Časopis Myslivost

 
V roce 1812 Johannes Pauly vynalezl lůžkový závěr, který umožňoval sklopením hlavně nabíjení zezadu, rovnou do nábojové komory. V roce 1835 pařížský puškař Casimire Lefacheux vytvořil první jednotný náboj. V roce 1848 Christian Sharps, Američan a bývalý puškař ze státní zbrojovky v Harpers Ferry, Virginia, patentoval svoji zadovku, kde zadek hlavně zavíral svisle posuvný blok, jehož pohyb ovládalo prodloužení lučíku spouště. Závěr je dnes znám jako klínový závěr nebo klesající závorník, anglicky falling block.
Klínový závěr je extrémně pevný a snášel bez problémů i nejvýkonnější ráže té doby. Není divu, že „sharpska“ model 1874 – „Old Reliable“ se stala oblíbenou zbraní lovců bizonů a vůbec těžké americké zvěře.



Klínový závěr si Američané opravdu oblíbili, a tak není divu, že jednou z prvních komerčně úspěšných konstrukcí Johna Mosese Browninga, zřejmě největšího zbraňového konstruktéra vůbec, byla kulovnice Winchester model 1885. Jak „sharpsky“, tak „browningovy winchestery“ se vyrábí dodnes, ačkoliv už je nevyrábí původní výrobci.



Ale nebyla to jenom Amerika, kdo si oblíbil jednoranné kulovnice s klínovým závěrem. V roce 1870 John Farquharson patentoval pod číslem 3178 svoji vlastní konstrukci klínového závěru pro jednoranové kulovnice. O dva roky později ji zdokonalil ve spolupráci s bristolským puškařem Georgem Gibbsem, jeho dílovedoucím Thomasem Pittem a s Williamem Ellisem Metfordem (autorem vývrtu, který později použije armáda Jejího Veličenstva u armádních opakovaček Lee Metford) konstrukce dostala patentové číslo 1952 z roku 1872.



Pokud „sharpsky“ a pozdější „winchesterovky“ měly vnější kohout, Farquharson kohout skryl uvnitř, ačkoliv na vnější straně pravého boku pušky zůstala páka, která umožňovala napnutí vnitřního kladívka. Zápalník sám pak umístil v závorníku.
O vlastnictví patentu svedl Farquharson vítězný soudní spor s edinburghským puškařem Alexandrem Henrym. Spor nakonec vyhrál.
Svoji konstrukci dále zlepšoval a 31. července 1877 Farquharson obdržel na vylepšenou konstrukci US patent č. 193 759. V témže roce také George Gibbs z Bristolu zahájil výrobu – Farquharson byl lesník a sám by výrobu nezvládl. Gibbsem vyrobené Farquharsonovy kulovnice se staly v Anglii mimořádně populární, možná to byly nejpopulárnější jednoranové kulovnice své doby. Byly úspěšné na soutěžích v přesné dálkové střelbě, ve Wimbledonu při svém prvním představení soupeře doslova smetly a své kvality potvrdily i v dalších závodech. Extrémní pevnost závěru, a tedy možnost použít i nejvýkonnější náboje své doby, z „farquharsonky“ udělaly populární volbu pro nejrůznější cestovatele, lovce a výzkumníky, co jich jen Impérium, nad kterým slunce nezapadalo, mělo. Mezi nimi byl mimo jiné např. Frederick Courteney Selouse, přední africký přírodopisec (ale i literát) a další.
Gibbsova firma vyrobila více méně řemeslným způsobem přibližně 1000 kulovnic farquharsonova typu, zajímavostí je, že hodně z nich – zejména ty terčové – mělo vývrt s progresivním stoupáním.
Sotva vypršely patenty, ujaly se koncepce i další puškaři. Závěrové systémy vyráběl ve velkém jako polotovar Auguste Francotte z belgického Liege a britští puškaři je kompletovali se svými hlavněmi. Mezi nimi na předních místech byly firmy jako Webley & Scott a W. J. Jeffrey. „Farquaharsonky“ na přelomu 19. a 20. století vyráběla i firma John Rigby & Co.
Farquharsonův závěr úspěšně přešel do éry bezdýmného prachu a dnes ve farquharsonkách najdete snad každou ráži, která se kdy ve Velké Británii a jejím Impériu používala. Obliba tohoto typu zbraní upadla až v meziválečném období. Sám John Farquharson na svých patentech nezbohatl.
Jak si může pravidelný čtenář uvědomit, psali jsme o J. Farquharsonovi a jeho kulovnicích již v souvislosti s jednuškou Ruger No. 1, která je „farquharsonkou“ významně inspirovaná. Ale není to čistokrevný Farquharson, je to jen inspirace a jinak je to svébytná konstrukce. Ještě nedávno „farquharsonku“ s odnímatelnou hlavní vyráběl Westley Richards, ale když jsem ji letos na jejich stránkách hledal, už jsem ji nenašel.
Poměrně věrnou novou „farquharsonku“ vyrábí na zakázku firma Soroka Rifle z Nového Zélandu, ale ta nahradila původní listovou bicí pružinu vinutou. Současně přišla s přemístěním manuální pojistky z pravého boku rámu zbraně na krk pažby, stejně jako ji měla přemístěnou „farquharsonka“ od Westley Richardse. Ale také „farquharsonky“, které vyráběl Jihn Rigby & Co. na přelomu 19. a 20. století.
V letošním roce ohlásila obnovení výroby slavná britská puškařská firma John Rigby and Co. Bude se jednat o limitovanou edici, zatím byly vyrobeny tři zbraně, ale výroba ještě pokračuje. Při stavbě nových „farquharsonek“ vychází poměrně důsledně z původních dochovaných zbraní, a hlavně z patentu z roku 1877. Dodržuje konstrukci spoušťového a bicího mechanismu s jednou listovou pružinou do V, která slouží zároveň jako bicí pružina (a pohání kladívko) i jako pružina spouště. Respektuje i uspořádání vlastního závorníku, vytahovače a ovládací spodní páky. Ta tvoří vnější linii lučíku spouště.
Vypuštěna je napínací páka manuálního napínání bicího kladívka, která se nacházela na pravé straně rámu zbraně a také je vypuštěna pojistka, která se nacházela v její blízkosti. Obě součásti se na dochovaných originálních Gibbs Farquharsonkách nevyskytují nutně.
Gibbsova výroba se dá nahrubo rozdělit na dvě období: před a po patentu z roku 1877, občas se uvádí jako model 1 a model 2. Na produkci před rokem 1877 se v nějaké tvarové formě může vyskytovat napínací páčka, po roku 1877 je spíš výjimečná. Před rokem 1877 i po něm má zdrcující většina „farquharsonek“ páčku pojistky, typicky na poměrně hodně dlouhém ramínku, se svislou polohou páčky v zajištěném stavu a odjištěnou ve vodorovné poloze. Tato pojistka brání dopadu kladívka na zápalník.
Některé Gibbs – Farquharsony mají ještě druhou pojistku v podobě podélného šoupátka, vyvedeného na pravý bok či na obě strany rámu zbraně, která blokovala spoušťový jazýček.
Nové Rigby Farquharsony mají pojistku na krku, podélně posuvnou, zajišťovanou směrem vzad a odjištěnou směrem dopředu. Chápu, že dnešní trh jednoznačně chce pojistku na krku pažby, je to jasně preferované umístění a uspořádání a Rigby Farquharsony z počátku 20. století ji už také používaly. Na druhou stranu – ta pojistka na pravém boku zbraně k „opravdové farquharsonce“ prostě patří, a tak trochu ji tam postrádám.



Všechny nově vyrobené Rigby Farquharsony jsou v ráži 416 Rigby No. 2, kterou firma poprvé v roce 2019 v souvislosti s dvojáky Rigby Double Bite. Jedná se v podstatě o replikaci náboje Rigby 416 z roku 1911, kdy jej firma představila jako svůj tropický náboj, který se ještě vešel do největšího mauserova závěru.
Výkony a rozměry obou ráží jsou skoro shodné, mají nábojnici dlouhou 73,66 mm, průměr střely 10,57 mm (.416 palce), celková délka náboje je 95,25 mm. Nábojnice je poměrně prostorná (vznikala ještě v éře korditu) a náboj pracuje s velmi příjemným maximálním tlakem 325 MPa. Jediný významný rozdíl je, že 416 Rigby No. 2 má okraj, který zajišťuje jeho spolehlivou funkci u zbraní s lůžkovým závěrem.



Typická laborace má střelu o hmotnosti 26 gramů (400 grainů) s rychlostí v₀ = 730 m.s^-1. Tomu odpovídá úsťová energie asi 6900 J a průřezové zatížení 0,297 g.mm^-2. S těmito parametry se řadí po bok ráží 375 Holland & Holland, 404 Jeffrey Magnum a 458 Winchester Magnum a umožňuje účinně lovit celou africkou Velkou pětku (slon, nosorožec, buvol, lev a leopard). Výkonu náboje odpovídá délka hlavně 25 palců (635 mm). Na 100 metrech si pořád ještě drží energii kolem 5400 J.
Hlaveň dlouhá 63,5 cm (25 palců) je v lehkém loveckém provedení. Na ústí hlavně je vyměnitelná muška, uprostřed hlavně je přední objímka na nosný popruh. Vzadu nese hlaveň krátkou integrovanou lištu, na které jsou tři plátky tropického hledí, nastřelené na 65, 150 a 250 yardů. Opět je to klasika v nejčistší podobě tradičních afrických hodnot. Jinak ovšem má 416 Rigby No. 2 optimální nástřelnou dálku kolem 170 metrů při 10 cm průměru cíle – takže asi do 200 metrů není třeba se příliš trápit poklesem dráhy letu střely.
Nová Rigby Farquharson vychází z loveckých pušek, tak jak je zachycují mimo jiné i účetní knihy firmy John Rigby & Co. z 80. let 19. století, kdy je firma vyráběla. Limitovaná edice má zatím mít deset kusů, z nich první tři jsou již hotové.
Pažba se vyrábí na míru, ale pokud si zákazník neurčí jinak, má střídmé tvary amerického typu a je na konci osazená jeden palec silnou botkou z přírodní pryže v červenooranžové barvě. Materiálem pažby je pochopitelně turecký ořech nejvyšší kvality, povrchová úprava je olejová. Na tvaru pažby hodně záleží, dobrý tvar pažby hodně pomůže zvládat impuls vývinu výstřelu. Ten je přirovnáván jako přibližně dvojnásobný než jaký má 30-06 Springfield. Farquharsonka v téhle ráži prostě není zbraň pro pápěrky, na druhou stranu impuls podle afrických lovců není zničující (ať již to znamená cokoliv).
V knoflíku pistolové rukojeti je malé úložiště (penálek) s víčkem v modrém emailu, s logem výrobce a poslední číslicí sériového čísla. V dutině pod víčkem je výměnná muška. Víčko navrhla pro tento účel pra-pra-pra-vnučka zakladatele, Melissa Rigby.
Základní nabízené provedení nese sytě černý povrch hlavně, kterému firma říká Best London a rám zbraně je zdobený mramorovým kalením a tradiční „anglickou růžičkovou rozvilinou“ (rose and scroll pattern). Klienti firmy John Rigby and Co. ale mají možnost se dohodnout na výzdobě zbraně a tím ji dotvořit k obrazu svému. Firma k tomu disponuje vynikajícími umělci, kteří dokáží zákazníkovi vyjít vstříc jak návrhem výzdoby, tak jeho realizací.






Zbraň se dodává bez zaměřovacího dalekohledu (a není na ní ani příprava na jeho montáž, při výkonu náboje 416 Rigby No. 2 není použití zaměřovacího dalekohledu nejlepší nápad) a má celkovou délku asi 115 cm a hmotnost asi 4,2 kg. Oba údaje se pochopitelně mění podle ergonomie pažby a hustoty jejího dřeva.
Celá zbraň je ručně vyrobena a složena, pokud si to zákazník přeje, může k ní dostat i doplňky v nejlepší britské tradici – plátnem či kůží potažený kufr na zbraň, pouzdro na náboje, polní láhev s kalíšky, … prostě vše, co pravý gentleman na safari potřebuje. Ale zbraň a dokonale zvládnuté řemeslo potřebné pro její výrobu tvoří základ.






A tady se sluší a je třeba zmínit jednoho člověka. Marc Newton, stávající výkonný ředitel, který stál jak u vzkříšení kulovnic Rigby Farquharson, ale také u brokových dvojek a dvojáků Rising Bite je sám vyučený puškař a mistr řemesla. Osobně soudím, že on a jeho osobnost a odhodlání byly klíčovým faktorem, díky kterému se podařilo vzkřísit firmu John Rigby & Co. a dovést ji do skvělého stavu, ve kterém dnes je. Tím nijak nechci upozadit roli pánů Lükeho a Ortmeiera, bez jejichž finanční investice by to se prostě nemohlo stát, bez silné osobnosti Marca Newtona ale celé to úžasné dobrodružství vzkříšení slavného puškařského jména mohlo skončit jako běžná investice, která se prostě nepovedla.
Newton si je vědom, že klasické řemeslo, jehož je dnes John Rigby & Co. skvělým nositelem, se vytrácí, a to i přesto, že se mu podařilo sestavit tým jehož průměrný věk je těsně pod třicítkou. Proto se firma rozhodla otevřít Rigby Academy – pětiletý školicí program pro vybrané puškaře. Tovaryši (slovo učeň mi připadá nepřiměřené, očekává se, že žadatelé již základy řemesla znají) začnou prací na „jednoduchých“ opakovacích mauzerovkách řad Highlad Stalker a Big Game, aby postoupili k zakázkovým kulovnicím třídy London Best, a nakonec až k nejnáročnějším zbraním ve výrobním programu, ke dvojkám Rising Bite. Celý školicí program je rozvržen na pět let a úspěšní absolventi dostanou certifikát Rigby Gunmaker (Puškař Rigby) a mohou se ucházet o trvalé zaměstnání u firmy. Prvním přijatým tovaryšem je Slade Stevens z Kentucky, USA. Pokud má kdokoliv zájem stát se tovaryšem v Rigby Academy, může zaslat svůj životopis a motivační dopis v angličtině na adresu rigbyacademy@johnrigbyandco.com.

Za spolupráci a podporu při přípravě tohoto článku děkuji paní Liz Brodie z Tweed Media.
Ing. Martin HELEBRANT

 

John Farquharson se narodil v roce 1833 (některé prameny ale uvádějí 1831) v Daldhu, Glenfernate, ve skotském hrabství Perthshire. Od mládí měl zájem o lov a přírodu, jeho otec byl snad pomocným lesníkem či tzv. svobodným lesákem, a tak není divu, že se mladý John stal hajným na panství lorda Roseberyho ve středním Skotsku, západně od Edinburghu. Kromě péče o zvěř se věnoval sportovní střelbě a záhy se vypracoval na jednoho z předních skotských dálkových střelců své doby. Vytvořil si i vlastní střelecký styl, kdy střílel vleže na zádech na pravém boku, zbraň zapíral do podpažní jamky a předpažbí opíral o nataženou nohu.
Byl tak dobrý střelec, že jej přijali do skotského střeleckého družstva Scottish Eight (Skotská osma), které reprezentovalo Skotsko ve slavné střelecké soutěži o Elcho Shield. Tato prestižní soutěž v dálkové střelbě mezi střeleckými týmy Anglie, Skotska, Irska a Walesu se koná od roku 1862, většinou v červenci. Dnes se střílí se 15 ran na vzdálenosti 1000, 1100 a 1200 yardů většinou v národním střeleckém centru v Bisley, ale vítěz ročníku může pro následující ročník vybrat jinou střelnici. V době, kdy závodil J. Farquharson se soutěž konala na střelnici ve Wimbledonu na vzdálenosti 800, 900 a 1000 yardů. J. Farquharson byl mimo jiné členem týmu roku 1864, kdy trofej poprvé vyhrálo Skotsko.


Farquharsonova značně tvrdohlavá povaha a časté odjezdy na závody vedly k roztržce s lordem Roseberym, po které byl propuštěn. Nebyl však bez práce dlouho, díky své střelecké proslulosti našel poměrně brzy nové místo opět jako lesník na statcích rodiny Dalgleishů na pevninské části části hrabství Argyll ve středozápadním Skotsku.
Ani zde ale dlouho nevydržel. Zdálo se, že spadl z bláta do louže, podobně jako Rosebery, i Dalgliesh mu nenechával prakticky žádné volno a neumožňoval mu účast na střeleckých závodech. Po necelých třech opouští službu a vrátil se do rodného Perthshire, do Blairgowrie.
Počínaje přibližně rokem 1875 dostával od Gibbse poplatky za využití patentových práv, ale to samotné by k životu nestačilo. Živil se příležitostnými pracemi a také tady začíná jeho pytlácká kariéra. Farquharsonův přístup k výkonu práva myslivosti byl obecně „neortodoxní“ – vycházel z tradice „svobodných lesáků“ – free forresters, kteří pečovali o zvěř a jako odměnu za tuto péči směli v rozsahu smluveném s majitelem pozemků lovit. Koncept svobodných lesáků v době, kdy jej Farquharson aplikoval, byl již dávno přežitý a nezákonný a John to jednoznačně věděl. Později se u soudu hájil tím, že o zvěř vždy pečoval, že lov je přirozenou součástí péče a on vždy lovil v souladu s přírodou i tradicí.
Jako pytlák byl nepochybně úspěšný, ale v roce 1884 padla kosa poprvé na kámen, v soudním sporu byl usvědčen z neoprávněného nošení zbraně. Jen o rok později byl proti němu veden další soudní proces, tentokrát již jednoznačně za pytláctví. Byl mu dokázáno nelegální ulovení a prodej 93 párů tetřevů, za to byl odsouzen k podmíněnému odnětí svobody a k nemalé pokutě 23 liber a 5 šilinků. Další pytlačení, ani tehdy, ani nikdy později, mu již prokázáno nebylo, ale on sám nepopíral, že i nadále povoloval uzdu své vášni, kterou se snažil kompenzovat péčí o zvěř v okolních lesích. V té době žil na dnes již zaniklé farmě Easter Doldy, nedaleko řeky Isla, asi 30 km severozápadně od Dundee.
Zemřel v roce 1893 na srdeční infarkt. Některé epizody jeho života se staly předmětem knihy Romance o pytlačení na Skotské Vysočině – příběhy ze života Johna Farquharsona a Alexandra Davidsona, posledních svobodných lesáků, kterou napsal W. McCombie Smith.