Republika srbská vznikla v turbulentním období postupného odtrhávání Bosny a Hercegoviny od Jugoslávie v předvečer bosenské války. Původně etnicky srbské opštiny si v Bosně vytvořily vlastní správu, nezávislou na centrální vládě v Sarajevu. Dne 9. ledna 1992 tak byla vyhlášena Srbská republika Bosna a Hercegovina. Republika srbská zabírá 48,6 % území Bosny a Hercegoviny, žije zde však jen 35 % obyvatelstva země. Srbové zde mají absolutní většinu – počet Bosňáků a Chorvatů nepřesahuje 17 %. Je to málo obydlená oblast, nádherný kraj hor, řek, jezer a nekonečných, převážně listnatých, lesů. Jednou z nejkrásnějších je oblast v okolí řeky Driny, v národním parku Drina.
Národní park Drina je chráněné území v Republice srbské. Vyhlášen byl v roce 2017, nachází se v blízkosti města Srebrenica a jeho rozloha je 63 000 ha. Nachází na levém břehu řeky Drina a sousedí se srbským národním parkem Tara. Ten je na pravém břehu řeky a má rozlohu necelých 20 000 ha. Kaňonovité údolí řeky a jejích přítoků dosahuje hloubky až 976 metrů. Kromě horské vegetace je park znám také díky výskytu smrku omoriky, která se zde nachází již od třetihor. V lesích národního parku žije 53 druhů savců a 153 druhů ptáků. Vyskytuje se zde medvěd hnědý, srnec obecný a kamzík horský.
Řeka Drina je považována za jednu z nejbohatších řek na ryby v bývalé Jugoslávii. Představuje ráj pro rybáře, protože kromě toho, že je jednou z nejčistších řek, oplývá také různými druhy ryb, z nichž nejatraktivnější jsou lipan, pstruh, cejn, jeseter, jelec, parma, sumec a další druhy.
Na řece Drině byly v minulosti vybudovány tři vodní elektrárny, které většinu jejího toku proměnily v klidnou hladinu jezer. Před výstavbou přehrad byla Drina rájem raftařů. Nyní už tu bohužel rafty a raftaři nejsou, ale díky vytvoření umělých jezer jsou turistům k dispozici turistické lodě, které pořádají plavby po řece Drině. A mimo turistickou sezonu se lodě dají využít k lovu kamzíků.
Lov kamzíků z lodě je zajímavý, ale není tak jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo. Rozhodně to nejde bez dobrého a zkušeného kapitána. Pokud je to lovec nebo pytlák, je to výhoda. Jezero, které má délku 45 km, zná velice dobře, plaví se po něm prakticky každý den. Většinou on vidí kamzíky ve skalách nad jezerem první. Vysvětlit, kde jsou, je však, vzhledem k jazykovému vybavení, často problém. Ale kamzíci, zvyklí na turistické bárky, jsou trpěliví.
Posoudit, zda je kamzík k odstřelu, musí lovecký průvodce, což je další osoba na palubě. V našem případě to byl myslivecký referent z lesního závodu se sídlem v Srebrenici, šlachovitý nebojácný chlapík, který nejenom že rozumí zvěři, ale nebojí se postavit i několika bosenským pytlákům a odzbrojit je. Nemá však dálkoměr, má dobrý dalekohled, a tak je pro něj každá vzdálenost pro střelbu na kamzíka dobrá. Pokud si vzdálenost změříte sami, s hrůzou zjistíte, že jím odsouhlasený kamzík je i 400 m daleko, navíc téměř kolmo nad vámi.
Další na palubě je srbský organizátor lovu, lovec nebo lovci dva, případně další doprovodná osoba. Udržet tak loď před a při střelbě v klidu je problematické. Pokud je bezvětří a hladina je v klidu, jde to poměrně dobře, při větru a vlnách to není ale tak snadné. Chybit v takové situaci kamzíka vysoko na skále a 200 a více metrů daleko je poměrně časté. Ale kamzíci jsou trpěliví. Někdy se zásah povede až na třetí či čtvrtý pokus, ale uloví každý. Jen je třeba zachovat rozvahu, klid a nic si nedělat z reakce horkokrevných Balkánců. A když se zadaří, je radost na obou stranách.
Lov začíná ráno kolem deváté hodiny. Po nezbytné sklence rakije se náklad a všichni zúčastnění nalodí a může se vyrazit. Přehradní jezero je dlouhé 45 km, dopluje se však zpravidla maximálně do poloviny. Zvěře není mnoho, ale během plavby se na kamzíky několikrát narazí.
Lov probíhá prakticky celý den, návrat do přístavu je kolem 16 hod. Dobré teplé oblečení je nutné. Lovecký průvodce sedí mimo kabinu na přídi, kapitán je u lodního motoru a lovec s doprovodnými osobami sedí na lavici u bohatě prostřeného stolu plného srbských specialit. Nechybí pálenka a kvalitní negotinské nebo rajacké víno.
Při obeznání dobrého kamzíka kapitán loď nastaví tak, aby bylo možné dobře zamířit a vystřelit. Pokud se nepodaří kamzíka ulovit, pokračuje se v plavbě. Pokud je kamzík zasažen, většinou padá poměrně hluboko ze skály, ale jen málokdy se sesune až k vodě. Většinou je nutné pro něho vystoupat do skal, někdy i za použití horolezeckého lana.
Pak již jen popřání „Lovu zdar!“, nalodění všech, včetně úlovku, na loď, přípitek a cesta zpět do přístaviště.
Stavy kamzíků, stejně tak jako i ostatních druhů spárkaté zvěře, nejsou v Srbsku a Bosně nijak vysoké. Tam, kde bývaly před válkou v roce 1992 tisíce kusů, jsou jich dnes jen stovky. Individuální lov spárkaté zvěře se, hlavně v horách, moc neprovozuje. Zato společné naháňky, hlavně na černou, za pomoci psů se na podzim konají každou sobotu a neděli.
Přesto však doporučuji Srbsko i Bosnu jako lovecké destinace navštívit. Uvidíte a poznáte krásnou přírodu, nekonečné lesy, krásné a čisté řeky. Také bezvadné lidi, s kterými si zcela jistě budete rozumět. Poznáte navíc výbornou kuchyni a budete obdivovat kvalitní místní vína. A pokud nejste vyložený smolař a lovu věnujete dostatek času, rozhodně se domů vrátíte s dobrou trofejí.
A hlavně neváhejte! V srbském národním parku Tara zakázali lov kamzíků již před dvěma roky, v bosenském národním parku Drina je zákaz již připraven a do dvou let i zde kamzíky lovit přestanou.
Petr
ZIEGROSSER