ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Duben / 2023

Na pár slov s pamětníkem

Myslivost 4/2023, str. 20  Jiří Kasina
Když jsem si domlouval rozhovor na OMS Břeclav, uveřejněný v minulém čísle Myslivosti, domlouval jsem si zároveň naprosto výjimečný rozhovor. Slavíme-li v letošním roce stoleté výročí Českomoravské myslivecké jednoty, máme mezi sebou také ty, kteří mají v rodném listu zapsaný ročník stejný jako naše organizace. Jedním z nich je Vítězslav Pavlík z Velkých Hostěrádek, který se narodil 5.9.1923. na sekretariátu okresu už na mne čekal naprosto neuvěřitelně vitální pán, nemohl jsem odmítnout štrngnutí slivovičkou na přivítání.
Pan Pavlík přijel se svými kamarády, se kterými dodnes chodí na myslivecké akce, řídí auto a zajímá se o myslivecké dění a život kolem sebe. Bylo to velmi příjemné a nezapomenutelné setkání, málokomu z nás svatý Hubert nadělí tolik životního optimismu a entuziasmu, jako mi předvedl pan Pavlík.

Pavlik-web.jpg
 
Jak jste se dostal k myslivosti?
Z předválečných let si pamatuji, že byla v Hostěrádkách honitba asi 500 hektarů, ale to jsem ještě aktivním myslivcem nebyl. Nikdo v rodině myslivec nebyl.
V roce 1937 jsem skončil měšťanku a dva roky jsem byl doma, protože zaměstnání bylo tenkrát všelijaké, viděl jsem příchod Němců v roce 1938 a pamatuji, jak jsme museli dávat ruky nahoru. Když Němec sáhl na Polsko, šel jsem zrovna do učení do Velkých Karlovic, tam jsem dělal obchodního příručího až do roku 1945. Tenkrát to bylo pohraničí, obsadili ho Němci. Můj šéf, nějaký pan Kratochvíl měl hotel, v druhé půlce budovy byl obchod, kde jsem se vyučil. Když přišlo SS komando, tak nám sebralo vedoucího, ale šéf domluvil, že v jedné půlce hotelu můžeme zůstat, v druhé byli vojáci.
V roce 1945 jsem šel domů a hned na vojnu, sloužil jsem v Brně v Židenicích na letišti až do roku 1947. Pak jsem šel už opravdu domů, v obchodě bylo volno, tak jsem byl vedoucí. Tenkrát to byla Včela Brno, pak i Jednota Mikulov a další názvy, ve Velkých Hostěrádkách v obchodě jsem pak pracoval celý život.
Mezitím se v Hostěrádkách dali myslivci po válce zase dohromady, tenkrát tam byli tři členové, staří chlapi, kteří měli flinty, ale vůbec neměli zkoušky, flinty se jim podařilo za války schovat. Byli jenom tři, chtěli mladé, a tak mě vzali mezi sebe, dělal jsem jim účetního. Zkoušky jsem dělal v roce 1950 a v roce 1951 už jsem byl částečný host ve Velkých Hostěrádkách. Mám dva syny, jeden je v Bořeticích, je myslivec a jeden je ve Varnsdorfu. On tam byl na vojně, a tak tam zůstal.
Ve spolku jsem až do roku 1989, pak už jsem myslivost moc nedělal, nastoupili tam mladí a vzali to do rukou oni, já už jsem jen jako čestný host.
 
Říkal jste, že když jste začínal, tak chlapi neměli zkoušky, jak se vůbec provozovala myslivost?
Tenkrát jsem byl mladý, zkušenosti jsem neměl. Vzpomínám, že jsme měli v revíru ještě koroptve. Učil mne myslivosti pan Roháček, vzpomínám, jak mi povídá, ty Víťo, musíš na koroptve opatrně, bylo tam totiž obilí, něco zasetého, kousek vedle brambory, řepa, jetelina, koroptve jsou schovaný, musíš opatrně a v klidu počkat. Ale já stejně ze začátku většinou minul.
Lovili se i zajíci, honitba byla dobrá i na bažanty, tak na zajíce. Stříleli jsme ročně přes 120 zajíců a koroptví ještě víc. Zajíci se vozili do výkupu do Velkých Pavlovic, tam byly drůbežářské závody.
 
Starali jste se o drobnou zvěř?  
Tenkrát v roce 1950 byla velká zima, na poli jsme koroptvím dělali boudy, ještě jsme je překrývali větvemi, ale byla taková zima, padal sníh a vítr, že bylo za dva dny po koroptvích. Snažili jsme se některé zachránit doma, ale už to nepomohlo. Od té doby koroptve nejsou.
 
Kolik bylo v těch letech srnčí zvěře?
Srnčí bylo tenkrát málo. Ale už začaly fungovat okresy a plánovalo se. Musela se spočítat zvěř, zajíci a bažanti a srnčí taky. V honitbě jsme měli přes 30 kusů srnčího. Tak nám nařídili, že musíte ještě vydržet nějaký ten rok, protože na hektary musí být určitý počet srnčího. Už nepamatuji, jak to bylo dlouho, ale pak nám povolili srnčí střílet, stříleli jsme jen pět kusů, srnce si mohli střelit jen ti starší.
 
Objevovali se v té době taky divočáci?
Od roku 1950 někdy do konce osmdesátých let si nepamatuji, že by se objevil divočák, až teď se sem tam objeví. Ale v honitbě se vyskytovali jeleni, chodili k nám ze Ždánského lesa, ale vím jen o jednom uloveném, kterého střelil Milan Navrátil na povolení.
 
Když vzpomínáte na léta po válce a začátek 50. let, jaké byly vztahy se zemědělci nebo s lesníky, jak jste tam jako myslivci se dokázali domluvit?
Zemědělci měli půdu, tenkrát byl honební výbor a já jsem byl účetní, vedl to nějaký Roháček, měl lesnickou školu, tak jsme se od něho všichni učili. On domlouval nájem se sedláky. Myslím, že jsme vycházeli dobře, nějaké naschvály jako dnes jsme si nedělali.  A hlavně vlastně všichni lesníci byli zároveň myslivci.
 
Když jste dělal účetního, nevzpomenete si, kolik jste platili za 500 ha?
Myslím, že poplatky jsme měli 3 nebo 5 Kč z hektaru v 50. letech.
 
Jak jste tehdy vycházeli v honitbě finančně?
Odstřel nebyl takový, jakž takž, že jsme se drželi nad vodou. Až potom byla větší myslivecká společnost, ale to už bylo v roce 1978, bylo tenkrát dost zvěře, stříleli jsme přes 280 bažantů i zajíců. Teď tam není nic.
My jsme měli v 50. letech od Čedoku Francouze na honu, dojely i ženský, všichni byli vybavení podstatně líp než my. Jeden z průvodců to vedl a překládal, zatáhlo se a střílelo se, Francouzi jen zírali, kolik je tu zvěře, divili se, že je tu tolik bažantů a zajíců. Co uviděli, to postříleli. Na tom se dalo něco vydělat na nájem.
 
Přikrmovalo se?
Vše pěšky a na zádech, dneska se vezme traktor a jede se. Tenkrát se vzalo jen trochu odpadu, sami zemědělci měli málo, nám myslivcům dávali jen pozadek, někdy ani to ne. V té době měl každý slípek plný dvůr, tak dávali slípkám. Nezbylo toho na krmení zvěře moc. Povolili nám myslivcům ale vysekávat meze, tak jsme měli aspoň seno na zimu pro srnčí.
Když jste dělali společný hon, tak se šlo pěšky, třeba i několik kilometrů, stejně tak při přikrmování, nic jako dneska všechno traktorem. Brodili jsme se v zimě sněhem, nesměla chybět v kapse nějaká ta pleskačka.
 
Jaký byl přístup ke zbraním? Jak jste si mohli koupit zbraně?
Já nevím přesně, jak to bylo. Muselo být povolení, to dával okres, tenkrát Slavkov. A daly se sehnat kupony na nákup od starších myslivců. Kulovnice měli ale jen dva myslivci. Když jsem nastoupil, tak tam byl nějaký Konečný a on měl bratra v Uherském Hradišti a on měl flintu šestnáctku brokový automat, na tři rány, ten jsem měl pak já.
 
Ale nemohli mít přece všichni kulovnice…
Tenkrát to bylo omezené, ale už opravdu nevím přesně detaily. Jednu dobu jsme museli mít uložené zbraně na národním výboru, vyzvedli jsme je před honem a po honě jsme je zase museli hromadně uložit.
Já jsem svoji první kulovnici získal až v roce 1968. V tom roce k nám byli pozvaní dva střelci z Brna, a ten jeden povídá, Víťo, máte tady srnčí, potřeboval bys kulovnicu. Já říkám, že zatím nemám a on, že se přece můžeme dohodnout.  A tak mi nechal kulovnicu z roku 1918, ráže 6,5x52 R a tu mám doteď.
 
Určitě v těch 50. letech bylo jiné vybavení než dnes, máme moderní dalekohledy, termovize, jaké jste měli vybavení vy?
Měl jsem dalekohled, ale malej. Větší dalekohled měl jenom nějaký Majer, ale takové jenom nic moc. Vybavení nebylo jak dneska. Oblečení kdepak, civil to byl, gumáky někteří měli, nějaký sandále a to bylo všechno. Dneska je tolik obleků, že si může vybrat každý, ale taky to stojí. Hubertus to byl pro každého základ.
 
Když jste lovili srnčí, dělali jste chovatelské přehlídky nebo nějak hodnotili trofeje?
Ze začátku nebylo nic, až později přišlo nařízení, museli jsme z každého srnca ošetřit trofej a dát na výstavu. Tenkrát byla výstava za celý okres Slavkov, hodnotilo se, byla komise. Jak se hodnotil odlov už nevím, ale vím, že každý musel odpracovat určité brigádnické hodiny, aby dostal na srnca povolenku.
 
A byli dobří srnci?
Bylo hodně okopanin, trofejově se moc nehodnotilo. Myslím, že srnci měli lepší kondici než dneska. Ve třech čtyřech letech měli srnci slušné paroží, ale na to se tolik nehledělo. V 50. letech se jen Ferda Majerů, byl od Roháčka vyučenej, díval na zuby, ale jinak se střelil srnec, ať byl jaký chce. A každý musel umět taky střílet, měli jsme jen jednoho psa na hony, a tak se srnec musel střelit tak, aby zhasnul na místě, když odběhl, moc se nedalo dosledovávat.
 
Tenkrát lidé určitě i rádi konzumovali zvěřinu…
Tenkrát by nám utrhli ruky. Dneska dívejte, jak to je, syn je v Bořeticích, tak povídá, tato, chceš srnca, je tady za pár korun. Je jiná doba.
 
Pamatujete časopis ještě jako Stráž myslivosti? Ještě si dnes přečtete časopis?
Ano, pamatuji, ale každý ho neodebíral, na společnost jsme si objednali jen dva nebo jeden a časopis se půjčoval, aby si ho každý přečetl. Já mám časopis objednaný na půl roku, líbí se mi, je tam všechno napsaný, co pro myslivost potřebujete. Například si pamatuji, že jste psali o pronajaté budově Halali, to je hrůza, že to není dodnes vyřešené.
 
No tak to koukám, co vás zaujalo. A čtete ještě i knížky?
Mám doma asi dvacet mysliveckých knih, když byl ten virus, tak jsem četl jednu za druhou, všechno už mám přečtené aspoň dvakrát dokola.

se-cleny-OMS.JPG
 
 
 
 
 
 

Zpracování dat...