Vážení čtenáři časopisu Myslivost, jak jsem slíbil v předchozím čísle, je tento příspěvek zaměřený na výcvik sokola stěhovavého pro sokolnický lov bažantů z krouživého čekání.
Možná vám nyní probleskne hlavou, jaký jiný lov by s nejrychlejším tvorem planety mohl být uskutečněný? Vždyť sokol v přírodě loví ptáky, převážně z krouživého čekání ve vysokých výškách, kdy při spatření kořisti se střemhlavým útokem vrhá za kořistí, přičemž dosahuje rychlosti přesahující 300 km/h.
To vše je samozřejmě všeobecně známo, a tak bude možná trochu překvapující druhý způsob lovu, kterým je útok z pěsti sokolníka. Přesto, že v minulosti to byl jeden ze zcela běžných způsobů lovu se sokolem, dnešní sokolníci upřednostňují lov z krouživého čekání. Důvodů bude několik, jedním z nich však bude úchvatné pozorování útočícího sokola na kořist, kdy je možno sledovat útok od samotného počátku, od okamžiku, kdy dravec spatří kořist, přes přechod do útočné pozice s následným střemhlavým letem, za stále se zvyšující rychlosti až po samotné ulovení nebo neulovení kořisti. Díky již uvedené rychlosti je pochopitelné, že není možné lovit kořist na zemi, protože nelze účinně let zbrzdit a sokol by se „rozbil“ o zem a zahynul by spolu s kořistí.
Stejně tak jako v předchozím příspěvku, i nyní se opírám o zkušenosti Ing. Jaroslava Bárty, který se výcviku sokolů k lovu z krouživého čekání dlouhodobě věnoval.
Pro výběr dravce je pro začínajícího sokolníka doporučován sokolí terček, u něhož je důležité, aby byl zdravý, aktivní a aby se sokolníkovi líbil. Vybíráme mládě nejlépe odchované (krmené) rodiči, už zcela vypeřené.
Se sokolníkem chovatelem si domluvíme, aby již den před odchytem nekrmil. Následný odchyt provedeme poté, co si budeme jisti, že je mládě po vývržku (aby mu čepička nebránila v jeho vyvrhnutí). Hned po odchytu z voliéry mu nasadíme čepičku, kterou si nemůže sundat a bude mu hezky sedět.
Pokud jsme vše úspěšně zvládli a máme sokola zastíněného, nasadíme mu poutka, následně rolničky, jmenovku s kontaktem a dloužec. Při této příležitosti si ho také důkladně prohlédneme, v jaké je kondici, má-li čisté opeření kolem kloaky a v neposlední řadě prohlédneme i pařáty, nemá-li otlaky nebo nějaká jiná drobná zranění.
Takto prohlédnutého a zastíněného dravce posadíme na sokolí špalek, který jsme umístili do stínu, nejlépe na trávníku, kde se nemůže při neočekávaném seskoku zranit.
Druhý den ho vezmeme na pěst, podle barvy stříkance si potvrdíme, že je vytrávený, zvážíme ho a údaj si pečlivě poznamenáme.
Pokud sedí na pěsti v klidu, nevyráží, zkusíme mu nabídnout kousek chutné potravy, například stehýnko z křepelky. Nabízené maso vezmeme do pravé ruky tak, abychom mohli sokola lehce potahovat za jeho prsty. Pták bude na toto potahování reagovat hledáním příčiny. Při té příležitosti máme možnost mu nabídnout maso. Jakmile ho ucítí a pozná, co mu nabízíme, měl by je začít trhat. Pokud nezačne, opakujeme postup ještě dvakrát až třikrát. Jsou-li naše pokusy stále neúspěšné a dravec o maso nejeví zájem, necháme krmení na další den, kdy celý postup opakujeme.
Nejeví-li stále o maso zájem a krmení se nepodaří, vynecháme tuto fázi a postoupíme k dalšímu kroku. Počkáme až se zešeří, vezmeme jej do klidné tmavé místnosti, ze vzdálenosti asi 50 až 60 cm ho zlehka rozprašovačem postříkáme vodou a po otřepání mu povolíme a opatrně sejmeme čepičku. Náš další postup nyní závisí na reakci ptáka.
Pokud sedí klidně a zvědavě si nás a vše okolo prohlíží, chvilku vyčkáme a na rukavici mezi palec a ukazovák položíme připravený kousek masa. Pokud se trochu zasytí a přestane trhat, znovu jej zastíníme.
Často nastávají situace, kdy je reakce jiná než bychom si přáli a pták okamžitě vyrazí a nechce zpět na sokolníkovu rukavici, na pěst. V takovém případě chvilku vyčkáme a následně mu pravou rukou opatrně uchopením za hruď pomůžeme zpět na pěst.
V této fázi je to o trpělivosti a vytrvalosti sokolníka. Jakmile sokol přijme první potravu, můžeme ho začít přivykat na rušivé vlivy. Po nasycení mu sokolník opět nasadí čepičku a posadí ho na sokolí špalek (posed), který umístí na více rušivé místo. Tento postup opakujeme ještě dva až tři dny, přičemž krmení by mělo vždy probíhat na klidném místě. Z tohoto důvodu (opakované zastínění) je důležité krmit bez vývržkových látek.
Když nastane chvíle, kdy si dravec přivykl natolik, že se na pěsti v klidu otřepává a potravu přijímá hned po sejmutí čepičky (odstínění), pokusíme se o několik přešlápnutí na ruku. V této fázi krmíme malým množstvím potravy dvakrát až čtyřikrát denně.
Dalšího dne již odstíníme sokola v normálním tedy běžném venkovním prostředí (nikoli potemnělá místnost bez rušivých vlivů). Pokud od sejmutí čepičky reaguje na nabízenou potravu bez otálení, není již zapotřebí ho dále onášet.
V další fázi výcviku jeden den krmení vynecháme a další den zahájíme výcvik nasazením čepičky, zvážením a zjištěním stávající kondice, kterou si opět pečlivě zaznamenáme. Mezi palec a ukazovák na rukavici umístíme jednu dávku potravy (např. jedno kuřecí stehýnko). Vrátíme sokola na špalek a odstíníme ho. Rukavici s potravou dáme do takové vzdálenosti, aby musel na rukavici s potravou přestoupit. Jakmile přeskočí a nabízený díl potravy přijme, opět ho zastíníme a vrátíme ho zpět na špalek. Celý postup ještě dvakrát opakujeme.
Pokud přestupuje ochotně a bez váhání, zkusíme dát rukavici s dalším dílem krmení do takové vzdálenosti, aby musel z posedu na rukavici přeskočit. Pokud váhá, trpělivě počkáme a jestliže se k přeskoku nemá, necháme ho sedět a od špalku odejdeme. Tentokráte ho však na posedu necháme sedět bez čepičky. Po chvíli se vrátíme a opět nabídneme potravu na přeskočení ze špalku na rukavici.
Jakmile začne přeskakovat z posedu na rukavici (na vzdálenost dloužce, za který je uvázaný), přejdeme k další fázi výcviku, kterou jsou přílety na šňůru.
Může nastat situace, kdy dravec nebude chtít přestoupit, natož přeskočit, dokonce při našem přistoupení k posedu seskočí na trávu a bude si od nás udržovat odstup. Musíme docílit, aby dravec nevyrazil a v klidu přijímal potravu. Jednou z ověřených metod je opakované odměňování, kdykoli se v jeho blízkosti objevíme. Například procházíme kolem místa s posedem a bereme si malý kousek odměny (maso asi 1 cm), pozvolna přisedneme k posedu a z rukavice odměnu nabídneme. V této fázi by nemělo dravci dělat problém odměnu přijmout, a tak celý postup po chvíli zopakujeme. Přijímá-li bez váhání a bez vyrážení z posedu, tak ho tímto způsobem nakrmíme asi na půl volete a necháme na posedu přes noc bez zastínění.
Vraťme se ale k situaci, kdy dravec již ochotně z posedu přeskakuje na rukavici s odměnou na délku dloužce. Nyní je čas další den zahájit krmení s přílety na šňůře. Postup je obdobný jako u přeskoků.
Dravce necháme přestoupit na rukavici, zastíníme ho, zvážíme, údaj opět zaznamenáme. Na dloužec uvážeme „příletovou“ šňůru a posadíme ho na vysoký posed. Odstíníme a poodstoupíme na vzdálenost asi 1,5 až 2 m. Připravenou a rozdělenou potravu přiložíme na rukavici (opět mezi palec a ukazovák) a voláme (signál, který opakujeme pouze při krmení).
Pokud přiletí bez váhání a ochotně se pustí do nabízené potravy, vyčkáme, zastíníme a znovu ho posadíme na vysoký posed. Odstíníme a nyní vzdálenost o další metr prodloužíme. Postup opakujeme do vzdálenosti 8 až 10 m a pokud se v této vzdálenosti nacházíme, nabídneme mu po příletu zbytek potravy, aby si zvýšenou odměnu zapamatoval. Tento postup opakujeme jeden, maximálně dva dny, protože v budoucnu nemá tato fáze žádný význam. Zde se jedná o posílení důvěry sokola v osobu sokolníka.
V další fázi výcviku (následující den) již přichází na řadu přivykání na vábítko. Postup se zastíněním a vážením je každý den stejný a nebudu jej tudíž dále uvádět, jen ho nyní naposledy zopakuji.
Je totiž základním pravidlem, abychom na začátku každého krmení nechali dravce přestoupit na rukavici, zastínili, zvážili, údaj zapsali, porovnali z předchozím dnem a podle jeho hmotnosti upravili množství krmné dávky a podle potřeby přidali nebo ubrali.
Nyní přivážeme na vábítko větší kus odměny a schováme do brašny. Sokola sedícího na pěsti máme dloužcem uvázaného k letové šňůře, odstíníme, necháme ho chvilinku zorientovat (asi 10 sec), vyndáme vábítko a se signálem hodíme necelý metr před sebe.
Pokud sokol reaguje a seskočí na vábítko a pustí se do trhání odměny, jsme na dobré cestě zvykání a následné práce s vábítkem. Jakmile je vábítko „prázdné“, vezmeme připravený kousek odměny a nabídneme mu ho tak, aby musel přestoupit na rukavici a vábítko opustil. Následně sokola zastíníme, posadíme na posed, opět připravíme vábítko s odměnou a celý postup opakujeme s tím rozdílem, že vábítko hodíme o kousek dál (asi 2 m).
Probíhá-li vše hladce a sokol opět bez váhání „zaútočí“ na vábítko, zopakujeme postup do třetice. Vábítko hodíme opět o další metr dál a tentokráte (při úspěšném „útoku“) mu přidáme zbytek odměny, aby se nasytil.
V této fázi výcviku je důležité, aby se sokolník vyvaroval několika chyb.
Nevhodné umístění posedu. Sokol by měl být umístěn tak, aby byl chráněn před povětrnostními vlivy, silným deštěm, přímým sluncem, pro něj nebezpečnými zvířaty. Je důležité, aby si zvykal na rušivé vlivy, zároveň se však nesmí cítit ohrožený. Je důležité, aby měl k dispozici stále čerstvou vodu v tzv. koupačce, aby měl možnost se koupat podle potřeby (v letních měsících se sokoli koupou denně).
Zbytečné onášení. Sokolník, který má zkušenosti napříklafd s výcvikem jestřába si musí uvědomit, že onášení po létání a bez čepičky nemá pro sokola logiku a dráždí ho. Zastínění před akcí, vážení, nesení na pěsti, cesta autem do honitby, nasazení vysílačky a veškeré úkony jsou pro sokola jasnými signály lovu a nasycení, mají pro něj jasnou logiku a jsou naprosto dostačující.
Kondice dravce. Sokol je potravní specialista, a proto je nutné ho krmit ptačím masem (křepelky a jednodenní kuřátka), obzvlášť pokud máme ve výcviku terčka, který je poměrně citlivý na kondici a její neúměrné snížení.
Výcvik létání na volno a lov kořisti si přiblížíme v příštím čísle
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ