ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Duben / 2023

Stoleté vzpomínání

Myslivost 4/2023, str. 22  Jiří Kasina
Stejný ročník narození jako naše myslivecká organizace sdílí sympatický myslivec, pan Jiří Brajer, klient Domova seniorů v Dolním Cetně. Při pohledu na usměvavého pána v mysliveckém kloboučku a uniformě se mi ani náhodou nechtělo věřit, že je dokonce o tři měsíce starší než organizace, narodil se 12.1.1923 v Kropáčově Vrutici na Mladoboleslavsku. Ve společnosti paní ředitelky a dvou jeho mysliveckých přátel jsem zapnul diktafon a začali jsme vzpomínat…
 
U vás v rodině byli myslivci?
Můj tatínek byl myslivec. Byl hospodář v Kropáčově Vrutici a měl flintu. On měl hrozně rád přírodu. Takže věděl o všem, co se kolem pole děje, kde je jaké hnízdečko je, líbily se mu hlavně koroptvičky.
 
Čím jste se vyučil a nebo jakou školu jste studoval?
Když jsem vyšel měšťanskou školu v Mladé Boleslavi, napsal jsem si žádost o přijetí na průmyslovou školu. Když jsem to řekl mamince, ta se zhrozila, že na školu nebudeme mít peníze, tehdy se platilo školné 40 korun ročně. V novinách jsem se dočetl, že Českomoravská Kolben Daněk v Praze přijímá do učení, tak jsem si napsal žádost krasopisem tam, měli jsme v měšťance dvě hodiny krasopisu týdně. Z ČKD mi přišlo, abych se přišel představit, tak jsme tam s tatínkem jeli. Oni mě okoukli, musel jsem ukázat, jak řežu pilou, to pro mne nebyl problém. Tak jsem byl přijat, jezdil jsem do učení vlakem, vyučil jsem se strojním zámečníkem.
Mezitím ale přišli Němci, já jsem se v roce 1942 vyučil a nastaly ošklivé doby. Na Velikonoční pondělí vybombardovali naši továrnu, přímo v místě, kde jsem pracoval, zbyla jen velká díra po bombě a pamatuji si, že dole v ní byl tank. Za války se totiž musely vyrábět tanky. Přišel jsem domů, vyprávím to tatínkovi a on říká, ať raději zkusím něco jiného. Tehdy mě přijala Avia Čakovice, tam jsem nastoupil už jako svářeč. Průmysl byl profesně celý můj život, z Avie jsem šel do důchodu.

Brajer_100_let_P2250015_.JPG
 
Pojďme ale k myslivosti. Kdy byly začátky, kdy jste dělal zkoušky z myslivosti?
V roce 1951 jsem dělal zkoušky. Ale ještě předtím pamatuji, jak mne myslivost vlastně oslovila. Na inzerát jsem jel podívat na Smíchov, kde Ing. Veselý dělal kravaty na vývoz a nabízel na prodej svoji flintu. Přijal mne ve svém budoáru, dal mi tu flintu do ruky. Dodnes si vybavuji tu lahodu, ten pocit, když jsem držel flintu v ruce. Protože dělal kravaty na vývoz, měl kontakty, nechal si poslat surovou flintu z Belgie a pan Vaněček na Vinohradech mu ji dodělával v jeho puškařství. Přijel jsem ale domů bez flinty, protože za ní chtěl 11 tisíc korun. Říkal jsem tati, ale já na ni nedosáhnu, ona je moc drahá, 11 tisíc za ní chce. Táta se na mě úkosem podíval a povídá, líbí se ti? Říkám jo, o to nejde, ale stojí 11 tisíc. Tak si ji kup, já ti na ni přidám. To byla flinta, která mě pak provázela celý život.
 
Kde jste v té době lovil?
Byl rok 1959 a slučovala se družstva a sloučily se i obce. A tak se sloučila Kropáčova Vrutice a sousední Sušno, kde bylo pět velkých sedláků. Při slučovací schůzi, to pamatuju jako dnes, se do večeře pilo pivo, po večeři se pilo víno. Najednou vystoupil největší sedlák v Sušně pan Hégr a povídá, my Sušeňáci jsme se rozhodli, že hospodáře budete dělat vy a ukázal na mě. A já říkám, pane Hégr, vždyť já nemám zkoušky. Tak si je uděláte. Takže dva roky prozatím dělal hospodáře nějaký pan Čálek, po něm jsem to už se zkouškou převzal naplno já.
 
Pamatujete si, kolik jste lovili bažantů nebo zajíců?
V tu dobu byly kolové hony na zajíce. Jedno myslivecké pravidlo jsem před každým honem zdůrazňoval, u myslivců platí zásada, vystřelená myslivecká rána a vyslovené špatné slovo se nedá vzít zpátky. To se můžete stokrát omlouvat, ale na duši vám to stále zůstane. Při honu se vždy troubilo, všichni museli signály respektovat, na to jsem dbal. Zajíců jsme tehdy lovili kolem 450 kusů, taky jsme odchytávali živé zajíce a vozili jsme je na Spořilov na vývoz. Natahovaly se sítě, bylo s tím hrozně práce, ale vyplatilo se to finančně.  Velmoc zajíců byla sousední obec Krpí, u nás v Sušně bylo hodně mezí a strání a remízy v polích, tak my jsme byli zase velmoc na bažanty. Prodávali jsme taky přes Čedok hony pro Francouze, byli to samí lepší lidé, majitelé firem a hotelů. Oni platili slušně, měli na tehdejší dobu dost peněz a měli taky slušné oblečení. Chovali se jako malé děti v přírodě, byli nadšení, kolik máme zvěře.  
 
Měli jste zajíce, bažanty, ale jak se v té době lovila srnčí, kolik jste lovili?
První můj plán v Sušně na srnčí zvěř byli dva srnci, srny se nelovily, protože jsme chtěli zvednout stavy. Povedlo se nám to po pár letech, pak jsme stříleli přes 20 kusů srnčího ročně. Ze začátku ještě ani nebyly přehlídky trofejí, až později byly okresní výstavy a tam se také trofeje srnců hodnotily.
 
A vybavíte si nějakého slušného srnce, kterého jste ulovil vy sám?
To byl šesterák. Tehdy jsem měl motorku Jawu 250 s plechama vepředu. Postavil jsem ji v polích, šel jsem na posed. Jednou jsem přišel domů a říkám, tam je takovej pěknej srnec, jsou tam ale i lepší. Když jsem řekl, jsou tam i lepší, tak mi dcera říká a proč ho nestřelíš, když jsou tam lepší? Říkám tak zítra se mnou pojedeš. Tak lezeme na posed nahoru, já ještě na žebříku a ona už vylezla.  Prohlížím dalekohledem až se mi najednou srnec postavil, tak jsem zmáčknul, srnec padnul a dcera mi jen tak povídá, no to teda byla doba. Sedli jsme na motorku, srnce jsem jí dal na klín a vezli jsme ho k řezníkovi. Tehdy bylo pravidlo, že se losovalo, kdo dostane půlku z uloveného srnčího kromě lovce. Jiřina přišla domů celá od barvy, máma spráskla ruce, co se jí stalo. A ona jí jen řekla, že táta střelil srnce a rozplakala se z dodatečného dojetí. To jsou takový chvilky, na které do konce života vzpomínáte.
 
A byli jste lovit jinde mimo vaší honitbu nebo jste chodil jen k vám do honitby?
Měl jsem kamaráda a ten mě jednou vzal na jelení říji na Brandov, do Krušných hor přímo na hranici. To byl pro mne velký zážitek, i když jsem jelena neulovil.
Jinak já lovil hlavně v naší honitbě. A lovil jsem velmi často největšího škůdce přírody, straky. Nejen, že zpěvným ptákům vybírá vajíčka z hnízda, ale vybírá i vylíhlá ptáčata. Už když jsem byl kluk, tak mi tatínek říká, že okolo třešně v aleji bude někde mladý zajíček. Já říkám, jak to ví? Protože tam vidím v tom okolí pobíhat zaječku. Opatrně jsem tedy šel vše prozkoumat. V tu chvíli vyletěla straka a něco nesla. Ta malá kulička, co nesla, byl malý zajíček, nesla ho mladým do hnízda. A než se vrátila, s hrůzou jsem našel druhého zajíčka, zaječka tam měla dva, a straka tomu druhému, aby ji neutekl, vyklovala oči. Od té doby straku nenávidím, protože to je vandal všeho drobného ptactva a mláďat v honitbě.
 
Měl jste lovecké psy?
První byl ohař, druhý byl pointer, třetí byl fousek a pak už jen fouskové. Celkem jsem měl šest psů. Poslední Brix byl nejlepší. Všichni psi odešli stářím, jen jednoho, Bojara jsem musel zastřelit. Jednou utekl a vrátil se až za dva dny. Hned se schoval pod stůl v kuchyni. Když přišla sousedka, začal na ní vrčet a cenit zuby, stejně tak, když přišla později maminka. Náš spolkový pejskař řekl, to tak nejde, přišel, drbal ho, ale jakmile se objevila jeho žena, Bojar začal vrčet. Zkusila se převléct do pánských kalhot, stejně z ní cítil ženu, zase vrčel. Takže s největší pravděpodobností, když byl pryč, tak ho nejspíš nějaká žena zmlátila, on získal nenávist k ženám.  To jsou takové životní tragédie. Přitom to byl pes velmi dobrý, byli jsme pro štěně až na Moravě, ale nechtěl jsem riskovat nějakou tragédii, tak jsem ho raději zastřelil.
 
Vy jste si psy sám cvičil?
Něco já, něco kamarád. Jeden pes mi ale nechtěl do vody, vždycky si namočil jenom přední běhy a couvnul. Kamarád si ho vzal, jeho paní si s ním hrála a on si ji rychle oblíbil. Šli k rybníku, paní obešla na druhou stranu a pes najednou vběhl pomalu do vody a přeplaval rybník za ní. Od té doby se vody nebál a byl pak taky miláček mojí paní. Ten měl naopak ženy moc rád.
 
V té době jste pořádali myslivecké zábavy a poslední leče?
Myslivecký ples nesměl v žádné vesnici nikde chybět, žádný rok. To byly slavné zábavy, to bylo něco. Skončil se kruhový hon, tam už stála kapela a vedla myslivce do hospody. Kolikrát někdo ani neměl náhradní boty, tak vyzul gumáky, strčil je pod lavici a tancovali jsme v ponožkách až do rána. To byly panečku zábavy, byla tam celá vesnice. Dneska takové zábavy nejsou, protože neseženete hudbu a lidi už nemají takový zájem, doba se změnila.
 
 
V tu chvíli paní ředitelka domova seniorů doplňuje, že dodnes mnozí na pana Brajera vzpomínají, byl to vždy skvělý tanečník a společník, nebyla ženská na zábavě, kterou by neprovedl, byl vždy středem pozornosti.
 
Prý se stále zajímáte, co se ulovilo, co dělají myslivci…
Je to pravda, zájem mě do přírody táhne stále, bohužel už ale mám problémy s chůzí. Mám ale myslivecké kamarády, kteří sem za mnou chodí a vypráví mi, co se doma v honitbě děje. Stále si ale v hlavě přehrávám to, co jsem zažil, jak jsem třeba seděl na kazatelně, přepadl mě mikrospánek, zdřímnete si a najednou, když procitnete, sedí před vámi na hraně okna sova, dívá se na vás a říká si, vždyť tady je někdo navíc. To je přece nádhera. A nebo když mi přiletěl na čekané šoupálek, sedl si na klobouk a chodil mi po klobouku a já se nesměl ani trochu pohnout. To jsou ty nezapomenutelné zážitky, však stačí jen prožít ráno, jak se krajina rozsvěcuje a nebo večer zase tmavne a pomalu usíná. To je ta krása myslivosti.
 
Když už nemůžete do honitby, čtete aspoň myslivecké knížky nebo časopis?
Mám myslivecké knížky o všech zvířatech. O myslivosti se dá hovořit a nebo číst do nekonečna.
 
A prozradíte mi recept, jak se v takové svěžesti dožít stovky?
Když mi dentista udělal nové zuby, tak mi řekl, jídlo se musí dokonale rozkousat, do žaludku nesmí přijít žádný velký kus, protože žaludek má rád kaši obalenou slinami, aby mohl jídlo dobře strávit.
Já jsem se taky nikdy neopil, a dodržoval taky střídmost, maminka měl zásadu, že i ten vůl ví, kdy má dost. Myju se každý den ráno ve studené vodě a mám taky moc rád sluníčko.
 
Jak se vám líbí v domově seniorů? Máte tu kamarády?
Já mám kamaráda všude. Lepší domov neexistuje, než je tento, tady je taková pohoda ve všem, obsluha, výborné jídlo, tady se nedá na nic stěžovat. A to neříkám proto, že tu s námi sedí i paní ředitelka. Prožil jsem tu už páté Vánoce, tady se snaží lidem předat myšlenku, že nesmějí myslet na to, kam se dostali na stará kolena. Tady se o vás pečuje, každou chvíli nějaká zábava, zpívání.
 
Vy při vaší povaze byste ani nemohl být někde sám, společnost, to je evidentně váš život…
Člověk na stará kolena nemůže být sám. Já jsem to poznal, když mi odešla manželka. JZD mi vozilo obědy do Vrutice. Jednou jsem doma upadl, to mi ještě pomohl kamarád, ale pak jsem upadl v noci. Našli mě jen díky tomu, že bylo divné, že jsem neodevzdal nádobí na oběd. Přijeli policajti, sanita, odvezli mě do Boleslavi do nemocnice. Jak jsem tam byl dlouho, nevím, pak jsem šel do jednoho zařízení, tam byli samí postižení a odtamtud jsem se dostal do dalšího zařízení v Brandýse. Na tu dobu nerad vzpomínám. Naštěstí mi dcera zařídila, že jsem se dostal sem, přijel jsem doslova do ráje, moc se mi tu líbí.

Zpracování dat...