Oslovil jsem proto majitele, a tak sedíme u oroseného pivka v místnosti plné trofejí.
Ing. Jaroslav Šmíd, bodrý Moravák, mi okamžitě nabídl tykání a s nadšenými světélky sběratele v očích mi začal představovat unikáty jeho sbírky. Není ale přitom myslivec ani lovec, ale to už sám vysvětlí při tradičním představení se na začátku rozhovoru…
Co se týče vůbec myslivosti, lovu, přírody, tak velkou zásluhu na tom měl můj děda, který byl myslivec, František Šmíd, starosta obce Modré a Velehradu, tehdy to byly sloučené obce. V pěti letech jsem již měl mysliveckou uniformu, psa, pušku špuntovku. Bohužel však děda zemřel v necelých pětapadesáti letech. Měli jsme taky Birdu, ohaře od Bertoldů z Buchlova, s nímž jsem jako malé dítě vyrůstal.
Ale i po smrti dědy šel život dál, příroda mě pořád oslovovala, a tak jsem se stal i skautem. V roce 1969 jsem složil skautskou přísahu v Tupesích na hřišti a s ostatními skauty jsem pak trávil hodně času v přírodě.
Po absolvování Střední průmyslové školy strojnické v Uherském Hradišti jsem na podzim roku 1971 narukoval na základní vojenskou službu do Kroměříže, do školy pro důstojníky v záloze k průzkumnému praporu, který se do jisté míry stal mým osudem, protože jsem tam pak zůstal v další činné službě, později jsem se stal vojákem z povolání. Na vlastní žádost jsem přestoupil k výsadkářům. Byl jsem velitelem čety, roty hloubkového průzkumu i náčelníkem výsadkové přípravy. To se mi líbilo, protože to byla příroda, letiště, nebe nad hlavou. Nikdy nezapomenu na některé momenty, kdy člověk letí a kouká na krásné části naší krajiny. Mnohokrát je to doslova božský pohled.
Po četných zraněních při výsadkovém výcviku jsem se s padáky rozloučil a několik let jsem zastával funkci náčelníka štábu kroměřížského průzkumného praporu. Hodně dlouho jsem sloužil i na štábu kroměřížské motostřelecké divize v několika významnějších pozicích. Vystudoval jsem i Vojenskou vysokou školu pozemního vojska Ludvíka Svobody v posádce Vyškov. Studoval jsem i na univerzitě obrany v Brně a po roce 1990 i v Bratislavě na vysoké vojenské škole.
Po 28 letech služby státu jsem požádal o přeložení do zálohy. Ale i poté jsem dále pracoval v armádě coby občanský zaměstnanec jako revizní technik tlakových, plynových a zvedacích zařízení v posádce Vyškov. Jako státní zaměstnanec jsem pak dělal i inspektora, vedoucího inspektora a odborného garanta tlakových zařízení MO v posádce Olomouc. Záhy poté následovala pozice ministerského rady SOTD MO v Praze. V roce 2018 jsem odešel do důchodu.
Čím dál víc jsem se začal ale také ohlížet na to, jak se příroda mění. Začal jsem plno skutečností vnímat v jiných souvislostech. Není to jen o tom, že se najednou všude objevila žlutá pole řepky a nedozírné lány jiných plodin. Jako děcka jsme běhali po loukách a tam byly celý rok květiny a divoké rostliny a plevele. Dnes je krajina chudá a pro volně žijící živočichy na mnoha místech nepřívětivá. V mnoha lesích vyschly studánky. Je smutné, když si člověk uvědomí, že když jsem chodil do třetí třídy, tak jsme po polích naháněli myslivcům zajíce a chytali je do sítí na export do Francie. Dnes když jde člověk po polích, tak zajíce téměř neuvidí, bažanta sem tam.
Svého času jsem proto také pomáhal myslivcům, mým švagrům Mirkovi a Karlovi Skupinovým, plnit brigádnické hodiny při stavbě a provozu velké bažantnice v Boršicích u Buchlovic, kde bylo ročně odchováno mnoho tisíc bažantů. Vybavuji si tu ne zrovna lehkou práci spojenou s údržbou voliér a krmením bažantů.
Asi mne ovlivnilo také to, že jsem jednu dobu chodil mezi děti na přednášky o přírodě do základních škol. Doma jsem také postupně choval rybičky, želvy, hady, chameleony, leguány, osmáky degu, křečky morčata, fretku a papoušky, na které se chodily i dívat děti ze sídliště. Zjistil jsem, že děti stále méně o přírodě vědí. A teprve když přírodu a její druhy známe, tak až pak můžeme přírodu smysluplně chránit. A odtud je vlastně cesta k poznávání trofejí, k tomu, jaké druhy mají jaké trofeje, kde žijí a čím se vyznačují. Začal jsem přes výstavy, inzeráty, přes internet i prostřednictvím kamarádů s podobným zaměřením shromažďovat zajímavé historické trofeje. To mne motivovalo k založení sbírky.
Ale já vím, že sis nikdy neudělal myslivecké zkoušky…
Já mám takové heslo, že když jdeš s davem, tak nikdy nedojdeš dál jak ten dav. Já jsem si sice mohl asi udělat myslivecké zkoušky, ale nějak mne nelákaly všechny předměty, všechny potřebné znalosti týkající se těch oborů, které mě dostatečně neoslovovaly.
Uvědomuji si, že nemám dostatečně hluboké znalosti v některých oblastech, jako jiní myslivci, ale zase jsem velmi hrdý na to, že naopak v tom, co mne zajímá jsem mnohem dál než drtivá většina myslivců. Takže třeba rád představuji myslivcům druhy a trofeje a s nimi spojené souvislosti v takovém rozsahu, který oni nikdy neslyšeli.
Ale myslivost je přece ideální pro to, aby se člověk pohyboval celoročně v přírodě?
To je asi právě ten druhý aspekt, proč jsem si neudělal zkoušky a nestal jsem se myslivcem. Na to, aby člověk dělal myslivost zodpovědně, musí mít dostatek času a mít možnost být v honitbě pravidelně a celoročně. A já, jakmile jsem se dostal v armádě pokaždé do jiné úrovně z hlediska profesního zařazení, nebyl jsem nikdy pánem svého času. Když jsem dostal úkol, abych zajel někde do lesa, připravil vojáky k provedení seskoku do určeného prostoru nebo jsem plnil nějaké specifické úkoly, to vše zabíralo čas. S mojí ženou Jarmilou mám tři děti, dva kluky a dceru. Skoro jsem je neviděl vyrůstat, což je také jeden z aspektů vojenského povolání.
Můj názor na myslivce je však jednoznačně kladný. Nejvíce mne dokáže rozčílit, když slyším na svých výstavách poznámku, že myslivci jsou vrazi. Ať se všichni pořádně podívají na to, co všechno myslivci dělají pro přírodu, než se vysloví tato slova. Myslivec přece neloví zvěř ze záliby ze zabíjení, ale protože loví průběrné kusy. Ty trofejové lovy přece nám ukazují, v jakém stavu a kondici je místní populace zvěře.
S lovem je neodmyslitelně spojen také zážitek a uvědomění si potřebného přístupu k přírodě v současné krajině, kdy již nemáme dravé šelmy a nespoutanou divokou přírodu, ale žijeme v člověkem využívané krajině. A třeba úcta ke zvěři je vidět i v tom, že si myslivci trofejí váží, že si je preparují, hodnotí, mají je uchované jako důkaz své péče a také jako vzpomínku na lov. Akorát se mi nelíbí, když vidím u některých myslivců, že mají trofej ulovené zvěře na zdi bez podložky.
Ale svojí sbírkou trofejí otevíráš jistě oči i „nemyslivcům“…
Tak trochu to souvisí s tím, co jsem už před chvílí naznačil. Například na výstavišti v Kroměříži v rámci výstavy Myslivost a příroda, která se uskutečnila ve dnech 9. až 10. dubna 2022 jsem měl vystavenou kolekci asi čtyřiceti různých, jen parohatých historických trofejí, kde mi technický servis poskytl skvělý přítel a myslivec Marcel Majda.
Vedle byla také chovatelská přehlídka trofejí ulovené zvěře. Když přijde myslivec na chovatelskou přehlídku, samozřejmě by to pro něj mělo být poučení, ale nemyslivec si prohlédne prvních pár desítek kusů srnců, jelenů, či daňků, a připadají skoro všechny trofeje stejné. Ale když jsou vedle sebe vystaveny trofeje, které v životě neviděl, hned ho to zaujme jinak. Když jsou to myslivci, tak si vykládají svoje zážitky z lovu, kde byla ulovena a čím je ta trofej zajímavá, ale když tam vidí nemyslivci i cizokrajné trofeje od více druhů, navíc když vystavuji trofeje i s popisky zvěře, tak je to mnohem více zaujme. Je to zajímavé i pro celé školní třídy, pokud se na výstavu vypraví. Například dne 8. dubna byla tato myslivecká výstava zorganizována předsedou Okresní dozorčí rady Kroměříž Ing. Viliamem Bazsó jen pro žáky základních škol. Této akce se zůčastnilo 280 žáků z patnácti základních škol okresu Kroměříž, kterým jsem poskytl komentovanou prohlídku. V následujících dvou výstavních dnech mělo možnost výstavu trofejí ulovené zvěře a moji výstavu historických trofejí shlédnout více než šest tisíc návštěvníků. Tuto výstavu jsem doplnil i shozy srnce, jelence viržinského, daňka, losa, soba, jelena evropského i jelena z Nového Zélandu, který svojí velikostí nejvíce upoutal malé návštěvníky výstavy, kteří se s ním nechávali vyfotit. Vedle těchto shozů byl i roh kozorožce horského, kde jsem při komentované prohlídce vysvětloval, jaký je rozdíl mezi rohem a parohem.
Rád bych se ale vrátil k tvým začátkům. Od kdy můžeš ve svém životě datovat, že jsi začal budovat sbírku?
Budovat je asi pro začátek silné slovo, ale tehdy jsme byli na myslivecké zábavě a já jsem v tombole vyhrál malé srnčí parůžky. Doma jsem si je dal na zeď a představoval si, jak je lovec získal. Navštívil jsem ho a nechal si vyprávět vše kolem lovu, ale i o myslivosti obecně.
Popud ale byl také při mé první návštěvě na zámku Úsov, kde sídlí Lovecké a lesnické muzeum. Tam se prezentují především trofeje Lichtenštejnů, kteří sjezdili v podstatě celý svět. Samozřejmě jsem navštívil Ohradu, Konopiště i mezinárodní výstavu trofejí na brněnském výstavišti a sbírky trofejí v mnoha našich zámcích. Když jsem viděl nějakou zajímavou trofej, snažil jsem se ji v literatuře dohledat a nastudovat o ní všechny dostupné informace, zejména z knihy Miloslava Vacha „Myslivost 3. díl Hodnocení loveckých trofejí z celého světa národními a mezinárodními metodami“ i z knihy „Bovidis of the World“, kterou napsal José R. Castelló. Dále pro mne byly a jsou nezbytné kontakty s myslivci. Když byl čas, chodil jsem s nimi na hony jako honec, kde jsem získal mnoho kamarádů, od kterých jsem se pak učil.
Ze začátku to byly asi trofeje našich druhů zvěře?
Ano, jen našich, chtěl jsem zkompletovat sbírku tuzemských druhů historických trofejí. Ale potom jsem se dostal na internetové aukce a různé jiné portály. Začal jsem sbírat trofeje nejen parohaté, ale i dutorohé zvěře z celého světa. Mým cílem bylo dostat se na úroveň Sallačovy sbírky jelenovitých trofejí. Pokud někdo shlédne trofeje na hradech, loveckých zámečcích či na výstavách, tak pod trofejí je uveden jen název zvěře, nebo je dokonce zvěř bez označení. To návštěvníkům těchto akcí mnoho neřekne. Proto preferuji to, aby tomu tak na mých výstavách, ať jsou na zámku, v muzeu, na ranči či pod širým nebem ve skanzenu, byly součástí výstavy historických trofejí i popisky zvířat, ve kterých je uvedeno jejich taxonomické zařazení, včetně obrázku zvířete, jeho velikosti, způsobu života, mapy výskytu apod.
Aktuální stav tvojí sbírky je tedy…
Více než třicet druhů parohatých z celého světa, z celkového počtu 54 druhů, kromě jižní Ameriky, kde dcera sice byla, ale dovezla mi pouze huemula jižního (
Hippocameluse bisulcuse) na fotce z muzea. Je to jelen, který je vyobrazen v chilském státním znaku. Mám ale i jelenovité z Asie a Afriky, kam třeba byli introdukovaní. Jsou to trofeje skutečně z celého světa. Mnohé jsou dnes již historické trofeje, zejména těch zvířat, která byla zachráněna jen díky tomu, že byla chována v ZOO, jako například jelen milu.
Dutorohých trofejí mám devadesát dva druhů, přičemž na světě je jich 135 druhů. Celkem tedy mám ve své sbírce 212 převážně historických trofejí, z toho je 115 parohatých a 97 dutorohých.
Ale určitě od řady druhů máš více než jednu trofej? Které z těch trofejí jsou pro tebe nejzajímavější, nejexotičtější, prostě něco nej…
To je častá a opakovaná otázka. Největší rarita, kterou mám, tak je asi srnčík čínský, je to druh menšího vzrůstu, který nemá parůžky, ale má až 8 cm dlouhé, šavlovitě zahnuté horní špičáky na způsob sloních klů, které vystupují po stranách ze svíráku. Zajímavý je také muntžak sundský z filipínského ostrova Mindanao, který vydává takový hlas, že mu místní říkají jelen štěkavý. Tento jelen je taktéž zajímavý tím, že pozře malá zvířata a někdy i mršinu. Z jelenů bych ještě jmenoval třeba jelena lyrorohého a jelena milu. Mám i docela vzácné indické jeleny, sambary, axise nebo jelena barasingu.
Z parohatých jsou docela zajímavé trofeje srnců sibiřských, které dovezli po první světové válce naši legionáři, když se vraceli přes Sibiř a východ do Evropy. Po cestě lovili pro obživu a některé trofeje skončily na památku u nich doma a mně se podařilo některé trofeje odkoupit z pozůstalostí.
Z těch dutorohých si nejvíc vážím buvola kaferského z Tanzánie, arniho z Indie, pižmoně z Grónska, jaka z Himaláje a samozřejmě bizona. Pak je to také vidloroh americký, který je rychlý jako gepard a shazuje jednou za rok. To je naprostá rarita. A nikde na zámku nebo na hradech návštěvník neuvidí třeba pět druhů kozorožců pohromadě. V mé sbírce je kozorožec horský, sibiřský, nubijský, dagestánský a pyrenejský.
Takže některé trofeje mají asi i svoji historii. Máš zjištěné něco i o majitelích, resp. lovcích?
Samozřejmě je velmi zajímavé a cenné, pokud je s trofejí spojen také příběh a historie. Takové trofeje také mám. Jestliže se domluvím s majitelem, tak to vím a mám zaznamenané, ale bohužel většinou trofeje kupuji v aukcích a na burzách nebo z pozůstalosti. To pak většinou nevím navíc nic nebo se můžu jen z náznaků domnívat.
Vidím, že některé trofeje jsou ještě v původním stavu, některé ale evidentně zrestaurované. Když je trofej nějak poškozená, to umíš zrestaurovat?
Naučil jsem se restaurovat jak kosti lebek, tak paroží a rohy. Na dutorohé, protože sesychají, používám jako základní prostředek včelí vosk a terpentýn plus mám vyzkoušené i nějaké další individuální postupy. Když má člověk trpělivost a znalost, vypadá trofej po zrestaurování mnohem lépe. Mnohdy je ale lepší vyznění, pokud se trofej ponechá v původním historickém stavu a jen se očistí. Restauroval jsem třeba i čtrnácteráka srnce.
Vidím, že některé trofeje jsou na dřevěných hlavách…
Ano, mám jich docela dost a jsou pro mne velmi cenné. V roce 2018 jsem řezbované hlavy s parohy srnců obecných, srnce sibiřského, jelence viržinského a jelena evropského již vystavoval na kroměřížském výstavišti. Obdivuji tu úžasnou práci řezbářů. Některé parohy jsou nasazeny i na keramických nebo kašírovaných hlavách srnců. Ale bohužel původ nebo autora řezbované hlavy většinou neznám. Občas pomůže, že je někde vzadu podpis nebo nějaká poznámka. U řezbovaných štítků zase bývá uveden datum, místo i lovec. A zajímavé je, že některé trofeje jsou nasazené také na krátkých dřevěných lebkách. Hlavně se to dělalo v případě vystavení shozů na seříznuté lebce.
Mně se líbí ale i podložky, tvoje záliba je evidentně i sbírání podložek?
Pokud je trofej bez podložky, ta to není podle mne vzdána zastřelenému zvířeti patřičná úcta. Ano, občas koupím trofej i jen kvůli zajímavé podložce. Dřevěných podložek pod trofeje ale bez trofeje mám celou řadu, které pak přiřazuji k trofejím. Zajímavé jsou třeba mezi obvyklými motivy listů dubu mnohem vzácnější podložky s motivem listů lípy nebo i jiných dřevin. Já mám dokonce podložky, kde je napůl motiv dubových listů a napůl je tam modřín. To jsou naprosté rarity. Mám ale třeba i velmi unikátní podložku, o které ani nevím, pod jakou trofej byla vytvořena – nahoře má motiv granátového jablka, dole pak motiv vína. Takže asi něco z jižních oblastí Evropy nebo severní Afriky.
Máš celou sbírku štítků samostatně, dá se u nich určit třeba škola řezbářská nebo rozlišit rakouské štítky od německých?
Nejsem tak zdatný, abych to odlišil, pokud by se našel odborník, se kterým bych to mohl prokonzultovat, budu rád. Určitě jsou totiž štítky odrazem nejen určité provenience, ale také odrazem doby. Myslím, že by se dala vysledovat nějaké linie, jak se historicky podložky pod trofeje vyvíjely z hlediska uměleckého ztvárnění, rád bych si tyto znalosti doplnil.
Mým zájmen je, aby tradice řezbářství v myslivosti byla dále dodržována. Proto jsem sem se kontaktoval i s profesionálním řezbářem Josefem Florecem z Hranic na Moravě, kterému jsem zaslal více než sto snímků historických podložek, aby tato tradice nevymřela. Jsou sice běžně k dostání frézované podložky pod trofeje, ale parohaté trofeji na takové podložce přece něco chybí.
Kde kromě současné výstavy budou moci lidé tvoji sbírku vidět? A nebyla by možnost vidět pohromadě někde někdy celou sbírku?
V minulosti jsem části sbírky, u příležitosti svátku sv. Huberta, v součinnosti s Miroslavem Kovaříkem, starostou obce Modrá, myslivcem i skvělým vizionářem, opakovaně vystavoval ve skanzenu Modrá. Nejprve dutorohé a následně parohaté trofeje. Jistě za zajímavost zde stojí zmínka i o tom, že se po sedmi staletích narodilo v tomto skanzenu, dne 10. dubna 2019, první mládě regenerovaného pratura, které se dočkalo v první květnové sobotě, slavnostního křtu. Ředitel pivovaru Jarošov jej pokřtil jménem Jaroš a nechal uvařit skvělé třinácti stupňové pivo Pratur. Na žádost odpovědného vedoucího části skanzenu – expozice Živá voda, Ing. Jiřího Kroče jsem tuto akci podpořil svojí výstavou pod širým nebem třinácti turovitými exponáty.
Taktéž jsem měl možnost vystavovat po dva roky v pěti velkých sálech loveckého zámku Chropyně svoji sbírku jen dutorohých exemplářů, kterou měli možnost shlédnou i zahraniční návštěvníci, včetně školních výprav a zájezdů z různých částí naší země.
Malou výstavku historických parohatých trofejí z celého světa jsem měl i na ranči Kostelany, čím jsem krátkým komentářem obohatil výroční schůzi zdejších myslivců.
Momentálně, již od 14. 7. tohoto roku, je výstava dutorohých i parohatých historických 92 trofejí instalována ve dvou místnostech v muzeu Prostějov. Ředitelka muzea Mgr. Veronika Hrbáčková mi sestavila pro realizaci výstavy skvělý tým, včetně kurátorky výstavy RNDr. Vladimíry Jaškové, tiskové mluvčí Mgr. Markéty Hamzové a technika muzea Martina Pelikána, se kterými jsem tuto velkou výstavu průběžně připravoval. Těmto lidem jsem velmi vděčný nejen za jejich pomoc, ale i za to, že po vzájemných konzultacích a výměnách názorů jsem dostal tuto výstavu na profesionální úroveň. Pokud by byl zájem o tuto výstavu udělat i někde jinde, nebo ji na další čas instalovat v nějakém odpovídajícím prostředí, rád pak nabídku přijmu.
Chtěl bych ale podotknout, že v mé sbírce nejsou kapitální trofeje. Ty patří jen myslivcům a lovcům, kteří o zvěř celoročně pečují. Proto mám ve sbírce jen zástupce jednotlivých druhů zvěře.
Prozradíš na závěr, jaké máš ještě nesplněné sny?
Mým snem je udělat si soukromé muzeum, ale to je asi v současné době mimo realitu. Hodně mne kdysi naučil a pomohl získat trofeje jeden velmi starý pán Kučera z Hluboček. Byl to myslivec a měl kolem devadesáti let. On mi prodával některé své trofeje v době, kdy potřeboval peníze na léky a lázně. Často si vzpomínám, když mi kladl na srdce, abych pamatoval, že sbírka je sice moje, ale že jsem jenom jejím stávajícím majitelem, že je potřeba myslet na to, aby po mé smrti žila sbírka dál. Dokonce mi tehdy řekl až nadejde doba, potěš se a předej nebo prodej sbírku dál, pokud možno ale vcelku, jen tak má sbírka šanci přežít. Já jen nevím, kdy nastane takový zlom, ale přemýšlím o dalším osudu sbírky stále častěji.