Nevěděl jsem tehdy, jak sice malý, ale pro život určující krok činím. Po absolvování povinné vojny a krátkém působení v časopisu Náš chov jsem byl jmenován od 1. listopadu 1989 šéfredaktorem a můj život se propojil více než očekávaně na dlouhá léta s životem časopisu až dodnes.
Časopis je totiž zvláštní fenomén, stejně tak šéfredaktorské řemeslo, neboť jednak ve kterém povolání se vám každý měsíc pod rukama tvoří a následně narodí nový potomek, a jednak časopis sám o sobě je vlastně živý organizmus, který s vámi roste, mění se, přináší nové radosti, ale mnohem častěji starosti. A pokud chcete, aby se vyvíjel tak jak chcete, chtě nechtě musíte soukromý život podřídit rytmu časopisu, uzpůsobit svůj života běh potřebám každý měsíc se rodících potomků. A k tomu navíc musíte sesouladit své představy s přáním a pohledy desítek tisíc dalších „spolurodičů“ a sudiček, se čtenáři, autory a dopisovateli časopisu. Věřte, podřídil jsem svůj život rád, podřizuji stále rád už více než třiatřicet let, jinak si to už představit ani neumím.
Musím však zdůraznit, že jsem v počátcích ani náhodou netušil, jaké břímě odpovědnosti a respektu ke svým předchůdcům na sebe beru. A tak je třeba v moment stoletého výročí vydání prvního čísla časopisu Stráž myslivosti poděkovat a pomyslně smeknout klobouk před mými čtyřmi předchůdci ve funkci šéfredaktora, o kterých pojednává článek na jiném místě tohoto čísla.
Logicky největší poděkování, úctu, respekt a hlavně obdiv pro počáteční entuziazmus a víru zasluhuje profesor Jaroslav Svoboda, který vedl časopis prvních pětadvacet let a k funkci přišel, podobně jako já, tak trochu náhodou. Ve své nezlomné víře ale neváhal dát všanc svůj osobní život, podvolil se uzpůsobit soukromí své i celé rodiny časopisu, dokonce ve prospěch nového časopisu a navzdory všem pochybovačům zastavil tiskárně svůj dům. Známe se sice jen prostřednictvím vybledlých podobenek, ale pohledem přes celé století mu rozumím, chápu ho a klaním se mu, jak rád bych si s ním popovídal…
Važme si toho, že zakladatelé Československé myslivecké jednoty měli nejen vizi a nadšení, ale také velkou prozřetelnost a vědomí zodpovědnosti, že si od prvopočátků uvědomovali, že nová myslivecká organizace musí mít spojovací, jednotící a informační prvek v podobě časopisu, a proto hned na ustavující schůzi rozhodli o vydávání spolkového časopisu, který s naší organizací žije neodmyslitelně už celé století.
Važme si, myslivci řadoví v místních mysliveckých spolcích, stejně tak myslivečtí funkcionáři ve funkcích nejvyšších, že si můžeme stále myšlenky sdělovat, předávat, informovat se navzájem prostřednictvím časopisu. Byť jsem výše v textu připodobnil časopis k dítěti šéfredaktora, s plným vědomím respektujme, že je to naše společné dítě, společná práce všech autorů, dopisovatelů a hlavně čtenářů a odběratelů, stejně tak všech členů Českomoravské myslivecké jednoty a myslivců obecně.
Nejtěžší úděl redakce je totiž v tom, jak každý měsíc vyvážit přání a touhy těch tisícovek čtenářů, jak se zavděčit všem a trefit se do vkusu mnohých. Je to tedy na vás, milí čtenáři, dopisovatelé a autoři, stejně tak páni funkcionáři, výzkumníci, badatelé a znalci různých oborů myslivosti, jakým způsobem se chopíte pera a jak a čím přispějete k obsahu časopisu. Časopis je sice pomyslné dítě šéfredaktora, ale časopis tvoříte v prvé řadě svými příspěvky vy, vy jste také společnými otci. A já jen mohu slíbit, pokud mi to zdraví, věk a další okolnosti dovolí, že budu moc rád spoluvytvářet obraz a podobu časopisu i nadále s vaším přispěním a podporou. Věřte, že i přes klenbu sta let cítím v zátylku starostlivý pohled profesora Svobody, stejně tak pánů Žalmana, Martina, Podhajského a dalších zakladatelů Československé myslivecké jednoty a časopisu Stráž myslivosti/Myslivost.