Škrkavka prasečí (Ascaris suum) – je nejčastější a významný parazit trávicího traktu prasete domácího i divokého. Výskyt škrkavek je nejvyšší v oborních chovech, ve volných honitbách je nález těchto parazitů méně častý.
Samice škrkavky prasečí je největší hlísticí divokých prasat, dosahuje délky 20 až 30 cm a tloušťky 5 až 6 mm, samec je menší a měří na délku 15 až 24 cm a tloušťka je 3 až 4 mm.
Dospělé škrkavky žijí v tenkém střevě a samice jsou schopné vylučovat denně několik set tisíc až milion vajíček s typických silnou, na povrchu zvrásněnou stěnou. Obal vajíček se skládá se čtyř vrstev, které je chrání před chemickými a fyzikálními vlivy.
Ve vnějším prostředí se asi během 14 dnů vyvíjí infekce schopná larva, která zůstává ve vajíčku a ve vnějším prostředí přežívá až řadu měsíců. Vajíčka jsou odolná vůči běžně používaným dezinfekčním prostředkům a nízkým teplotám. V krátké době je ničí vysoké teploty. Vajíčka přenáší mouchy a jiný, zvláště koprofágní hmyz.
K nakažení dochází perorálně vodou nebo krmivem, selata se mohou nakazit ihned po narození, když pozřou vajíčka na znečištěném vemeni. Právě selata škrkavky postihují nejvíce.
V tenkém střevě se z vajíček uvolňují invazní larvy, které pronikají sliznicí střeva do krevních kapilár a krví jsou zanášeny do jater. Z jater larvy putují krví přes srdce do plic, odkud se vykašláním a polknutím dostávají zpátky do trávicího ústrojí, kde dospívají.
Tato opakovaná migrace, od nakažení po objevení vajíček v trusu, trvá přibližně 8 až 9 týdnů. Během migrace larev dochází k poškození tkání jednotlivých orgánů.
Největší poškození je v játrech, kde dochází k tvorbě tzv. mléčných skvrn. Při migraci plícemi dochází k poškození krevních kapilár, vznikají krváceniny a zánětlivé změny na plicích. Dospělé škrkavky mechanicky dráždí sliznici, odebírají živiny ze střevního obsahu a krev ze střevní stěny.
Škrkavky vylučují toxické látky, které silně dráždí centrální nervovou soustavu, což způsobuje poruchu mobility, malátnost, křeče a později celkovou paralýzu organizmu.
U dospělých zvířat většinou příznaky chybějí. U mladých selat se objevuje vlhký kašel, zvýšená teplota 40 až 41°C. Nejnápadnějším příznakem onemocnění je zpomalení růstu a tělesného vývinu.
U nakažených prasat byla zpozorována zvrácená chuť, požírání výkalů a podestýlky, pití močůvky, (
parazitární manipulace?) zvracení a anémie.
Léčení, tedy rozvinuté invaze je možné léčivou látkou Ivermectin.
Tenkohlavec prasečí (
Trichuris suis) je kosmopolitní cizopasník s přímým vývojem. Podstatný je vývoj ve vajíčcích, která odcházejí z hostitele
trusem a nejsou ihned infekční. Ve vhodném vnějším prostředí jsou velmi odolná a mohou být infekce schopná až 11 let. Devitalizují je sluneční paprsky a vysušení.
Ve příznivém vnějším prostředí se během 3 týdnů až 2 měsíců uvnitř vajíčka vyvine larva L1, teprve v tomto stádiu se z pozřeného vajíčka hostitel nakazí. V žaludku a tenkém střevě hostitele trávicích enzymů se naruší obal vajíček a následně líhnou larvy. Zavrtají se do sliznice, kde rostou, několikrát se svlékají (L2, L3, L4) a migrují do tlustého a slepého střeva, kde poslední larvální stádium dospívá. Samice po kopulaci se samci produkují vajíčka. Dospělí červi se živí krví.
Účinné léčení je Ivermectinem.
Strongyloidóza. Původcem je hádě prasečí (
Strongyloides ransomi). Šíří se pronikání larev neporušenou kůží. Invaze přes kůži může být tak značná, že dochází k jejímu poškození se zjevnými drobnými krváceninami. Selata se také mohou nakazit perorálně ihned po narození při sání mleziva a mléka (kolostrální invaze – nikoliv ze znečištěného vemene) a je možné i nakažení plodu přes stěnu dělohy.
Invazivní larvy pronikají do podkoží a do svaloviny, dále do lymfatického a krevního oběhu a krví jsou zanášeny do plic. Larvy pronikají do průdušnice a vykašláváním se dostávají do hltanu a pak do trávicího ústrojí, kde pohlavně dospívají.
Larvy se dobře udržují ve vlhkém prostředí.
U selat se při invazi objevuje průjem s odloupanou sliznicí a krví. Při masivní invazi lze zpozorovat ospalost, průjem, anémii, svědění kůže, hubnutí. Asi za 4 až 5 týdnů invaze vrcholí a selata hynou. Onemocnění má sezónní charakter s nejvyšším výskytem obvykle v jarních a podzimních měsících.
Účinné léčení je Ivermectinem. Je dokázáno zamezení přenosu na mláďata prostřednictvím mateřského mléka za podmínek, že se ivermektinem přeléčí březí bachyně jeden až dva týdny před porodem.
Vlasovka prasečí (
Hyostrongylus rubidus) se obvykle vyskytuje v oborních chovech černé zvěře, nálezy bývají až u 15 % vyšetřených zvířat.
Je to drobný vláskovitý červ, červeně zbarvený nasátou krví, samci jsou dlouzí 4 až 7 mm, samice 5 až 11 mm. Dospělí jedinci jsou pevně přichyceni na žaludeční sliznici a živí se sáním krve.
Je to parazit s přímým vývojem, vajíčka odcházejí s trusem, ve vnějším prostředí se v nich vyvíjejí larvy, které postupně prodělávají další vývoj a během 2 až 4 týdnů z nich vznikají infekční larvy, které mohou na vlhkých místech přežívat až 10 měsíců a jsou schopné přečkat i mírné zimní podmínky, což je v posledních letech obvyklý průběh. Mráz a vyschnutí larvy ničí během několika dní.
Po pozření infekční larvy hostitelem probíhá další vývoj již ve sliznici žaludku, kde se během 14 dní z larev vyvíjejí dospělí červi.
Klinickými příznaky onemocnění je ztráta hmotnosti, průjmy a chudokrevnost.
Účinné léčení je Ivermectinem.
Dalšími žaludečními hlísticemi jsou
Ascarops strongylina a
Physocephalus sexalatus. Samci mají délku 6 až 15 mm a samice 15 až 30 mm. Vývoj je nepřímý, mezihostitelem jsou různé druhy koprofágních brouků, v jejichž těle dochází k vývoji infekční larvy. Pokud je brouk s infekční larvou pozřený ptákem či drobnými savci, mohou larvy těchto hlístic v jejich těle přežívat a být stále infekční. Prasata se nakazí pozřením infikovaného mezihostitele. Silné infekce těmito hlísticemi vyvolávají katarální až krvavé záněty žaludku. Účinné léčení – tento cizopasník není uveden jako konkrétní druh v indikaci Cermixu, nicméně platí obecná účinnost ivermektinu na nematody.
Zubovka prasečí (
Oesophagostomum dentatum) parazituje v tlustém i slepém střevu. Běžně se objevuje u divokých i domácích prasat, v oborních chovech se vyskytuje u 26 % populace.
Její vývoj je přímý, po spolknutí larev dochází k napadení střevní sliznice, kde se larvy dále vyvíjejí a vytvářejí tam typické drobné zduřeniny s hnědožlutým obsahem. Těsně před dokončení vývoje tyto uzlíky opouštějí a nadále parazituje ve střevě. Klasickým projevem nákazy je vodnatý průjem.
Účinné léčení je Ivermectinem.
Metastrongylóza. U divokých prasat nemoc způsobují plicní hlístice (plicnivky) s nepřímým vývojem rodu
Metastrongylus (M. elongatus, M. pudendotectus, M. salmi). Literární zdroj konstatuje, obvykle lze ve vyšetřovaných vzorcích nalézt několik druhů plicnivek najednou. Jejich rozlišení je obtížné.
Samci dosahují délky 11 až 20 mm, samice až 40 mm. Obecně je to velmi rozšířený cizopasník, v oborních chovech je postiženo 90 % jedinců, selata až 100 %.
Jako mezihostitel často slouží žížaly, jejichž pozřením se definitivní hostitel nakazí. Vajíčka rodu
Metastrongylus jsou velice odolná, v půdě i v mezihostiteli mohou vydržet životaschopná i více let.
Z gastrointestinálního traktu larvy prostupují přes krevní oběh do plic, aby tam ukončily svůj vývin. Dále migrují do průdušinek, kde se odehrává páření a také kladení vajec, která postižené zvíře vykašle a opětovně polkne, čímž se vajíčka dostávají zpět do střev.
Nepřehlédnutelným klinickým projevem je kašel a také podvyživenost, jež je častější u selat. Nákazu je možné přenést i na prasata domácí. Vyšší riziko nákazy je ve vyšších nadmořských výškách nebo oblastech s větším srážkovým úhrnem, tedy hojnějšímu výskytu žížal.
Přítomnost larev v průduškách způsobuje nahromadění hlenu, tím i nižší vitální kapacitu plic projevující se kašlem a zrychlenou dechovou frekvencí s následkem celkové podvýživy. Pozorovat lze vyhublost, matnou srst a atypické zbarvení. Při intenzivním záchvatu kašle může dojít k ucpání průdušnice červy, zvíře následně udusí. Smrtnost může v oborách dosahovat až 30 %.Klinickým příznakem je zápal plic způsobený zavlečenými bakteriálními infekcemi.
Vůči těmto plicnivkám je vysoce účinný ivermektin.
Svalovec stočený (Trichinella spiralis). Kromě lišek jsou právě divoká prasata hlavními hostiteli. Podle Kotrlé et al. (1984) není procentuální rozšíření této zooantroponózy u divokých prasat známé.
Definitivní hostitel se nakazí pozřením syrového nebo nedostatečně tepelně upraveného masa obsahujícího živé infekční
larvy. Po natrávení v žaludku hostitele se larvy uvolní, přecházejí do
tenkého střeva, kde do 2 až 6 dní pohlavně dospívají. Po kopulaci se samice zavrtávají do
střevní sliznice, kde vyprodukují 200 až 1600 larev L1 o velikosti 100 µm. Samice žijí ve střevě 4 až 6 týdnů. Vylíhnuté larvy poté pronikají do
lymfatické soustavy a dále do krve, která je roznese do
příčně pruhované svaloviny po celém těle.
Larvy v příčně pruhované svalovině narušují
myofibrily svalů, rostou a postupně se opouzdří (vytvoří ochranný obal/kapsulu). Kapsuly jsou oválného až citrónovitého tvaru. Takto opouzdřené larvy v kapsule jsou životaschopné, respektive infekce schopné až 10 let (u lidí až 30 let). Další jedinec se nakazí pozřením svaloviny s opouzdřenými larvami.
Preventivně se u zvířat trichinelóza neléčí, stále platí povinnost vyšetření všech ulovených divočáků.
Na opouzdřenou larvu ve svalovině anthelmintika neplatí. Zásah je účinný jen pokud jsou cizopasníci v trávicím traktu.
Trichinelóza je školským příkladem zooantroponózy. Pro člověka je smrtelných 2000 larev. Vyvolají šok a celkové selhání organizmu.
Ing. Martin MOHELSKÝ