Musím říci, že na některých místech bych vůbec netipoval, že zelené prvky v krajině nejsou přirozené, ale vznikly díky dlouhodobé péči myslivců. Nejprve jsme totiž projeli a vyfotografovali jednotlivé krajinné prvky, nechal jsem si vše ukázat a pak jsme na obecním úřadě sedli a popovídali.
T.S.: Honitba Okarec rozkládající se poblíž Náměště nad Oslavou zahrnuje katastry obcí Okarec a Třesov, není nijak velká, má celkem jen 710 ha, větší část, konkrétně 620 ha tvoří zemědělská půda, něco málo přes 25 ha jsou vodní plochy, 50 ha tvoří lesní pozemky a zbytek jsou ostatní plochy. Jsme tedy typická polní honitba, lesy jsou rozděleny jen do menších lesíků, nemáme tu žádný souvislejší lesní komplex.
Honitba je společenstevní?
T.S.: Držitelem honitby je honební společenstvo Okarec a Myslivecký spolek Okarec-Třesov je nájemcem. Spolek momentálně tvoří 17 členů a jeden host.
A jak je to zde se zemědělským hospodařením?
T.S.: V podstatě všechny pozemky obhospodařuje Agrochema Studenec, jen v Okarci jsou dva místní drobní hospodáři. Kolem Okarce je i krajina trochu členitější, najdete tam i nějaké záhumenky, drobná políčka za zahradami.
Pojďme alespoň stručně k druhům zvěře…
K.K.: Stavy srnčí zvěře jsou docela slušné, lovíme kolem třiceti kusů, ale vzhledem k tomu, že sleduji pravidelně i ztráty na silnicích, tak mohu potvrdit, že minimálně stejný počet, ale spíše ke čtyřiceti kusům, nám ročně zahyne na silnicích. Trofejově jsou srnci sice slušní, ale maximálně se občas objeví nějaký na úrovni stříbrné medaile.
A divočáci?
T.S.: Protože tu nemáme souvislý les, tak nejenže není černá normovaná, ale v podstatě se ani nemá kde dlouhodobě držet. Výskyt divočáků logicky tedy souvisí se skladbou plodin, když je ve třetině honitby řepka, drží se část roku v ní, letos je tu zase třetina kukuřice, takže černou máme tam. S tím ale souvisí i obtížnost lovu. Běžně lovíme do deseti kusů, ale individuálně, tady se naháňky dělat nedají, když tu není souvislejší les. Škody černou jsme zatím neřešili, ani Agrochema je neřeší, nebyly tu dosud nějaké dramatické škody.
K.K.: Vloni jsme ale měli rekordní úlovek černé vzhledem k tomu, že zůstala kukuřice na zrno, takže jsme ulovili 24 kusů.
V polní honitbě je tedy asi středem pozornosti drobná zvěř…
K.K.: Bohužel už jsou pryč doby, kdy se tu lovilo 250 a více zajíců ročně. Sice když to tak vezmu, tak na Náměšťsku v přepočtu na hektary lovíme nejvíc, ale neděláme obrovské hony. Poslední dva roky jsme nikoho nezvali, uspořádali jsme si jen hony pro vlastní členy a ulovili jsme do třiceti zajíců celkem za rok. Ale myslím, že je zaječí zvěře vidět poslední roky stále více. A bylo by ještě více, ale naráží to na zemědělské hospodaření. Když se sklidí obilí, tak buď strniště podmítnou hned, a nebo sice chvíli počkají, ale jakmile se strniště zazelená, tak vjedou na pole s postřikem, během týdne či deseti dnů je vše rezavé a zajíci začnou mizet.
A co bažanti?
T.S.: Drží se nám tu na některých místech honitby divoká populace v počtu několika desítek kusů. Zajímavé je sledovat, jak se bažanti přesunují podle krajinných úprav. Jakmile jim výškou a složením nově založený porost vyhovuje, hned ho začnou využívat. Bažanti hledají potravu a kryt, pro ně jsou opatření v krajině velmi potřebná. Zrovna včera jsem měl radost, když jsem viděl hejnko letošních bažantíků v našem nově založeném biocentru. Svého času někteří členové odchovávali bažanty doma, vypouštěli jsme je, ale došli jsme k názoru, že toto není cesta. Opravdu je potřeba jít cestou úprav krajiny, aby zvěř měla vhodné podmínky k životu a podporovat divokou populaci.
K.K: A také je důležitá voda, kde je voda, tam bažant je, proto je důležité budovat mokřady a tůně.
Určitě tu asi musela být v minulosti i slušná populace koroptví. Najdou se tu dneska nějaká hejnka?
T.S.: V minulosti tu koroptve samozřejmě žily, ale poslední dva roky šla populace koroptví strašně dolů. My jsme poslední roky odhadovali stav asi tak na 70 až 80 kusů, na každém honu jsme jedno dvě hejna někde zvedli, ale poslední dva roky tato zvěř doslova zmizela. Až se mně tomu nechce věřit, těžko říci, čím to je, předloňský rok byl hodně mokrý, možná proto, ale vysvětlení zatím nemám.
K.K: To je smutná realita, na zimu se každoročně koroptve z polí stahovaly k vesnici, ale tam, kde vždy byly, už dneska nejsou. Na bývalém smeťáku pamatuji minimálně dvacet let zpětně každý rok hejno koroptví, minimálně dvacet koroptviček, poslední dva roky tam nebyla žádná, nevím proč.
Nabízí se tedy hned otázka na stavy predátorů…
K.K.: Brousí sem krkavci, motáci, káňata, občas se tu objeví mořský orel, ale ten nám nevadí, sbírá jen padliny a hnízdí už 15 let v sousední honitbě, je na něj pěkné pokoukání. Nějaká poštolka tu také je.
Vzhledem k tomu, že není zase tak daleko přehrada, nemáte problém třeba s volavkami?
T.S.: Ty tu jsou, objeví se hlavně v dobu, když se podmítají pole, loví hlavně myši. Je jich sice třeba třicet kusů na pár arech, ale volavky jsou podle mého názoru primárně o myších.
K.K: V okolí rybníka u Okarce nosí na hnízdo čápi mladá káčata, myslím, že je dokážou pěkně vysbírat, stejně tak přinesou na hnízdo mladým i nejednoho mladého zajíčka.
Nesmíme zapomenout na srstnatou dravou zvěř…
T.S.: Lovíme asi 25 lišek ročně, ale taky byl rok, kdy jsme jich měli ulovených i více než čtyřicet, což je na 700 ha už opravdu hodně. Každý rok nějaká liščata vynorujeme, lovíme ale hlavně individuálně. Každý rok ulovíme i nějakého jezevce, psíka jsme tu zatím neulovili.
Pojďme ale k hospodaření a spolupráci s místním agropodnikem. Jak byste popsali možnosti dohody s nimi a dlouhodobou spolupráci?
T.S.: Když jsem jednal se zástupci Agrochemy na začátku, někdy v letech 2005 nebo 2006, tak byli radikálně proti všemu, s čím jsme přišli. Dneska bych řekl, že se trošku někam posunuli, jsou už ochotní se o něčem pobavit, ale stále je jistá bariéra, že oni našemu mysliveckému pohledu nerozumí, nebo spíše nechtějí rozumět. Jejich pozice je, že potřebují produkovat potraviny, potřebují nakrmit lidi, ekologii budou dělat jen, když jim to někdo slušně zaplatí. Biopásy nedělají, je to pro ně prý problematické, oni potřebují hlavně ekonomicky vycházet. Ale je pravda, že se to pomalu a postupně mění, dnes jsou aspoň ochotni některé pozemky, které pro ně nejsou ekonomicky atraktivní, nám myslivcům pronajmout. Jsou to například pozemky, které jsou mezi vysázenými remízky a jsou pro ně příliš malé pro jejich velkou techniku. Takže my jim platíme nájem a na pozemku uděláme myslivecké políčko. Ale bohužel je to agropodnik, který hospodaří ve velkém na 4000 ha, u nich je to o ekonomice, jinak se na krajinu dívat nebudou. Alespoň, že díky novému nařízení omezujícímu bloky na max. 30 ha dřívější obrovské bloky plodin rozdělili, oseli mezi plodiny pásy vojtěšky. Je to v krajině vidět a lepší než nic, plodiny jsou sice stále stejné, ale rozčleněné alespoň pásy. Co jim někdo nebo zákon nařídí, to udělají, ale že by sami iniciativně ve prospěch krajiny do něčeho šli, to bohužel ne.
Kdy jste jako myslivecký spolek začali s úpravami?
T.S.: První sázení bylo v roce 2005, když jsem sehnal v lesní školce asi 700 stromků. Ty jsme brigádně rozsázeli po honitbě, na zimu je natřeli, ale dnes z těch stromků není v krajině ani jeden jediný. Po zimě byl jasně vidět tlak zvěře, když byla krajina tak prázdná, tak zvěř vše nové zlikvidovala.
Od roku 2006 jsme si řekli, že tak to dělat nejde. Inspiroval jsem se v Milešíně, kde jsem se byl podívat na výsadby, tam aktivity financovali z programu Péče o krajinu. Podal jsem tedy první žádost na dva remízky a dvě liniovky, na vše jsme peníze dostali, pokrylo nám to 100 % nákladů.
Následně jsme se tedy začali věnovat úpravám krajiny systematicky. Agrochema nám nevyšla vstříc, a tak jsme tipovali a hledali pozemky. V katastrální mapě jsme našli pozemky, které byly vedené jako ostatní plocha nebo polní komunikace, ale byly rozorané, byly ve velkých lánech. Na obci jsme si ověřili, že díky tomu, že nebyly vedeny jako orná půda, tak vlastně nebyly pronajaty. Nachystali jsme proto pro obec dopis a ta ho pouze předala. Dopis byl jasný a tvrdý ve smyslu pozemek je náš, dokončete sezónu a dál ho chceme užívat my. Jakmile byl pozemek sklizený, nasázeli jsme remízky a oplotili, aby byly výsadby ochráněné před zvěří. Jeden pozemek nám hned věnoval i jeden náš člen, dnes je tam vzrostlý krásně zapojený remízek.
Od té doby jsme každý rok postupně něco přidávali, v letech 2007 a 2008 se sázely hlavně liniové výsadby, dnes je to asi 2,5 km alejí. Od alejí přímo u polí jsme ale rychle upustili, protože škody a riziko poškození od zemědělců bylo příliš velké. Jednu alej postříkali zemědělci kompletně, dodnes se z toho nemůže vzpamatovat. Naštěstí ostatní aleje dokázaly přežít, stromy jsou tam pěkné, jsou plné třešní, jablek, mají svůj smysl. Navíc jsme do mezer mezi stromy nasázeli keře, jsou to okusové plochy, které zvěř ráda využívá, zvýšila se tím úživnost honitby.
Pak jste se zaměřili na remízky?
T.S.: Ano, postupně jsme vysázeli 8 remízků, celková rozloha remízků je dneska 1,70 ha. Z příspěvků na myslivecké hospodaření jsme vytvořili také 7 přírodních napajedel. Toto byl takový základ. Do toho jsme navíc začali shánět pozemky na myslivecká políčka, dnes máme celkem osm políček o celkové rozloze 5,5 ha.
V roce 2012 jsme se ale dostali do stádia, kdy jsme už nemohli najít žádné pozemky, na kterých bychom mohli v úpravách pokračovat. Tak nás napadlo jít do komplexní pozemkové úpravy. Okarecký katastr byl už digitalizovaný, tam byl problém, že už byly ostatní plochy zahrnuty do bloků orné půdy, ale třesovský katastr zatím digitalizovaný nebyl, tak jsme se upnuli sem. V roce 2012, když se chystala valná hromada honebního společenstva, tak jsme nachystali žádost na kompletní pozemkové úpravy a díky tomu, že se nám podařilo zajistit dostatečné množství podpisů, tak úprava o dva roky později mohla začít. Výhodou bylo, že starosta byl zároveň myslivec.
Takže úpravy jsou většinou na obecních pozemcích?
K.K.: Přesně tak, převážná většina je na obecních pozemcích obce Třesov a něco je na pozemcích členů spolku.
T.S. Ještě bych doplnil, že za mnou přišli také někteří majitelé orné půdy – členové spolku, že chtějí zpracovat žádost na její zalesnění, abych jim vyřídil dotace. A tak se tu zalesnilo asi 6,5 ha zemědělské půdy, což je na místní poměry docela dost.
Jaké všechny dotační tituly jste využívali?
T.S.: Prvně jsme si sehnali sazenice sami, pak jsme začali s programem Péče o krajinu, kde jsme žádali dotace na trvalé remízky. To spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny, jsou to národní peníze, je to lehce zúřadovatelné, napíše se žádost, čeká se, jak to dopadne, na podzim se úprava udělá, oni si to zkontrolují a proplatí se předložené náklady. Je to na projekty do 250 tisíc korun, my jsme se pohybovali v desítkách tisíc na jeden projekt, jen jeden velký remízek byl 150 tisíc.
Co se týká zalesňování zemědělské půdy, tak to byly programy, které financoval Státní zemědělský intervenční fond. Byla v jednu dobu velká podpora na zalesňování zemědělské půdy, byla dotace na zalesnění a na následnou péči a byla i dotace jako úhrada za újmu zemědělského hospodaření. To pak majitelé brali i 15 až 20 let po zalesnění paušální částku na hektar.
Začali jsme také žádat příspěvky na myslivecké hospodaření, z těch jsme pořídli tůně, koroptví boudy, umělé nory a myslivecká políčka. Tam se dá získat vcelku slušná podpora 8000 Kč za hektar políčka.
Také jsme využili institut náhradní výsadby, který spočívá v tom, že když podle zákona č. 114 obecní úřad povolí někomu pokácet strom mimo les, zároveň má oprávnění za ten strom nařídit náhradní výsadbu. Takže jsme se domluvili se starostou, že když probíhalo velké kácení u silnice, tak jsme údržbě silnic uložili vysázet dvacet stromů do volné krajiny podle našeho přání. Vysázeli sice javor a jasan, dnes bych raději viděl lípy a nebo duby, ale stromy tam jsou a rostou.
Poslední dva nebo tři roky jsme využili další titul, kterým je klasické zemědělské hospodaření, přímá platba, kterou bereme jako zemědělský podnikatel. Zaevidovali jsme totiž myslivecký spolek jako zemědělský subjekt, neprodukujeme plodiny, neprodáváme, ale žádáme platbu na obhospodařování. Máme 5,5 ha pronajatých pozemků, na ně dostaneme ročně kolem 35 tisíc, což pokryje náklady na nájem, to, co je z příspěvků na myslivecké hospodaření, to zase zaplatí osivo a práci. Takže máme finančně pokryté hospodaření na mysliveckých políčcích.
A poslední titul, který se využil, byla realizace územního systému ekologické stability, ten jsme si ale jako jediný neúřadovali sami.
Takže to není nic složitého?
T.S.: Na všechny předchozí aktivity jsem chystal projekty, žádosti, považuji to za jednoduché, ale říkám to jako úředník s nějakou zkušeností. Vím, že pro někoho to může být těžší, ale pořád si myslím, že když například žádost přes AOPK má jen dvě stránky, k tomu čtyři stránky příloh, není to nic dramatického. Tvrdím, že všechny uvedené možnosti myslivci zvládnou. A rozhodně je potřeba peníze využívat, když je někdo nabízí.
Já jsem spočítal, že jsme pro krajinu jako myslivci získali na dotacích a příspěvcích za 15 let přes 850 tisíc Kč, to jsou neskutečné peníze a hlavně si myslím, že je to v honitbě vidět.
Ale územní systém ekologické stability, to je něco jiného, objem peněz byl 22,5 milionu Kč, to už jsou znalosti a pomoc potřeba. Je to 10,5 ha výsadeb, 4 tůně a další opatření, proto jsme se obrátili na firmu, která má zkušenosti, vyřídila projekt, vyřídila stavební povolení a začala vyřizovat dotace na Státním fondu životního prostředí. Obec dělala výběrové řízení, trvalo to dlouho, skoro tři roky, ale vše klaplo. Na operačním programu se dá získat 100 % potřebných financí, kdyby to bylo třeba jen 90 %, tak si obec při milionovém rozpočtu nemůže dovolit dát 2 miliony na výsadbu nebo na tůň.
Inspiroval mě Petr Marada, tam jsem poznal, že cesta úprav v té krajině není jiná, než jít do komplexních pozemkových úprav. Po nich jsou zkatastrované nové cesty, byť jsou teď rozorané, ale kdykoliv obec řekne, že chce cestu obnovit nebo chce někdo zpřístupnit pozemek, tak není nic jednoduššího, než cestu obnovit. Podle zákona totiž každý vlastník pozemku musí mít na něj zaručený přístup. V komplexkách jsou ale naplánované i liniové prvky, protierozní meze, a byť se hned sázet nebudou, je to potenciál do budoucna. Takže by se měli inspirovat všichni myslivci, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni v obecních zastupitelstvech, mohou takto pomoci jak přírodě, tak zvěři.
Když se dělaly úpravy, jak dalece se podíleli myslivci svojí prací?
K.K.: Vše jsme si dělali sami myslivci s přispěním rodinných příslušníků a kamarádů.
A to třeba nepomohli fotbalisté, hasiči nebo jiné spolky?
K.K.: Tady je to tak rozdělené, každý spolek se o něco stará, úpravy krajiny jsou na myslivcích. Vše organizujeme svými silami, brigádnicky a dál o výsadby pečujeme, každý rok je brigáda, vysazují se třeba i nové stromy, když někde něco vytluče srnec, poškodí zemědělci.
T.S.: A protože jsem vedoucí mysliveckého kroužku, tak jsme zapojili i děti. Jeden remízek jsme sázeli ve společné brigádě myslivců s dětmi z kroužku a letos jsme sázeli také do nového biokoridoru. Děti jsme do toho zapojili i s rodinnými příslušníky, lidí bylo dost.
Vy jste zkušený státní úředník, takže to zvládnete. Nejsme ale my myslivci trochu hloupí v tom, že si neumíme pomoci, zajistit servis těm, kteří se administrativy přece jen bojí? Jak by mohl okresní spolek myslivcům pomoci s administrativou?
T.S.: Vše, co se týká programu Péče o krajinu, opravdu složité není. K příspěvkům na myslivecké hospodaření děláme každý rok přednášku na OMSu, na našich webstránkách visí manuál, co je potřeba vyplnit, uspořádali jsme seminář přímo v této honitbě. Myslím, že jako okresní myslivecký spolek děláme maximum. Mě oslovilo několik osob, které chtěly poradit, na každého jsem si našel čas. Kdo má zájem, ať se ozve. Ten ale zase není až tak velký. Myslím, že je potřeba hlavně překonat počáteční strach, využít pro začátek třeba pozemky členů spolku a až bude vidět výsledek v krajině, každého to povzbudí do dalších aktivit. Bylo by ideální, kdyby v problematice dotací byl zběhlý na každém okresu jednatel a měl zkušenosti, ale bohužel je realita zatím jiná. Navíc v těchto případech musí radit někdo, kdo si tím vyřizováním a realizací prošel.
Jak vidno, dlouhodobá péče o krajinu se myslivcům vyplácí a byť je to stojí hodně úsilí a času, odměnou je jim pocit dobře vykonané práce. Vím, že to nedělají v Okarci a Třesově pro nějaké medaile a diplomy, ale proto, protože si třeba cestou do práce z okénka autem mohou radostně prohlížet to, co je jejich zásluhou, krajina je tu více členitá, pestrá a hlavně přívětivější pro zvěř. Vím, že to za ten pocit stojí. Kéž by se tak inspirovalo mnoho dalších mysliveckých spolků.
připravil Jiří KASINA
