Pastva zvěře i hospodářských zvířat reprezentuje zachování života na Zemi a velikou šíři biotopů. Volně žijící býložravci všech kontinentů se vyvíjeli a pokud ještě nějací zbyli, žijí na rozdílných druzích pastvin, což vystihuje mnoho výrazů.
Ne na všech je plnohodnotný travní porost, jak jej známe z našich podmínek, ale všechny typy mají charakteristickou vegetaci ovlivněnou klimatem a na nich závislé býložravce. Převážně travnaté s mírným podnebím jsou stepi a pampy, savana (prérie) je travnatý les s nezapojenými korunami, dále rozlišený na
savanové lesy,
stromové savany s rozptýlenými stromy a keři,
keřové savany s rozptýlenými keři a
travnaté savany. Polopoušť charakterizuje dostatek srážek pro to, aby tam (ještě) mohly růst trávy, keře nebo jednotlivé stromy.
Pastvou jsou i lišejníky, které v drsném klimatu tundry konzumuje sob karibu, nízké křovinaté porosty i vysoké stromy akácie spásané žirafami. Listy a letorosty akácií, mimochodem, s vysokým obsahem bílkovin. A blahovičníky neboli eukalypty v Austrálií hostí medvídky koaly (správně koala medvídkovitý). K tomu u řady druhů přistupuje adaptace na toxické látky v rostlinách – právě koala se přizpůsobil obsahu fenolů a terpenů v eukalyptech.
I v naší středoevropské destinaci máme pro řadu různých typů luk a pastvin nejen různé názvy, obecně jim říkáme zelené plochy nebo trvalé travní porosty, ale také využití a péči o ně. Liší se produkce i kvality „zelené hmoty.“ To je sice ošklivý, ale zato výstižný název. Podle podmínek je různý způsob využití, doba sklizně, hnojení a vápnění, ošetřování porostů neboli agrotechnické zásahy.
Spektrum zelených ploch je i v podmínkách malé ČR velmi pestré. V nížinách jsou většinou na úrodné půdě, kde je to ale vzhledem k aktuálnímu klimatu s vodou horší nebo máme nivy s dostatkem vláhy. Ty jsou spíše vzácné. Skot, hlavně masný a z větší části dojený se přestěhoval do podhůří nebo až do hor, či na Vysočinu. Tady louky a pastviny na velmi různých půdách místních, klimaticky i půdně pestrých podmínek dobře prosperují. Ovce ani kozy v nižších polohách už snad nepotkáme, poslední pastevní destinací tu jsou chovy koní. Tradiční hřebčince, hřebčíny a hříbárny byly vždy zakládány na kvalitních půdách a je to poznat dodnes.
Pokud se na nížinných plochách v současné době zakládají intenzivní porosty, obvykle převažují vojtěškotrávy. Travní složkou jsou polyploidní jílky s vysokou schopností produkce, vojtěšky zvyšují bílkovinnou hodnotu. Spektrum kulturních trav je široké, osevní směsky se sestavují podle typu využití. Příkladem jsou trávy snášející sešlapání – tedy do pastvin (kostřava luční i červená), naopak v loukách se využijí ty, kterým pohyb kopyt a paznehtů nesvědčí. Jsou trávy odolávající suchu (ovsík vyvýšený s potenciálem výborného sena, nesnáší sešlapání), a naopak silně vodomilné (psárka luční s výhodou brzkého vývoje).
Co se týká klimatu, liší se trávy co do nároků na teplotu (jílky jsou teplomilné), tolerancí k chladu a mrazuvzdorností (bojínek luční dobře snáší tvrdé klimatické podmínky) a intenzitou růstu v závislosti na teplotě i tím, že některé se obecně vyvíjejí rychle a jiné pomalu. Velmi plastickou travinou je srha laločnatá, ale vyžaduje půdy bohaté živinami a vlhčí prostředí, nikoliv zamokření.
Louky a pastviny ve vyšších polohách zaujímají relativně velkou plochu. Většina trav dobře využívá tvrdší klima, a hlavně je zde výhodnější srážkový režim než v teplých nížinách. Trávy doplňují jeteloviny, které podstatně zvyšují výnos i krmnou hodnotu.
Podhorské a horské půdy bývají méně zásobené živinami a s nižším profilem. Tedy jsou méně výnosné než půdy nižších poloh. Na druhé straně je jejich specifikem obecně bohatší spektrum travin i doprovodných bylin. To dalo vzniknout poněkud nezaslouženému fenoménu o vysoké kvalitě „horského“ sena. Nižší obsah živin v půdě znamená nižší ukládání živin v rostlině, ale bohaté botanické spektrum zase různorodý obsah makro i mikroprvků. Do této bohatosti ovšem zasahuje i spektrum jedovatých rostlin.
Vývojová stádia trav popisujeme jako fenofáze. Podstatné jsou:
sloupkování, kdy se nad bází rostliny objevuje první kolénko, nad prvním kolénkem druhé kolénko, posléze i třetí atd. Neboli, roste stonek a s ním listy. Pozdější fenofází je
metání, rychlý růst posledního stébelného článku nesoucího klas či latu. Při metání dochází k uvolňování téměř vyvinutého květenství z pochvy posledního listu. Nástup metání je stav, kdy z pochvy posledního listu vyčnívá polovina klasu (laty). Toto rozlišení je důležité pro sklizeň, protože doba metání je ideálním kompromisem mezi kvalitou a výnosem.
Trávy mají maximum bílkovin i cukrů a už dostatečně vyvinutou vlákninu, tedy zdroj energie a zároveň dobrou dietetiku. Následuje
kvetení, kdy se začíná z tyčinek uvolňovat pyl. To už jsou trávy z krmivářského pohledu staré – vyšší obsah a vyšší lignifikace vlákniny, méně bílkovin a jejich horší využitelnost. Výnos se v této době nezvýší natolik, aby se vyplatila sklizeň staršího, méně kvalitního porostu.
Vývoj jetelovin je z krmivářského pohledu jednodušší. Zajímá nás počátek tvorby poupat – butonizace. Budoucí poupata nahmatáme jako tvrdé kuličky. Vojtěška má v této fenofázi velmi vysokou výživnou hodnotu, ale výnos je ještě poměrně nízký. Ideální doba sklizně je počátek květu, kdy je s počátkem rozbíjení poupat vidět barvu. Vojtěška se, na rozdíl od jetelů, vyvíjí poměrně rychle. Jetely sklízíme v plném květu a tato fenofáze přetrvává relativně dlouhou dobu.
Pastviny se kromě spásání nebo sklizně na seno či senáž také mulčují. Je to opatření proti znehodnocení porostů zbytečným zestárnutím nebo zabráníme dozrání semen plevelů. Nebo pokud porosty nemají zbytečně zestárnout, zároveň vhodně provedené mulčování podporuje odnožování travin. Paseme vždy s citem vůči porostu. Porostu velmi škodí plné vypasení, tedy ve stádia konce vymetání až na drn. Pastvu je možné optimalizovat u hosp. zvířat nebo jen v oborách, kde je můžeme pastvinu uzavřít.
Na sečení nebo pasení části porostů ČR dohlíží AOPK nebo jsou podřízeny dotačnímu programu. V obou případech je to pro kvalitu porostu, jeho perspektivu i aktuální roční výnos velmi špatné. Pozdní sečení zhoršuje odnožování či houstnutí trsu, porost vysiluje ponechání až do stádia dozrání semen. Vysoké trávy při pozdním sečení, hlavně když jim vyhovují teplotní a vlhkostní podmínky vytlačují spodní, hodnotnější patra jemnějších nižších druhů.
Včasná sklizeň vždy podporuje druhovou rozmanitost. Omezené sečení zvýhodňuje širokolisté plevely typu šťovík, kopřivy, vratič... Optimální jsou podle oblasti obvykle tři seče, jen poslední je vhodné sklízet co nejpozději pro uložení zásobních živin do orgánů rostlin. Řešením je i mulčování, například posečení pozdního podzimního porostu ponechaného k zesílení a senážování by nebylo ekonomické nebo vhodné pro užívaný typ sklizňové mechanizace.
Vápnění luk a pastvin má mnoho kladných vlivů. Od omezení půdní kyselosti přes zlepšování půdní struktury až po zlepšování využití živin rostlinami i podporu humifikačního procesu – tedy zvýšení zadržování vlhkosti. A hlavně, traviny jsou pro zvěř zásadním zdrojem vápníku.
Pokud nevápníme, bude tráva na vápník chudší. Při jeho významného nedostatku se snižuje výnos i další výživné a biologické hodnoty sena i pastvy.
Existuje osvědčená zkušenost, že společný majetek nebo společné užívání majetku je pro lidské vztahy nebo podnikání cesta do pekel. Kupodivu, platí to i na loukách pastvinách, které užívají společně hospodářská zvířata a volně žijící zvěř.
Přesněji řečeno, prvním případem je, že louky nebo pastviny užívané či vlastněné chovateli hosp. zvířat sousedí s honitbou a zvěř není natolik uvědomělá, aby majetková práva jiného subjektu uznávala. Elektrické ohradníky nebývají v provozu neustále, jiné typy hrazení zvěř nezodpovědně překonává a zdá se, že se neosvědčují ani zákazy vstupu.
Nebo možnost druhá, že naopak plocha typu louka či pastvina je součástí honitby. Může být využívaná jako louka k sečení na seno či senážování nebo pastvina s volným celoročním přístupem. Sečení nebo mulčování je součástí údržby porostu.
A co se najednou nestane - místní chovatel vybaví plochu lehkým oplocením a pouští na ni ovce, skot, koně. Existují i případy, že se takové plochy „ujme“ hospodářská společnost. V rozporu s oficiálním určením plochy jej úředním legálním postupem vyjme z užívání honitby nebo pronajme atd. Reálná úživnost honitby je v háji a uživatel honitby má o starost víc.
Vraťme se k nejčastější situaci. Na hůře ohrazenou plochu se chodí pást zvěř a majitel je v této věci tolerantní, nebo ji z jakéhokoliv důvodu plně nevyužívá. Na pastvině se s různým časovým odstupem setkávají či střídají oba typy zvířat. Pokud připustíme, že pastva zvěře je (snad) přirozeným typem údržby takové plochy, pak je to jediná výhoda mezi několika velmi zásadními nevýhodami. Nebo raději, velkými chybami.
Pokud je užívání takové plochy spontánní a živelné, většinou je to stejné i s případným pokosem. A ten s sebou nese zmar na zemi hnízdících ptačích druhů i mláďat srnčí zvěře nebo zajíců.
Podstatně horším problémem s těžko odhadnutelnými následky jsou parazité. Myslivec má v povědomí účinná antiparazitika Cermix či Rafendazol, která kupodivu stále nevytváří rezistentní kmeny cizopasníků. Pomineme-li složitost metodiky užití a administrativní obtížnost povolení, popř. následné kontroly správnosti aplikace SVS, je to účinná metoda k potlačení střečků, hlístic, plicnivek i tasemnic v populacích zvěře. A protože zimní medikace krmiv Cermixem není vzhledem k administrativním bariérám zdaleka využívána tak, jak by být mohla, šíří se zárodky či vývojová stádia parazitů i na těchto lokalitách. Nemohu se zbavit dojmu, že pro střečky je to úplně ze všeho nejlepší, co může být. A ještě si může vybrat mezi ovcemi, kozami, koňmi, muflony, daňky, srnčí zvěří...
A co na to hospodářská zvířata, většinou legální uživatelé pastvin?
Situace či promořeni chovů ovcí, skotu a koní je velmi nepříznivá. Řada tradičních a dříve účinných antiparazitik je pro vysokou rezistenci mnoha kmenů řady druhů parazitů nepoužitelná nebo je jejich účinnost s velkým otazníkem.
Na promořeni pastvin v našich podmínkách má významný vliv průběh počasí. Výskyt infekčních stádií obecně omezuje sucho, vysoké teploty a mráz. Letos jsme si užili krátkého období hlubokých mrazů, tak snad alespoň nějaké redukce části populací. Ve vegetačním období cizopasníkům, lépe řečeno jejich vývojovým stádiím, vyhovují dlouhotrvající deště a teplota nad 15 °C. Mysleme v této souvislosti hlavně na muflony, na jejich iniciativu získat a dále šířit řadu parazitů.
Uvažujeme-li o nepříznivém „společném užívání“ pastvin zvěří a např. ovcemi, dochází ke kumulaci několika nepříznivých faktorů a různých chovatelských podmínek včetně způsobů antiparazitárních zákroků. Může se to týkat i závažných chorob, mimo jiné v ČR podivně utajované či ignorované paratuberkulózy. Mimochodem, prostřednictvím některých sýrů či tepelně neošetřeného mléka přenosné na člověka jako Crohnova choroba.
Chovatelé ovcí jsou si vědomi přímé souvislosti výživného stavu a výsledků užitkovosti, zejména v době poslední třetiny březosti a období laktace. Je podstatné, že v převážné většině velkých chovů existuje častá či pravidelná frekvence vyhodnocování stupně parazitární infekce.
Součástí vyhodnocení je odběr a vyhodnocení vzorků (trusu, krve), při vyšším výskytu cizopasníků aplikace antiparazitika a následné vyhodnocení vzorků odebraných po uplynutí doby potřebné k léčebnému účinku. Touto samozřejmou precizností by se měla inspirovat většina provozovatelů obor a hlavně volných honiteb. Což by mohlo či mělo zlepšit spolupráci se SVS, domnívám se totiž, že zodpovědný a pravidelný odběr vzorků trusu by mohl poněkud zmírnit nevůli ze strany SVS k povolování medikace krmiv antiparazitiky.
Podle odborné literatury i osobních sdělení je v chovech ovcí nejčastějším parazitem vlasovka slezová, který je extrémně rozšířená v našich podmínkách.
Zde je na místě připomenout, že není povolené využívat pro zvěř antiparazitika registrovaná neboli povolená pro hospodářská zvířata. Část těchto přípravků lze dovézt ze států EU, ale veterinární lékař musí zažádat o výjimku k dovozu ze zemí EU. Kromě administrativního zákazu nelze takové přípravky použít kvůli ochranné lhůtě na maso.
Domnívám se, že další zdroj informací o parazitech nám ukazuje, jak závažné je riziko zanedbávání monitoringu a hlavně medikací. Mluvíme ponejvíce o střečcích, protože napadení zvěře, ať nosními či podkožními, skutečně nelze přehlédnout. Napadení dalšími cizopasníky zjišťujeme při vyvržení zvěře a svědomité prohlídce orgánů. Ne všichni parazité jsou ale myslivecké veřejnosti známy.
Platí, že téměř všechny cizopasníky lze zjistit z trusu koprologickým rozborem, popř. z krve. Anonymní sběr trusu u krmelců je sice ze strany SVS zatracován pro anonymitu, ale přehled o zatížení populace poskytuje. Svědomitý provozovatel honitby může odebírat vzorky trusu u střelených kusů. Obor se netýká pohyb zvěře na pastvinách hospodářských zvířat, ale vyšetření trusu a orgánů je i zde víc než žádoucí.
Dalším specifickým rizikem „společných“ pastvin, byť s menším dopadem, je šíření nakažlivé hniloby paznehtů ovcí. Napadá i skot, jak masný na pastvinách, tak ve stájí (dojený) a může se objevit i na spárcích zvěře.
Podmínkou rozvoje onemocnění je pohyb zvěře v rozbahněných a vlhkých místech. K tomu přistupuje i neúměrně vysoký stav zvěře, nebo opakovaná vysoká koncentrace na malém prostoru. Další podmínkou je přítomnost trusu v tomto prostředí, neboť
F. necroforum je běžnou mikroflórou přítomnou v trusu ovcí nebo i trusu zvěře. Zanesení z vlhkého prostředí na spárky zvěře způsobuje poškozeni tkáně v meziprstním (
interdigitálním) prostoru, a tak pomáhá uplatnění baktérie
D. nodosus. Zvýšená vlhkost je predispozičním faktorem, neboť vlhkem rozmacerovaná rohovina je náchylnější na uplatnění bakterie
F. necrophorum a též bakterie
Corynebacterium pyogenes, která se také zúčastňuje tvorby zánětlivého procesu. Teploty nad 10 °C a vlhké počasí vytvářejí ideální podmínky na přežiti
D. nodosus v prostředí mimo hostitele v aerobních podmínkách.
Zdrojem nákazy jsou infikovaná ložiska – mikro abscesy na končetinách zvěře. I klinicky zdravá zvířata (zvěř) mohou být nositeli nákazy. Onemocnění se projeví u nich spíše ve vlhkém a teplém období obvykle na jaře a na podzim a postupně se v chovu šíří. Může se projevit v kterékoliv honitbě i oboře, kde hospodářská zvířata vůbec nebyla a nejsou. Typickým rizikovým místem jsou rozbahněná přirozená napajedla anebo krmná místa ve vlhkém prostředí. Zde zvěř často kálí a o rozvoj nemoci je postaráno.
Na druhé straně není nutno toto riziko přeceňovat ve všech podmínkách. Honitby a obory na suchých, osluněných stanovištích s udržovanými krmnými a napájecími místy či zařízeními a přiměřeným zazvěřením se s tímto problémem vůbec nemusí setkat.
Snad posledním rizikem pastvin je v části našich honiteb stále sílící populace vlků. Zvyknou-li si spíše než lovit chodit si „hrát“ s hospodářskými zvířaty a učit lovu vlčata, je to další společné ohrožení. Plky ekologů, ať profesionálních či nesoudných nadšenců o tom, že vlk bude výhradně zdravotní policií vůči nemocné, slabé či přestárlé zvěři, se ukázaly jako nereálné.
Louky a pastviny jsou tradičním a zároveň perspektivním porostem. Pomineme-li nesmyslné bláboly o nutnosti redukce chovu přežvýkavců, jsou stejně hodnotným krajinotvorným prvkem jako lesy.
Ing. Martin MOHELSKÝ