Nohy pravé kus
Zvláštní ustanovení zemských sněmů ve vztahu k myslivosti se opakovaně týkala neloveckých, především ovčáckých psů:
„Kterýž psy buď velké neb malé chová,“ nařizuje sněm v roce 1575,
„každému na přední jedné noze prsty utíti má, a pán jeho má o tom poručiti, aby se tak vyřídilo a stalo, stejně tak věžníkům a psům řezníků, kteříž s věžníky po cizích gruntech jdou.“
Mezi prvními příslušníky šlechty, kteří formulovali a kodifikovali podmínky myslivosti a lovecká práva u nás ve vztahu k „neoprávněným osobám", tedy pytlákům, byli Rožmberkové. Nepovolený lov čili pytláctví na svých panstvích postavili mimo zákon již ve zmíněné „Knize Rožmberské“, v „Právech pána starého z Rožmberka" v první polovině 14. století.
V dalších letech a stoletích následovala řada nejrůznějších instrukcí, zcela a přesně vymezujících zejména povinnosti všeho personálu na rožmberských panstvích v souvislosti s myslivostí a především množství trestů a kárných opatření, stíhajících pytlačení. Mnohá omezení a tresty se vztahovaly i na psy.
Jak kázal duch doby, jednalo se vesměs o tresty velmi přísné a kruté. Například v artikulích vydaných rychtářům a poddaným na panstvích rožmberských v roce 1540 se praví:
„Item myslivosti s ručnicemi a kušemi zanechejte, zajícú ani zvěří žádnej nestřílejte, lesu v myslivosti prázdní buďte a ptactva velikého nestřílejte, pod těžkým trestáním, ani husí, aniž kačic na rybnících. Kdož bude usvědčen, vis (čili buď oběšen) neb se vyplať."
O tom, že nešlo jen o planá varování, ale že svá slova mysleli „smrtelně" vážně, svědčí zápis v rodové kronice Rožmberků, tzv. Historii rožmberské, v němž k datu 30. novembris roku 1581 stojí:
„Zvěrokradové zvěšeni. A toho času se někteří sedláci a poddaní v krádeži zvěří shledáni byvše, nařízením Krčínovým šibenicí ztrestáni. A na ostrach Krčín okolo obory tři šibenice postaviti dal." Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, nejvýznamnější český rybníkář, vydával zmíněné artikuly coby regent rožmberského panství, jímž se stal v roce 1569.
Nejvyšším šlechtickým úředníkem, dohlížejícím nad dodržováním práva mysliveckého, byl
nejvyšší lovčí, (latinsky
summus venator), německy
Oberst-Jägermeister, lovmistr neboli jagrmistr. U nás tento úřad existoval od časů knížete Jaromíra (11. století) do konce století osmnáctého. Patřil k velmi prestižním a zastávali jej příslušníci vysoké šlechty, jako kupříkladu Jan Vratislav z Mitrovic (1500), členové rodů Lobkowiců, Kinských nebo Černínů.
Seznam osob, nad nimiž měl nejvyšší jegrmistr dohled, vyplývá z instrukce císaře Rudolfa II. dané Janu z Vřesovic 15. dubna 1599, a to: „k forštmistrům, forštůin, lovčím a pacholkům, nicméně voborníkům, holotům, pastevcům, lesním hajným a jiným osobám, kteříž k lovu a forštu náležejí, kteréž nyní jíniti anebo budoucně chovati ráčíme.“
Pozoruhodné je, že Rudolf II. projevoval na svou dobu nezvyklou blahovůli vůči
„osobám, které by zvěři škodily“. Ve zvláštním článku instrukce nabádá:
„nejprve přátelsky a dobrou měrou v tom napomenouti, aby od toho přestali.“ Následovaly
„pokuty peněžité a jiné na škůdce zvěře“. Poměrně moderním způsobem byly odstupňovány při prvním, druhém a třetím provinění. To končilo nejen peněžitou pokutou šedesáti kop míšenských, vězením šesti neděl, ale i
„zapověděním“ (propadnutím) všech gruntů.
Od nástupu Habsburků na český trůn, tedy po roce 1526, bylo úkolem nejvyššího lovčího kromě dohledu nad lesním hospodařením a výkonem myslivosti na královských, komorních statcích také zajistit, aby na zámcích a panstvích nebyli chováni jiní psi, než v držení panovníka.
Instrukce rovněž zapovídala chov jiných než panovníkových psů na zámcích a panstvích:
Velcí ovčáčtí a jiní selští psové
Kdež aby se také od těch velkých ovčáckých a jiných selských psů zvěří neuškozovalo: má náš správce ouřadu nejvyššího jagrmistrovství toho dáti šetřiti, i také o tom poručiti, aby každého roku týmž psům jedna přední noha anebo žíla skrčující uťata byla, jakž pak za tou příčinou to spatřování týchž psův po vesnicích každého roku skrze hejtmany obnovovati dáti má, aby poddaní v tom takovém poslušenství stáli.
Největší psí krveprolití u nás (kronikářsky zaznamenané Václavem Březanem v Letopisech) nastalo na rožmberském panství v roce 1602.
„Mrzačení psů 10. augusti, v pondělí, svatý Vávra psům zlé hody způsobil (zde se jedná o narážku na hodování při svátku sv. Vavřince - pozn. autora).
Ze všeho panství třeboňského je do Třeboně přivésti, nésti museli a nohy pravé kus jim zutínáno od kata na dlouhém mostě; zcepenělo jich moc. Jiní než by katu dali krejcar, nechali mu do kopy psů. A tak jimi porasovali zem, až ošklivo; někteří, leckams zalezše, zcepeněli. Kat že v tom nezachoval se podle poručení, nebo jen pazourek jeden nejvyšší dlátkem měl jim odtínati, proto do kačenky dán (potrestán vězením - pozn. autora).
Té tragédie psů původ a příčina byl Hrbek z obůrky, který bažantů hlídá.“
V době po třicetileté válce, během níž bylo zdecimováno obyvatelstvo i stavy zvěře, bylo mrzačení psů částečně nahrazováno povinným používáním „klapaček“ u psů ovčáckých. Na krk se psům zavěšovalo „břevno“, těžký klacek, který omezoval délku kroku předních končetin a tím rychlost i obratnost pohybu při případném pronásledování zvěře a pytlačení. Volný pohyb byl na mnoha panstvích zapovězen dokonce i psům myslivců – samozřejmě s výjimkou nasazení při lovu a dosledu zvěře.
Další příklady trestů uplatňovaných vůči pytlákům zmiňuje Jan Evangelista Chadt-Ševětínský (+1925), český lesník, historik a autor článků a knih o lesnictví a myslivosti:
„Času zimního do vody pytláky sehnal, že tam státi museli, až přimrzli, některé na led sázel, aby zmrzli.“
Zaznamenán je i případ rožmberského myslivce Petříka, který roku 1588
„na přistiženého pytláka Matyáše Kubištu ze Záboří tak narážel, že dvě ručnice o něho rozbil, takže jsou se na kusy roztřískaly a pytlák mrtev ležeti zůstal.“
Oprávnění k postihům dávala opakovaně usnesení zemských sněmů, omezující a zapovídající – jako to z roku 1585 – provozování myslivosti především sedlákům a robotným lidem, pod ztrátou hrdla, provázené zákazem držení chrtů i všech ostatních psů k lovu, zároveň i držení a užívání ručnic. Mnohé záznamy však dokazují, že si vzájemně pytlačila i šlechta, troufající si dokonce na statky královské.
Na Moravě bylo toulavým pytlákům v první polovině 18. století vypalováno písmeno W a byli trestáni nucenými pracemi, při opakovaném nebo vážnějším provinění mrskáni, dáváni na pranýř až trestáni na hrdle. V tvrdosti trestů pak v tomto směru vynikala obzvláště Marie Terezie (panovala v letech 1740 až 1780). Možná i proto, že její manžel císař František I. Lotrinský byl vášnivý lovec. Během její vlády působil v letech 1713 až 1751 dokonce Delegovaný soud pro záležitosti myslivosti –
Judicium delegatum venaticum, řešící případy pytláctví.
Postavení a úkoly myslivců dovolují jednu drobnou odbočku z této kapitoly: Instrukce rožmberského panství, jež jsou díky své preciznosti a kronikáři Březanovi jedním z nejúplnějších pramenů k uvedené době, dovídáme se nepřímo i o výživě loveckých psů. Rokem 1572 je datováno rozhodnutí, podle nějž má každý myslivec na panství chovat
slídníka (loveckého psa, jehož úkolem je jít při štvanici po stopě zvěře). Na takového psa měl roční nárok na
„10 žberů ovsa a pět žberů žita, 10 liber sejra. Item na líhavce (psa používaného zvláště při lovu polní pernaté, pozn. aut.) 4 žbery ovsa, 3 žbery žita a 15 liber sejra.“
V roce 1586 Petr Vok z Rožmberka uložil, aby se pro tři jím darované psy
„vovsa na tluč za měsíc a půl měry vintrberské a chleba každého dne šesti bochníkov malých dávalo.“ Krmení psů chlebem bylo běžnou praxí v období pozdního středověku v Evropě, obdobné zmínky pocházejí už ze starověku.
Z historie obce Hlavenec
Kronika obce ležící v Polabské nížině a na okraji kdysi rozlehlých lesů u Staré Boleslavi připomíná, že v rudolfínské éře byla k ochraně a chovu zvěře založena celá kasta lesních zřízenců, tak zvaná „jagrparta“. Byli to fořstmistři, knechti, plonknechti, kšírmistři, podkšírmistři atd.
Roku 1683 stěžovali si rychtáři a sousedé zálabských obcí ležících ve „fořstvu" u komory české. Jejich stesky však byly vyslyšeny jen zřídka, neboť vše bylo podřízeno ochraně panských lovišť. Fořstmistři sami trestali lid a byli všemocnými pány. Jak poznamenává soudobý kronikář: „
Kdo se do jagrhausu dostal, ten na svém zdraví a životu újmu utrpěl. … Obecní lid nesměl ani okoli roští jíti. Kdo byl přistižen, že si koroptvičku chytl, nebo jak na zajíce líčil, byl k smrti zbit. Na jagrhause měli mučidla, do kterých pytláka kladli a tu ho mládenci neb hajní tak ztloukli, že mnohý jim pod rukama skonal. Často pouhé nařčení, jehož užívali špatní lidé k pomstě, stačilo aby si nařčený musil ke ztýrání do této stolice lehnouti. Psi v těchto vsích měli na předních nohou pazourky usekané, aby nemohli běhat, kočkám uši řezali, aby jim do nich rosa padala, neboť tak kočka na lov raději nevychází..“
Sněmovní usnesení postupně nahradily lovecké řády; kromě dalších řád Ferdinanda III. roku 1641, roku 1675 lovecký řád císaře Leopolda, v roce 1713 lovecký řád Karla VI., nicméně všechny nadále zachovávaly výsadní právo myslivosti panovníkovi a šlechtě, jakož i zákaz nošení zbraní nepovolaným osobám s tím, že
„lovectví je šlechtickou zábavou“.
Určité zmírnění poměrů přinesl řád o myslivosti vydaný Josefem II. (vládl v letech 1780 až 1790) dne 28. února 1786, který umožnil poddaným ochranu rolních plodin včetně povolení zastřelit černou zvěř (tu ovšem jen mimo oboru, přičemž
„černá zvěř smí pouze v dobře ohrazených oborách chována býti.“), vlky, lišky nebo jinou škodnou zvěř nebo jiným způsobem ji lapit.
Téměř k neuvěření je, že ještě v roce 1803, za kralování Františka I., byla podle zákona o zločinech trestána krádež zvěře (tedy pytláctví) tuhým žalářem, přitíženým podle okolností těžkou prací, postem a bitím! Důsledkem převratu v roce 1848 byla přechodná anarchie a bezuzdné pytláctví.
Říšským zákonem z roku 1849 končí výsadní právo šlechty na lov zvěře; právo myslivosti se legislativně váže k vlastnictví půdy a je rozšířeno i na majitele pozemků o výměře nejméně 200 jiter (115 hektarů). Všeobecné uvolnění honby a přechodná anarchie měly ovšem neblahé důsledky na stavy zvěře.
Právo provozování honby bylo omezeno v roce 1860 zákonem o myslivosti. Zákony o právu spolčovacím a shromažďovacím z roku 1867 pak umožnily zakládání prvních mysliveckých a kynologických spolků, které se věnovaly péči o zvěř a prosazování zásad „právodatné“ myslivosti.
Zvláštní podobu „zvěrokradby“ popsal časopis Česká myslivost krátce po skončení první světové války, v roce 1919, pod titulkem
Bolševnictví při honitbách.
„Smutné případy vyskytovaly se loňského roku při zaječích honitbách ve středních Čechách, kde byla zvěř před očima pána myslivosti a súčastněných střelců zcizována a namnoze došlo k trapným výjevům. Byl to výstřelek špatně pochopené svobody. Venkovský proletariát snížil se tak k nejpotupnějšímu řemeslu – lupičskému – a napodoboval bolševictví. Krok za krokem postupovali tito kořistníci ve vzdálenosti asi 200 metrů za kruhem střelců, a co raněného proběhlo – bylo jejich. Na tom však nebylo dosti: namnoze odvážila se chátra až k vozu, na němž byla zvěř naložena a ani četnictvo zde ničeho nepořídilo. Drancovalo se jak při přepadení krámu a kradla se zvěř i honcům z ruky.“
Triky a pověry
Myslivecké, potažmo pytlácké pověry sesbíral historik Dr. Čeněk Zíbrt a zveřejnil v
„příspěvku ke kulturním dějinám českým“, vydaném roku 1889 pod názvem Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách.
Pytláctví bylo velmi rizikové a pytláci si pomáhali různými úskoky, které byly velmi často spojené s pověrčivým, mnohdy velmi komplikovaným chováním. Většina se vztahovala k ochraně („opravě“) před zastřelením:
- A tak pověrčivý pytlák užívá hrachu, aby se stal neviditelným a aby zvěř k němu sama přicházela.
- Pytláci prý mohou myslivce snadným způsobem zkazit. Pytlák uřízne proutek z vrby a řekne: „Já si řežu tebe k své potřebě“. Když je myslivec na čekání, udělá pytlák na proutku uzel, a dříve, než hluk z rány vystřelené od myslivce utichne, musí být uzel dotažen. Takovým způsobem jest myslivec zkažen (tj. nemůže nic zastřelit).
- Na sv. Jana Křtitele (24.6.) chodí pytláci před východem slunce na barvínek a brotan. Kdo ty dvě byliny trhá, musí být nahý. Doma je uvaří v octě a pušku tím octem vymyje, z které pak všecko zastřelí a ničeho se nechybí.
- Pytlák se mohl na celý den opravit, tj. neporanitelným učinit. Na sv. Jana Křtitele, dříve, než slunce vyjde, najde si smrkovou šišku, která roste vzhůru, tu utrhne a usuší a semena z ní vyklepá. Chce-li jít do lesa něco zastřelit, vezme jedno semeno a před východem slunce je spolkne na lačný žaludek. Do západu slunce anebo až do určité hodiny mu žádná zbraň neuškodí.
- Pytláci věřili, že netopýr ve svém těle chová kamének, který roztlučen na prach a přimíšen do střelného prachu má kouzelnou moc. Takovým prachem lze prý každou zvěř k sobě přivábit a podle libosti zastřelit.
Časopis českého musea uvedl v roce 1854 případ pytláka, který se proti poranění jakoukoli zbraní „opravil“ takto:
„Dcerka jeho dvanáctiletá upekla mu právě v ten čas, kdy byli lidé na velké mši sv. v Boží hod velikonoční hnětenku (placku) z mouky právě v tentýž čas semleté a krví beránka v tentýž čas zabitého zadělané. Požitím hnětenky této opravil se na celý život svůj.“ A jinde se lze dočíst:
„Kdo sní kousek chleba ve své vlastní krvi omočený, neprostřelí ho kulka.“
Na život a na smrt
Nepřátelství lesních správců, hajných a myslivců vůči pytlákům bylo nesmiřitelné. Křížem je označeno místo v Jizerských horách, kde byl myslivci zastřelen a zahrabán v roce 1813 legendární pytlák Hennrich. Místo jeho úkrytu se dodnes jmenuje Pytlácké kameny.
Zabíjet ze strachu před vysokým trestem neváhali ani pytláci.
Časopis pro lesníky a myslivce Háj popsal v roce 1872 několik případů vzájemných střetů.
„Hajný S. Vorel u vrchnosti náměstské na Moravě nalezen byl na začátku prosince 1871 nedaleko svého bytu s rozstřelenýma prsama, a když ho domů odnesli, vypustil za nedlouho na to ducha. Před svou smrtí pravil, že jda lesem zpozoroval, jak pes jeho je vždy nepokojnější a něco větří, a vypátral v jednom houští pytláka. Vorel šel k houští, ale v tom padla rána, a náboj vjel hajnému do prsou, pytlák však uprchl.“
Rány padaly na obě strany, někdy však velmi nešťastně. Pernštýnští myslivci našli v lese postřeleného srnce; skryli se do zálohy, aby zjistili, kdo si pro něj přijde. Když uviděli dva muže v halenách chystající se kus odnést, vystřelili na ně. Oba muži byli postřeleni, ale vzápětí se ukázalo, že nejde o pytláky, ale o hajné ze sousední, lomnické honitby, kteří byli vysláni pro kus střelený předchozího dne.
Pytláci ale neváhali vystřelit ani po četnících, tak jako známý pytlák Jan Burda z Čečenic nebo A. Forman z Čekanova, který, když mu puška selhala, pokusil se četníka praštit alespoň hlavní, ale byl zneškodněn ranou šavlí a zatčen.
Rámeček__________________
Pytlák ze řemesla
Dne 1. února chytili jsme známého pytláka „očkaře“ Karla Jeníka z Hyslova u Berouna, kterýž v revíru našem v polesí Čertova rokle více ok nakladl. Byv přistižen při činu zprotivil se tou měrou hajnému Václavu Pánkovi, že ještě téhož večera za pomoci c.k. četnictva byl zatknut a do vazby odveden. Dne 3. t. m. odsouzen byl na 14 dnů do tuhého vězení, a po odbytém trestu dodán má býti do pracovny (aneb se pouze pytláctvím živí). Při tomto přelíčení urazil však výše jmenovaný pytlák četnictvo, jakož i hajného řka, že hajný chodí „chlastat“ do hospody a posílá lidi na dřevo do lesa, a četnictvo opět že dráty, které pochází z ok a u něj při domovní prohlídce nalezeny byly, přinesly prý sami četníci k němu do bytu! Za urážlivý tento výrok, vůči c.k. četnictvu a lesnímu zřízenci byl odsouzen mimo toho na 8 dní do tuhého vězení.
Časopis Česká myslivost, 1902
Setkání s nebezpečným pytlákem
Ze Staré Boleslavi. Dne 1. října přistihl arciknížecí hajný Jan Vrabec z Borku několikrát již trestaného pytláka Václava Hardbolce při pytlačení. Zpozoroval jej, jak se plíží s puškou v ruce na místo, kudy se ubírá srnčí a schoval se proto do křoví, aby mu pytlák přišel na blízko. Pak na něj vyskočil a přiloživ pušku k líci, vzkřikl: „Zahoďte flintu, nebo střelím!“ Hadrbolec však nezůstal na rozpacích. Přiskočil k hajnému a přiloživ mu hlaveň své pušky na prsa, zvolal: „Buď zabít, nebo pustit! Střelte! Ale pak budeme ležeti dva!“ Hajný ho tedy nechal a učinil oznámení četnictvu, které šlo pytlákovi po stopě. Závodčí Viták a Vaněk ho zatkli a odňali mu jednohlavňovou pušku, lahvičku se střelným prachem a zásobu velkých broků. Na to byl pytlák odveden k soudu.
Časopis Česká myslivost, 1905
Tresty za pytlačení dnes
Výše postihu za nelegální lov zvěře se v současnosti odvíjí především od ceny, respektive hodnoty zvěře. Hodnota jednotlivých druhů zvěře je stanovena v „Sazebníku minimálních hodnot upytlačené zvěře podle druhu, pohlaví a věku“, jejž vypracoval Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti.
Pokud bychom se domnívali, že pytláctví je jen otázkou romantických zkazek minulosti, uvědomme si, že Policie v současnosti eviduje ročně přes stovku případů hlášení nelegálních lovů se škodou v milionech korun. Často se jedná o organizované skupiny špičkově vybavených lovců. Policie ale vyšetří bohužel jen zlomek případů…
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ