatele pozorovatelná pravidla.
Růst paroží má vysoké nároky na bílkovinu a vzhledem k intenzivnímu krevnímu oběhu, který vůči celému organizmu musí zvýšit objem krve, také na mikroprvky železo a měď. S blížícím se koncem růstu parožní hmoty se zvyšuje potřeba minerálních živin, až v poslední asi třetině celého období nastává osifikace s velmi vysokou potřebou.
S vytlučením parohů končí přesun minerálních látek a zbývá doplnění minerálních látek do kostry, pokud se jednalo o skutečně mohutný nárůst.
Začátek reprodukčního procesu?
Stanovit jej nelze úplně jednoznačné, protože celý proces reprodukce nemá z pohledu živinových a dietetických i zdravotních nároků na kvalitu i množství krmiv jasný začátek, ani konec. Vždyť „jen“ fyziologicky plnohodnotná říje – tedy její projevy, ovulace a pak uhnízdění (implantace, nidace) oplodněného vajíčka vyžaduje dobrý výživný stav.
Celé období reprodukce se liší střídáním nároků na bílkovinnou, energetickou, minerální složku a výstižnější, než vitamíny je spíše pojem biologicky účinné látky. Lze to říct i tak, že se střídají období s vysokým výdejem a nižším výdejem, a to i na úkor tělesné podstaty neboli větším nebo menším snížením tělesných rezerv.
Za počátek reprodukčního období se nejčastěji považuje oplodnění, popř. nástup říje. A to jsou hned dvě období, jejichž kladný výsledek ovlivní úspěšné naplnění konkrétních, byť ne příliš rozdílných nároků.
Od věci by nebylo ani stanovení počátku reprodukčního období kladením mláďat. Začátek života mláděte mimo tělo matky je velkou změnou pro mládě stejně jako pro metabolizmus i živinové nároky matky. Laktace je velmi náročné období jak po stránce skutečně vysokého nároku na množství živin i dietetiku a zdravotní parametry krmiv včetně dostatku vody i klidu matky a mláděte.
Pak bychom pokračovali zlepšením kondice matky, nástupem říje, zabřeznutím až po další kladení. Logicky pak vývojem narozeného mláděte, dokončením růstu, říjí…
Chovatelská praxe má říji za počátek reprodukce, a to i u polyestrických zvířat
Přidržme se ale zavedeného pořádku a začněme tedy říjí (estrus), nebo raději jejími projevy.
Rozlišujeme v zásadě dva typy říjí - jedna ročně v typickém období, což jsou naši jelenovití nebo víceméně pravidelně se opakující říje během roku v charakteristických intervalech pro konkrétní druh, ovšem vázaných na předcházející březost a laktaci (domestikovaný skot, koně).
Polyestrická zvířata jsou v přírodě v menšině. Nemohu se pouštět (není to můj obor) do složitých souvislostí hormonálních regulací říje. Faktem je, že u většiny hospodářských zvířat se dostavuje říje velmi krátce po porodu, ale chovatel zapouští až při říji druhé, současně s probíhající laktací.
U zvěře, zejména jelenovitých, je to jinak a podzimní říje nastávají až po odstavu mláděte. Samotné projevy říje včetně stavu sliznic, přípravy dělohy, sekretů a samotné ovulace jsou výsledkem hormonální regulace, což spouští hlavně délka světelného dne a teplota. Ovšem jiná souvislost je uvolnění vajíčka či vajíček, jejich počet a fyziologická připravenost, neříkejme kvalita, ale dozrání. A jsme u kondice organizmu, ovlivněné kvalitou výživy, konkrétně dostatečným zdrojem bílkovin a přiměřeným energetickým zásobením. Vyhublá, kachektická samice bude mít říji v projevech slabou a stav vajíčka obvykle hodnocený jako neplnohodnotné, pokud vůbec říji bude mít.
Dostatek plnohodnotných bílkovin rovněž ovlivní kvalitu a projevy říje. U hospodářských zvířat, například ovcí (ale i u koní či prasat) používáme krátkodobé výrazné zvýšení dávek výrazně bílkovinného krmiva několik týdnů před říjí. Výsledkem je spolehlivá, vnějšími projev i vnitřními projevy silná říje s větším počtem ovulovaných vajíček, než by tomu bylo bez tohoto vylepšení výživy nazývaného
flushing. Stojí za pozornost, že i u přežvýkavců, kteří jsou do značné míry na vnějších zdrojích plnohodnotné bílkoviny méně závislí než zvířata s jednoduchým trávením, tato metoda v praxi dobře pomáhá zlepšit výsledky reprodukčních snah a procesů.
Biologicky účinné látky a živiny, související s reprodukcí
Vitamin A. Školní, ale hluboce pravdivá poučka praví, že bez jeho dostatku dochází k rohovatění, tedy ztrátě funkčnosti epitelů.
Epitel je specifická tkáň, kryje vnější nebo vnitřní povrchy organismu, má žlázovou funkci (většina žláz v těle, včetně jater, slinivky, štítné žlázy a adenohypofýzy je tvořena epitelovou tkání), specializované epitely mají smyslovou funkci (neuroepitel). Zárodečný epitel u samců vystýlá semenotvorné kanálky varlete a zajišťuje spermatogenezi, tedy vznik a vývoj spermií, samčích pohlavních buněk. U samic pokrývá zárodečný epitel povrch vaječníku (wikipedie) a rovněž vajíčka jsou jeho produktem.
Z toho plyne, že A vitamin je zásadním faktorem reprodukce. Musíme si ještě doplnit, že epiteliální tkáně jsou funkční tkání hormonálních žláz, proto i zde má dostatek A vitaminu přímý vliv na funkčnost hormonálního i nervového (česky
neurohumonálního) řízení organizmu. Při jeho nedostatku se toto řízení stává nefunkčním a při skutečně silném nedostatku dochází k nevratným degenerativním změnám v životně důležitých tkáních. Následkem dlouhodobé absence A vitaminu ve výživě je smrt živočicha.
Skutečná potřeba zvířat (stejně jako u člověka) je známá a ověřená. Jedna věc je to ale u hospodářských zvířat u žlabu se známý složením a množstvím krmiv a jiná u volně žijící zvěře. Snad bychom se mohli spolehnout na přírodu a vycházet z toho, že se původně žijícím zvířatům nic nepřikrmovalo, přesto se úspěšně vyvinula do dnešní podoby a v přírodních podmínkách žila. Ovšem narážíme na úživnost současných podmínek a stav životního prostředí zvěře. V praxi se pak pozastavujeme nad zhoršenými výsledky reprodukce, živou hmotností populace zvěře a zjevně horší odolností vůči parazitům. To nemusí být jen střečci, střevní a plicní parazité, ale třeba také kokcidie. Příčin chovatelských neúspěchů je vždy více zároveň, a výživa samotnou musíme umět posoudit podle nejslabšího faktoru a známých faktorů neúspěchu. Teprve pak můžeme chyby napravovat.
Krmivářská věda i praxe skutečně považuje za zdroj A vitaminu v objemných krmivech nikoliv A vitamin samotný, ale betakaroten. U krmných směsí a doplňků zase přidaný A vitamin.
Připomeňme si: A vitamin je
lipofilní, rozpustný v tuku. To znamená, že jeho využití je více nebo méně vázáno na přítomnost tuku. Proto se A vitamin se u přežvýkavců ze zelené hmoty využívá asi ze 30 %.
Pro býložravce je plně využitelný jeho provitamin beta-karoten, hojně obsažený v zelené hmotě, plodech i zásobních orgánech rostlin.
Masožravci a všežravci využívají A vitamin z živočišných krmiv, na Zemi dominantní všežravý druh z tuku ryb, jak si mladších vývojových stádií pro jeho příjemnou vůni i chuť dobře pamatuje.
Pro zajištění dostatku A vitaminu přes zimní období je tedy vhodné kombinovat doplňková krmiva s jeho obsahem (je to nejlevnější vitamin) a objemné složky. Beta-karoten v doplňkových krmivech či koncentrátech je také účinný, ale velmi drahý.
Beta karoten není příliš stabilní a v senu nebo horkovzdušných úsušcích se jeho obsah postupně přirozeným rozkladem během skladování snižuje. Koncem jara je rok staré seno bez beta-karotenu. Dalším zdrojem je krmná mrkev, o něco nižší v některých odrůdách krmné řepy, těch zase zvířata přijímají více než mrkve.
Obvyklé potřeby A vitaminu se dají odvodit z vědecky i prakticky sestavených norem živin hospodářských zvířat. Odborné práce, různé tabulky a jiné údaje o obsahu A vitaminu v krmivech uvádí konkrétně u zelené hmoty docela vysoké hodnoty. Například mladý pastevní porost v metání asi 10 000 m.j./kg v původní hmotě, beta karotenu 25 mg/kg. Průměrné luční seno sečené v tomtéž stádiu obsahuje rovněž asi 10 000 m.j./kg A vitaminu v původní hmotě a 21 mg beta-karotenu. Toto porovnání ale musíme přepočítat podle aktuální sušiny, v poměru 85 : 18, koeficient je 4,7. Tedy, z obsahu obou složek po sušení zbyla asi 1/5.
Závěr: A vitamin má významný vliv na reprodukční proces samců i samic. Pokud by přes zimní období byl jeho nedostatek, můžeme očekávat horší výsledky reprodukce, zdravotního stavu i vývoje mláďat a samozřejmě živé hmotnosti a kvality trofejí.
Vitamin D: Jeho pozice je ve výživě zvířat skutečně velmi významná a zejména to platí od poloviny březosti a také celou laktaci, dále až po ukončení růstu, což je až třetí rok života.
Hlavní funkcí D vitaminu je podpora využití vápníku a fosforu ve stavbě kostního aparátu a také zubů. Kolem D vitaminu panuje fáma či přesvědčení, že si my lidé vezmeme tabletu nebo zvířatům podáme vitaminový přípravek a vše s vápníkem a našimi kostmi i zuby bude v pořádku s bonusem vyšší odolnosti. To je ale tak reálné, jako očekávat, že po D vitaminu dorostou zuby vyražené nebo třetí chrup. Pro detailní poznání jeho působení je třeba vstřebat několik stran biochemických poznatků, a to je pro řadového chovatele zbytečné.
Prioritní funkcí D vitaminu je zvyšování vstřebání vápníku a fosforu v tenkém střevě. D vitamin je rozpustný v tuku a jisté množství tuku je třeba k jeho plné účinnosti. D vitamin přispívá k resorpci a uložení vápníku a fosforu v kostech, k jejich harmonickému a tvarově správnému vývoji. Vzhledem k tématu příspěvku považujme za nutné věnovat D vitaminu i vápníku a fosforu, včetně dalších kostitvorných prvků pozornost nejpozději od poloviny březosti, velmi důsledně po celou laktaci až po ukončení růstu mláďat. A nikoliv, když se nám při samostatné výživě jako vyspívající mláďata ztratí z očí, ale až ve třetím roce života, kdy je teprve skutečně ukončen u většiny velkých savců tělesný růst a vývoj – zejména kostního aparátu.
Specifikou je výdej a hospodaření s vápníkem a fosforem během parožení. To je zase jiná kapitola, ale obecné souvislosti samozřejmě platí i zde.
Dále bychom měli vědět, že organizmus s vápníkem a fosforem ostražitě a zodpovědně hospodaří prostřednictvím D vitaminu, ledvin a dvou protikladně působících hormonů. V ledvinách se podle aktuální potřeby a zdrojů reguluje jejich zadržování a vracení do organizmu nebo odstraňování. Vápník a fosfor, který se ve tenkém střevě nevstřebal, odchází defekací (celé velmi zjednodušeno). Poruchy či onemocnění ledvin proto významně zasahují do minerálního metabolizmu.
Víme také, že kostitvorné prvky nejsou v kostech uloženy napevno a neměnně, ale naopak kostní tkáň je jejich rezervoárem pro období zvýšené potřeby (březost, laktace, parožení, obnova po úrazech…). D vitamin se významně podílí i na tomto procesu.
Organizmus se nejen během celého života, ale hlavně v době zvýšené potřeby dokáže postarat o využití kostitvorných prvků. Na chovateli je jejich dodání ve správnou dobu, množství a poměru včetně dalších faktorů, kterým je mimo jiné vitamin D. Na dostatek D vitaminu, vápníku a fosforu musíme dbát i po skončení laktace a vyzrání trofejí právě pro doplnění rezerv (nebo zápůjčky) z kostní tkáně.
Pokračování v dalším čísle.
Ing. Martin MOHELSKÝ