Historie moderních setrů, „sedacích“ psů, kam v současnosti patří kromě anglického ještě setr Gordonův a dvě variety, dnes samostatná plemena setrů irských – červeného a červeno-bílého – nesahá o mnoho hlouběji do minulosti než jedno až dvě století.
Anglické prameny nicméně uvádějí poznámku Johna Harrise z roku 1485, který po šestiměsíčním výcviku dokázal, že jeho španělé, uměli „
to set“ neboli „přisedat“ koroptve, bažanty a jinou zvěř. V této době ovšem tito psi plnili roli více podobnou práci dnešních slídičů, a pernatou i další drobnou zvěř naháněli do sítí. Teprve mnohem později postupovali před střelcem s loveckou puškou.
W. Arkwright v knize „The Pointer“ připomíná, že Robert Dudley, vévoda z Northumerlandu, narozený v roce 1504, byl údajně první, jehož pes usedl na povel při lovu bažantů. Zmínku o loveckých psech tohoto typu přinesl ve svém slavném díle
De Canibus Britannicis (O britských psech) roku 1570 J. Caius; psal ještě o tzv.
sytting spaniels, tedy na rozdíl od
pointing – vystavujících loveckých psů – o psech sedavých, pracujících při sledování zvěře tiše a pohybujících se podle hlasových povelů či signálů. Svého
mastera při nalezení (pernaté) zvěře zalehne směrem k ní.
Obdobné zprávy o psech
„sedavých a líhavých“, kteří už navozují lovecké způsoby budoucích ohařů (přesněji stavěčů), se nacházejí i v historických dokumentech z poloviny 16. století z Čech. Například „Práva manská“ z roku 1538 zmiňují
psy líhavé. Jan Čabart o nich v jedinečné knize o historii české myslivosti soudí, že
„šlo o druh psů, kteří jako dnes někteří ohaři značili přítomnost zvěře tím, že se přimáčkli k zemi.“
J. H. Walsh-Stonehenge, klasik světové kynologické literatury, o anglickém setru v roce 1859 napsal, že se jedná o „nejnárodnější“ z britských plemen, existující dozajista již čtyři století.
Vývoj setrů probíhal v principu tak, že z původních loveckých španělů se postupem doby vydělil konstitučně větší typ psů, charakteristický oproti svým předkům jiným způsobem práce, jejím zjemněním a propracovaností. Při „upozornění“ lovce na přítomnost zvěře zaujali nehybnou pozici usednutím (
set) směrem ku ptáku a často při tom zvedali tlapu. Vytvořili tak předpoklad pro další stupeň – zaujetí typického postoje s vysokým nosem jaký dnes známe u ohařů, pointerů.
Lovci v prvním období tohoto způsobu lovu používali sítě (tyras, přívlač), do nichž ptáky – zvednuté psem až na povel – odchytávali. V literárních zmínkách se proto můžeme dočíst o takzvaných „sedajících“ (
setting) nebo podle vzoru staročeských
„psů líhavých“ španělech; objevuje se také výraz „
crouching Spaniels“ neboli krčící se, hrbící se španělé.
Jejich prací bylo usednutím nebo přikrčením označit a vypíchnout před lovcem vyslíděnou pernatou zvěř, nejčastěji bažanta, koroptev, křepelku nebo sluku.
Následně se tato činnost původně „sedavých psů“ stala specialitou skupiny ostrovních ohařů – pointerů a setrů.
Jako španělé –
spaniels – byli setři na britských ostrovech označováni ještě na počátku 18. století, Zkrácením ze „sedavého psa“ nebo španěla –
setting spaniel – vznikl název
setter.
Původ dnes známých a uznaných čtyř plemen setrů, kteří od sebe nebyli prakticky ještě na konci 18. století rozlišováni, je odvozován od anglických loveckých španělů, zejména od anglického špringršpaněla.
Obdobný vývoj ostrovních a kontinentálních ohařů dokumentují některá díla zdobící panovnická sídla, například obraz Alexandra-Françoise Desportese, zachycující trojici ohařů francouzského krále Ludvíka XIV. (1643 - 1715); zobrazeni jsou dva dlouhosrstí a jeden krátkosrstý ohař v typickém zbarvení s bílým základem a barevnými, černými a hnědými skvrnami a plotnami, u jednoho ze psů dokonce s náběhem do zbarvení
merle (později
belton); skvrny nejsou přesně ohraničené, ale prolínají se s bílou.
K rozlišování jednotlivých plemen setrů docházelo až na základě charakteristického zbarvení, kdy v Irsku převažovali psi bílo-červení, v Anglii psi bílo-černí a bílí s hnědými až okrovými znaky, ve Walesu psi celí bílí, ve Skotsku byli nejrozšířenější psi černí s pálením (
black and tan).
Největší zásluhy na rozvoji anglického setra patří dvěma chovatelům – Edwardu Laverackovi (1800 - 1877), který položil základ moderní samostatné linie v roce 1825. V roce 1872 vydal knihu
The Setter, v níž položil základ k modernímu standardu plemene. Ještě v polovině 19. století však nevstoupily do praxe znalosti o genetice.
Laverackovým pokračovatelem se stal R. L. Purcell Llewellin (1840 - 1925). Ve starší literatuře je proto možné setkat se s pojmenováním anglického setra po zakladatelích chovu. Llewellin údajně koupil mnoho výstavně úspěšných Laverackových psů a spojoval je se psy z jiných částí Anglie. Jeho psi se pak stali velmi oblíbenými zvláště na
field trails (zkoušky z výkonu loveckých psů, konaných v Anglii od roku 1865).
Někteří chovatelé anglických setrů v Británii prý ještě dnes dokáží vystopovat původ svých psů k typu Laverack nebo Llevellin.
Angličané otevřeně uznávají, že výsledkem Laverackova úsilí bylo úžasné spojení krásy a výkonu na takovém základě, že na něm mohly a mohou stavět i další generace chovatelů.
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Sydenham Edwards namaloval již v roce 1800 trojici setrů z britských ostrovů; v době, kdy se při lovu pernaté přestávaly používat sítě a termín „setting spaniels“ – sedaví španělé – začal být s lovem „pod puškou“ nahrazován novým pojmenováním – „setters“ – setři
K prvním zobrazením dlouhosrstých stavěčů/ohařů ve vzhledu moderních anglických setrů patří obraz Edwina Armfielda z doby kolem roku 1860; patrná je vývojová návaznost na lovecké španěle
Zcela bílého anglického setra namaloval kolem roku 1800 Philip Reinagle na obraze nazvaném „Lovec s anglickým setrem a bažantem“ (bažant je pod listem vlevo dole). Reinagle je považován za jednoho z nejlepších malířů, zaměřených na kynologii
Setři na obraze Richarda Andsella z roku 1871 jsou v porovnání se současnými příslušníky plemene mohutnější, zejména hlava není tak jemně a výrazně modelovaná
Portrét psa jménem Blue Prince (kol. roku 1870). Patřil jednomu ze zakladatelů plemene anglický setr Edwardu Laverackovi, který začal s chovem právě před dvěma sty lety
Anglický a Gordonův setr s ulovenou zvěří na obraze W. A. Woodehouse (1857 - 1935)
Angličtí setři jsou vystavováni na Cruft´s od roku 1891, kdy zde titul „Best of breed“ získal legendární Magic Lantern, narozený v roce 1882. Na unikátní fotografii je fena Ch. Mallawyd Sarah, držitelka Chalenge certificates (CCs) v letech 1904, 1905 a 1906; její chovatel Tom Steadmean získal se svými angličany od roku 1893 do roku 1924 deset titulů šampiona a 143 CCs
Skotská chovatelská stanice z Dundee „Of Crobmie“ patřila ve dvacátých letech minulého století k nejvýznamnějším v chovu „gundogs“, především anglických setrů. Studie hlavy feny Minie of Crombie
Obraz skupiny anglických setrů z doby krátce před rokem 1900 představuje různé kombinace zbarvení
Zřejmě první fotografii anglických setrů v českých zemích zveřejnil v roce 1903 Václav Fuchs v časopise Svět zvířat