Přiblížil se dubnový den, v němž si připomeneme nejvýznamnější mezník v novodobé historii naší myslivosti - sté výročí založení jednotné stavovské organizace, Československé myslivecké jednoty.
Rozhodně to není jen pouhý důvod k oslavám, příležitost zasunout si za stuhu mysliveckého klobouku stavovský úlomek či organizování různých kulturně-společenských akcí a výstav na všech úrovních, ale především důstojná chvíle k zamyšlení.
Zejména je třeba uvědomit si s plnou pokorou, kolik toho myslivci za posledních deset desetiletí pro naši přírodu, les, zvěř, krajinotvorbu a vůbec lidskou společnost dokázali vykonat, že se stali nejen předními a skutečnými ochránci přírody, ekologickými učiteli dětí a mládeže, ale rovněž společně s hasiči, rybáři, včelaři, chovateli a zahrádkáři nezastupitelnými nositeli kulturně společenského života na vesnici a garanty rozvoje venkova. Že se zasloužili o to, aby se myslivost stala klenotem našeho národního kulturního bohatství. A není proto náhodou, že je Česká republika historicky první zemí, která zapsala svoji myslivost na seznam národního nehmotného kulturního dědictví.
Za dlouhá desetiletí vývoje se myslivost stala nejen ušlechtilou zálibou, ale rovněž pestrou činností, která vyžaduje vysokou praktickou i teoretickou erudovanost, svědomitou práci obětovanou ve prospěch rozvoje ochrany přírody, chovu a ochrany volně žijících druhů zvěře, ale také celoživotní lásku, oddanost a ryzí mezilidské vztahy a přátelství.
O vysokou úroveň naší myslivosti, přesahující v mnohém hranice naší vlasti, se v běhu času zasloužili stovky a tisíce myslivců, lesníků, chovatelů, ekologů, oborníků, sokolníků, kynologů, pedagogů a vědeckých pracovníků, odborných publicistů a beletristů, vydavatelů, výtvarníků, fotografů, hudebníků, filmových a televizních tvůrců, muzejníků, funkcionářů, organizátorů a vystavovatelů, osobnosti známé i méně známé, ale každopádně všichni ti, kteří nám vždy zdůrazňovali a zdůrazňují úkol nést pomyslnou štafetu zakladatelů stavovské organizace v moderním věku, rozvíjet jimi budované tradice, navazovat na vše pozitivní po našich dědech a otcích, aby jedna generace myslivců úspěšně střídala druhou a následující. Buďme proto hrdi na společné dílo, které nikdy nezestárne a usilujme o to, aby tomu tak bylo i nadále. Nahlédněme proto společně v následujících řádcích do přelomových dnů přelomových událostí a kráčejme pomyslně ve šlépějích otců zakladatelů naší jednotné stavovské organizace.
„Českoslovenští myslivci! Dnem 22. dubna 1923 konečně došla uskutečnění myšlenka osamostatnění československé myslivosti, po němž bylo z mnoha stran často a opětovně voláno. Československá myslivecká jednota tímto dnem byla uvedena v život!“ Tato slova jsou prvními řádky úvodníku prvního čísla prvního ročníku časopisu Stráž myslivosti, které vyšlo v červnu 1923 a podepsáni jsou pod nimi Zdenko Slanina, lesní rada v Židlochovicích, předseda Československé myslivecké jednoty a Jan Začal, okresní lesní v Brně, jednatel ČSMJ.
V závěru tohoto článku se pak píše:
„Do našeho programu vkládáme vedle šíření myslivecké, myslivecko - kynologické a myslivecko - zvěrolékařské vědy také co největší popularizaci myslivosti, lesa a věd přírodních. Slovem i písmem budeme pracovati k duševnímu povznesení československých myslivců a v nejširších vrstvách lidu probouzeti zájem o myslivost. K této spolupráci zveme všechny lidi dobré vůle.“
Vznik stavovské myslivecké organizace ve společném státě Čechů a Slováků před sto lety, pouze pět let po rozpadu Rakouska-Uherska, byl logickým vyústěním dopadu dobových historických a kulturně společenských událostí.
Po vzniku samostatné Československé republiky se výrazně oživily předchozí snahy o jednotnou mysliveckou organizaci, a to zvláště poté, když během první světové války zanikl Svaz českých lovců.
Přestože již v roce 1919 vznikl Československý lovecký a kynologický říšský svaz, jehož tiskovým orgánem byl měsíčník Lov a kynologie, záhy se začala projevovat jeho nesourodost, svaz neplnil své poslání a myslivci opět začali hledat způsob, jak se celostátně organizovat. Naštěstí v tom čase měla česká a slovenská myslivost dostatek osobností, které měly v oblasti lesnictví a myslivosti přirozenou autoritu, byly dostatečně profesionálně vzdělané, organizačně erudované a zapálené pro věc.
Tito lidé se částečně rekrutovali z organizací, které vznikly již před rozpadem monarchie. V roce 1898 to byl například Lovecký klub v Plzni, v roce 1904 první čistě český a moravský Lovecký klub v Litovli, v roce 1910 pražský klub pro kynologii a myslivost Hubertus, o rok později Lovecký spolek pro Olomouc a okolí, v roce 1912 Spolek pro ochranu myslivosti Markrabství moravského v Brně a v roce 1920 Lovecký ochranný spolok pre Slovensko.
Různorodost až roztříštěnost zájmů těchto spolků však byla na překážku jednotného vystupování myslivců a prosazování jejich názorů a zájmů ve veřejnosti, včetně přijímání příslušných právních norem. Logickým důsledkem tedy muselo být založení jednotné myslivecké organizace, což si tyto osobnosti nejen uvědomovaly, ale začaly pro tento krok připravovat živnou půdu.
Jejich práce nebyla nikterak jednoduchá. Naopak. Pro pokrokovost názorů těch, které dnes známe jako zakladatele Československé myslivecké jednoty, se proti nim zvedla nenávistná kampaň, řízená již vzpomenutým Čs. loveckým a kynologickým říšským svazem. Počátkem dvacátých let bylo proto zřejmé, že stávající stav je již neudržitelný.
Tehdy se iniciativy chopil svým způsobem nenápadný, ale nadmíru pracovitý a organizačně svědomitý Josef Žalman, rodák z Dlouhé Třebové a Karel Podhajský, rodák litomyšlský. Oba se dobře znali a spojovala je názorová příbuznost i vřelý vztah k přírodě a jejím zvířecím obyvatelům. Jejich kroky vedoucí k vzniku jednotné organizace tedy rozhodně nebyly nikterak překotné, ale předcházela jim četná pracovní jednání s dalšími podobně uvažujícími osobnostmi, a to především se zástupci pražského Ústředního spolku pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách, brněnského Lovecko-kynologického spolku pro Moravu a Slezsko, bratislavského Poľovníckeho ochranného spolku pre Slovensko, tišnovského Spolku přátel myslivosti pro Tišnov a okolí, Ústřední jednoty lesních a lovčích zřízenců, Spolku posluchačů lesního inženýrství v Praze a Brně a jihočeského Loveckého klubu v Českých Budějovicích.
Zastaralé, zkostnatělé a rozdílné myslivecké zákonodárství v jednotlivých regionech tehdejšího Československa, kde stále ještě platil v Čechách zákon z roku 1866, na Moravě z roku 1875, ve Slezsku z roku 1877, na Slovensku a Podkarpatské Rusi z let 1871 a 1883, značná nejednotnost postojů a řada dalších vážných nedostatků v mysliveckém spolkovém životě byla podnětem k zásadní schůzce tehdejších osobností myslivosti, kterou Žalman s Podhajským svolali na šestý leden 1923 do České Třebové.
Výsledkem nelehkého jednání pak byl závěr uspořádat 22. dubna 1923 v Brně zakládající schůzi Československé myslivecké jednoty. Mimochodem autorem názvu rodící se nové organizace byl právě lesní ředitel Josef Žalman, který ještě do zakládajícího brněnského jednání přišel i s návrhem na název mysliveckého periodika a orgánu jednoty - Stráž myslivosti. Zavedl také název myslivec, do toho času používaný jen pro profesní myslivce, pro všechny, kteří byli držiteli loveckého lístku.
Iniciátoři založení jednotné organizace se pak sešli ještě jednou, konkrétně 18. března 1923 v Praze, a to na valné hromadě Ústředního spolku pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách. Rovněž zde stvrdili všechny dosavadní Žalmanovy návrhy.
Zakládající schůze Československé myslivecké jednoty se uskutečnila přesně tak, jak bylo v České Třebové dojednáno. V některých materiálech se mylně uvádí ustavující sjezd, ale toto slovo se tehdy používalo jen velmi zřídka, ne-li vůbec. Každopádně se po všech předchozích pokusech o sjednocení myslivců jednalo o zásadní mezník v historii novodobé československé myslivosti.
Ústřední spolek pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách zastupovali v Brně František Paštika, Karel Podhajský a Jiří Tichota. Lovecko-kynologický spolek pro Moravu a Slezsko zastupovali Vladimír Chlanda, Jakub Jíral, Josef Merhaut, Zdenko Slanina, Jan Začal a Josef Žalman, Lovecký ochranný spolok pre Slovensko reprezentovali dr. Hanavský, dr. Koláčný a František Stejskal, Spolek přátel myslivosti pro Tišnov a okolí Richard Knoll a Jan Kosík, Ústřední jednotu lesních a lovčích zřízenců Domin Pavlíček a Spolek posluchačů lesního inženýrství v Praze a Brně Jiří Tichota a Oldřich Pacák. Zástupci Loveckého klubu v Českých Budějovicích se řádně omluvili.
Uvítacím proslovem zahájil schůzi Vladimír Chlanda, ředitel velkostatku. Předsedou schůze byl jednomyslně zvolen židlochovický lesní rada Zdenko Slanina a zapisovatelem Jiří Tichota. Po prověření mandátu přítomných zástupců byl zahájen samotný program ustavujícího jednání.
Z podrobného a dlouhého zápisu vyberme jen to nejpodstatnější. Především hned v úvodu byl jednomyslně schválen návrh Josef Žalmana, aby zakládající schůze byla z praktických a ekonomických důvodů rozšířena na schůzi ustavující, a aby zvolený výbor byl pověřen provedením změn stanov, kdyby to politické a správní orgány požadovaly. Stanovy jím vypracované poté byly bod za bodem podrobně prodiskutovány, v dílčích bodech pozměněny a doplněny, aby byly následně jednomyslně schváleny.
Stejně tak pozitivní byl přístup delegátů k vzniku nové matriky pro zápis loveckých psů. Dostala název Českoslovenští lovečtí psi (Člp) a do jejího čela byl schválen Karel Podhajský. Dále se řešila otázka časopisu Československé myslivecké jednoty. Schválen byl šestnáctistránkový měsíčník s názvem Stráž myslivosti, vydávaný vlastním nákladem. Odebírání časopisu sice nebylo povinné, ale bylo uloženo za „morální povinnost členů“.
Poté následovala volba vedení Československé myslivecké jednoty. Provedena byla aklamací. Výčet všech referentů a jejich náhradníků je vcelku obsáhlý, proto uveďme jen stěžejní funkcionářský aparát. Předsedou byl zvolen Zdenko Slanina, lesní rada v Židlochovicích, místopředsedou za Čechy Josef Bohuslav Martin, lesní ředitel z Prahy, místopředsedou za Slovensko dr. Ján Moural (ale až dodatečně, neboť Slováci si na brněnském jednání vyžádali dodatečné schválení svého reprezentanta až po jednání jejich valné hromady, které se konalo v květnu 1923), ústředním jednatelem Jan Začal, okresní lesní v Brně, pokladníkem Richard Knoll, pokladník v Tišnově, vedoucím redaktorem Stráže myslivosti středoškolský profesor Jaroslav Svoboda, vedoucím knihy Československý lovecký pes Karel Podhajský, důchodní v Litomyšli, propagačním a organizačním referentem František Paštika, lesní kontrolor v Ratajích nad Sázavou, mysliveckým referentem Jakub Jíral, lesmistr Znojmo, revizorem účtů Josef Hlávka, přednosta směnárny Brno a konečně odborným redaktorem Stráže myslivosti a referentem pro nový honební zákon Josef Žalman, vrchní lesní správce v Olšanech, později lesní ředitel v Pozořicích. Jelikož se na vzniku nové myslivecké struktury nejvíce podílela Morava, bylo za centrum nově vzniklé organizace plným právem zvoleno Brno.
Zastavme se u některých osobností, které stály u zrodu moderní československé organizované myslivosti poněkud podrobněji.
Samozřejmě prvním, kým musíme začít, je bezesporu Josef Žalman. Narodil se 27. července 1884 v podhůří Orlických hor a jelikož jeho otec byl hajným ve Výprachticích, jeho životní dráha tím byla předurčena. Po ukončení studií v Písku nastoupil do služeb lesního podniku v České Třebové, když však vypukla první světová válka, musel lesnický stejnokroj vyměnit za vojenský a několik let strávil v zákopech východních front.
Po návratu z války se začal intenzívně věnovat veřejnému dění. Uvědomoval si roztříštěnost mysliveckých a lesnických spolků a tak již v průběhu roku 1922 oslovoval své přátele s cílem založit jednotnou mysliveckou organizaci.
Vedle své organizátorské činnosti byl také mimořádně publikačně činný. Napsal mnoho časopiseckých příspěvků, ale také v roce 1941 známou monografii Základy myslivosti. Populární byly tzv. Žalmanovy myslivecké kalendáře, které vydával v letech 1930 až 1941. Poslední životní etapu prožil v Pozořicích u Brna, kde také 25. 6. 1947 zemřel.
Josef Žalman se natrvalo zapsal mezi nejvýraznější osobnosti československé myslivosti. Byl nejen jejím zakladatelem, ale i prvotním budovatelem, který se podstatnou měrou zasloužil o demokratizaci myslivosti po první světové válce.
Také u Karla Podhajského, který se narodil v rodině váženého litomyšlského občana a pojišťovníka 24. května 1871, byly sklony k myslivosti a kynologii dány profesí či zálibou otce. Ten dokonce lovil medvědy a vlky v Uhrách a doma choval všemožné ptactvo. Doma mívali vždy i více psů, převážně ohařů, které Karel už jako úředník pověřený vedením důchodové správy cvičil a předváděl. Myslivcem byl od svých osmnácti let, ale také jezdil na koni a byl propagátorem jízdy na lyžích a na kole. Neustále si rozšiřoval své bohaté vědomosti z různých oborů lidské činnosti. Měl neutuchající pracovní elán.
Společně s o třináct let mladším Žalmanem dokázali přetavit pokorné nadšení v realitu. Budovatelem ČSMJ a vedoucím plemenné knihy Československý lovecký pes byl nesmírně agilním a nadšeným.
Když ve svém rodišti 12. 9. 1930 zemřel, uvedl nad jeho rakví profesor Antonín Dyk, že Karel Podhajský znamenal a ztělesňoval náš myslivecký ideál a program muže, který příkladně plnil ušlechtilé poslání myslivce.
Vůbec první předseda Československé myslivecké jednoty Zdenko Slanina se narodil v Kohoutovicích u Brna 2. května 1871. Po studiích se stal lesníkem a myslivcem a v profesním žebříčku to dotáhl až na ředitele velkostatku a lesního radu v Židlochovicích. Plně se vahou své osobnosti, ale i odborně, společensky a organizačně angažoval ve veškerém snažení o vznik jednotné stavovské organizace myslivců.
Ve funkci předsedy organizace ho v roce 1925 vystřídal Vavřinec Horáček.
Slanina zemřel 19. 11. 1941 v moravské metropoli.
Dalším, na kterého není možné v přelomových dnech roku 1923 zapomenout, je třebíčský středoškolský profesor Jaroslav Svoboda. On dostal za nelehký úkol nést štafetu všech svých předchůdců, kteří se s většími či menšími úspěchy angažovali
na poli mysliveckého písemnictví v čase před ním, například Františka Špatného, Josefa Václava Rozmary a mnoha dalších.
Svoboda se narodil 20. prosince 1883 v Únanově na Znojemsku a vedoucím redaktorem časopisu Stráž myslivosti byl až do roku 1948. Byl také vášnivým kynologem a zakladatelem Klubu chovatelů hrubosrstých ohařů Český fousek.
Zemřel 26. 4. 1968 v Třebíči.
Se snahami o založení jednotné myslivecké organizace je samozřejmě spojeno i jméno generála MUDr. Jana Červíčka. Tento mimořádně činorodý člověk se narodil 1. června 1864 v Hronově. Po matce byl spřízněn se spisovatelem Aloisem Jiráskem. Absolvoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a záhy se stal uznávaným očním lékařem. Počátkem dvacátého století se stal učitelem tohoto oboru na Vojenské lékařské škole ve
Vídni a souběžně velitelem vojenské posádkové nemocnice. Válku prožil na frontě a již dva dny po vyhlášení samostatného československého státu se přihlásil do činné služby v tvořící se republikové armádě. Vzhledem k dosavadním bohatým zkušenostem byl jmenován velitelem polní zdravotní služby na Slovensku se sídlem v Bratislavě a povýšen do hodnosti generála.
Coby aktivní myslivec vyzval v prosinci 1920 k založení jednotné národní myslivecké organizace – Loveckého ochranného spolku pre Slovensko a byl zvolen jeho prvním předsedou. Spolek pod jeho vedením konsolidoval myslivost na Slovensku a v dubnu 1923 se stal jednou ze zakládajících organizací nově vznikající stavovské organizace, byť k definitivnímu sloučení došlo až v roce 1934.
Generál zemřel 7. 4. 1924.
Přelomových dnů, událostí a také osobností utvářejících naši moderní myslivost každým rokem přibývalo. Meziválečné období je možné charakterizovat nejen zápasem za reformovanou identitu nové organizace, ale rovněž podílem Československé myslivecké jednoty na vzniku mezinárodní myslivecké organizace.
S prvním konkrétním návrhem na založení podobného fóra přišel předseda ČSMJ prof. Ing. Antonín Dyk již v roce 1926 a společně na projektu pracoval s mezinárodně uznávaným mysliveckým hospodářem, velkostatkářem Ľudovítem grófem Károlyim.
Na sklonku listopadu 1928 se z jejich iniciativy podporované francouzským organizátorem a zaníceným zastáncem myšlenky mezinárodního mysliveckého fóra Maxime Ducrocq konalo v Palárikove a Nových Zámcích významné setkání představitelů mysliveckých organizací Československa, Francie, Polska a Rumunska, které následně vedlo ke vzniku nadnárodní myslivecké organizace.
I když se ustavující shromáždění Mezinárodní myslivecké rady – Conceil international de la Chasse (CIC) uskutečnilo až o další dva roky později v Paříži a v čele československé delegace byl místo profesora Antonína Dyka Dr. Ing. Karel Šiman, podíl československých myslivců na založení této platformy se dodnes odráží v jejich mimořádné mezinárodní prestiži a jejich působení v orgánech a komisích světové stavovské organizace.
Když už je řeč o profesoru Antonínovi Dykovi, který se narodil 5. března 1871 v myslivně Harvažov u Kbelan na Plzeňsku, je nezbytné uvést, že se svým celoživotním dílem natrvalo zapsal mezi nejvýznamnější postavy české a československé myslivosti.
První profesor ochrany lesů a myslivosti na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně pocházel ze starobylého lesnického rodu. Prošel všemi funkcemi od adjunkta po lesního radu, vybudoval Ústav pro ochranu lesa a myslivosti, byl průkopníkem a reformátorem.
Jeho názory a koncepce trvale ovlivnily naši myslivost a v mnohém překročily hranice země. Byl mimořádně aktivním publicistou a autorem mnoha odborných monografií. Rovněž se věnoval lovecké hudbě, byl autorem dodnes závazných loveckých signálů pro lesnici B pro troubení při lovech a slavnostních příležitostech.
Zemřel 29. července 1952 v Brně.
Složité a tragické období nastalo po patnáctém březnu 1939, zřízení Protektorátu Čechy a Morava a vzniku Slovenského štátu. Během šestileté okupace se řada myslivců aktivně zapojila do odboje, což někteří zaplatili svými životy, jako například významné osobnosti naší myslivosti, jako byli JUDr. Přemysl Šámal, kancléř prezidentů Masaryka a Beneše a jeho syn prof. RNDr. Jaromír Šámal.
V letech 1942 až 1945 stál v čele České myslivecké jednoty po vynucené Dykově rezignaci Arnošt princ Schwarzenberg. Jeden ze signatářů předválečného Národnostního prohlášení české šlechty na podporu republiky, se narodil 11. října 1892 v Osově u Hořic. Jako Němec po matce nejednou intervenoval u německých i protektorátních orgánů ve prospěch českých myslivců a mnohé zachránil před fatálními zákroky. Po Únoru 1948 však byl coby pokračovatel významného šlechtického rodu zatčen a zemřel v zapomnění 18. 12. 1979 ve Vráži u Písku.
Bezprostředně po skončení války se ve vedení stavovské organizace vystřídali doc. Ing. Josef Drbal, dr. Theodor Nussbaum a Ing. Jan Zatloukal.
Následujících čtyřicet let postupně poznamenal v myslivosti vznik Národní fronty, znárodnění, tzv. Hradecký program, ale také nový zákon o myslivosti č. 225/1947 Sb., který zásadním způsobem ovlivňoval venkovskou a zemědělskou politiku.
Po Únoru 1948 byly v mysliveckých organizacích zřízeny akční výbory Národní fronty, které umožnily, aby se do vedení dostali funkcionáři komunistické strany. Na dva tisíce členů ČSMJ bylo z politických důvodů postiženo důtkou, případně vyloučením.
Organizace se výrazně politizovala a v roce 1951 byla provedena výrazná reorganizace. V tomto duchu se konaly první a druhý sjezd v roce 1953, resp. 1956. Ve funkcích předsedů ČSMJ se postupně vystřídali Ing. Gustav Baráček, akademik Otakar Lhota, Karel Šindelíř, Josef Skála, Ing. Vítězslav Zásměta a Rudolf Jindrák.
Změny ve společnosti vedly k vydání nového zákona o myslivosti č. 23/1962 Sb. Sedmý, mimořádný sjezd ČSMJ v září 1969 vyslovil souhlas s novým uspořádáním myslivecké organizace v souladu s ústavním zákonem o federaci a v této souvislosti s vytvořením dvou národních mysliveckých svazů.
V létě 1970 byl ustaven Federální výbor mysliveckých svazů jako společný koordinační a poradní orgán Českého mysliveckého svazu a Slovenského poľovníckeho zväzu.
Léta tzv. normalizace byla charakterizována čistkami v členské základně, násilným slučováním honiteb i tvorbou mysliveckých sdružení.
Ne vše ale bylo v tomto období ryze negativní. V rámci nově zakládaných líhňařských středisek se rozšiřovaly voliérové chovy zvěře, stabilizovalo se myslivecké hospodaření, vytvářely se chovatelské oblasti spárkaté zvěře, funkční a svým způsobem bezproblémová byla spolupráce myslivců se zemědělci a lesníky, pokračovalo se v zazvěřování nových honiteb mufloní a daňčí zvěří, začaly se rozvíjet soutěže o nejlepší myslivecké kolektivy a především byla založena tradice Zlaté srnčí trofeje. Mimořádnému rozvoji se těšila lovecká kynologie a sokolnictví. Za systém práce s mládeží obdržel Český myslivecký svaz v roce 1983 zlatou medaili CIC.
Postupné uvolňování napětí v mezinárodních vztazích koncem osmdesátých let dvacátého století výrazně ovlivnilo i politickou situaci v naší zemi, což vyvrcholilo tzv. Sametovou revolucí sedmnáctého listopadu 1989. Vláda jedné strany se zcela zhroutila. Jako základ demokratizace vznikala po celé zemi Občanská fóra a nejinak tomu bylo uvnitř Českého mysliveckého svazu a Slovenského poľovníckeho zväzu.
Posledního březnového dne roku 1990 se uskutečnil VI. mimořádný sjezd Českého mysliveckého svazu, který schválil nové Stanovy, omluvil se těm myslivcům, kteří byli v minulosti poškozeni za své politické postoje, postavil se za demokratizaci a apolitičnost a doporučil pracovat na novém zákoně o myslivosti. Předsedou byl zvolen profesor Ing. et Ing. h. c. Josef Hromas, CSc.
Světoznámý myslivecký odborník a legendární pedagog svůj post následně obhájil i na posledním, VII. sjezdu ČMS 12. 9. 1992 a po rozdělení republiky a následném přejmenování stavovské organizace na Českomoravskou mysliveckou jednotu se stal jejím prvním předsedou.
Sjezd se konal po přijetí novely zákona o myslivosti č. 270/1992 Sb., nových stanov a nové organizační struktury ČMMJ. První sjezd Českomoravské myslivecké jednoty se konal jednadvacátého října 1995. Jeho delegáti schválili vstup do FACE – Federace mysliveckých organizací Evropské unie.
Druhý sjezd se konal 21. října 2000, třetí 19. listopadu 2005 a čtvrtý 20. listopadu 2010.
Profesor Josef Hromas se narodil 24. ledna 1935 v pražské Malé Chuchli. Vyučil se lesním dělníkem a postupně vystudoval Střední lesnickou školu v Písku, Hranicích a Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně.
Postupně se vypracoval na špičkového mysliveckého odborníka a vysokoškolského pedagoga se zahraničním kreditem. Byl uznávaným mysliveckým publicistou, odborným spisovatelem a lektorem. Řadu let reprezentoval českou a československou myslivost v Mezinárodní radě pro myslivost a ochranu zvěře CIC, kde se coby místopředseda Rady věnoval zejména hodnocení významných světových trofejí, ale i dalším, především chovatelským tématům.
Jeho celoživotní činnost v myslivosti byla v jihoafrickém Kapském Městě oceněna v roce 1996 Pamětní medailí CIC, ale rovněž Čestným mysliveckých řádem ČMMJ, pamětní medailí Ministerstva zemědělství České republiky za celoživotní zásluhy o myslivost a v roce 2012 Uznáním ministra zemědělství České republiky za zásluhy a významný přínos české myslivosti s pamětním loveckým tesákem.
Funkci předsedy celostátní stavovské organizace zastával více než patnáct let. Na III. sjezdu Českomoravské myslivecké jednoty v roce 2006 byl jmenován čestným předsedou organizace a na jeho místo byl zvolen Ing. Jaroslav Palas.
Profesor Josef Hromas zemřel 12. 6. 2012 v Brně.
Ke svým devadesátým narozeninám dostala Českomoravská myslivecká jednota 23. prosince 2011 dárek v podobě zápisu Ministerstva kultury České republiky na národní Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury. Tento akt stvrdil skutečnost, že myslivost, coby svébytný fenomén, je nezpochybnitelným a třpytivým bohatstvím českého státu a české společnosti. Myslivost se v zrcadle kritérií daných pro zařazení do této vybrané společnosti zdaleka nevyčerpává jen lovem, ale zahrnuje v sobě i další kulturní a společenské aspekty, zejména chovy zvěře, fenomén obornictví, bažantnictví, sokolnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, krajinotvorbu, osvětu, myslivecké písemnictví, hudbu, výtvarné a užité umění, kynologii, práci s mládeží a činnost klubů ČMMJ, v neposlední řadě muzejnictví, výstavbu a udržování svatohubertských míst či dodržování mysliveckých zvyků, tradic a mluvy.
Po čtvrtém sjezdu stavovské organizace se postupně mnoho věcí dalo do pohybu, mnohé dosavadní stereotypy se počaly měnit, ale samozřejmě ne vše se podařilo, obešlo bez chyb a názorových střetů při hledání co nejschůdnějších cest k oživení myslivosti a modelování její tváře v složitých podmínkách ne vždy ideálních vztahů mezi myslivci, laickou veřejností a lobby lesnickou, zemědělskou či ekologickou.
Na volebním Sboru zástupců 17. listopadu 2015 v Praze byl do čela organizace zvolen zkušený lesnický a myslivecký manager Ing. Jiří Janota. Pozici uhájil i pro následující pětileté volební období na volebním sněmu v roce 2021.
Cílem nových orgánů Českomoravské myslivecké jednoty pod jeho vedením se stala celková stabilizace organizace, její omlazení, odstranění zastaralých forem práce a jejich nahrazení moderními metodami práce, zlepšení hospodaření a především kreditu myslivců a jejich stavovské organizace ve společnosti.
K výrazným změnám došlo i v organizace partnerské slovenské myslivosti. Od roku 1969, kdy po federálním rozdělení Československa vznikl Slovenský poľovnícky zväz, se uskutečnilo celkem devět národních sněmů a ve funkcích předsedů Zväzu se vystřídali např. Jozef Hojč, Ing. Ladislav Šarváry, Csc., Ing. Rudolf Strašiflák či Ing. Juraj Moravčík.
Stejně jako v Čechách kopírovala činnost národní myslivecké organizace od sedmdesátých let prakticky až do rozdělení společného státu celkový normalizační vývoj ve společnosti a politiku tehdejší Československé myslivecké jednoty.
Po roce 1990 začaly na Slovensku vznikat myslivecké organizace, které nebyly začleněné do struktur Slovenského poľovníckeho zväzu. Nastálou situaci proto řešil nejen nový zákon o myslivosti, nové stanovy, ale i vznik Slovenskej poľovníckej komory v roce 2010. Předsedou obou institucí byl zvolený Ing. Tibor Lebocký, PhD.
Významnou devizou obou národních organizací se stala práce jejich zájmových klubů, především pak sokolnických. Čeští a slovenští sokolníci patří k naprosté světové špičce, což bylo v roce 2010, resp. 2021 oceněno zápisem do Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Dvaadvacátého dubna si tedy v Brně i dalších místech České a Slovenské republiky připomeneme položení základního kamene naší jednotné stavovské organizace. Nezapomínejme na tento mezník, coby součást našich mysliveckých tradic. Nezapomínejme ani na mezníky další, neboť vždy byly o odvaze jejích tvůrců a stavitelů otevřeně hájit své názory a reálné představy. Obhajovat a obhájit. Vždy byly o optimismu změnit věci k lepšímu a nepodlehnout uspokojení. Třebaže se nejednou vyrojily ve chvílích společensky komplikovaných, dokonce špatných a tragických, dnes historicky i jinak pojímaných, ale vždy to byly historické mezníky „o myslivosti a jejím zdraví“. A to není málo.
V posledních sto letech se seznam přelomových dnů, událostí i přelomových osobností statečně rozšiřoval, byť některá data a někteří lidé podlehli dobovým trendům, upadli v zapomnění a podobně. Nicméně česká a slovenská myslivost stále měla, má a nepochybuji o tom, že bude mít dost těch, kteří si slova z preambule ustavující schůze Československé myslivecké jednoty vzali k srdci i do časů příštích.
Přejme si, aby tomu tak bylo nadále i v čase turbulentních globalizačních, sociálně politických, ekonomických i kulturních proměn. Česká a slovenská myslivost si to zaslouží už pro svůj světový věhlas, stejně jako všichni její zakladatelé, bardové a nositelé jejich věčného odkazu. Všichni ti, kteří před sto lety zasadili a v letech následujících pevně zakořenili a opečovávali věčně zelený strom české a slovenské myslivosti.
Oldřich KOUDELKA