Podle událostí posledních měsíců to vypadá, že doba relativního klidu a blahobytu je za námi a neustále se odkudsi vynořují nové výzvy a hrozby. Sotva jsme se tak vymanili z omezení kvůli covidu, jsme konfrontováni s válkou, inflací a ekonomickou a energetickou krizí a svoji kapku do moře nejistot přidal i největší pronajímatel honiteb u nás. Zpráva o tom, že LČR zvýší podíl honiteb, ve kterých vykonávají právo myslivosti ve své režii, mnohým myslivcům notně znepříjemnila vedra letošního léta.
Reakce, jak to už bývá, jsou převážně negativní, ale to není příliš směrodatné, protože obecně platí, že nejhlasitější a nejaktivnější jsou ti, kteří s danou věcí mají problém, zatímco ostatní to často nemají potřebu komentovat. Jelikož ani taková věc není černobílá, pokusil jsem se na dopady tohoto rozhodnutí podívat s určitým nadhledem.
Důvody a rozsah změn v uživatelích honiteb
O optimalizaci hospodaření se zvěří ve státních honitbách se diskutuje prakticky již třicet let a ani dnes toto téma není vyřešeno. Asi nejlepším příkladem je jeden z návrhů nového zákona o myslivosti, který by pronájem státních honiteb rovnou zakázal.
Samotné vedení podniku v minulosti zdokonalovalo systém výběrových řízení, který by zajistil, že honitby budou pronajaty zájemcům, kteří nejen zaplatí nejvyšší cenu, ale zároveň zajistí nejlepší hospodaření. Opakovaně se ale ukazuje, že zatímco výše nájemného se dá snadno zahrnout do smlouvy a také vymáhat; tak to, jak nájemce plní svoje sliby ohledně samotného hospodaření, tedy zejména udržování přiměřené početnosti zvěře, je kontrolovatelné a vymahatelné těžko. Výsledkem tak je, že lesní správci často nejsou spokojeni se škodami zvěří a náklady na ochranu proti nim a hledají cesty, jak z této situace ven.
Všechny problémy výrazně vyhrotila velkoplošná obnova porostů po kalamitě a naléhavá potřeba zvýšit podíl listnatých dřevin, kdy se zvěř na mnoha místech bohužel ukazuje jako zásadní faktor, který brání dosažení vytyčených cílů. Kalamitní holiny navíc velmi rychle zarůstají a až se vegetace zapojí, tak bude s lovem velký problém. Je proto velmi žádoucí na přechodnou dobu rychle snížit stav zvěře.
Částečným řešením je oplocování nezajištěných kultur, ale pokud to znamená oplotit celé lesní komplexy, je to už nejen mimo zdravý rozum, ale také značné plýtvání financemi, kterých v lesním hospodářství není zrovna přebytek. Přitom je zřejmé, že na mnoha místech by stačilo o něco zvýšit lov a les začne odrůstat.
Zásadním spouštěčem tohoto nepopulárního rozhodnutí je bezesporu tlak zvěře na dřeviny a jeho důsledky v podobě komplikací při pěstování lesů a vysokých nákladů na ochranu. Sice můžete namítnout, že LČR každoročně inkasují vysoké nájemné a ještě mají právo na úhradu případných škod, ale pravda je taková, že nájemné často vůbec nepokrývá náklady na ochranu lesa a získané náhrady za škody, byť se někomu mohou zdát vysoké, jsou jen zlomkem toho, co vysoké stavy zvěře reálně způsobují.
Náš systém uplatňování škod bohužel velmi znevýhodňuje vlastníky a ceny v zastaralé, ale stále platné vyhlášce jsou dávno překonané.
Ukončení nájemného a převzetí problémových honiteb do vlastních rukou je tak z tohoto pohledu logickým vyústěním situace a asi nikdo z nás, kdyby měl vlastní honitbu, by to neudělal jinak. Je to tedy dobrá zpráva pro všechny, kdo si přejí rychlou obnovu lesů a také vlastně pro všechny daňové poplatníky, že státní podnik nebude vynakládat zbytečné náklady.
Hůře tuto zprávu samozřejmě vnímají uživatelé pronajatých honiteb, ale asi není potřeba dopady tohoto opatření zveličovat a dramatizovat. Zdaleka se totiž nebude týkat všech honiteb. Zatím je cílová hodnota nastavena na 25 %, tedy přibližně 250 z necelé tisícovky vlastních honiteb LČR, které budou režijní, což znamená změnu uživatele u zhruba 150 honiteb. Na to, že je u nás téměř šest tisíc honiteb, tedy nejde o žádnou revoluci, ale také ne o bezvýznamný krok, protože lesní honitby LČR jsou často centry výskytu spárkaté zvěře.
Dopady na myslivost
Důvody, které vedení podniku vedly k takovému rozhodnutí, jsou tedy pochopitelné a do značné míry si tuto situaci přivolali sami nájemci, kteří nerespektovali opakované výzvy ke změně svého chování. Co ale bude dál a kdo v těchto honitbách vlastně bude lovit?
Zatím to vypadá, že LČR nebudou myslivost v těchto honitbách profesionalizovat a nebudou tedy nabírat nové zaměstnance. Naopak deklarují zájem nabídnout uplatnění zájemcům o myslivost, pravděpodobně v nějaké podobě tzv. saského modelu. To je přece velmi dobrá zpráva pro všechny myslivce, kteří mají zájem se do odpovědného hospodaření se zvěří zapojit, a doufejme, že se podaří nastavit funkční pravidla.
Samozřejmě platí, že jedna věc je záměr a druhá jeho uvedení do praxe. Zde ještě zbývá řada nezodpovězených otázek, například jak budou zájemci o lov v těchto honitbách vybíráni, kolik bude stát povolenka, jak se bude nakládat se zvěřinou, kdo a za jakých podmínek bude lovit trofejovou zvěř, jak bude zajištěna kontrola dodržování chovatelských zásad a předpisů, jak budou lovci koordinovaní a další.
Pro držitele by zřejmě bylo nejsnadnější, kdyby povolenka k lovu zahrnovala povinný odkup zvěřiny, nebo zvěřina byla rovnou v její ceně. Pak by odpadly značné komplikace s převážením ulovených kusů do chladicích zařízení a následné operace. To už je ale jeden z detailů, které jsou jistě řešitelné podle místních podmínek.
Závěrem bych rád zdůraznil, že hlavní příčinou takového postupu LČR je nedbalý postoj řady nájemců k udržování vyrovnané početnosti zvěře. Zároveň má ale celá česká myslivost šanci se projevit jako odpovědná síla, na kterou je spolehnutí. Závisí to zejména na tom, zda se podaří nastavit fungující model hospodaření v režijních honitbách a zda nájemci zbývajících pronajatých honiteb budou více naslouchat potřebám držitele. Pokud by se toto nepodařilo, tak lze očekávat další zvyšování podílu režijních honiteb a zároveň profesionalizaci myslivosti v nich, což by byla jistě škoda.
Zkusme tuto šanci proto využít a uvést do souladu živé tradice naší myslivosti se všemi jejími přednostmi a chovatelskou péčí s odpovědným přístupem k regulaci zvěře podle aktuální potřeby prostředí.
Prof. ing. Jiří KAMLER, Ph.D.,
Lesnická a dřevařská fakulta
Mendelovy univerzity v Brně