Možná jste to také zaregistrovali, pokud sledujete dění kolem lovecké kynologie – v každém druhém popisu každého druhého plemene se objevuje slovo všestranný, případně univerzální, to samé se dočteme v mnohých inzerátech. Zdá se, že lovecký pes dnešní doby má být all in one, tedy excelovat naprosto ve všem. Jsou ale plemena, která byla šlechtěna jako specialisté pro určitý typ práce. Co s nimi? Přijdou o práci anebo jsou přece jen nenahraditelná?
V evropském chovu loveckých plemen existují v podstatě dvě varianty (a spousta přístupů něco mezi nimi). Angličtí lovci šlechtili psí specialisty – na práci před výstřelem a na hledání anglické ohaře, tedy setry a pointra, na slídění španěly, na práci po výstřelu retrívry, teriéry na hubení „škodné“, honiče na parforsní hony.
Každý je dnes univerzál
V našem středoevropském regionu naopak Němci (a my do značné míry po jejich vzoru) chtějí psy univerzální, se kterými zvládnete hon, naháňku, dosled – ať už jde o kontinentální ohaře nebo slídiče typu křepelák, tato plemena se používají na takřka všechny možné typy práce (do nory je, pravda, nenarvali ještě ani Němci), univerzálními se v mnoha případech stávají i teriéři či jezevčíci, po kterých se kromě práce pod zemí chce ještě špičková práce na povrchu. Jediní stále ještě přísně používaní specialisté „na kontinentu“ jsou barváři, ty sice občas potkáme na naháňkách, gró a smysl jejich práce je ale na postřelech.
Opravdu zvládne každý vše?
Příznačné je, že i v naší lovecké praxi stále častěji vídáme za všestranná považovaná plemena, jako je německý ohař, ať už krátkosrstý nebo drsnosrstý nebo malý münsterland, v rozporu s platnou legislativou braný často i na naháňky, ze slídičů pak německý křepelák, z teriérů border teriér. Vůdci a chovatelé těchto plemen často zdůrazňují jejich široké využití – s čímž nelze nesouhlasit, otázka ale zní, zda tito všestranní psi opravdu všechny aspekty zvládají tak, že specialisté nejsou potřeba. A pokud nejsou potřeba, pak co s nimi dál?
Každý má svou Achillovu patu
Řekla bych, že zájem o co nejvšestrannější lovecké psy souvisí s uspěchaností dnešní doby – není čas cvičit specialistu, není prostor držet více plemen, když to samé přece zvládne křepelák nebo bordík. Jenže… Neznám mnoho takzvaných univerzálů, kteří jsou opravdu dobří ve všem, i tak prostě (a logicky) v něčem vynikají a něco jim jde spíše průměrně – skvělý honič nebývá nutně dobrý barvář, pes, který exceluje v dohledávkách drobné a na vodě, není nutně výborný na daleké hledání v lese a nemusí mít potřebnou ostrost. Takže většina takzvaných univerzálů má své hvězdné disciplíny a své slabiny.
Nad barváře není
Pořád je tu minimálně jeden obor, kde je práce specialisty nezastupitelná – a to jsou dosledy s barvářem. Jistě, velkou část práce na dosledech zvládne i pes jiného plemene s dobrým nosem a ještě lepším tréninkem, jsou ale situace a postřely, kde je barvář prostě nezastupitelný, jde o psy, kteří byli po generace šlechtěni právě k práci nosem, nevnímají pachy živé zvěře, drží stopu konkrétního kusu starou i desítky hodin a mají dost razance kus stavět či strhnout, je-li třeba.
Važme si mistrů svého řemesla
Zkušený barvář (míněno plemeno) může lovci zachránit mnoho úlovků, a to i těch, které se zdají ztracené – a je škoda, že jejich práce je často mysliveckou veřejností snižována, na nástřely se vodí kdejaký pes kolegy ze spolku, který často nemá potřebné zkušenosti, případně se nástřely ani neověřují, než by se pro klid duše volal vůdce barváře. Počet ročně nenalezených kusu je obrovské číslo a materiální škody, nehledě na utrpení zvěře ponechané svému dalšímu osudu. Barvář jako specialista tedy rozhodně i v současné myslivosti místo má – jen by si to měli uvědomovat sami myslivci a víc si těchto mistrů svého oboru vážit – a to i proto, že připravit dobrého barváře je těžká a dlouhá práce. I proto vůdců barvářů ubývá…
Předělat nebo respektovat?
Co ale s dalšími specialisty? Co se setry či pointry, jejichž pohyb v poli, hledání a manýra při vystavení potěší oko odborníka a milovníka krásných zvířat, ale pro myslivce požadujícího všestranného psa se s nimi hůře cvičí aporty a les, respektive výcvik málokdy půjde tak lehce, jako výcvik „kraťase“ nebo fouska? Co s francouzskými ohaři, rovněž určenými původně hlavně k práci před výstřelem? Co s italy nebo portugalci? Tedy se vším, co je jiné a nedělá to jako NKO? Je tu samozřejmě možnost z těchto plemen cíleným chovem ty univerzály udělat – hlavně v dobách minulých, před rozvojem field trialů a „běhacích“ soutěží tu byli univerzální angličtí ohaři, jsou i dnes – jen je jich málo, protože tato plemena mají prostě v krvi něco jiného. Můžeme je tedy zkusit „předělat“, můžeme se na lov s nimi vykašlat úplně a chovat je na krásu, výstavy, případně psí sporty – anebo můžeme přijmout to, že i zde se jedná o specialisty, a dopřát jim ten běh, třeba v rámci nějakého toho trialu.
Lov se psem jako kulturní tradice
Specialisté tu byli, jsou a snad i budou – otázka je, jak k nim přistoupíme, zda se je budeme pokoušet nahradit všestrannějšími psy v případě barvářů, s tím, že riskujeme ztráty trofejí nebo zvěřiny, nebo je v případě plemen ohařů zkusíme vecpat do univerzálních formiček (což část z nich zvládne), na jejich využití v myslivosti se vykašleme – anebo s nimi budeme lovit tak, aby to vyhovovalo nám i jim. Zkusme je brát jako jednu z krásných tradic evropské myslivosti, jako součást kulturního dědictví, které je třeba chránit a chovat i pro další generace, aby i ony poznaly krásu práce méně tradičních plemen ohařů či třeba španělů. Nedělejme prostě ze všech plemen všestranné psy – byla by to škoda.
Lucie KOLOUCHOVÁ
Ilustrační snímky autorka, Václav Přibáň,
Michaela Přibáňová, Michael Migos