Mnozí myslivci si vaše jméno spojují hlavně s Hnutím Duha, oslovil jsem vás ale jako pracovníka Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Jak vy sám byste se představil?
Pracuji momentálně v Centru pro životního prostředí UK. Pracujeme hlavně s firmami na tom, jak vtáhnout podniky do péče o krajinu. Aby například poptávka odběratelů podporovala péči o půdu a přírodu, než aby tlačila zemědělce do maximální produkce bez ohledu na následky. Nejvíce se soustředíme na otázku, jak propojit ekonomiku a péči o krajinu.
Evropská komise představila v minulých dnech návrh nového Zákona na obnovu přírody. Mohly byste, prosím, v kostce charakterizovat základní teze či body, které by měl zákon obsahovat?
Už více než před stoletím, v době před I. světovou válkou, jsme začali soustavně chránit přírodu. Chráníme v ní ale to, co zbylo. Docela se nám to daří.
Pečujeme o vzácné druhy, máme národní parky a
tisíce přírodních rezervací nebo památek, staráme se o památné stromy a mnohé další lokality. Mezitím se ale zásadně poměnila krajina. Proto se v Evropě posledních asi deset let hodně začíná mluvit o tom, že potřebujeme přírodu nejen chránit, ale i obnovovat. Státy na tom začínají pracovat a před necelými dvěma lety členské země Unie pověřily Evropskou komisi, aby připravila návrh legislativy, která by tyto snahy zkoordinovala napříč Unií.
Komise teď předložila návrh zákona, který má dva hlavní
pilíře. První část stanovuje základní parametry, ve kterých by se obnova přírody měla pohybovat. Například by se asi 10 % zemědělské půdy mělo postupně přeměnit na rozptýlenou zeleň. Nebo se také stanovuje rozsah říčních toků, které by se měly vrátit do přirozené podoby.
Druhá část je provozní. Každý stát by měl připravit svůj plán, jak chce na obnově přírody v dalších letech pracovat. Poté se plány jednotlivých států propojí, aby dávaly ucelenou koncepci napříč celou Unií. Spoustu věcí bude potřeba dělat přes hranice, koordinovat, aby si země vzájemně nelezly do zelí, plány se potkávaly a nerozcházely. Samozřejmě je ale třeba mít na paměti podmínky jednotlivých zemí a regionů a oblastí v Evropě.
Kdy myslíte, že by mohl být zákon projednán a přijat? Je určitě vytvořena představa, ke kterému roku a na jak dlouhou perspektivu se připravuje účinnost zákona… Jsou nějaké mezníky?
Podobná legislativa se v Unii většinou projednává kolem
dvou nebo tří le . Zmiňované národní plány by měly vzniknout dva roky poté, kdy bude legislativa schválena. Takže velmi zhruba počítejme, že zákon nabude účinnosti začátkem druhé poloviny
tohoto desetiletí. Pokud jde o naplňování, návrh v zásadě říká, že do roku 2030 by měly být první výsledky, přičemž dlouhodobější perspektiva směřuje k roku 2050.
Takže za nějakých deset let by se poprvé mohl viditelně projevit v naší přírodě.
Vnímám správně ten hlavní názorový přelom v tom, že doposud bylo hlavní spektrum aktivit zaměřeno „jen“ na ochranu a udržení stavu přírody, ale teď je to v návrhu zákona překlopeno do docela zásadní aktivní změny v podobě obnovy krajiny?
Zákon přináší asi dvě velké změny. Jednu jste přesně popsal v otázce. Začínáme přemýšlet nejen o tom, jak uchovat přírodu, která ještě zbyla, ale také, jak ji aktivně obnovovat tam, kde jsme o ni během dvacátého století přišli.
Druhou velkou změnou je, že musíme o přírodě uvažovat jinak. Pokud jsme doposud pečovali o přírodní rezervace nebo vybrané druhy, mohly si to vzít na starost specializované státní úřady a neziskové organizace. Provozují rezervace a starají se o ně. Občas se potřebují s někým na něčem dohodnout a více či méně se jim to daří.
Ale teď musíme začít obnovovat přírodu v produkční krajině. A na tom budeme potřebovat ve velkém spolupracovat všichni, kteří v krajině žijí, podnikají a využívají ji. Budou se muset účastnit zemědělci, lesníci, správci vodních toků, myslivci, rybáři a včelaři. Nebo obce a města. A také firmy, které využívají komodity, co se v krajině produkují.
Jak dalece je v návrhu zákona akcentované to, aby se udržel společenský život na venkově a v krajině?
To je jedna z věcí, které určitě navrhovaná legislativa prospěje. Pokud se začneme lépe starat o venkovskou krajinu, pomůžeme v ní život uchovat.
Každý rok z českých polí odteče ekvivalent 2 milionů nákladních tatrovek půdy. Eroze podkopává dlouhodobou udržitelnost zemědělství, a tedy i venkova. A proto lepší starost o krajinu uchrání půdu jakožto základní výrobní prostředek a předpoklad pro život na venkově.
Návrh zákona ale nezapomíná na to, že zároveň se lidé stále více koncentrují do měst. Bylo by velké neštěstí, kdyby ztratili kontakt s přírodním světem. Proto se jedna z klauzulí legislativy cíleně věnuje přírodě uvnitř obcí a měst. Příroda není jen v lese nebo mezi poli. Měla by být také součástí každodenního života. Nejen lidí, kteří do ní aktivně chodí, ale i všech ostatních.
Samozřejmě k obnově přírody ve městech musíme přistupovat jinak než v lese. Bude se pohybovat v rozměru spíše desítek metrů či jednotek arů než v hektarech. Ale i to přispívá ke spokojenému životu a uvědomění si, že jsme
její součástí. Proto by se i v městských aglomeracích měla najít místa, kde bude prostor ptáky a motýly, půdu a vodu. Kde budeme moci obyvatelům nabídnout možnost přírodu vnímat.
Z nedávného rozhovoru při reportáži v jednom moravském městě jsem získal poznatek, že je dobré lidem z měst umožnit pobyt v přírodě, ale tak trochu regulovat možnosti. Na místech, kde je to vhodné vytvořit odpočinková místa, lavičky, altány i jiná místa pro lidské aktivity, dostat tam lidi, ale tím zároveň zmenšit tlak na jiná místa v přírodě, která chceme také opečovávat a uchovat. Jsou i nějaké podobné ambice v návrhu zákona?
Myslím, že toto bude na rozhodnutí jednotlivých zemí a konkrétních projektů. Poměry v Holandsku jsou úplně jiné než třeba ve Finsku – a my jsme nejspíš někde na půl cesty mezi nimi. Jak legislativu naplní, si každý stát potřebuje rozhodnout sám. Totéž platí potom pro jednotlivé projekty. Jinak budeme obnovovat rašeliniště a jinak zelené ostrůvky ve městě. V aglomeracích asi těžko vytvoříme útočiště pro divokou přírodu – tam půjde o to dostat lidi do kontaktu s přírodou. Nicméně váš příklad je pěkný. Stezky, odpočívky a pozorovatelny pomáhají lidem poznávat přírodu, ale slouží i přírodě tím, že návštěvníky usměrňují.
Doba covidová ukázala, jak lidé přírodu potřebují. Bohužel se na mnoha místech se stal tlak lidí už neúnosný…
Hodně lidí si shodně všimlo, že kontakt s přírodním světem dělal karanténu snadnější a snesitelnější. Vlastně u nás to asi nepřekvapuje. Koneckonců Češi a Češky tráví dovolenou v přírodě častěji než kterýkoli jiný národ z Evropské unie. Ale totéž platilo také v dalších zemích. Mimochodem i to je jeden z motivů, proč se začalo mluvit o cílené obnově přírody. Ztrácíme kontakt s přírodou a víme, že ho potřebujeme. Projevuje se to i v mentálním zdraví. V některých evropských a severoamerických zemích dokonce lékaři předepisují navštěvovat přírodu jako způsob léčby. Ale stinná stránka se projevila naplno. Přeplnění přírody hlásily i správy národních parků a chráněných krajinných oblastí. Na některá místa najednou jezdili turisté v nebývale velkých počtech a začal to být problém. Takže potřebujeme vytvořit příležitosti k návštěvě přírody a zároveň si pohlídat, abychom si ji svorně nerozšlapali.
Okamžitě se mi vybavil příměr v podobě například obce či malého města někde v Polabí, a nebo Pomoraví obklopené kolem dokola nekonečnými monotónními lány bez mezí, cest a stromořadí. Tam, i když by někdo sebevíc chtěl, tak se nemá kam do přírody projít, kde načerpat z přírody trochu více energie a pohody. Kdyby se vytvořily zelené prvky, ozeleněné cesty, vodoteče, krajina se více fragmentovala zelení, tak by pak třeba takový člověk nebyl nucen jet na výlet do národního parku, ale využil by třeba okolí své obce…
Přesně tak. Záleží na tom, co myslíme přírodou. Když se řekne příroda, většinou si představujeme les,
rašeliniště nebo hory. Ale v polní krajině je přírodou také ozeleněná polní cesta, mez, remízek či pěšinka podél místní vodoteče. Nicméně až budeme
plánovat, kde a jak přírodu obnovit, musíme myslet na to, že příroda potřebuje místo, kde ji necháme klid. Je potřeba, aby bylo v krajině více polních cest.
Ale možná by neměly vést tam, kde by se měl objevit biopás nebo klidové místo pro zvěř. Kromě přístupu pro lidi potřebujeme vytvářet také prostor pro další život, drobnými živočichy počínaje až po velké obratlovce. Na jiných místech je ale třeba polní cesta, která je lemovaná biopásem docela vhodná, neboť se tak pole nerozděluje na dvakrát, čímž vyjdeme vstříc zemědělskému hospodaření.
Ale vždyť my máme už léta zvedené tzv. ÚSESy, dělaly se územní plány v obcích, komplexní plány péče o krajinu, to by přece mohlo s tímto novým zákonem velmi dobře korelovat?
Územní systém ekologické stability je velká česká přednost, přitom ale mnohde promarněná. Na mnoha místech jsme ho nikdy pořádně neuvedli v život. Až začneme legislativu naplňovat, určitě ji uplatníme a využijeme. Máme přece už díky tomu ledacos
naprojektováno.
Zároveň bude potřeba se daleko více než doteď, dívat na přírodu přes širší pohled spolupráce mezi ochranou přírody a hospodáři. Například reflektovat ekonomiku zemědělských podniků. Nemůžeme přijít s nějakou sadou požadavků, direktivně říci: takto to bude a vy to na svých polích splňte. Je potřeba si sednout se zemědělskými podniky a promýšlet, jak přírodu v krajině obnovovat, aby to zároveň dávalo smysl v ekonomice jejich provozu. V některých zemích, například v Rakousku, se osvědčily tzv. faremní plány. Pro každou farmu se cíleně navrhuje, jak využít místních podmínek krajiny a konkrétních podnikatelských záměrů zemědělce, aby se příroda obnovila a byla v souladu s hospodařením daného podniku.
S tím souvisí, že by se mělo podporovat zemědělství ne formou produkčních dotací, ale dotací na údržbu krajiny…
Dotace by mohly rozumně sloužit jako oboustranně výhodný kontrakt mezi státem a zemědělci. Nabídl by jim, že pomůže subvencemi, pokud oplátkou na farmách přispějí k oživení krajiny a zadržování vody.
Probíhá momentálně vzrušená polemika, neboť za vším jsou peníze, resp. dotace, mezi malými a velkými zemědělci. Proběhla dokonce demonstrace, velcí zemědělci chtějí, aby ministr změnil svůj názor, aby Vláda změnila dotační podmínky. Jaký je váš názor na tuto změnu? Jak iniciovat, aby se rozdělily velké lány?
S velkými monotónními lány máme problém. Průměrné jihočeské pole měří čtyřikrát více než za hranicí v Horních Rakousích. Proto je zajímavé, že jakkoliv je rozdělení lánů součástí legislativy, kterou teď EK navrhla, tak s úplně identickou inciativou zároveň přichází česká vláda. Programové prohlášení říká, že by do konce desetiletí měla 10 % agrární krajiny tvořit zeleň, mokřady, polní cesty apod.
Nejrozumnější bude použít právě podmínku dotací, o které jsme před chvílí mluvili. Stát bude výměnou za dotační podporu chtít oživení krajiny. Přitom by se zemědělským podnikům měla nechávat volnost v rozhodování, jaké
opatření použije a kam ho umístí . Rozčleňování krajiny musí být přizpůsobené na podmínky příslušného zemědělského podniku. Nějaký pohled má zemědělec, který se specializuje na zeleninu, a jiný ten, kdo pěstuje
obilniny. Každý má nějaké postupy, kterým se musí uzpůsobit obnova přírody.
Koneckonců bude to dobré i pro krajinu. Kdyby napříč republikou vznikly statisíce stejných remízků, budeme mít krajinu sice členitější, ale opět
uniformní. Daleko smysluplnější je, aby zemědělci měli možnost vybrat si z co největšího spektra opatření. Někdo udělá biopás, jiný remízek, třetí mez, čtvrtý polní mokřad, pátý polní cestu a další zvolí agrolesnictví. Všechny tyto modely dávají smysl, pomáhají krajinu rozčlenit a pohromadě ještě víc zvyšují rozmanitost.
Ale program v konkrétní lokalitě musí zobrazovat stav krajiny, bezprostřední okolí v regionu. Celá řada zemědělských podniků dneska je vlastněná lidmi, kteří v místě nežijí, mnohdy asi ani místní poměry neznají, hledí pouze na zisk. Je potřeba, aby v krajině rozhodovali ti, kteří s krajinou soucítí, žijí v ní a ví, jaké jsou poměry. Jak toto napravit?
Popsal jste to sice trefně, ale myslím si, že to není úkol pro zákon o obnově přírody.
Ale zákon by mohl být oporou pro rozhodování. Ze kterého místa by se mělo říct, tady udělali v tomto regionu, v tomto podniku dobře úpravy, podpoříme je dalšími financemi? Bude se rozhodovat na místech třeba něco jako byly dříve krajské zemědělské správy, budou rozhodovat krajské úřady, magistráty, obce, …?
Stát může předem říci, pokud uděláte takové a takové opatření, dostanete dotace. Ostatně v některých případech to dělá už teď. Vyplácejí se dotační bonusy za vytváření rozptýlené zeleně, péči o krajinotvorné sady, ekologické zemědělství, za ochranu půdy, udržování květnatých luk apod. Lze k nim přidávat další možnosti, které se zemědělským podnikům nabízí. Ale pokud chceme pomoci, aby v zemědělských podnicích pracovali lidé, kteří v krajině žijí, znají jí a rozumí jí,
bude potřeba více než jenom dotační programy.
Kde je ten styčný bod, kdy se hospodáři v krajině sejdou? Nemůžeme mluvit jen o zemědělství, máme tu i lesnictví a obrovské plochy po kůrovci, které rychle zarůstají. Sází se sice širší spektrum sazenic z hlediska druhů stromů, ale na mnoha místech se znovu obnoví rozsáhlé plochy, neprostupné houštiny. Neměla by se obnovovat mozaikovitost krajiny i v lesních částech krajiny? Do regionu a místní přírody přece patří jak pole, tak i les.
Mozaikovitosti lesní krajiny pomůže pestrost hospodářských postupů. V krajině by se měly vedle sebe střídat tradiční pěstování s přírodě blízkými metodami, občas kousek historické formy hospodaření, jako jsou pařeziny a střední lesy, nebo místo ponechané divoké přírodě.
Pro začátek by nejvíce pomohlo, kdyby legislativa a státní správa lesů netlačila vlastníky do rychlého umělého zalesnění holin, při kterém vznikají sice druhově pestřejší, ale stejnověké lesy. Potřebujeme dospět k vícegeneračním stromům, které jsou také věkově a prostorově rozmanité. Dosáhneme toho, když dáme větší čas a prostor přirozené obnově a přípravným dřevinám – bříze, jeřábu, olši, osice, vrbám a podobně. Pod ně pak budeme později postupně během následujících desetiletí podsazovat cílové komerční dřeviny. Hlavně stínomilné jedle a buky by se vůbec neměly sázet rovnou na holiny. V tomhle zrovna najdete shodu třeba právě s ekologickými organizacemi, jako je Hnutí Duha, a řadou moderních lesníků. Prosazují potřebné změny legislativy a dotačních pravidel. Pokud s nimi myslivci spojíte síly, bude změna snazší.
Kde a jak se sejdou lidé, kteří toto mohou ovlivnit?
Spolupráce musí začínat u psaní národního programu a pak se posouvat na místní úroveň. Pro zemědělský podnik bude nejlepší, když si při psaní například faremního plánu ke stolu sedne nejen majitel a jeho poradci, ale i další partneři, kteří v krajině pracují a hospodaří. Ať jsou to myslivci, místní ochránci přírody, včelaři apod.
Dám vám příklad. Pokud se budou vytipovávat úpravy, tak by se asi měla přednostně vybírat místa, která se úplně nehodí pro intenzívní zemědělskou produkci. Příkladem jsou zamokřené pozemky a místa v polích, kde se na jaře shromažďuje voda. Sice nakonec vyschne, plodina často nakonec vyroste, ale málo plodí. A pokud se zemědělský podnik má rozhodnout, kde vyčlení plochu pro rozptýlenou zeleň, pro něj může být chytré řešení ponechávat louži, která bude pěkným prvkem v krajině, sloužit zvěři, ptákům, obojživelníkům i dalším živočichům. A vytipovat tato místa mohou pomoci právě myslivci, kteří krajinu znají a vědí, kde se zvěř pohybuje. A mohou se přímo domluvit se zemědělci a vzít si úpravy na starost, například zajistit výsadbu stromů a keřů.
Stále a opakovaně tvrdím, že by se mělo více komunikovat. Ale snaha o domluvu musí být ze všech stran, nejen od myslivců a nebo jen zemědělců…
Prozatím jsme moc nekomunikovali, protože každý pracoval ve svém šuplíku. Ochránci přírody se starali o rezervace, zemědělci hospodařili na farmách a myslivci se starali o honitby. Potkávali jsme se – bohužel – často tam, kde jsme museli řešit vzájemné střety. A kvůli obnově přírody bude větší potřeba se propojovat, spolupracovat a hledat společné zájmy. Já vždy říkám, že obnova přírody by měla začít od konce abecedy, slovy žížala, zajíc a včela. Žížala pomůže zúrodnit půdu, zajíc krajinu oživí a včelovitý hmyz – včetně samotářek a čmeláků – je důležitý pro zemědělce i pro zahrádkáře.
Ovšem se žížalami přijde celý půdní ekosystém, se zajíci také polní ptáci a se včelami třeba motýli . Dobře to ukazuje, jak úkol nejde předat jen ochráncům přírody . Obnova krajiny musí být záležitostí všech, kteří v ní žijí, hospodaří a podnikají.
Myslíte si, že by tedy nový zákon mohl přispět nejen k obnově krajiny, ale taky k obnově myšlení?
Bude muset. Protože úkol nepůjde splnit, aniž bychom začali uvažovat jinak. Pěkný příklad jsou těžební firmy. Patří, možná trochu paradoxně, mezi největší zastánce zákona. Jejich podnikání je pro nás pro všechny důležité – všichni přece potřebujeme písek a stavební kámen., Provozovatelé lomů a pískoven ovšem pochopili, že obnova přírody je pěkná příležitost, jak ho začlenit do krajiny. Renaturalizace na mnoha vytěžených místech vytváří zajímavé biotopy, krajina je mnohdy je po těžbě pestřejší a členitější než před těžbou. A zase je to o dohodě a komunikaci, nastavení správných podmínek. Společnost získá potřebné a nezbytné suroviny, ale výsledně se pomůže také přírodě.
Líbil se mi váš výrok v televizi, řekl jste, že už se ochrana přírody musí soustředit také na zajíce, obecně drobnou zvěř. Příroda nejsou jen velké šelmy, vlci. Myslíte si, že nastává i doba obratu v myšlení i v tomto, že budeme hledět i na drobné druhy zvěře a živočichů?
Myslím, že to už nastalo.
Šelmy a dravci jsou určitě důležitou součástí ekosystému. A ochrana přírody se přirozeně musí postarat nejprve o nejohroženější druhy. Nicméně stále více pozornosti věnuje například drobným ptákům v polní krajině, strnady nebo skřivany počínaje a koroptvemi konče.
Stačí se podívat do návrhu evropského zákona o obnově přírody na ukazatele, kterými se bude měřit. Mezi živočichy se sledují počty polních ptáků, běžných lesních ptáků, opylovačů a motýlů. Koneckonců těch zdánlivě obyčejných zvířat je na počet i na druhy mnohem víc než velkých a vzácných. Takže většina našeho úsilí se každopádně musí věnovat běžnějším druhům živočichů.
Ochrana přírody je mnohem širší než vrcholoví predátoři.
A můžeme jako myslivci doufat, že budeme více zapojeni do hry? Bude více slyšet slovo myslivců? A neměli by se myslivci stát i ze zákona respektovanými hospodáři s přírodním produktem jménem zvěř, tak jako je hospodář v přírodě lesník či zemědělec?
Myslím, že to je v zájmu
všech . Pěkný příklad byla společná petice Českomoravské myslivecké jednoty a České ornitologické společnosti za reformu zemědělství.
V Hnutí Duha jsme měli hodně dobrou zkušenost se spoluprací s ČMMJ při ochraně šelem. Myslím si, že podobných iniciativ bude jen přibývat, je potřeba na obou stranách v tom pokračovat. Byl bych moc rád, kdyby
se dařilo přicházet s dalšími společnými myšlenkami na spolupráci a zástupci obou stran dokázali nacházet společnou řeč v pomoci přírodě.
A pokud by se myslivci třeba i změnou zákonů stali hospodáři v krajině, bylo by to jen dobře. Jsou jednou z posledních složek společnosti, kteří se v přírodě pohybují, znají ji celoročně a napříč republikou.
Myslíte si, že by i v těch případných iniciativách a finančních příspěvcích by se mohli lépe najít myslivci?
Pokud se pole mají rozčlenit rozptýlenou zelení, stát i zemědělské podniky mají dvě možnosti. Buď to udělají sami. Nebo do toho mohou vtáhnout myslivce, kteří krajinu v místě lépe znají a vědí, co zvířata potřebuj. Když se zemědělec bude muset postarat sám, bude mít víc práce a nákladů, než když mu pomůže partner, který se v krajině každodenně pohybuje. Totéž platí pro ochránce přírody a státní úřady. Myslím, že bude nejen ochota, ale velká potřeba zapojit myslivce a také rybáře. Včetně finančních prostředků na praktické projekty.
Narážíme na problém, kdy je tu iniciativa osmičky subjektů, které jsou v podstatě proti myslivecké jednotě v souvislosti se snahou změnit zákon o myslivosti. Je snaha zmenšovat honitby a dát práva nejen vlastníkům půdy, ale i pachtýřům půdy. Tam já vidím problém, kdo a jakým způsobem by měl rozhodovat o změně krajiny, když je vlastník půdy a pak je tu také pachtýř. Záměry a pohledy mohou být různé. A je tak trochu obava, aby pak nerozhodovaly velké zemědělské akciovky, pro něž je prioritní asi spíše zisk. Kdo by měl rozhodovat?
Nedokážu komentovat konkrétně zákon o myslivosti. Možná ale obecněji. Jedna z věcí, kde by se naše myšlení mělo změnit, je, že umíme spolupracovat na věcech, kde máme společný zájem, a zároveň respektovat, že na jiné máme názor odlišný. Lesníci a myslivci mají rozdílný názor na stavy zvěře. Myslivci a ochránci přírody se možná ne úplně shodnou v názoru na vlky. A myslivci a zemědělci mohou mít různé představy o pravidlech užívání honiteb.
Protichůdné názory nejsou nerozumné ani nesprávné. Prostě jsou jenom jiné. A zároveň je spousta věcí, které všechny strany navzájem mohou a musí spojovat. Zkusme se navzájem pochopit a respektovat v tom, co nás rozděluje, a spolupracovat tam, kde se shodujeme. Myslím, že v posledních letech se to začalo dařit.
Příkladem je ten vlk, drtivá většina myslivců nepopírá, že vlk patří do krajiny, ale vidím tu neshodu se dohodnout o regionálnosti nebo vymezení oblastí. Bohužel někteří extrémisté křičí, že vlk zachrání přírodu, to je přece nesmysl. Vlk nám nezajistí přiměřené stavy zvěře, nežijeme v člověkem nepostižené divočině.
A my jako myslivci dostáváme na uši, že máme vysoké stavy zvěře. Ale ty stavy jsou kromě jiného také výsledkem lesnického a zemědělského hospodaření v krajině, to není přece jen neschopností či neochotou myslivců. A až zarostou všechny holiny po kůrovci, to budou porodnice zvěře, kdy se budou stavy enormně zvyšovat. Jestliže zarostou nekonečné paseky po kůrovci, zase bude jen problém. Nijak se nedbá na mozaikovitost, takže stejně tak jako v nekonečných lánech kukuřic a řepek těžko snížíte stavy černé zvěře, v nekonečných mladých lesních porostech nesnížíte stavy spárkaté zvěře. Myslivci, lesníci, zemědělci a ochránci by měli úžeji spolupracovat, mají společný přece společný zájem. Nemůžeme přece jen slýchat myslivci postarejte se o zvěř, počty zvěře, to je jen vaše vina.
Máte pravdu. Stavy spárkaté zvěře jsou neúměrně vysoké, ale má to řadu příčin. Například unifikované hospodaření vytváří lesy, kde chybí bylinné i keřové patro, takže zvěř nemá dostatek potravy. Všem je ale jasné, že při současných stavech není reálné lesy po kalamitě obnovit v pestré druhové skladbě a přirozenější struktuře. Nejde všechno oplotit. Pokud rychle se stavy něco neuděláme, v nových lesích opět porostou hlavně smrky, které zvěř jako potravu nepreferuje. Na mnoha místech to už bývá vidět. Je to začarovaný kruh. Bez dočasného snížení stavů se z něj asi nedostaneme. Když se nám pak podaří obnovit pestré, bohatě strukturované lesy, po čase uživí i více zvěře, než kolik by zvládly dnešní porosty.
Pokud jde o vlky, ti do naší přírody patří, ale určitě ji nezachrání. V tom se s lidmi v ochraně přírody určitě snadno shodnete. Koneckonců stačí se podívat na články, které o tom psali třeba pracovníci Hnutí Duha, nebo co říká Agentura ochrany přírody a krajiny. Možnosti velkých šelem regulovat velmi početné stavy kopytníků jsou kromě muflona dost omezené. V krajně je dost míst, kde mohou vedle sebe hospodařit člověk a působit vrcholový predátor.
Když mluvíme o produkci, mluví se momentálně vzrušeně o potravinové soběstačnosti, nebude toto problém nebo brzdou pro to, aby se krajina začala měnit?
Potřebujeme rozlišit krátkodobá urgentní opatření a dlouhodobé rozhodování o krajině. Válka proti Ukrajině nebude, doufejme, trvat dalších dvacet let. Právě teď musíme rychle vykrýt výpadek dodávek a v příštím roce nebo dvou více vypěstovat. Není ale žádný důvod, abychom kvůli tomu skončili s oživením krajiny, kde budeme rozhodovat v perspektivě řekněme jedné nebo dvou dekád.
Největší hrozbou potravinové soběstačnosti je, že z polí ve velkém odtéká půda nebo se na nich staví. Pokud je pro nás důležitá potravinová soběstačnost, musíme se lépe starat o půdu a krajinu. A jsme zase zpět u žížal, zajíců a včel. Neměli bychom začít tím, že podstatná část naší půdy slouží k pohánění aut a získávání energie?
Narážíte na diskutovanou řepku, řepka přitom není špatná plodina, dává smysl, ale ne v situaci, kdy je celý kraj žlutý od obzoru k obzoru.
Přesně tak. Řepka, pokud se pěstuje rozumně, podporuje úrodnost půdy. A koneckonců lepší používat v potravinářství domácí produkci než dovážet palmový olej z Indonésie.
Což mne vede k otázce na váš názor na dělení polí, rozdrobení lánů. Asi se shodneme, že záměr udělat lány maximálně 30 ha se zatím neosvědčil. Nebo to vidíte jinak?
Neosvědčil, protože dotační pravidlo jenom požaduje, aby plocha jedné plodiny nebyla větší než 30 ha. Ale neříká, že by mezi tou 30ha plochou a následujícími 30 ha jiné plodiny mělo něco být. Končí řepka, po ní následuje třeba 10 cm mezera a začíná dejme tomu pšenice nebo
slunečnice . Podmínka skutečně říká, že plocha jedné plodiny nesmí být větší než 30 ha. To platí. A pokud by vedle byla stejná plodina, musí být oddělená dělícím pásem. Jenomže je ještě druhé řešení: vysadit hned vedle jinou plodinu. Přitom z hlediska zvěře je víceméně jedno, zda je na poli 60 hektarů pšenice, nebo 30 hektarů pšenice a hned vedle 30 hektarů kukuřice. Takže třicetihektarový limit jedné plodiny opravdu platí, ale skoro ničemu nepomáhá. Sice jsme zmenšili plochu jednotlivých polí, ale krajina se nezačala rozčleňovat. Mezi lány se musí ocitnout cesty, meze, zeleň, biopásy nebo alespoň pruhy vojtěšky.
Měla by se ale asi také více podporovat regionálnost, my jsme si navykli, že vše si dovezeme. Fungujeme v rámci EU, to je dobře, já jsem zastánce EU, ale my musíme přece víc dbát na regionálnost. Doma si vypěstovat, ale také si doma zpracovat a pak zkonzumovat…
Součástí našeho uvažování rozděleného na jednotlivé šuplíky, je, že neumíme propojovat tato témata. Nemáme ucelenou koncepci obnovy krajiny i venkova. Uvažovat o tom, jak zároveň lépe pečovat o půdu, do krajiny vracet přírodu a podporovat život na venkově. Nejen nakupovat místní potraviny, ale také zajistit místní zpracování. Abychom nebyli ekonomikou, kde velká část zemědělství vyprodukuje komoditu, odešle ji do ciziny nebo přes půl republiky, tam se zpracuje a doveze zase zpět do obchodů. Venkov by neměl jen pěstovat, ale také vyrábět hotové zboží. Pracovní příležitosti a peníze pak totiž na venkově zůstanou. Pak budou vesnice žít. A výroba s větší přidanou hodnotou dá farmářům větší prostor k péči o krajinu.
To je právě v souladu s tím, co prosazuje například Asociace soukromého zemědělství.
ASZ zde dělá výbornou práci. A těší mne, že ministerstvo zemědělství se to také snaží podporovat. Zároveň v příštích letech velké zemědělské podniky určitě budou i nadále důležitou součástí krajiny. Hospodaří na velké části půdy, asi se to v dohledné době nezmění a my potřebujeme promýšlet změnu péče o krajinu tak, aby to umožnilo vtáhnout i je. Výsledkem je i pestrý život na venkově, péče o krajinu a dobrá spolupráce s místními zájmovými spolky.
Pomalu se blížíme k závěru a já se s dovolením opakovaně zeptám, zda si myslíte ve všech těch souvislostech, o kterých jsme si povídali, že by mohli býti více slyšet a být více respektováni myslivci? Že budou mít šanci některé své myšlenky říct?
Myslím si, že bude nejen ochota, ale potřeba vtáhnout myslivce. Bez myslivců se to sotva dá udělat. Je to veliká skupina desítek tisíc lidí, kteří hospodaří v krajině, pracují s ní a znají ji. Byl by úplný nesmysl této příležitosti nevyužít. Zároveň nesmí jít jen o to myslivce slyšet, ale najít cestu ke
vzájemné aktivní [V60] spolupráci. Aby nešlo jenom o možnost připomínkovat, co dělá ochrana přírody, ale abychom krajinu společně vytvářeli dohromady. Abychom společně promýšleli, jak by krajina měla vypadat.
A asi taky více zapojit mladé myslivce…
Kanadský
vědec Daniel Pauly před třiceti lety přišel s tím, že naše vnímání přírody určuje to, jak jsme jí zažívali v dětství a mládí. Ve svém výzkumu se věnoval rybolovu a viděl, jak generace po generaci rybáři považují za normální stav prázdnější a prázdnější oceány. Nám se stalo něco podobného.
Mně táhne na padesát. Když jsem vyrůstal, v české krajině bylo mnohokrát víc zajíců. Člověk považoval za normální, že zajíci se loví. Dneska se jich střílí řádově méně zajíců. Máme dvě možnosti. Buď tomu dál přihlížet a čekat, až se ze zajíce stane něco, jako je dnes koroptev. Nebo začneme pracovat, aby se trend otočil. Ani
moje generace už rozhodně nepovažovala za normální lovit koroptve. Byla to pro nás vzácnost, která se pečlivě chrání. Možná bychom si měli dát za cíl, že koroptev zase znovu začne být lovná zvěř. Jen se krajina musí dostat do stavu, kdy to půjde. Nesmíme mít velké oči. Nestane se to za pět nebo deset let. Je to záležitost minimálně dvou či tří generací. Ale tím spíš bychom měli začít co nejdříve pracovat a krajinu, která se desítky let zhoršovala, začít rok po roku zase obnovovat.
Takže mi na úplný závěr dovolte vyřknout přání, aby se myslivci opravdu v tom obecném povědomí nemyslivecké veřejnosti zase stávali víc zodpovědnými hospodáři. Bohužel trpíme tím, že jsme v očích mnohých jen plniči mrazáků a bouchači trofejí. Podpoříte nás v tom?
Já jsem určitě pro, abychom dali
prostor těm, co to myslí s přírodou dobře. Myslivci musí s krajinou hospodařit podobně jako lesníci, zemědělci a ochránci přírody. Myslivců je nezanedbatelný počet a ve spolupráci s ostatními mohou přírodě velmi prospět, je to jen o vzájemné dohodě s ostatními.