Jak dlouho se věnujete kynologii a myslivosti, jak jste se k nim dostala?
Já jsem se dostala ke kynologii i k myslivosti tak trochu náhodou. V rodině nemám nikoho, kdo by se věnoval myslivosti. Ale od malička jsem vždy chtěla psa. U nás to nebylo možné, naši nechtěli, což chápu. Když jsem se dostala do určitého věku, tak jsem si v roce 2003 pořídila fenu výmarského ohaře, byla to Diana ze Sulického dvora, já jsem jí říkala Sára.
V té době, myslím, byli hodně módní…
Kvůli tomu ne, mně se sice líbili, a také to bylo o tom, že bych s ním chtěla zkusit lovecký výcvik. O lovecké kynologii jsem nevěděla téměř nic, ale odhodlání pustit se do toho jsem měla. Koupila jsem si knížky, dokonce se v té době dalo sehnat video s návodem výcviku jednotlivých disciplín. Ale kdo to natáčel, si už nepamatuji. Tím to celé začalo. Měla jsem snahu, a ještě k tomu jsem měla i štěstí, že čubinka byla šikovná, temperamentní a chuť do práce jí rozhodně nechyběla. Ona toho hodně naučila mě.
A jak jste ji tedy cvičila, když jste neměla žádné zkušenosti?
Když si na to vzpomenu dnes, tak podzimní zkoušky udělala prakticky ona sama. A když jsem byla jednou na klubové výstavě výmarských ohařů, seznámila jsem se s jednou holčinou a ta cvičila s kynologem Pepou Semerádem. Tak jsme se s Pepou poznali zrovna, když jsem chtěla cvičit na lesní zkoušky a neměla jsem lišku, nebylo kde, neměla jsem žádné kamarády myslivce. Takže jsem se s ním domluvila, zda by mi nepomohl a jestli bych za ním nemohla chodit cvičit. Tím to tak nějak začalo. On byl můj učitel a předával mi svoje zkušenosti.
Byli jsme taková parta, chodilo nás tam víc, o víkendu jsme se ráno sešli, přes den jsme cvičili, bylo to pohodové. Se Sárou jsme prošly spousty zkoušek i memoriálů a v roce 2008 jsem ji vedla na nominační soutěži, ale vypadly jsme na barvě. Ale byl to můj první pes a taková větší zkušenost.
Ale stále jste ještě pracovala se Sárou jako nemyslivec? Kdy jste se odhodlala zkoušky si udělat?
Postupem času, jak jsem o tom přemýšlela a chtěla se posunout zase o něco dál, i Pepa Semerád mi začal říkat, abych si zkoušky udělala, že se mi budou hodit pro kynologii i pro mysliveckou praxi. Myslím, že tak dnes začíná hodně lidí. Myslivecké zkoušky jsem tedy udělala v roce 2008 a kynologie mě moc baví, je to vlastně pro mě svým způsobem takový životní styl.
Jste členkou mysliveckého spolku? A věnujete se i praktické myslivosti? Lovíte?
Já jsem původně bydlela v Praze a v roce 2009 jsme koupili dům na venkově, protože jsem se chtěla věnovat psům. Jsem tady ve spolku jako čekatel. Nechodím zatím pravidelně na posed, ale na hony a naháňky ano a taky pořádáme u nás v honitbě pravidelně zkoušky psů, převážně lesní a všestranné zkoušky, ale občas i zkoušky vloh nebo podzimní zkoušky. Druhým rokem působím na OMS Praha-západ jako předsedkyně kynologické komise. Takže se kynologii věnuji docela hodně.
Ale teď máte doma krátkosrstého ohaře Baracka – vítěze Memoriálu Richarda Knolla. Proč ne zase výmarského ohaře?
Když mi odešla Sára, stále jsem kamarádce Veronice Vaštové říkala, že si zase pořídím fenu výmaráka. Ale ona v tu dobu zrovna měla doma štěňata kraťasů a povídá: „Já ti jedno vyberu a toho si vezmeš.“ Já jsem sice stále váhala, ale pak jsem se tam jela podívat. Vybrala mi Baracka se slovy „Tady ten je tvůj.“ Baracka jsem tedy dostala od kamarádky a jsem za to moc ráda, teď je mu pět let. A německý krátkosrstý ohař už zůstane mojí srdcovkou.
A zase začal kolotoč zkoušek…
Já jsem taková soutěživá přirozeně. Když člověk chce chodit na vyšší soutěže, tak je to vlastně takový sport. Člověk musí hodně obětovat a musí kynologii a zkoušky mít rád, a tak trochu tomu vše podřídit. A když už se chcete dostat třeba někam dál a mít výsledky, je to leckdy řehole. Přijdete z práce a musíte jít cvičit, i když jsou dny, kdy se vám vůbec nechce, ale přesto jdete.
Trénujete tady ve vaší honitbě nebo využíváte i jiná prostředí?
Ano, tady, ale jezdím i do jiných honiteb, cvičit s jinými lidmi, kamarády kynology, aby psi byli zvyklí na všechno a navzájem si pomáháme s výcvikem, což je samozřejmě moc fajn. Je to náročné, ale jinak to asi dělat nejde, terény a místa se musí měnit. Takže jak to přijde, jak se s někým domluvíme a jdeme cvičit
Co na to říká vaše nemyslivecká rodina? Podporuje vás nebo jen tiše trpí?
Moji rodiče, ač nejsou myslivci, jsou samozřejmě rádi, fandí mi, teď se byli podívat i na zahájení Memoriálu Karla Podhajského, to byli poprvé. Bylo to opravdu moc hezké, byli unešení a moc se jim tam líbilo. Naši moje aktivity berou tak, že je dobře, když mám něco, co mě baví a dál můj život neřeší. Táta pochází z vesnice na pomezí Vysočiny, jižní Moravy a jižních Čech, já jsem se na vesnici pohybovala od malička, máme v jižních Čechách chalupu, k vesnici jsem vždy tíhla. Z tátovy strany to byli sedláci, myslivec tam, myslím, žádný nebyl, byli to hlavně hospodáři. Máma pochází z městského prostředí. Myslivost a kynologie byla moje rozhodnutí a nadchlo mě to.
Jakou disciplínu byste u Baracka vyzdvihla jako jeho výbornou? A z jaké naopak máte trošku obavy?
S Barackem jsme pracovali postupně. Od začátku jsem z něj měla dobrý pocit. Troufám si říct, že jeho kvality jsou při práci v poli, myslím, že na Knollovi to určitě ukázal, dostal ocenění za Nejlepší pole a toho si velmi vážím. Není z těch nejrychlejších kraťasů, ale má výborný systém, velmi dobře pracuje s větrem, dobře vystavuje a má i výborný nos. Vodu má taky velmi dobrou. Za svoji zkouškovou kariéru dostal dvakrát ocenění za Nejlepší vodu a dvakrát za Nejlepší pole. U Baracka většinou, když se objevila nějaká slabina, tak to bylo spíš v lese. Například se nechával strhnout čerstvou stopou nebo zvěří. Takže les, toho jsem se s ním vždy bála víc.
Já myslím, že z lesa má obavu asi dost vůdců…
Ale asi nejvíc jsem se s ním natrápila na barvě. Ne, že by ho nebavila, ale stopu nedržel tak dobře, jak bych si představovala. Barackovi jsem se věnovala opravdu od štěněte intenzivně. Měla jsem do toho takový elán a chuť a hodně jsme se sžili. Myslím, že se pak souhra projevuje pozitivně dál. A pak jsou cíle, které si člověk dává. Tím, že jsem soutěživá a pokud nemáte psa jen na myslivost, že si uděláte zkoušky a jde do praxe, tak taková ta touha se někam dostat, uspět, ta tam podle mě být musí, je to takový motor, aby člověka táhl dál a motivoval. Ale musí k tomu být samozřejmě i pes. Takový může být třeba jenom jednou za život. Pokud bude příležitost, tak bych si chtěla po Barackovi v budoucnu nechat štěňátko. My jsme si spolu prošli dlouhou společnou cestu a došli jsme až na vrchol. Pracovali jsme a pracovali a takhle to krásně dopadlo. Proto jsem mu při vyhlášení i veřejně poděkovala a děkuji mu tímto ještě jednou.
Jak se vám Memoriál Richarda Knolla líbil? Jaká byla organizace memoriálu?
Líbil. Já bych si ani nedovolila něco vytknout, protože si dokážu představit, kolik to stojí práce a energie. Myslím si, že se pořadatelům moc povedl. Neměla jsem vůbec pocit, že by bylo něco špatně. Krásné zahájení, průvod, muzika, pro mě nezapomenutelné. Já jsem na memoriál šla s pokorou, chtěla jsem projít dobře, spíš se ctí. Když jsem nastupovala v sobotu, říkala jsem si, nějak to zvládneme, snad nevypadneme. A jak se postupně disciplíny dařily, tak člověk je stále víc nervóznější a nervóznější, v konci to bylo pro mě až stresové. A najednou si člověk začíná říkat, ono je to takhle dobré.
Měla jste tam někoho, kdo by vám říkal průběžné výsledky?
Můj kamarád říká, nikdy nesleduj, co se děje okolo. Samozřejmě lidi se baví, měla jsem tam kamarády a vždycky něco zaslechnete. Já jsem trošku stresař, to mi všichni říkají, že jsem bílá nebo zelená. Jak už se ale rozjedou disciplíny a začne se pracovat, tak to ze mě částečně spadne. Spíš se soustředím na psa a nesleduji, co se děje okolo. Dokud člověk nedokončí poslední disciplínu, tak vlastně neví, může se stát cokoliv. Stalo se mi třeba, že jsme vypadli na všestrankách na poslední disciplíně na vlečce s liškou.
Večer, když byly výsledky prvního dne memoriálu, viděla jsem, jak na tom jsme. A to pak na vás přijde ještě větší tíha. Pak jde disciplína za disciplínou, pořád se daří, je to dobrý. Já jsem přitom měla pocit, že jsem úplně vyčerpaná, unavená, člověk si začne uvědomovat, že se vítězství může dostavit. A když jsme dokončili poslední disciplínu, to byla dohledávka lišky, objala jsem Baracka, padla jsem na kolena a tekly mi slzy. Je to neuvěřitelný pocit. Myslím, že je to sen každého kynologa, který se ohařům věnuje a chce dosáhnout nějakého výsledku, je to něco neskutečného. Takže najednou jsme vyhráli, bylo to krásný, pocity se nedají snad ani slovy popsat. Je to zážitek nadosmrti, který se nezapomíná a zůstane navěky.
Cvičili jste speciálně před Memoriálem Richarda Knolla? Byla nějaká disciplína, které jste se věnovali více?
Ono to bylo rozfázované, nejdřív byly nominace, tak před nimi byl výcvik intenzivní a pes se potřebuje po zimě dostat rychle do kondice. Před nominacemi to byly disciplíny, které jsou na nominacích, ničemu jinému jsme se nevěnovali. To bylo pořád hledání, společný hon, voda, barva. Bylo to hodně o práci na poli, udržet klidy, samozřejmě i poslušnost, aby pes na poli vše ustál, v dnešní době, kdy se bažanti převážně vypouštějí, je situace složitější.
Pak to ze mě spadlo, byl odpočinek a pak zase stále dokola. Ježdění do lesa, na pole, k vodě. Asi měsíc před Knollem jsem se snažila chodit trénovat i brzy ráno, než jsem jela do práce. A odpoledne po práci zase. Bylo to náročné a já už jsem si pak říkala, ať už to skončí. Chtěla jsem nastupovat s pocitem zodpovědnosti, že jsem pro to udělala maximum. Myslím si, že to dopadlo.
Jak tedy ten „váš“ memoriál probíhal?
Člověk musí mít zkouškové štěstí a my jsme ho měli od začátku do konce. Dobře jsem si vylosovala, to je taky důležité. Věděla jsem, že jdu druhý den ráno hned na velké pole, což je dobré. I počasí se zlepšilo. V pátek jsme přijeli, bylo horko, to pro psy není ideální. Barack nemá moc rád vedro, je to pak znát na jeho výkonu. I počasí se umírnilo, bylo zataženo, bylo sice trochu tepleji, ale bylo příjemně.
Já jsem během memoriálu z Baracka cítila, že jde soutěžit, byl vyrovnaný. Čeho si moc vážím, a co bylo moc krásný, že lidé z korony, kteří mě třeba ani neznali, přijdou a řeknou – toto bylo opravdu pěkný, to je super práce, krásný pole, perfektní voda. Dají vám najevo, že to je opravdu dobré, že to není jen o známkách, to člověka zahřeje, potěší a nabije pro další práci. Myslím, že vítězství bylo zasloužené, že Barack předvedl, co mohl, a to nejlepší ze sebe, prostě si vše sedlo.
A teď už bude rozdávat geny?
Teď bude lovit, chodit na hony. Říká se, že když chcete mít soutěžního psa, že nemá chodit na hony. Myslím, že to je něco mezi, že na honech dostane zkušenost, kterou mu při výcviku, podle mě, nemůžete dát, takže já ho brala na hony už dřív. Ale vloni na honech nebyl, to jsem ho nebrala vůbec, přece jenom nominace jsou brzy na jaře. Ale teď skončil zkouškovou kariéru a už bude opravdu jenom lovit a třeba i rozdávat geny. Už jsou po něm tři vrhy. Na memoriálech Knolla i na Podhajském se byli na nás podívat jeho potomci. No a mě čeká výcvik mého dalšího kraťase, kterého mám doma.
Děkuji za rozhovor a přeji další kynologické úspěchy.
připravila Marcela KASINOVÁ