V případě lišek a drobných predátorů je nutné nejdříve zdůraznit spojení „nádherné lovy“. Přestože se jedná o zvěř dříve označovanou jako „škodná“, není dobré si lov těchto druhů zvěře plést s trestnou výpravou. Právě znalosti jejich způsobu života, lovecký um a etika dají lovu lišek a drobných predátorů to správné kouzlo a nám umožní ty nádherné lovy prožít. Nejedná se o náhodné úlovky, ale o cílené lovy, kdy jdu na lišky a lišku ulovím.
K těm nejhodnotnějším způsobům lovu patří vábení následované šoulačkou a čekáním na zemi, kombinace těchto způsobů lovu a navíc za denního světla nám umožní prožít vrcholné lovecké zážitky. Paradoxně největší službu děláme právě těmto našim predátorům. Jako příklad je možné použít příběh lišek.
Není to tak dávno, kdy naprosto spolehlivě udržovala jejich nízké stavy vzteklina. Orální vakcinací, na které se velmi významně podíleli myslivci, se podařilo vzteklinu úplně eliminovat. Stavy lišek začaly ihned růst a následkem toho přišly pravidelně se opakující masivní vlny prašiviny. Pamatuji i roky, kdy více než polovina ulovených lišek byla prašivá.
Dnes máme k dispozici mnoho výkonných pomůcek pro noční lov a díky nim uloví lišku i ti, kterým by se to jinak podařilo jen náhodou, a proto je každoroční odstřel lišek vysoký. Masivní plošné vlny prašiviny by se tak mohly stát minulostí.
Vábení nám v tomto případě velmi efektivně pomůže tlumit početní stavy predátorů a samozřejmě tím zároveň omezíme jejich tlak na drobnou zvěř. Pro nás jsou to zároveň nádherné lovy plné neopakovatelných zážitků. Predátoři mají velmi dobře vyvinuté smysly včetně toho „šestého“ a oklamat je touto technikou proto do značné míry vypovídá o znalostech a umu vábiče.
Vábení predátorů je možné úspěšně provádět celoročně. Kromě lišek mají ale všichni stanovenou dobu lovu. U lišek je nutné s ohledem na již zmíněnou etiku lovu myslet na období péče o mláďata. Jako záslužný či hrdinský čin rozhodně nelze hodnotit ulovení lišky pečující o mláďata a nutnost takového lovu nelze nikdy a ničím zdůvodnit. Proto je důležité buď se naučit rozeznat lišku od lišáka, nebo v období od počátku března do poloviny července nelovit dospělé lišky.
Celoroční lov lišáků problémem není, přestože se traduje, že liščí pár se o potomstvo stará společně. Teritoriální lišák se během kaňkování spáří s několika liškami, a pokud v době péče o mláďata nosí potravu k noře s liščaty, činí tak pouze pro jednu z lišek, které má ve svém teritoriu.
Rozdíl je i v přístupu ke kořisti - zatímco liška přednostně loví pro liščata a pak teprve pro sebe, lišák nejprve nasytí sebe a teprve pokud uloví další úlovek, ten donese liščatům. A i když lišák pomáhá s potravou, liška ho k mláďatům v brlohu nepustí a lišák s nimi má první kontakt až v době, kdy sama vycházejí z nory.
Rozeznat lišku od lišáka není většinou těžké, jedinou podmínkou je dostatek světla k posouzení. Lišáci bývají zpravidla větší, ale spolehlivý rozlišovací znak to není. Základním a nejjistějším rozeznávacím rysem je postava. Lišáci mají již přibližně od věku čtyř měsíců na první pohled mohutnější hrudník a s postupujícím věkem se tento znak zvýrazňuje. Zejména u dospělých lišáků je těžiště těla opticky posunuto výrazně dopředu.
Lišky mají naproti tomu tělo vždy válcovité a zdají se být kratší než lišáci, kteří zároveň působí dojmem, jako by měli delší běhy.
Hlava lišáků je v poměru k tělu zřetelně větší, než je tomu u fen. To platí zejména pro šíři hlavy, kde je rozdíl nejviditelnější. Také krk mají lišáci výrazně mohutnější. Linie napojení jeho dolní části k hrudníku je plynulá, zatímco u lišek je při bočním pohledu ihned znatelná křivka přechodu hrudníku v slabší krk. Mohutnost a linie krku jsou celoročně opticky velmi výraznými a naprosto spolehlivými rozlišovacími znaky obou pohlaví.
Odlišnosti jsou také ve zbarvení. Pokud jsou lišky v zimní srsti, rozdíl mezi lišákem a fenou obvykle nepostřehneme. Výjimkou je vzhled náprsenky, kterou lze v zimě použít jako doplňkový rozlišovací znak. Lišáci ji mají vždy výraznou, až zářivě bílou, což je u fen pozorovatelné naopak jen ve velmi malé míře a obvykle působí více šedě.
Později, na jaře a v létě, je náprsenka již poměrně spolehlivým rozlišovacím znakem: u fen bývá nevýrazná, v různých odstínech šedé, zatímco u lišáků opět bílá a nápadná.
Lišky pečující o liščata jsou přibližně od začátku dubna snadno rozpoznatelné podle řídké, až chybějící srsti na břiše, dolní části krku a bocích. Tato místa jim záhy zarůstají, boky a slabiny obvykle tmavou srstí, dobře viditelnou a patrnou až do podzimu. Mizí v průběhu listopadu v době dorůstání zimní srsti.
Rozdílný je také způsob pohybu lišáků a fen. Feny se oproti lišákům pohybují opticky drobnějším krokem a jejich čárování je více „plíživé“. Lišáci naopak dělají dlouhé plynulé pohyby a hlavu mají na pohled posazenou výš než feny, na což má určitě vliv i jiný tvar krku a rozměry hlavy. Také oháňku nesou v pohybu výš než feny, zároveň jako pomocný znak je u lišáků oháňka obvykle výrazně bohatší, působí jako silný válec.
Z popsaných znaků, které můžeme k rozlišení obou pohlaví použít, jsou nejdůležitější postava, krk a hlava sledovaného jedince. Naučit se spolehlivě rozeznávat detaily charakteristické pro jedno či druhé pohlaví je snadné již po několika pozorováních za světla. Pro méně zkušené myslivce je dobrým rozlišovacím znakem také náprsenka a osrstění v době péče o liščata, kdy nelze rozdíl mezi lišáky a liškami přehlédnout.
Schopnost rozlišit lišáky a feny podle stylu pohybu, úhlu nesení oháňky a chování je podmíněno „tréninkem“ – více pozorováními v různých situacích a též schopností vnímat detaily. Je zkrátka nutné mít lišky „napozorované“.
Ročně vídám mnoho desítek lišek. U každé si sám pro sebe určím pohlaví a odhadnu věk (kategorie mladá liška přibližně do 18 měsíců a liška starší). Po ulovení se vždy přesvědčím o správnosti svého odhadu, a to jak co se týče pohlaví, tak věku (orientačně podle opotřebení zubů).
Popsaným způsobem lze docílit téměř stoprocentní spolehlivosti při určení pohlaví lišek v každém ročním období prakticky na první pohled. Zároveň však znovu zdůrazňuji, že lišáka lze od feny spolehlivě rozlišit jen za dostatečného světla. Proto v období péče o mláďata lišky zásadně nelovím za silného šera nebo v noci!
Důležitou podmínkou úspěchu při lovu lišek vábením je znalost jejich způsobu života, která nám umožní velmi spolehlivě stanovit vhodné místo pro vábení, vědět jaký vliv má počasí, síla větru, jaký způsob vábení použít v daných podmínkách a roční době.
Liška zdaleka není jen noční tvor, jak si mnozí myslí, a její aktivity se vyznačují poměrně velkou pravidelností, takže jako typická teritoriální šelma je z hlediska chování velmi dobře předvídatelná.
Řada myslivců je mylně přesvědčena, že lišky jsou velmi silně vázány na brlohy, a pokud nejsou na lovu, tráví v nich svůj čas. Brloh k jejich životu samozřejmě patří, ale lišky ho jako místo k dennímu úkrytu využívají v průběhu roku jen zřídka. Feny pobývají během dne raději na povrchu, lišáci tak činí dokonce téměř po celý rok s výjimkou podzimních plískanic a období kaňkování.
V čase kaňkování lze v brlohu přes den poměrně často zastihnout fenu s jedním nebo i více lišáky. Není to ale kvůli páření, to je další z tradovaných omylů. Páření probíhá vždy na povrchu, v brlohu fena hledá klid před dotírajícími nápadníky.
V období kaňkování lišky brlohy opakovaně „kontrolují“ a zejména hledající lišáci jsou schopni navštívit všechny brlohy ve svém teritoriu i několikrát za den.
Lišky se velmi často přes den zdržují na povrchu v těsné blízkosti brlohů, což lze na místech s dobrým výhledem využít k jejich navábení a ulovení. Jinak obvykle tráví den na loukách, v rákosinách, ve stařině, ve vzrostlých obilovinách, řepce a kukuřici, na zarostlých mezích a samozřejmě v lese, a to jak v houštinách, tak v „laťácích“ či v řídkém starém porostu.
To, kde se liška bude během dne zdržovat, závisí především na charakteru počasí. Zatímco v létě využívá bez ohledu na déšť či vítr všechny úkryty, na podzim, v zimě a na jaře povětrnostní podmínky jednoznačně určují její denní útočiště. Za jasných a slunečných dní zaléhá k dennímu spánku blízko zdrojů potravy na klidných a suchých prosluněných místech, často naprosto nekrytě, chráněná před větrem pouze nějakou malou přírodní překážkou. Nejoblíbenější jsou v této době rákosiny, zarostlé meze a lesní paseky.
Lov je nejefektivnější, pokud jsou lišky v pohybu, ať už na lovu, nebo když se potulují po svém teritoriu. Při vábení potřebujeme, aby nás vábená liška slyšela. Proto je důležité vědět, kudy vedou jejich spády. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je obvykle rozdíl mezi spády večerními, kdy lišky vycházejí na lov, a spády ranními, kdy se vracejí na místo denního odpočinku.
Liščí spády je možné hledat několika způsoby. Nejsnazší je to v zimním období se sněhovou pokrývkou, na níž lze lišky úspěšně stopovat a jsou na ní také velmi dobře viditelné, a to i na velké vzdálenosti a za zhoršených světelných podmínek.
Při vyhledávání spádů je dobré občas obejít okraje lesů, rákosin a dalších denních úkrytů lišek a sledovat množství jejich stop. Nejlépe dva až tři dny po obnově, protože v tomto případě nás zajímá množství stop.
Místo, kudy spád vede, je snadno rozpoznatelné – hledáme-li na okraji lesa, prozradí ho větší koncentrace stop přibližně na úseku 30 až 60 metrů. Lišky nepoužívají spády tím způsobem, jako třeba zajíc své ochozy, ale jako koridor, v němž se drží. Ten podle mých zkušeností má šířku přibližně 30 až 60 metrů podle terénu. Výjimkou je období, kdy napadne velká vrstva prašanu a jedině tehdy se ze spádu stane úzká pěšinka typu zaječího ochozu.
Podle převládajícího směru stop lze odhadnout, zda se jedná o večerní nebo ranní spád. Zejména u rákosin je časté, že se tyto spády kryjí, což je pro lovce výhoda. V rákosinách a v lese lišky často využívají ochozů černé zvěře.
Velmi dobré viditelnosti lišek na sněhu lze využít při večerním a ranním zjišťování spádů z míst s velkým rozhledem. Výhodou je, pokud jsme schopni z vyvýšeného místa kontrolovat co nejvíce okrajů lesa, rákosin a mezí. Vybereme si den s klidným počasím a příznivou viditelností a z vytipovaného stanoviště velmi bedlivě sledujeme okolí (pokud není sníh, je snadné lišku přehlédnout).
Zjištěný čas, kdy liška vytahuje či naopak zatahuje, bude platit i v následujících dnech, pokud nedojde k výrazné změně počasí. Vábení v blízkosti spádů ve vhodnou dobu zásadně zvyšuje naše šance.
Výběr stanoviště
Při výběru stanoviště je základním parametrem vítr v kombinaci s terénem, nesmíme zapomínat ani na bezpečnost střelby. Můžeme vábit i z posedu, ale musíme mít na paměti, že na kratší vzdálenost (asi pod 50 m) můžeme vábený objekt spíše zradit. Mnohem účelnější a z hlediska loveckého zážitku dokonalejší je vábit ze země.
Pokud vábíme za denního světla, je maskování světlých částí – rukou a obličeje velkou pomocí. V zimě na sněhu je vynikající bílý oděv. Jinak je liškám i jiným predátorům jedno, zda použijeme klasické myslivecké barvy oděvu anebo módní maskovací 3D oblek, přehoz či maskovací síť. Jediným, ale zásadním požadavkem na oděv je, aby byl absolutně tichý.
Pokud chceme využít záštitu, vytvořenou z čehokoliv, co v honitbě najdeme, třeba větve keřů, slámu, trávu, nebo využijeme prodávané síťové záštity, tak je důležité skloubit dva poněkud protichůdné požadavky - co nejlepší kryt a co nejlepší výhled.
U záštity stačí, pokud je vysoká do poloviny našeho hrudníku. Pokud nepoužijeme záštitu a máme zakrytý obličej a ruce, nemusíme se nijak schovávat a komplikovat si střelbu. Stačí, abychom se z pohledu loveného predátora netyčili proti horizontu. Zároveň se nekryjeme za keře či stromy, ale vždy se postavíme před ně. Máme tak perfektní přehled a volný výstřel. Liška nás neuvidí, pokud nebudeme dělat prudké pohyby.
Další mimořádně důležité podmínky úspěchu jsou směr větru a příchod na stanoviště. Ten volíme tak, abychom svým příchodem nezradili zalehlou lišku a nezavětřili lokalitu, odkud předpokládáme příchod predátora a nezanechali stopu, kterou nemůžeme spolehlivě kontrolovat.
Poněkud odlišný je způsob při lovu na rozsáhlých holinách v lesních porostech, kdy vybereme stanoviště tak, že vítr fouká směrem do volného prostoru před nás. Liška se totiž snaží prověřit celou situaci čichem a začne nás obcházet na vítr. Tímto její snahu eliminujeme a přinutíme jí se ukázat přímo před námi. Samozřejmě musíme být připraveni a nesmíme ji nechat dojít do větru. Velmi důležitou podmínkou je trpělivost.
Vábení
Některé lišky reagují okamžitě a přibíhají přímo k nám, mnohé však reagují velmi váhavě. Nejochotněji liška reaguje na imitaci myšího a hrabošího pištění, protože se nejedná o smrtelný nářek lovené kořisti, ale o běžný zvukový projev myší a hrabošů coby nejoblíbenější kořisti lišek. Tento hlas má ovšem svoje limity co se týče dosahu a také při hojnosti myší a hrabošů výrazně klesá účinnost tohoto hlasu.
Při použití ptačího nářku si zvýšíme nejen účinný dosah, ale i atraktivitu projevu. Protože se jedná o nářek drobného ptactva, liška předpokládá, že lovící predátor pro ni nebude rovnocenný soupeř a většinou přichází bez dlouhého otálení a prověřování okolí.
Pokud tento zvukový projev dobře nezvládneme, liška na něj nereflektuje, není zrazená a pokračuje ve svém původním záměru.
Hlas s největším dosahem je zaječí vřeštění a jeho různé modifikace končící až u zvuků agonie. Tyto jsou nejvíce provokující, ale zároveň také nejvíce stresující pro okolí.
Zjednodušeně lze reakce rozdělit na dvě. Při první liška přibíhá rychle přímo k nám. Při té druhé váhavě jistí, přichází velkým obloukem, aby se dostala do našeho větru. Jestliže se jí to nepovede, tak v poslední fázi zůstane v krytu, odkud má dobrý výhled a dlouhým jištěním se snaží celou situaci obeznat. V obou případech je nutností dobře zvládnout zvukový projev, protože v opačném případě lišku zradíme.
Nedoporučuje se vábit příliš často a musíme zachovat maximální klid na stanovišti s minimem pohybů. Liška totiž reaguje na projev vábení proto, že slyší smrtelný nářek lovené kořisti a přichází se záměrem jí jinému lovícímu predátorovi ukrást. Proto potřebují zejména neteritoriální, nebo slabí jedinci, zjistit sílu svého soka. Přímá konfrontace se silnějším jedincem by pro ně mohla mít fatální dopad.
Z těchto důvodů při použití například hlasitého a jasného vřeštidla imitujícího zdravého jedince liška odchází. Předpokládá, že silného jedince bude lovit predátor v dobré kondici.
Dalším důvodem, proč na naši snahu reaguje negativně a odbíhá, může být fakt, že již jednou přivábena byla, ale byla zrazena chybným výstřelem, anebo naším pachem v důsledku špatného výběru stanoviště.
Pakliže dlouhodobě nejsme příliš úspěšní, je někde chyba a je třeba něco změnit. Ovlivňujících faktorů je ovšem velmi mnoho. V každém případě musíme mít kvalitní vábničku a musíme na ni dobře imitovat nářek, pro který je určena. Predátor musí uvěřit, že se jedná o opravdový nářek živého tvora.
Je také užitečné minimálně se zamyslet nad výše popsaným, protože se jedná o ověřené a fungující zákonitosti, nikoliv o subjektivní domněnky. I podle členitosti a typu krajiny se naše snaha potkává s menší či větší odezvou. Někde jsme málo úspěšní, někde to jde naopak „samo“.
Za svou poměrně bohatou praxi jsem si nesčetněkrát ověřil, že vábení je nejúspěšnější v době, kdy lišky opouštějí kryt, důvěřují prostředí a začnou migrovat za potravou. Bohužel to někdy bývá pozdě navečer a v noci, kdy jsme limitováni tmou. Proto je důležité znát spády lišek, na kterých je velká šance na příchod lišky za šera nebo i za světla.
Navečer se můžeme přesunout do lesa, kde se liška může ukázat dříve, protože se pohybuje v částečném krytu s možností okamžitého úprku do mlazin a hustých porostů.
Na volných plochách, polích a lukách je dobré se soustředit na lovy při měsíci, nebo na sněhu. Můžeme si tak i dobře ověřit reakci na naše vábení tzv. na viděnou.
Podle těchto reakcí, se mnohé naučíme a v budoucnu nám to pomůže vyvarovat se některých stále se opakujících chyb, které nám brání být úspěšní.
Večer nebo ráno?
K věčným polemikám vedou dva názory, zda je lepší vábit večer, nebo ráno. První tvrzení vychází z odůvodnění, že večer před lovem je liška hladová a více motivovaná. Druhé tvrzení naopak zastává myšlenku, že ráno je liška klidnější, více unavená a ruch v okolí brzo ráno není tak velký, čili ani liška není tak ostražitá a reaguje ochotněji.
Oba dva názory nepochybně nepostrádají logiku. Ale takto se to nedá paušalizovat. Pokaždé se reakce lišky různí, a to z mnoha příčin. Večer se může stát, že liška je daleko více ostražitá a nedůvěřivá a také nemusí být příliš hladová. Naopak ráno po celonočním neúspěšném lovu může být její reakce až nečekaně prudká. Obě situace mohou být ale i přesně obráceně.
Podle mých zkušeností je ráno vs. večer v dlouhodobém průměru plichta. Největší úspěchy jsem ale jistě zaznamenal v první polovině noci, kdy jsou podmínky pro lov ideální a predátor je naplno přepnut do loveckého modu.
Nedílnou součástí pro úspěšné vábení je logicky dobrá vábnička. Na trhu je jich dostatečné množství, i když ne všechny jsou dobře použitelné. Dobrá vábnička by měla mít dobrý hlas, nemutovat, nepřeskakovat a zachovat si stálost zvuku.
Pro laiky může být výběr poměrně složitý. Zde je na místě obrátit se na některého z kolegů, který se v dané problematice vyzná. Pakliže nikoho takového v našem okolí neznáme, máme možnost navštívit některou z větších mysliveckých akcí, kde výrobci, nebo dovozci tyto produkty prezentují a nechat si poradit. V každém případě neuděláme chybu, když vsadíme na některou z renomovaných a známých značek působících na trhu již řadu let a jsou myslivci dostatečně prověřeny.
Základní druhy vábení
Vábení predátorů můžeme rozdělit do skupin podle použitých hlasových projevů.
První skupinou a zároveň i nejpoužívanější je vábení na projev lovené kořisti.
Sem spadají myškovačka, zaječí vřeštidlo, králičí pištění, ptačí nářek, srnčí nářek, pláč srnčete. To jsou nejčastěji používané a také nejúčinnější projevy. Mohou být použity i jiné zvuky, v podstatě všech druhů sloužících predátorům jako potrava. I z tohoto důvodu se používají vábničky, které disponují zvukem nevztahujícím se k danému druhu zvěře, ale vyjadřují velmi úzkostlivý nářek přecházející do zvuků agonie. Je to velmi účinný projev.
Při tomto stylu vábení můžeme použít pro umocnění celého děje některý ze zvuků doplňujících. Může jím být například zvuk poplašeného kosa, varování sojky, nebo kodrcání bažanta.
Druhou skupinou je vábení pomocí zvuků vydávaných při rozmnožování, resp. kaňkování.
Z logických důvodů se zde omezíme na lišky, i když i ostatní predátoři se v tomto období dají také vábit. V tomto období používáme skolení lišáka. Je to nejčastěji slyšitelný projev.
Zpravidla se jedná o tři chraplavější štěknutí
„vauu vauu vauu“. Dále pak hlas lišky, a to delší chraplavé
„vauuuuu“. Zde je nutné neplést si tento zvuk se zvukem varovným, kterým se při zrazení lišky často ozývají a varují své okolí! Varovný zvuk je o něco intenzivnější, ostřejší a několikrát se opakuje v malých pomlkách.
Používáme i slabé flétnové kňourání kaňkující se lišky, připomínající zvuk fenky psa.
Méně známým a ne tak často slyšitelným je zvuk v plném kaňkování v krátkém časovém úseku před a při samotné kopulaci
„trrr trrr trrr“. Tento zvuk je velmi dobře slyšet na několik stovek metrů.
V období plného kaňkování většinou nepoužíváme zvuky z první skupiny, protože jsou díky rozmnožovacím pudům málo účinné. Naopak v období po kaňkování jsou velmi účinné zejména na lišáky.
Třetí používaná skupina je zaměřena na teritoriální chování.
Zde imitujeme klasické liščí skolení, skolení lišky i skolení lišáka, kterým lišky oznamují svou přítomnost a většinou tak jednostranně komunikují s ostatními. Někdy se ale ozve i další liška. Pokud se ozveme tímto zvukem, místní liška to bude chápat tak, že má ve svém teritoriu vetřelce a přijde ho vyhnat za hranice svého okrsku.
Když se nám to nepovede, je namístě použít některých z úzkostlivých nářků kořisti a následně s malým odstupem skolení. To místní lišku provokuje ještě více, neboť to pro ni znamená, že vetřelec loví v jejím teritoriu.
Druhá a třetí skupina jsou poměrně časově náročné, přičemž zvuky z té druhé se posouvají do mrazivých zimních večerů a nocí. Rovněž imitované zvuky musí být velmi dobře zvládnuté.
Střelba
Střelba při vábení je náročnější na manipulaci se zbraní a vábničkou, navíc je vábený predátor soustředěný na místo, odkud zvuk vábení vychází. Není proto na škodu si manipulaci s vábničkou a zbraní předem promyslet a nebát se ji nacvičit. V reálné situaci je důležité zachovat klid a nacvičené pohyby se nám budou opravdu hodit.
Výběr zbraně pro lov lišek a malých predátorů lze vyjádřit velmi jednoduše – výborná je každá zbraň, které věřím.
Pro lov vábením mohou být výhodné kombinované zbraně, je ale nutné ověřit si výkon brokové hlavně. Brok maximálně do velikosti 4 mm na lišky v tuhé zimě a po většinu roku postačí brok 3,5 mm. Podstatné je ale rovnoměrné krytí a tady je potřebné ověřit si tu nejlepší kombinaci naší brokové hlavně a různých druhů střeliva. Pak už stačí jen uhlídat vzdálenost střelby a nikdy nestřílet na lišku či kunu naostro.
Většina lovců predátorů použije kulovou zbraň. „Liška kulí střelená, zlomení zlé moci znamená.“ Toto pořekadlo starých zkušených myslivců platilo v dobách, kdy zbraně a náboje ještě nebyly na takové úrovni, aby kulovnicí bylo možné lišku spolehlivě ulovit, neboť zásah byl zčásti věcí štěstí. Liška není velký cíl a většinou je v pohybu, takže lov kulí není úplně snadný a vždy vyžaduje plnou koncentraci a sebekontrolu.
Dnešní lovecké zbraně, optika, a zejména střelivo nám však umožňují spolehlivě zasahovat lišky i na vzdálenosti nad 200 metrů. Je jen na každém z nás, zda toho dokáže využít.
Pro dobrého střelce není při střelbě vsedě s oporou zásah lišky na 200 metrů náhodnou záležitostí.
Při vábení ze země je nutné nosit s sebou střeleckou hůl, nebo ještě lépe trojnožku, se kterou lze dosahovat téměř stejných výsledků jako vsedě s oporou. Samozřejmě platí, že cvičení dělá mistra, takže střelbu s těmito pomůckami je třeba trénovat.
Velkou chybou je střílet na lišku za každé situace a na jakoukoliv vzdálenost. To, co často slýchám, tedy že liška nesmí odejít bez rány, je jen ukázkou neznalosti a loveckého diletantismu, o morální úrovni dotyčných lovců nemluvě. Liška je zvěř jako každá jiná, postřelená cítí bolest a trpí stejně jako například srnec.
Již kvůli tomu je dobré střílet na lišku vždy jistou ránu, nehledě na to, že chybená rána obvykle zvýší ostražitost a nedůvěřivost lišek v honitbě a jejich lov se stává obtížnějším. Pokud se ovládneme a nejistou ránu si odpustíme, liška, i zrazená, přijde v dalších dnech spolehlivě znovu.
Lov lišek s využitím vábení vyžaduje znalosti a lovecký um. I když to platí i v nočních hodinách, skutečné mistrovství je vábení a lov lišek ve dne. Vyžaduje to mnoho hodin praxe, ale kdo se naučí takto lovit, toho čeká velké množství úžasných loveckých zážitků.