Minule jsme si řekli, jak probouzíme vlohy k pachovým pracím u psa, se kterým chceme chodit na dosledy, ať už pro sebe, tak později třeba i pro ostatní střelce, kteří budou potřebovat pomoc. Dnes si řekneme něco o stopách na zkouškách a také v praxi.
Jak to je na zkouškách?
K práci na dosledech nás opravňuje složení barvářských a lesních zkoušek, anebo také barvářských zkoušek honičů a honičských zkoušek, samozřejmě také předběžných a individuálních zkoušek barvářů. Pro zjednodušení si něco řekneme k základům, tedy k práci na pobarvené stopě pro BZ a LZ. Pes zde musí vypracovat stopní dráhu, která je dlouhá asi 500 až 550 kroků se dvěma změnami směru. Kape se vepřovou krví, které se dává 0,3–0,45 litru nebo se používá barva z toho druhu zvěře, která je položena na konci. Barva se zakládá tak, že se kape z pet lahve přes zastrčenou větévku anebo dírou ve víčku. Stará je na barvářských zkouškách minimálně osm hodin, na lesních se kape ráno v den zkoušek. Nástřel je označen zřetelnými zálomky a větším množstvím nakapané barvy. Prvních dvacet kroků uvidíte na stromech značky pro správné nasazení, dál už je vše na psím nose a na tom, jak vy umíte číst reakce svého svěřence. Zhruba v polovině budete míjet takzvané lože, které vás bude zajímat, pokud se rozhodnete pro variantu hlásič nebo oznamovač. Pokud jdete jako vodič, dojdete se psem až na konec, kde je položen kus spárkaté zvěře. Mnohdy se v okolí také schovávají trubači či přenašeči zvěře.
Vodič, hlásič, oznamovač?
Pes může barvu vypracovat jako vodič, tedy na řemeni od nástřelu po kus. Pes může jít lehce pod větrem, to není chyba, stejně jako to, že se sám opravuje nebo ho vůdce vrací na poslední viděnou barvu. Jinak každé sejití více než 30 kroků oznámí rozhodčí troubením na povelku a vrátí vůdce na stopu. Za každou takovou opravu se snižuje známka, ta ale jde dolů i za nedostatečně natažený řemen, na to pozor, stejně jako na ohlížení se po značkách či rozhodčích. V případě, že se vám podaří přejít kus, dostanete nulu, proto pozor, když se blížíte k předpokládanému konci. Vodič může jít i volně, v tom případě musí jít v kontaktu s vůdcem. Dalšími možnostmi práce jsou práce oznamovače a hlásiče, kdy vás pes na řemeni dovede k loži, odtamtud ho vypouštíte a zůstáváte stát. Pes se pro vás buď vrátí a předem nahlášeným způsobem vám dá najevo, že našel zvěř a dovede vás ke kusu, anebo zůstane u kusu a hlásí, a vy jdete po hlase za ním.
Jak cvičit?
Při nácviku barvy pamatujte na to, že psa to musí bavit – nepřecvičte ho, stačí jedna barva týdně, začít s krátkým, rovným, hodně prokapaným úsekem a postupně přidávat vzdálenost a také náročnost, přecházet různými terény, přes lesní cesty, přidávat oblouky. Na konec stopy na začátek nácviku dávejte kromě kůže z divočáka nebo jiné spárkaté také odměnu - žrádlo je fajn takové, jaké nesežerou mravenci, já štěňatům (začínám kolem půl roku) a mladým psům na konec dávám pod kůži krabičku s pamlsky, kterou psovi otevřu a nakrmím ho. Osvědčilo se mi všechny stopy si značit, první neznačenou jdu se psem až na zkouškách – pes musí věřit, že přesně vím, kudy jít a jsem schopná ho korigovat. Během cvičných stop hlavně pozorujte psa – víte, kudy vede trasa, tedy kdy jde dobře. Jde zapřený v řemeni? S nízkým nebo vysokým nosem? Zastavuje se a ujišťuje? Má snahu tahat do houštin? Když přesně víte, kde stopa vede, můžete psa korigovat – pokud se mi pes motá, zastavím a počkám, zda sám stopu opět najde a bude pokračovat, pokud ne, kus se vrátíme a zkusíme pro psa obtížnou část ještě jednou. Pokud mě tahá do houští, vrátím ho zpět a důrazně mu připomenu, co děláme… Musíte se naučit poznávat reakce psa, to, kdy si je jistý, kdy méně a kdy ho zajímá něco úplně jiného.
Tipy na zkoušky
Máte na to 45 minut, to je dost času, nestresujte se. Pozorujte psa, pokud jste sehraní, poznáte, kdy je na stopě a kdy ne, podle tempa, pohybu prutu apod. Když si nejste jistí, jestli jdete dobře, zastavte psa, ideálně si hlídejte kapky barvy a vraťte se na poslední místo, kde jste si jistí byli. Body vám za to nestrhnou, pokud se nebudete ohlížet po značkách. Barva bývá dobře vidět na větších listech, klaccích apod. Pozor, ať se vám nemotá řemen do větví apod., a psa tím nestahujete. Pokud váš pes chodí pomalu a přesně, zvažte chození na volno, protože pokud pes nepůjde na napnutém řemeni, bude to chyba. Pokud nedej bože cestou zvednete zdravou zvěř, uklidněte si psa, než budete pokračovat, klidně na pár minut zastavte, odložte si ho, staří myslivci i oplachovali psovi čenich vodou, čas máte a chcete psa soustředěného na barvu. Zbylé disciplíny zkoušek jsou jen o poslušnosti, ale rozhodně je nepodceňujte!
Příprava na praxi
Máme po zkouškách (anebo taky ne, chápu, že ne každý začíná s praktickými dosledy až se psem se zkouškami, vím, jaká je realit) a rádi bychom vzali psa na dosled. Co bude jinak? V prvé řadě nejspíš množství barvy. Někdy ve stopní dráze ani barva není, tedy ne takové množství, které zaznamená lidské oko. Pokud z rány vytéká jen minimum barvy, protože se zatáhla, může ji ještě navíc pohltit srst a na zemi tak není v podstatě nic. Pes musí pomocí svého nosu odfiltrovat rozdíl mezi stopou postřeleného kusu a stopami ostatní zvěře. Proto je dobré psa pro praxi připravovat i jen na čistě šlapaných stopách pomocí barvářských dřeváků - cvičná stopa vyšlapaná botou se od stop zdravé zvěře, které ji kříží v průběhu několika hodin, než jdeme stopu zvednout, liší pachem jen v drobných detailech – je vždy přítomný nepatrný pach barvy ze spárku atd. Na málo pobarvených stopách – na nejtěžších zahraničních zkouškách se na 1000 metrů stopy použije 250 ml barvy – se pes učí soustředit a neřešit stopy zdravé zvěře.
Dále, to, kde jsme si zvykli na zkouškách hledat nástřel, nesouvisí s praxí – stopní dráha zvěře, kterou má pes sledovat, je malinko jinde, než kde je nástřel – po zásahu barva vystříkne na různou vzdálenost, ale nikdy není tam, kde stál kus – což je právě to místo, kde bychom psa měli nasazovat a necpat ho nutně tam, kde vidíme první barvu.
Opět je důležité číst svého psa, a také to, co je před ním. Ano, je uklidňující vidět barvu a ověřit si, že jdeme správně, přesto bychom měli svou pozornost věnovat především psovi a terénu před ním, tedy tomu, zda je v blízkosti nějaký vhodný kryt, do kterého mohla poraněná zvěř zatáhnout. Když pozorujeme svého psa, můžeme z řeči jeho těla vyčíst mnoho – je pes soustředěný a motivovaný? Je vzrušenější, protože našel čerstvé stopy? Jde se zdviženým nosem, protože se blížíme ke konci stopy a ve vzduchu je již více pachu než na zemi? Nebo se motá, protože ztratil pachovou stopu? jeho reakce bychom měli znát již z tréninku.
Abychom na hledanou zvěř nenarazili náhle a nepřipraveni, měli bychom pozorně sledovat terén před sebou. Často tak můžeme včas odhalit místa, kam zvěř mohla vklouznout. Může to být třeba zlomená koruna stromu ležící v jinak na kryt chudém vysokém lese. Nebo se blížíme k ještě zelenému ostružinovému keři v již holém podzimním lese. V polní krajině jsou to příkopy zarostlé rákosím. Když se náš pes přiblíží k takovým ostrůvkům krytu - stačí, aby měly jen několik metrů čtverečních - je třeba zvýšené pozornosti! Musíme být připraveni na to, že se z nich může zvěř kdykoliv zvednout.
Štvaní
V případě, že před námi zvěř uniká, vypouštíme psa na štvaní. Měli bychom to podle všech příruček dělat až tehdy, když jsme si jisti, že jde opravdu o kus, který hledáme. Teoreticky nyní musíme pokračovat v práci, dokud nedojdeme k zálehu a nezkontrolujeme ho – jenže v tu dobu už má zvěř značný náskok. Ne vždy se dá poznat, zda je prchající zvěř zraněná. Často kus ani nevidíme, jen slyšíme, jak se od nás vzdaluje. V praxi musíme riskovat a psa vypustit. Pokud pes zvěř viděl odbíhat, rychle se za ní pustí, pokud ne, pokračuje zpočátku v hledání hlubokým nosem. Jakmile dosáhne lože a teplé stopy, zahájí štvaní.
Pokud náš pes sleduje stopu hlasitě, máme jasnou výhodu: můžeme psa okamžitě sledovat. Za deště a silného větru ovšem neslyšíme zvuk psa ani na sto metrů, v takovém případě je velkým pomocníkem sledování pomocí GPS, která nám pomůže i tehdy, je-li náš pes na stopě němý. Štvaní by, pokud je pes dostatečně ostrým ideálně mělo být krátké - 300 až 500 metrů, pokud štve dále, buď je zvěř zraněná jen lehce anebo pes nedoléhá dostatečně.
První štvaní by rozhodně mělo být pro psa úspěšné. Tento výjimečný lovecký zážitek se psovi vryje do paměti, proto budeme rádi za přestřelené běhy a rány na plece. Pozor také na druh zvěře –na první zkušenost není ideální větší kus černé zvěře nebo jelen či laň, kteří mohou psa vážně poranit a zradit, pokud ve své přílišné sebejistotě projeví přílišnou ostrost. Bohužel u nás není možnost připravit psa na konfrontaci tréninkem na obůrce.
Pokud pes štvanou zvěř dostihne, buď ji obíhá a blokuje anebo se ji pokusí strhnout. Pozor, tady záleží na naší rychlosti. Ani velcí lovečtí psi nejsou schopni udržet kus o živé hmotnosti vyšší než 30 kg. V každém případě si musíme pospíšit, abychom psovi pomohli! Pokud se zvěři podaří uniknout, náš pes bude v pronásledování obvykle pokračovat. Pokud si náš pes uvědomí, že zvěř nedokáže sám dohnat a strhnout, časem se vrátí k nám. V takovém případě psa nejprve uklidníme. Odložíme ho, dáme mu napít a necháme ho několik minut odpočívat. Poté nám zbývá jediné: vzít psa na řemen a pokračovat v dosledu…
Pokud se psem začínáme, budeme ho brát i na lehké dosledy, o kterých tušíme, že skončí úspěchem, psa tak v práci utvrdíme. Nebráníme se žádné prosbě kolegů, vše je pro nás jako tým šance se dál učit, zdokonalovat se a sehrávat.
Lucie KOLOUCHOVÁ