Z dosavadních diskusí kolem zákona o myslivosti, a že jich za poslední roky na různých úrovních proběhlo hodně, je poměrně těžké najít nějaké pevné body, o kterých by se dalo prohlásit, že všichni diskutující jasně definovali své představy či dokonce, že došli ke vzájemné shodě. Aby k takovým posunům mohlo dojít, tak by vedle ochoty zúčastněných hledat společné řešení bylo zejména potřeba, aby celá diskuse měla nějaký řád a postupovalo se od zásadních bodů k drobnostem a ne naopak.
Asi jediným trochu hodnotným pokusem v této oblasti byly kulaté stoly na půdě ÚHÚL. Ani ty ale nepřinesly nějaký výrazný pokrok a hodně cenného času všech účastníků se vyplýtvalo na nepodstatné, případně i neřešitelné otázky. Jeden z dojmů byl takový, že někteří diskutující tam ani nepřijeli něco vyřešit, ale pouze dělat obstrukce podobné těm, které známe z parlamentu.
Jedna z mála věcí, na kterou mají různé subjekty zcela zásadní a jasný názor je minimální velikost honitby. Často to dokonce vypadá tak, jako by právě toto číslo mělo nějaký magický význam pro celou naši myslivost.
Na první pohled je to jasné: myslivci chtějí honitby co největší a mluví o potřebách zvěře a jejího chovu, vlastníci naopak co nejmenší a mluví o možnosti vykonávat myslivost ve vlastních honitbách jako nejlepší formě hospodaření. Žádná hlubší analýza, která by celou oblast zhodnotila objektivně, dosud ale nebyla provedena, a proto jsme se na celou věc pokusili podívat v širších souvislostech. Zaměřili jsme se na čtyři hlavní aspekty, jež mohou být změnou velikosti minimální výměry honitby ovlivněny: 1. podmínky pro chov zvěře; 2. činnost státní správy myslivosti; 3. uplatnění současných uživatelů honiteb a zájemců o myslivost a 4. možnosti uplatnění práv vlastníků pozemků.
Současný stav
Honební plocha státu je aktuálně rozdělena do 5332 honiteb s průměrnou výměrou 1265 ha (medián 1060 ha), kromě 200 obor a 254 bažantnic. To je výrazně více, než je minimální výměra, ale průměr je do značné míry ovlivněn honitbami velkých vlastníků. Pro lepší představu uvádíme v připojeném grafu počty honiteb ve velikostních kategoriích.
Z grafu je patrné, že nejpočetnější kategorií jsou honitby okolo tisíce hektarů. Malých honiteb s výměrou do 700 ha je pouze 1057, tedy přibližně pětina celkového počtu honiteb a z hlediska honební plochy se jedná o relativně malou část (přibližně desetinu). Na opačném konci stojí velké honitby, jejichž počet s každým hektarem výrazně klesá. Honiteb nad tři tisíce hektarů máme jen 85 a honiteb nad pět tisíc ha už jen 26.
Z této současné velikostní struktury se dá alespoň trochu odhadnout, jakého počtu honiteb by se změny minimální výměry mohly týkat. Možná se to zdá nelogické, ale výrazně menší turbulence by vyvolal pohyb dolů. Sice by bylo možné vytvořit menší honitbu, ale této možnosti by zdaleka nevyužil každý vlastník.
Naopak velmi chaotické období by mohlo nastat v případě, že by se minimální výměra zvýšila. Už zvýšení na 1000 ha, což je z hlediska optimálních podmínek pro větší druhy zvěře pořád ještě málo, by přineslo nucený zánik více než dvou a půl tisíce honiteb a důsledky takového chaosu si zřejmě nikdo z nás ani nedokáže představit. A pokud bychom hranici nastavili třeba na dva tisíce, tak už můžeme mysliveckou mapu republiky zcela překreslit. Pojďme se ale podrobněji podívat na vybrané aspekty.
Graf 1: Počty honiteb podle jejich velikosti
Podmínky pro chov zvěře
Z hlediska zvěře samotné je zcela nepodstatné, do kolika honiteb a uživatelů je její areál výskytu rozdělen. Hranice honiteb jsou přece jen čáry v našich mapách a zvěř je bude registrovat jen v případech, kdy zjistí, že někde má lepší či naopak horší podmínky pro život. To se týká zejména intenzity lovu, kdy hrozí koncentrování zvěře v honitbě či její části, kde na zvěř nebude vyvíjen lovecký tlak. Taková komora pak významně znesnadňuje dosažení kvantitativních i kvalitativních parametrů plánu lovu a zvěř na ni reaguje až překvapivě rychle.
Pokud by tedy všichni uživatelé honiteb hospodařili odpovědně, lovem udržovali zhruba stejnou početnost zvěře a při lovu dodržovali stejné doby lovu a zásady chovu, tak by na velikosti honiteb příliš, či spíše vůbec, nezáleželo.
Když ale připustíme, že ne všichni uživatelé se chovají zcela správně, tak z hlediska chovu bude vždy lepší menší počet větších honiteb, než naopak. Větší honitby umožní zvýšit pravděpodobnost, že zvěř nebude odcházet k sousedům a tím se vyplatí dodržovat elementární zásady chovu, tedy udržovat optimální poměr pohlaví a silné kusy trofejové zvěře nelovit dřív, než se dožijí kulminace trofeje a zapojí do reprodukce. Zároveň se sníží riziko, že zvěř bude mít ve svém areálu výskytu plochu, kde se loví jen málo, protože se sníží relativní podíl plochy honitby u hranic (zde se často loví intenzivněji a toto se následně kompenzuje komorou v centru honitby).
Ve skutečně velké honitbě se dá se zvěří hospodařit bez ohledu na sousedy a lovecký tlak můžeme rozprostřít v čase i prostoru tak, aby byl optimální z hlediska hospodaření, a ne z hlediska ustřelování zvěře u hranic. Aby ovšem honitby mohly takto fungovat, musely by být skutečně velké a lokalizované tak, aby zahrnovaly celý roční areál výskytu zvěře. Jejich hranice by musely respektovat sezonní i denní migrace a měly by vést nejlépe v přírodních hranicích. Rozhodně by tak bylo potřeba se vyhnout hranici pole-les.
Vzhledem k přirozeným migracím by jako minimum, kde se již dá mluvit o chovu, stačil pro srnčí zvěř přibližně jeden tisíc hektarů a pro ostatní druhy zvěře dva a více tisíc hektarů. Velkou roli hraje i reliéf krajiny a na horách, kde dochází k výrazným migracím zvěře, by byla potřebná větší plocha.
Několik tisíc ha stačí i na to, aby v dané populaci mohl být prováděn jakýsi výběr. Pokud jsou u nás běžné jarní stavy větších druhů spárkaté zvěře někde kolem 50 a více ks na 1000 ha, tak už máme dostatečnou chovnou základnu ve věkových třídách.
Vytvořit takové ideální honitby je ale těžko reálné. Tam, kde je pouze srnčí zvěř, by většina honiteb velikostně vyhovovala a stačilo by upravit hranice. Velké problémy by ale nastaly tam, kde žije i jiná zvěř a honitby by se měly dostat na dva či tři tisíce ha. Chovu zvěře by to prospělo, ale rušit kvůli tomu stávající honitby? Tudy cesta asi nepovede.
Přesto by držitelé a uživatelé honiteb a státní správa neměli rezignovat, a i za stávajícího zákona mohou podmínky pro chov zvěře zlepšit úpravou hranic a fungující spoluprací uživatelů v rámci oblastí chovu. Nic z toho nepůsobí chaos a naopak přináší takřka ideální podmínky z hlediska chovu zvěře. Kdyby totiž nebylo možné vytvořit honitbu jako pruh polí lemujících les, případně opačně jako čistě lesní plochu obklopenou poli a sousedící uživatelé lovili podle jednotných pravidel a vše poctivě přiznávali, tak by se mnohé vyřešilo. Právě fungování oblastí chovu a vztahy k sousedům jsou jedním z nejlepších ukazatelů toho, jak to kdo s chovem zvěře skutečně myslí.
Činnost státní správy myslivosti
Uživatel honitby má podle současné legislativy v rámci hospodaření v honitbě mnoho povinností bez ohledu na výměru a množství ulovené zvěře. Některé jsou ryze praktické, např. povinnost provozovat přikrmovací zařízení a v době nouze zvěř řádně přikrmovat, držet a v honitbě používat lovecké psy, dbát, aby lesní porosty nebyly nepřiměřeně poškozovány zvěří, pečovat o zakládání remízků, … Další jsou administrativní, např. vypracovaní plánů mysliveckého hospodaření, vedení záznamů o honitbě a mysliveckém hospodaření v ní, podávání hlášení... Dále má uživatel povinnost navrhnout stráž, hospodáře. Tyto povinnosti představují pro uživatele honitby výraznou zátěž, a proto se stále častěji setkáváme s problémy typu: nemáme psy, kdo bude nový hospodář?, nikdo nechce být stráž, proč se musí vypracovávat plán, vždyť skoro nelovíme a drobnou zvěř v honitbě stejně nemáme...
Proto z pohledu státní správy myslivosti i z pohledu uživatele honiteb je zvýšení minimální výměry, které povede k nižšímu počtu honiteb, jistým administrativním zjednodušením. Naopak vznikem nových menších honiteb se výkon práva myslivosti a související povinnosti přenese na více osob.
Ke vzniku nových zejména společenstevních honiteb s vyšší výměrou je nutný předpoklad vzájemné dohody v rámci honebního společenstva, kterou nelze s ohledem na množství vlastníků pozemků (možných členů honebního společenstva) předpokládat. Proto jakákoliv změna ve výměře honiteb pravděpodobně nepovede k výrazné změně počtu honiteb, ale pouze ke komplikovaným správním řízením, která nebude možné zdárně ukončit vyhlášením nové honitby, protože nebudou doloženy náležitosti potřebné k uznání honitby.
Pokud se přes všechny obtíže podaří novu honitbu vyhlásit, je velká pravděpodobnost, že nově vydané rozhodnutí o uznání honitby bude následně kvůli velkému množství protichůdných zájmů dotčených osob a subjektů napadeno u soudu.
Důsledkem uvedeného bude zhoršení, popřípadě doslova rozvrat mysliveckého hospodaření v dotčených honitbách, zbytečně vynaložené náklady na řízení apod. Jakákoliv změna honiteb je podle současných pravidel provázena značnou administrativní zátěží úřadů a rovněž nezanedbatelnými finančními náklady.
Přestože je tedy představa umožnění vzniku nových honiteb vlastníkům pozemků atraktivní, praktická realizace takového záměru vyžaduje i vyřešení souvisejících problémů, kterých není vůbec málo.
Uplatnění zájemců o myslivost a současných uživatelů honiteb
Významnou motivací těch, kteří protestují proti snížení minimální výměry, jsou obavy z toho, že by současní uživatelé a zájemci o myslivost neměli kde lovit. Tyto obavy jsou samozřejmě v některých případech oprávněné, ale na druhou stranu to není jednoznačné. Praxe spíše ukazuje, že čím jsou honitby větší, tím se v nich „uživí“ myslivců méně. Je to dáno zejména tím, že větší honitby přinášejí jejich menší počet a o tento menší počet se prostě bude ucházet stejný počet zájemců, kterým by stačila honitba menší. Na více z nich se tak nedostane.
Velké honitby zároveň pro jejich uživatele znamenají velké náklady, a to je pak motivuje k tomu, aby celou myslivost alespoň částečně profesionalizovali a lehce se tak může stát, že na území, kde dříve hospodařilo několik mysliveckých sdružení, vznikne jedna velká honitba, kterou bude užívat jeden subjekt a lovit zde bude personál a několik povolenkářů.
Z hlediska možností uplatnění zájemců o myslivost z řad veřejnosti, a tím také mimo jiné zachovávání živých mysliveckých tradic, je za dané situace lepší, aby honitby byly menší. Ono to sice z hlediska průměrných hodnot může vypadat docela optimisticky: na jednoho myslivce vychází více než 70 ha honební plochy a úlovek téměř čtyř kusů spárkaté zvěře ročně a dalo by se tak říct, že je u nás místa dost pro všechny zájemce o myslivost, ale realita je samozřejmě jiná.
Pokud odpočítáme honební plochu, kde je myslivost zcela či z větší části profesionální – národní parky, velcí nestátní vlastníci, VLS a významný podíl honiteb LČR, tak zjistíme, že už toho zas tak moc nezbývá. Z hlediska zájemců o myslivost, kteří hledají uplatnění v nějaké honitbě, by tedy i bylo lepší, kdyby se honitby zmenšily.
Stávající uživatelé honiteb mají asi jediný zájem, a ten je nic neměnit. Nikomu by ale nepomohlo zvýšení minimální hranice, pokud by to nebylo provázeno nějakými dalšími úpravami pravidel, která by jim umožnila myslivost vykonávat.
Uplatnění práv vlastníků pozemků.
Získat naprosto přesná data o tom, pro kolik vlastníků by bylo významné nějaké snížení minimální výměry, je prakticky nemožné. Je to zejména proto, že aby pozemky mohly tvořit honitbu, tak musejí mít souvislost a získat taková data by znamenalo obrovskou práci. Údaje v připojeném grafu proto nevypovídají přesně o tom, kolik vlastníků by skutečně mohlo vytvořit vlastní honitbu, ale na druhou stranu ukazují přibližný stav.
Graf 2: Počet vlastníků pozemků podle výměry honebních pozemků
Pokud u nás bude zachovaný současný systém myslivosti v honitbách a minimální výměra se změní, tak by to bylo zřejmě někde mezi 200 až 300 hektary. Snížení na 400 ha by přineslo velmi málo a snížení na méně než 100 ha by zase znamenalo velké rozdrobení krajiny, obrovský nárůst hranic a také značné navýšení administrativy.
Samozřejmě logicky největší počet vlastníků je u nejmenších výměr, ale ti z pohledu tvorby vlastní honitby nemají žádný význam, tak je neuvádíme. Pokud by byla hranice nastavena na 300 ha, tak to bude mít potenciální přínos pro téměř tisíc vlastníků a když to bude 200 ha, tak již pro více než dva tisíce vlastníků. Někde mezi těmito hodnotami tak leží hranice, která ještě umožňuje jakýsi chov zvěře, ale zároveň to významné skupině větších vlastníků umožní vytvořit vlastní honitbu a se zvěří zde hospodařit.
Rovněž stávající honitby by touto změnou příliš neutrpěly. Pokud je jejich průměrná výměra přes tisíc hektarů, tak by se ve většině případů jen zmenšila a původní honitba by pokračovala v nových hranicích. Rozhodně si nepředstavujme, že by všichni vlastníci hned běželi na úřad se žádostí a spíše by se jednalo o desítky případů ročně.
Zároveň považujeme za sporné, aby byla nastavená jiná minimální výměra u vlastních a jiná u společenstevních honiteb. Nejčastěji se mluví se o zachování 500 ha u společenstevních. To by ale u menších honiteb přineslo nepříjemnou situaci, kdy po odštěpení jedné vlastní honitby poklesne u původní společenstevní výměra pod minimální hranici a ta nuceně zanikne. I takovou situaci lze samozřejmě vyřešit a zbývající pozemky například přičlenit k okolním honitbám, případně z okolních honiteb něco odtrhnout a původní honitbu zachovat. Kdo tohle ale zajistí a navíc v krátkém čase?
Takto je ohroženo něco přes tisíc malých honiteb a považujeme to za zbytečné komplikace, které by do značné míry odstranila jednotná výměra a zároveň se vyhneme neopodstatněné diskriminace společenstevních honiteb.
I z hlediska chovu zvěře je respektování práv vlastníků pozemků určitě dobrým předpokladem a pokud budou menší honitby hospodařit odpovědně, což se dnes o všech větších nedá říct, tak se můžeme dočkat i stabilních populací zvěře s vyrovnanou populační strukturou.
Snížení minimální výměry by vyřešilo do značné míry oprávněné stížnosti několika stovek větších vlastníků, ale málo to řeší často zoufalé postavení těch menších, kteří mají do 20 ha. I těm by ale snížení trochu pomohlo, protože by v menší honitbě získali větší váhu z hlediska rozhodování, ale pro většinu z nich by se nic nezměnilo. Přitom je to jak z hlediska počtu, tak i vlastněné plochy, významná skupina.
Vlastníků honebních pozemků, kteří mají do 10 ha je dva a půl milionu (99 %) a jejich majetek tvoří přes 20 % honební plochy, ale v rámci honiteb většinou nejsou v prosazování svých zájmů jednotní. Těm tedy snížení minimální výměry příliš nepomůže a spíše by potřebovali usnadnění prosazování svých práv v rámci honebních společenstev a možnost z nich flexibilně vystupovat a své pozemky sdružovat s dalšími a zakládat tak nové společenstevní honitby několika podobně smýšlejících, případně získat podporu na státní správě myslivosti v případech, kdy nejsou spokojeni s tím, jak se na jejich majetku myslivecky hospodaří.
Závěry
Minimální výměra honitby sice do určité míry ovlivňuje fungování naší myslivosti, ale její význam a dopady případné změny se velmi přeceňují, zejména pokud se jedná o to, že by se o něco snížila. Vzhledem k tomu, jak současný systém funguje a jak vypadá držba pozemků, je velmi nepravděpodobné, že by i razantnějším snížením minimální výměry honitby došlo k nějakým masivním změnám současných honiteb. Takový scénář by hrozil spíše, pokud by se minimální výměra zvětšila, což by přineslo značnou nestabilitu mysliveckého hospodaření a státní správa by stála před velmi obtížně zvládnutelnými úkoly.
Z hlediska dlouhodobé stability by bylo nejlepší co nejméně změn, ale je třeba respektovat i oprávněné zájmy vlastníků pozemků, kteří často nejsou spokojeni s tím, kdo a jak na jejich majetku myslivecky hospodaří. Možnost vytvořit si vlastní honitbu by tak v mnoha případech měla spíše pozitivní důsledky, zejména v mezilidských vztazích myslivců a vlastníků a paradoxně i v kvalitě mysliveckého hospodaření, tedy pokud do ní počítáme i udržování početnosti zvěře úměrné kapacitě prostředí.
Zapomínat by se ovšem nemělo také na státní správu, která jakákoliv dobře míněná pravidla musí zvládnout zúřadovat. V této souvislosti stojí za připomenutí výrok bývalého ministra Hamáčka, který v době, kdy byl kritický nedostatek respirátorů, obhajoval neschopnost úředníků ministerstva je zajistit tím, že se tito úředníci snažili dodržovat zákon o veřejných zakázkách a podle tohoto zákona nelze koupit vůbec nic.
Jakékoliv změny pravidel, které by přinesly oživení úprav stávajících honiteb, by proto měly být důkladně zváženy a připraveny na hladkou realizaci všemi zúčastněnými, včetně státní správy. Nepromyšlenost by naopak mohla přinést letité tahanice u soudů o honitby, ve kterých by po dlouhou dobu nikdo nelovil, případně by přinesla zahlcení státní správy a vysoké náklady.
Tímto konstatováním rizik ale rozhodně nevoláme po neměnnosti současného stavu. Naopak jsme přesvědčeni, že větší ohled na zájmy vlastníků by mohl myslivosti z dlouhodobého pohledu pomoci. Vždyť dnešní honitby jsou často pokračováním molochů vzniklých nuceným slučováním honiteb za hluboké totality a jejich zmenšení a přímá vazba na vlastníky pozemků v nich by mohla mnohé zlepšit.
Rozhodně se také nemusíme bát, že by zájemci o myslivost neměli kde lovit. Spíše naopak se dá očekávat, že rozdělení území do více honiteb povede ke zvýšení celkového úlovku zejména holé zvěře, a tím i k většímu zájmu o ochotné myslivce.
Jen by bylo potřeba veškerá pravidla nastavit tak, aby hlavní veřejný zájem – kontinuita a kvalita hospodaření se zvěří na všech honebních pozemcích, měl přednost před ostatními zájmy. Mnoho by v tomto směru vyřešila možnost využití veřejných vyhlášek státní správou.