Byla jste poprvé na takové velké myslivecké akci? Jak ji hodnotíte a co Vás mile či nemile překvapilo?
Na Mysliveckých slavnostech jsem byla poprvé. A musím říct, že určitě ne naposled. Byla to skutečná oslava myslivosti a radosti z ní. Překvapilo mě to neuvěřitelné množství lidí, kteří se na Ohradu sjeli. Bylo moc hezké dívat se na dámy i pány v mysliveckých úborech, v nádherných kloboucích a většinou také s úžasně vycvičenými a vychovanými pejsky. Všichni byli hrdí na to, co umějí a co dělají a takzvaná „stavovská čest“ byla na loveckém zámečku Ohrada doslova hmatatelná. A to je prostě paráda, a tak to má být!
Vzpomínáte, kdy jste se poprvé setkala s myslivci, případně měla jste ve svém okolí nějakého myslivce?
Můj děda byl myslivec, takže mám myslivost a vše s ní spojené přímo v DNA. Odmalička jsem s ním chodila na hony, poslouchala historky z lovů i honů, stahovala zajíce a drala bažantí peří. Dědovy myslivecké trofeje byly pověšeny na všech stěnách v celém obývacím pokoji – od srnčích parůžků, přes jelení až k mufloním toulcům. Taky tam byla divoká kachna a spousta fotek našeho hrdého myslivce... Ve skříni byly uloženy flinty, které jednou za čas láskyplně čistil a já to jen obdivně pozorovala. Je to prostě součást mého dětství a potažmo mého života.
Máte také nějakého myslivce mezi přáteli?
Rozhodně se jich pár najde. Má to ostatně také spoustu výhod! Například mi jeden z nich před časem volal, zda nechci srnčí. Samozřejmě jsem souhlasila, nicméně mě nenapadlo, že mi přiveze celý zadní běh! Naštěstí tedy stažený. Předal mi ho mezi dveřmi a odjel. Zpočátku jsem byla malinko zaskočená, ale porvala jsem se s tím statečně a krásně si ho naporcovala. Prostě myslivecká holka....
Jaký je váš vztah k přírodě? Relaxujete v přírodě? Máte nějaká oblíbená místa, kam se vracíte?
Příroda je nezbytnou součástí mého života. Občas se potřebuji zastavit a „vypadnout“ z toho věčného shonu a stresu, nadýchnout se zhluboka čistého vzduchu a dát hlavě prázdniny. A stejně tak i sluchu. Ticho je pro mě naprosto ozdravné a nesmírně důležité. A takové ticho, které je jen v lese, je doslova zázračné.
Jak vidíte postavení a úlohu myslivců v minulosti a současné době?
Myslivost je tradice! A všechny tradice jsou nedílnou součástí historie a kultury národa. Dědictví, které potřebujeme všichni. To je to, co utváří náš vztah k přírodě, vtah k nám samotným i vztahy mezilidské. Možná to zní trochu pateticky, ale já jsem o tom naprosto přesvědčená.
Setkala jste se při své herecké kariéře s nějakou rolí nebo tématem vztahujícím se k myslivosti?
Myslivkyní jsem ve filmu nebo televizi nikdy nebyla, nutno říci, bohužel. Mnohokrát jsem ale střílela z krátkých i dlouhých zbraní. A dokonce párkrát i ze samopalu. Taky jsem šermovala a jezdila na koni. To mi pak docela dlouho zůstalo. Dokonce jsem se v sedle několikrát zúčastnila Hubertovy jízdy. Hon na „lišku“ má také jedinečné kouzlo a vždycky to byl parádní adrenalin.
Co namítnete, když řeknu, že myslivec byl vlastně prvním ochráncem přírody, a právě celoroční starostí o zvěř se mnohé druhy zachovaly v současných počtech?
Úcta k přírodě je základ. Podle mého názoru by to měla být jedna z prvních věcí, které by rodiče měli děti učit. Hned po „dobrý den“ a „děkuji“. Bez čisté a zdravé přírody to vážně nedáme. A proto klobouk dolů před těmi, kteří se o ni s láskou starají ve svém volném čase. Ať už to jsou myslivci, strážci národních parků nebo rybáři.
A co sokolnictví, myslivecké troubení, lovecká kynologie?
Možná se budu trochu opakovat, ale já si opravdu cením všech lidí, kteří své povolání dělají s láskou a hrdostí. Kteří něco umějí. Ono je opravdu velmi jednoduché jen sedět a žvanit nebo hloupě kritizovat. A jak se říká - „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. No a co se týče souhry člověka se zvířetem, tak to je opravdu obdivuhodné. Vybudovat vzájemnou důvěru a dobrovolné radostné pouto je nádhera!
Líbí se vám myslivecký styl oblékání, mluva a tradice? Je správné, že byla česká myslivost jako první na světě zapsána do národního kulturního dědictví?
Uniformy jsou sexy, o tom žádná! A platí to pro ženy i muže. Ostatně ne nadarmo se myslivec objevuje v mnoha příbězích coby synonymum příslibu (nebo někdy i skutku) neřesti. A moje motto je: „Hřešit je sexy!“ A co se týče zápisu do kulturního nehmotného dědictví, a u sokolnictví dokonce do UNESCO, tak to je, myslím, velké uznání a další hrdost na naši krásnou zem! Tu bychom se ostatně měli učit asi všichni. Pěkně povinně…
Na Ohradě jste vařila na myslivecké akci za velkého zájmu diváků. Je vaření vaším koníčkem a jaké druhy pokrmů obecně připravujete?
Vaření na Ohradě bylo skvělé! A zároveň to byla docela výzva. Ono přece jen vařit zvěřinu myslivcům a myslivkyním není jen tak. Ale nakonec vše perfektně klaplo. Připravila jsem si takové hezké lesní menu. Na úvod jsem připravila houbový krém se slaninovým chipsem. Poté daňčí ragú s brusinkami a mrkvovým pyré a jako malé překvapení jsem přidala svatojánské ořechy, které jsou ke zvěřině úplná pecka! A jako dezert bylo šlehané mascarpone s teplým jahodovým přelivem a mandlemi.
Jakou váhu či roli má v české kuchyni a ve vašem kulinaření zvěřina? Umíte ji připravit?
Děda byl myslivec a babička zase excelentní kuchařka. Takže naprosto dokonalé spojení. Na dvoře v sezóně viseli bažanti a zajíci, které babička s láskou připravila. A zcela upřímně – nikdy jsem lepší zvěřinu už nikde nejedla, tedy nejen zvěřinu! Její srnčí na smetaně, pečený bažant s nádivkou nebo zajíc na divoko byla jídla nepřekonatelná! A já se s veškerou pokorou snažím najít ten „šmak“, který měla má milovaná babička v jídlech, která vařila. Zvěřinu připravuji velmi často a celá rodina ji milujeme. Naposledy jsem dělala kančí hřbet s květákovým pyré a bylo fakt moc dobré!
Je zvěřina z vašeho pohledu dietetická, moderní a eticky získávaná surovina?
Zvěřina je nejvíc přírodní maso, které si umíme představit. V dnešní době se stále oháníme různými pojmy jako bio, eko, nebo dia, zaříkáváme se proteiny a kdoví čím ještě a bohužel mnohdy konzumujeme jen náhražky nebo maso, které je plné antibiotik. Zvěřina je stoprocentně čisté a pro člověka lehce stravitelné maso. K tomu krásné a má vynikající chuť! Navíc se dá připravovat na všechny možné způsoby, takže si vybere opravdu každý. Ve všech mých kuchařských knihách je vždy také pár zvěřinových receptů. Snažím se i touto cestou alespoň o malou osvětu.
Měla by být zvěřina více zastoupena v českém jídelníčku? Co dělat pro větší propagaci zvěřiny mezi nemyslivci?
Moc bych si přála, aby se zvěřina stala nedílnou součástí našich jídelníčků, ať už v domácnostech, v restauracích nebo klidně i ve školních jídelnách. Myslím, že je to hlavně o informacích. Zvěřina byla dlouhá léta vlastně jen sezónní, a navíc nebylo úplně jednoduché ji sehnat. Tohle už dávno neplatí, a tak je potřeba tuhle skvělou zprávu dostat mezi lidi. Moc důležité také je, aby lidé, co se zvěřinou nemají zkušenost, tuhle lahůdku ochutnali a zjistili, jak je dobrá. Na mých kuchařských vystoupeních se mi v podstatě pokaždé diváci přiznají, že nejedli to či ono, ale takhle připravené, jim to chutná. Zkrátka ochutnávat, ochutnávat, ochutnávat! Ostatně jeden moudrý klasik, kdysi řekl, že ze všech lásek nejupřímnější, je láska k jídlu. A mně nezbývá, než to podepsat!
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA