Jak se blíží doba, kdy se bude může rozhodovat o změnách zákona o myslivosti, tak se vynořují témata zásadní i prakticky zbytečná, o kterých jsem si myslel, že panuje všeobecná shoda o jejich zbytečnosti. Do té druhé kategorie patří problémové ustanovení § 32 odst. 5 zákona o myslivosti, které kromě jiného říká, že
nelze přenechat lov zvěře za úplatu, pokud se nejedná o poplatkový odstřel s doprovodem.
Problémové to považuji zejména proto, že se toto ustanovení široce porušuje a jeho striktní vyžadování státní správou by celé hospodaření se zvěří značně zkomplikovalo. Zákon samozřejmě pamatuje i na sankce, byť nevím o případu, kdy by jich bylo využito.
Už to, že dnes uživatelé honiteb ve velkém, bez ohledu na to, zda se jedná o spolky, firmy, soukromé majetky nebo státní podniky, nabízejí prodej povolenek, by pro všechny měl být dostatečný signál pro to, že se toto nařízení přežilo a je potřeba dát do souladu realitu s předpisy.
Tím ale nechci nikoho nabádat k porušování předpisů s cílem vynucení jejich změny, ale zároveň jsem přesvědčen, že když se něco hromadně nedodržuje a ani nevymáhá, tak je lepší to zrušit a nechat v zákonech jen to, co má smysl a státní správa dodržování dokáže vynutit.
Význam tohoto zákazu dříve
Omezení, případně zákaz prodeje povolenek v naší legislativě v mírných obměnách existuje od protektorátu. Ve válečných letech takové jednání nebylo zakázané, ale byl vyžadován souhlas úřadů. Toto ve své době bylo celkem logické, protože stát chtěl mít dobrý přehled o tom, kde se kdo pohybuje se zbraněmi.
Po druhé světové válce byla podmínka souhlasu vyměněna přímo za zákaz, ale i toto mělo v kontextu dané doby celkem logiku. Především si uvědomme, že to byla doba, kdy právo myslivosti bylo odtrženo od vlastnictví pozemků a skrze státní organizace byly honitby za symbolické ceny pronajímány mysliveckým sdružením. Cílem státu bylo, aby se zájemci o myslivost, kteří vyhověli tehdejšímu režimu, měli kde myslivecky realizovat. K tomuto účelu obsahovala naše legislativa i poměrně bizarní ustanovení o tom, že sdružení na venkově musejí mít určité procento myslivců z měst, aby se zkrátka dostalo na všechny.
Zákazem prodeje povolenek a vyžadováním doprovodu se tak do značné míry předešlo například tomu, že by vedení mysliveckých sdružení omezovalo vlastní lovce a povolenky na odstřel trofejové zvěře prodalo někomu cizímu. Nikdo tak nemohl vydělávat na něčem, co dostal od státu téměř zdarma.
Zároveň bylo také zajištěno, že se v honitbách budou pohybovat jen domácí lovci a pokud tam přijede někdo cizí, tak bude mít doprovod.
Myslím, že ve své době toto ustanovení plnilo účel, pro který bylo vymyšleno. Tímto ale rozhodně nevolám po návratu časů dávno minulých, jen chci říct, že tenkrát to jakousi logiku a opodstatnění mělo.
Proč je to dnes přežitek?
Základem dnešního hospodaření se zvěří je spojení práva myslivosti s vlastnictvím pozemku. Dnes jsou to tedy vlastníci či přeneseně držitelé a uživatelé honiteb a ne stát, kdo rozhoduje o tom, kdo, jak a za jakých podmínek bude v honitbě myslivecky hospodařit. Zakazovat vlastníkům, aby za umožnění lovu bez doprovodu požadovali peníze, je podle mě zcela nepřiměřená šikana. Vždyť myslivecké hospodaření má i ekonomický rozměr a vlastníci pozemků by měli mít právo se rozhodnout, jak svá práva využijí.
Přemýšlel jsem o tom, zda bych našel nějaký jiný příklad toho, kdy stát vlastníkům nemovitostí tak výrazně zasahuje do jejich práv, ale musím říct, že mě nic nenapadlo a myslivost má v tomto zcela výjimečné postavení. Jakoby nestačilo, že menší vlastníci jsou nuceni být součástí velkých honiteb, kde jsou často jen do počtu, ale ještě jim budeme zakazovat, komu a jak mohou lovecké příležitosti přenechat.
Přitom je to až absurdní: držitel honitby může lovem pověřit své zaměstnance a těm za to platit, nebo lov přenechat zdarma komukoliv, nebo také může celou honitbu za peníze pronajmout a zcela ztratit vliv na to, kdo tam vlastně bude lovit. Prodat lov vybranému zájemci mu ale zakážeme?
Zřejmě nenajdeme studii, která by dokazovala, že myslivci, kteří za povolenku zaplatí, jsou horší či méně zodpovědní, než ti, kteří ji dostanou zdarma. Těžko se proto hledá věrohodný argument ospravedlňující diskriminaci lovců a zároveň i držitelů a uživatelů honiteb, kteří jsou nuceni honitby pronajímat, pokud ze svého práva chtějí mít příjem (držitelé), případně nuceni zajišťovat lovcům doprovod (uživatelé).
Asi jediný, byť spíše jen teoreticky pozitivní dopad tohoto zákazu vidím v tom, že má za cíl i zlepšit hospodaření v honitbě v tom směru, že zde budou lovit jen znalí a prověření lovci, případně cizí s doprovodem. Takový požadavek je v pořádku, ale tady už jde spíše o odpovědnost a zájem uživatele honitby, než o to, že by to měl řešit zákon.
Zároveň platí, že rozlišovat kvalifikaci lovců a jejich znalost honitby podle toho, zda za povolenku platí či ne je velmi zjednodušující. Kdyby zákon skutečně měl zajistit, aby lovci, kteří se po honitbě mohou se zbraní pohybovat samostatně, lovit podle svého vlastního uvážení a doprovázet jiné, znali prostředí honitby a byli odpovědní, tak zaveďme nějakou zkušební lhůtu pro všechny nové lovce, po kterou budou chodit jen s doprovodem, zvláštní zkoušku z místopisu, psychotesty zaměřené na pocit odpovědnosti a další podobné nesmysly. Máme ale tohle všechno zapotřebí? Vždyť každý kdo loví, tak má minimálně zkoušku z myslivosti a v každé honitbě je kvalifikovaný myslivecký hospodář, který podepisuje povolenky a určuje pravidla. To je podle mě dostatečná záruka hospodaření a omezení lovců, kteří zaplatí za povolenku je zbytečné.
Jsem přesvědčen, že před naší myslivostí stojí významné úkoly, zejména v podobě zlepšení regulace početnosti zvěře a obhájení lovu před veřejností a k tomu potřebujeme legislativu jednoznačnou a umožňující různá řešení. Zbytečné zákazy, které jsou navíc masivně porušované, nám rozhodně nepomáhají a potenciálně škodí.
Jen si zkuste představit, že by tento zákaz začal nějaký úředník důsledně kontrolovat a pokutovat. Vždyť i řada mysliveckých spolků vybírá každoročně od svých členů poplatek a následně jim vydává povolenku, vybírá se na honech a držitelé režijních honiteb často z pochopitelných důvodů nechtějí honitby pronajmout a prodejem povolenek umožňují lovit místním myslivcům. Tohle všechno bychom důsledným vymáháním tohoto zákazu znemožnili a myslím, že by to naší myslivosti neprospělo.
I toto je ale spíše teorie, protože myslivecká praxe našla několik způsobů, jak tento vágní zákaz obejít. Nejčastěji formou vybírání poplatku za něco jiného, než lov (např. krátkodobé členství či status stálého hosta), zrovna tak se dá využít toho, že není definováno, jak daleko musí být doprovod od lovce (tedy, zda stačí, když bude třeba on-line) a další způsoby, které nemám zapotřebí rozebírat, protože jsem přesvědčený, že legislativa by měla být taková, aby bylo dobré ji dodržovat a ne hledat cesty, jak nesmysl obejít.
Zároveň mi připadá zvláštní, proč to zajímá držitele pronajatých honiteb. Vždyť pro ně jsou důležité úplně jiné věci. Kromě placení nájemného je to kvalita hospodaření vyjádřená dodržování cílových stavů zvěře. To, kolik lidí zde loví a zda povolenku mají zdarma, či za ni zaplatili, je podle mě dost marginální, zejména v kontextu toho, jak vypadají lesy v pronajatých honitbách, kde náklady na ochranu lesa často výrazně přesahují nájemné.
Závěrem bych snad už jen doplnil, že toto ustanovení mi připadá skutečně zcela zbytečné a pravděpodobně nikdo jiný, než zástupci myslivců k němu nemá vztah. Je tedy především na nás, zda budeme prosazovat jeho zrušení. Zároveň je to i dobrý příklad toho, jakou setrvačnost mají i nefunkční a nesmyslná ustanovení a pro všechny, kdo se snaží navrhovat změny v legislativě, by to mělo být varování, aby vše dobře promysleli.