Známe to zřejmě všichni. V jistých okamžicích, situacích, a zejména v některých časových úsecích, zažíváme občas divný pocit. Většina věcí kolem se zdá být v podstatě v pořádku, fungující a výkonná, nicméně nám vnitřní hlas našeptává, že se schyluje k průšvihu. Že se někde chystá něco, co nemůžeme ovlivnit, ani přesně popsat. Vyvolává to nejasný tlak v oblasti žaludku, úzkost a vidinu ohrožení. Nás samých, našich blízkých, nebo jen věcí, které máme rádi, a které tvoří nedílnou součást našeho života.
Je mi velmi líto, že jsem k podobnému pocitu dospěl právě nyní, v době, kdy si připomínáme sté výročí založení myslivecké organizace a časopisu, dvou institucí, které se staly na mnoho desítek let pilířem správného fungování celého systému myslivosti, mysliveckého vzdělávání, dodržování tradic, spolkového ducha a profesní vzájemnosti. Co je ovšem mnohem důležitější, v důsledcích se staly i zárukou udržení početně stabilních a geneticky kvalitních populací volně žijící zvěře jakožto národního bohatství a odkazu předchozích generací.
Nechci toto výročí kazit negativními myšlenkami, ale nemohu jinak. Nemohu se totiž onoho divného pocitu, který v mém nitru již delší dobu sílí, zbavit. Právě proto jsem se poměrně dlouho odhodlával napsat následující řádky. Vždyť řečeno slovy klasika: „Nejtemnější kouty pekla zasluhuje ten, kdo v čase morální krize zachovává neutralitu“.
Podstata mysliveckého cítění
Vyrostl jsem mezi myslivci a jako myslivec jsem prožil předchozích téměř čtyřicet let života. Se všemi peripetiemi, ale především radostmi, které mi tato životní etapa přinesla. Naučil jsem se během ní milovat ranní vycházky bez cíle, tiché soumraky i noci plné hvězd, bez toho, abych se domů musel vrátit s úlovkem. Ne, že by mi přízeň sv. Huberta nepřinášela radost nebo mi byla odepírána, to ani omylem, byla to ale ve skutečnosti radost druhotná. Tou první byl vždy dobrý pocit z okolní přírody, radost z blízkosti a poznání dalších živých tvorů, z vědomí, že tu s námi jsou, vím o nich a znám je.
Jako myslivec jsem samozřejmě lovil. V téměř stu procentech případů jsem tak ovšem činil s pocitem nutnosti, s vědomím potřeby početní redukce, kvalitativní selekce, sanitárního lovu. Loveckého úspěchu jsem se mohl v drtivé většině případů domoci výrazně jednodušší a rychlejší cestou. Vykročil jsem na ni však zcela výjimečně pod tlakem dalších okolností, zejména škod zvěří. Srnce jsem v případě potřeby raději nejdříve třikrát přečetl, než abych se hned napoprvé ustřelil.
Stejně dobrý pocit jsem vždy měl ze setkávání se zelenými kamarády. Z vylíčení zážitku nezatíženého pocitem závisti či nevraživosti. Z rady, kam jít na čekanou, kde přetahuje liška nebo kam se chodí kalištit černá. Ale také jen ze smeknutého klobouku, podání ruky, posezení nad dobrým mokem nebo jen zamávání během náhodných setkání v honitbě.
Myslivost pro mne vždy byla spojena s pravidelnou návštěvou krmelce. S hřejivým uspokojením, když jsem měl na podzim nachystán dostatek sena, sudy plné ovsa, hromadu kaštanů, snopy letniny a doma na půdě kopec sušených jeřabin. Nepřipadalo v úvahu, abychom chyběli u krmelců v neděli ráno a obvykle ještě jednou během týdne.
Mnohý čtenář si na tomto místě položí otázku, proč toto vše uvádím. Jsou to přece atributy pravé myslivosti a takto se chová většina z nás. Díky jim všem za podobnou reakci, neboť je důkazem toho, že skuteční myslivci ještě existují. K výše nastíněnému podivnému pocitu totiž patří i moje obava, že skupina podobně uvažujících se dnes povážlivě tenčí.
Klasická myslivost založená na radosti z koroptvího hejnka, které přečkalo díky naší péči zimu někde v bezpečí zarostlé zahrady či z poznání životodárné síly vycházejícího slunce, je stále více minulostí. Když se tak poslední roky koukám kolem sebe, procházím naší krajinou, čtu názory a zkušenosti jiných, mám možnost hovořit s přáteli z různých částí republiky a navštěvovat rozumné lidi působící v různých honitbách, musím konstatovat, že mnohé z uvedeného bere pozvolna „za své“.
Žal z negativních trendů
Nad odbornou literaturou začíná stále více převládat „zaručená“ informace získaná „na internetu“. Při otázce po hodnověrnosti zdroje jsou odpovědí udivené pohledy. Vždyť to přece „psali na internetu!“ Odkaz na článek v Myslivosti zůstává zarámován pokrčením ramen, případně komentářem: „Myslivost nečtu, nic tam kromě reklamy není…“
Stále více setkání začíná otázkou: „Kolik máš prasat?“ Tuhle větu začínám nenávidět. Stejně jako nekonečné diskuse o „hromadách“, které mnohde postupně nahradily klasická přikrmovací zařízení. Jejich návštěvě neváháme věnovat mnoho hodin času, zatímco krmelec stojící o dvě stě metrů dál zeje i uprostřed sporadických sněhových týdnů prázdnotou. A je-li do něj vůbec založeno seno, čouhají mnohdy z jeslí žalostné zbytky ještě koncem května.
Myšlení mnoha myslivců se dnes omezilo na rovnítko: množství ulovených prasat = velikost „hromady“. A zkušenosti s tím, jak efektivně nalákat na potřebné místo černou zvěř pomocí jediného, samozřejmě pravidelně přinášeného batohu obilí rozptýleného po okolí, případně, jak jinak divočáky vyhledat, jsou předem odsouzeny coby „jednoznačný nesmysl“.
Při snaze zavést diskusi o lovu lišek vábením, u nor nebo během kaňkování, jsou nám odpovědí nechápavé pohledy, mávnutí rukou, případně nejistý úsměv, za nímž se skrývá úvaha o našem duševním zdraví. Vždyť liška se přece pouští „bez rány“ i v případě, že se nám na čekané náhodou objeví u krmeliště (schválně zde nepoužívám správný pojem vnadiště). Čekáme přece na prase…
Právě krmeliště jsou novodobou metlou tradičních vztahů. „Moje hromada, můj posed a moje kazatelna“ – to jsou nejčastější atributy sváru a rozkolů uvnitř spolků i mezi jednotlivými myslivci. Na dveřích samozřejmě poctivý zámek, okolí zabezpečené sítí fotopastí a detektorů pohybu. Nechápu a vnitřně nedávám. Vždyť o tom, že současné honitby jsou příliš malé na smysluplný chov zvěře, víme všichni. Tak jak je, proboha, můžeme dále „kolíkovat“?! A co legislativa a opakovaně vysvětlované souvislosti o nezákonnosti podobných praktik? Jak v těchto podmínkách chceme hospodařit s celou populací chované zvěře? Divný pocit kolem žaludku je opět zde…
Už třicet let učím adepty. Za ty roky jsem na opakování před zkouškami, ale bohužel i v rámci zasedání senátu slyšel mnohé „perly“. Jak říkával jeden z mých kolegů ve škole: „Informace se dělí na pravdy, polopravdy, nepravdy a vyslovené lži“. Ty první kategorie se dají ještě vydržet. Některé poznatky adeptů zařaditelné do kategorie poslední mne ale už doslova zvedají ze židle. Nechápu totiž, jak někdo může mít po teoretické přípravě a následné roční praxi v oboru, který má být jeho celoživotním koníčkem a zálibou, až nechutnou míru neznalosti a papouškovat totální bludy, které naprosto nekriticky posbíral bůhvíkde.
To, že zvěři dáváme poslední hryz do „svěráku“, mne až tak úplně nepřekvapuje a vlastně ani nepohoršuje, spíš pobaví jako zajímavý přebrept. Jedná-li se ovšem o vážně míněný pojem „krmeniště“, kde zvěři předkládáme „žrádlo“, které se dělí na „kukuřici a pšenici“, tak to se již dostáváme do úrovně silné kávy, který by měl být okamžitě odměňován opakovacím termínem. Nehledě na stav, kdy si dotyčný „nemůže vzpomenout“ na pojem „jesle“, a při mnemotechnické pomůcce „fakt netuší“, kamže Panna Maria uložila Jezulátko. Tehdy jsou již slzy zoufalství na pokraji…
Do stejné skupiny neúsměvných informací, z nichž musí zasvěcenému běhat mráz po zádech, patří tvrzení ohledně stavů zvěře. Ty minimální a normované přece „nařizuje“ okresní myslivecký spolek a ty skutečné se zjišťují v noci termovizí, abychom věděli, „kolik toho můžeme zastřelit“.
Bachyně se samozřejmě v žádném případě neloví, protože „mi dá příští rok aspoň osm selat“. A úživnost honitby zvednu tím, že „postavím nový krmelec a stáhnu zvěř od sousedů“…
Ve skutečnosti se na ty kluky (u děvčat je situace výrazně lepší) nemohou zlobit. Vždyť pouze prezentují prostředí, v němž vykonali svoji roční praxi a to, co jim někdo „zkušený a zasloužilý“ doslova „nalil do hlavy“. A právě z toho mám zase onen divný pocit.
Myslivost se podle mého názoru v současnosti pro mnohé stává pouhým lovem. Vysedáváním u vyloženého „krmení“ a čekáním na příchod zvěře. To v lepším případě. V tom horším je čekáním doma v teple na SMS o příchodu prasat na dané místo (o podobném přístupu vůči ostatní spárkaté zvěři radši ani nemluvím). Kvalita lovu zvěře trofejové je pak stále častěji měřena sílou trofeje (bez vazby na věk), nikoli hodnotou chovatelského zásahu. Úspěšnost lovu krátkostí doby strávené v honitbě a počtem ulovených kusů...
Vím, že předchozí řádky neznějí zrovna přívětivě. Je pravdou, že jsem do nich saturoval většinu nešvarů, se kterými se můžeme setkat a které jsem posbíral za několik let. Nemohu si ale pomoci. Přestože na ně narážím na různých místech a po dlouhou dobu, mám onen divný pocit, že se poslední dobou velmi, ale opravdu velmi nebezpečně množí. To, co dříve bylo výjimečným excesem, se stává stále více pro určitou skupinu lidí normou. A právě z toho je mi nejvíc smutno.
Skutečná myslivost stále žije!
Aby snad nedošlo k mýlce. Předchozím textem v žádném případě nehodlám odsoudit českou myslivost jako celek a nehodlám jimi dát do rukou zbraň ani argument našim četným odpůrcům. To bych si v každém případě vyprosil a prosím, aby daným nebylo proti tomuto článku argumentováno a jeho části nebyly vytrhávány z celkového kontextu, i když se obsah možná nebude mnohým líbit.
Českou myslivost stále považuji za obor s vysokou mírou etiky, uvědomělosti, odborného rozhledu a profesionálního přístupu. Děkuji tímto všem, kdo jsou schopni v podobném duchu fungovat a na své okolí působit! Až se tyto hodnoty plošně vytratí, vytratím se z myslivosti v tichosti i já sám...
O myslivosti jsme měli vždy možnost mluvit jako o vyšší, racionální a promyšlené formě lovu. Koneckonců byla díky tomu zapsána i na seznam kulturních památek České republiky a usilujeme o její zápis na seznam UNESCO. Bohužel nám z ní ale mizí mnohá hodnota, která ji od pouhého lovu odlišuje a hrozí, že se z ní stane to, co vnitřně nechceme.
Samozřejmě, že si uvědomuji přirozený vývoj a změny. Týkají se každého oboru. Vývoj by ovšem neměl semlít jádro oboru výjimečného, který si o výše uvedenou poctu říká. Můžeme jej posunout ve smyslu poznatkovém i technologickém, nesmíme z něj ale vytrhnout jeho podstatu. Tradice v myslivosti není o starém puškohledu po dědovi, který coby památku z kulovnice nikdy nesundám. Památku přece uschovám doma a na pušku nainstaluji slušnou optiku, klidně i jakékoliv „noční vidění“, je totiž bezpečnější a etičtější vůči zvěři. Tradice není o technice. Tradice je o tom, co mám ve svém srdci. Dvojku v daném slova smyslu proto nemohu nikdy vyměnit za taktickou „pumpu“, klobouk za kšiltovku a zelený oděv za vojenské maskáče.
To by měl být základní hnací motor našeho myšlení a konání. Napadne-li mne odpovídající paralela, nedovedu si slovácký verbuňk představit bez vysokých holínek jen proto, že se špatně leští. Z masopustního hlineckého fašanku nemohu vyhodit postavu Slaměného proto, že tahle maska obvykle vydrží pouze jednu obchůzku a musí se napřesrok náročně vyrobit znovu.
Pokud vytěsníme z naší myslivosti to, co je pro ni typické, co ji od lovu odlišuje, co bychom měli mít uložené pod svojí kůží, pak můžeme přestat snít o jakémkoliv uznání výjimečnosti. Možná i o prosté existenci. Zatím je čas nově nastavený trend zastavit. Mám ale zase právě onen divný pocit, že nám ho v některých případech už mnoho nezbývá…
Josef DRMOTA