Protože mě téma používání slanisek dlouhodobě zajímá, s chutí jsem si přečetl všechny články o nich za uplynulá léta. Našel jsem, alespoň pro mne, mnoho velice zajímavých informací a rozhodl jsem se ty nejvíce vypovídající části z každého článku zveřejnit. Třeba budou i pro čtenáře Myslivosti, kteří se zabývají péčí o zvěř, zajímavé. Informace zde uvedené jsou přepisem vybraných částí uveřejněných článků o slaniscích, soliscích, lizech a nijak nehodnotím jejich obsah a ani nevkládám svůj komentář. Je to pouze výtah informací, zobrazujících vývoj názorů a zkušeností týkajících se právě slanisky. Každý si tedy může svůj názor na obsah vytvořit sám.
Samozřejmě, že jistě jen články v časopisu nebyly jediným zdrojem informací pro naše předchůdce, vycházely i jiné myslivecké časopisy. Za 100 let časopisu bylo uveřejněno celkem 29 statí s hlavním tématem – slaniska pro zvěř, tj. jeden článek za 3,5 roku. V některém období bylo více článků za sebou, jindy bylo mnoho let bez slanisek. Jedno dlouhé období bez článků bylo v letech 1958 až 1977 a druhé mezi roky 1982 až 1996. Až na jednu výjimku má každý článek jiného autora. Slaniskům se věnovali na stránkách časopisu i taková jména jako prof. Antonín Dyk, prof. Julius Komárek nebo dr. Ctibor Babička.
V této první části si dovolím citovat články o slaniscích, které vyšly ve Stráži myslivosti do začátku II. světové války.
1924 Josef Sekanina - Slaniska
O důležitosti správně zakládaných a udržovaných slanisk pro zvěř srnčí a vysokou je každý myslivec plně přesvědčen. Nejvíce béře zvěř slaniska při přebarvování z jara a na podzim, po říji, zkrátka vždy tehdy, když nastalo jisté oslabení tělesné soustavy nebo ochuravění.
Minerální látky v hlíně slaniska obsažené, sůl, vápno atd., podporují trávení, hojí porušenou výměnu látek a nahražuje zhusta minerální látky, kterých zvěř v nedostatečné a jednostranné paši nenachází.
Zvěř, zvláště v oboře, která je po většině odkázána na pašu lesních, špatně ošetřovaných lukách s trávou víceméně kyselou, má slanisk více zapotřebí než zvěř, která má přístup k vydatné a všestranně paši na polích.
Slaniska mají býti v létě i v zimě přístupná, ale největší důležitost mají záhy z jara. Je známo, že zvěř vysoká neloupala tak silně tam, kde bylo o dobře založená slaniska postaráno. Na panství, kde jsem v letech 1906-1908 adjunktoval, bylo o slaniska dobře postaráno a vysoká neloupala tak silně. Přesto jsme vyzkoušeli koupit slaniska vyráběná v Německu. Byly to hliněné polévané mísy, asi 40 cm délky, 25 cm šířky a 15 cm hloubky a byly naplněny jemnou cihlářskou hlínou, která byla mírně slané chuti a při rozdrobení slabě voněla asi po známém Holfeldově prášku pro zvěř.
Slaniska byla rozvezena do revírů a zapuštěna u slanisk starých, která byla zvěří nejvíce vyhledávána. V krátkosti bylo hlášeno, že zvěř nová slaniska neobyčejně silně béře a mohli jsme pozorovati, že jich ani nelízala, nýbrž skutečně doslova brala, což dle otisků řezáků v hlíně bylo patrno. Loupání vysoké zvěře se také v krátkosti zmenšilo na minimum.
Slanisko se sestávalo z jemné jílové hlíny, soli, fosforečného vápna a stop rostlinných látek, pravděpodobně z Holfeldova prášku.
Slaniska by měla být taková, aby nepropustila vodu a sůl nebyla vyplavena. Sůl musí být s hlínou dobře promísena. Přimísením pícního vápna slanisko nabývá zvláštní chladivé chuti. Navětřením Holfeldovým práškem, na který byla zvěř zvyklá, byla k slaniskům mocně vábena.
Výhodné nádoby na slaniska jsou těžké betonové nádoby, které se hůře kradou a okrouhlý tvar je lepší než korýtko. Vtip celé věci je ten, aby zvěř co nejvíce hlíny a fosforečného vápna vybrala, a to se stane jen tehdy, když není slanisko přesolené.
Sůl sama má býti jen lákadlem. Proto nedoporučuji předkládání pouhé soli kamenné v kusích.
Při zakládání slanisk nových dbejme, aby nebyla zapouštěna na křižovatkách alejí, nebo jiných pravidelných ochozech škodné, zejména lišek. Jak známo, liška ráda na slaniska ukládá svou navštívenku, neb je zamočí a zvěř je pak dlouhou dobu od nich odrazena. Také zajíc a králík, kteří slaniska rádi béřou, tato pravidelně znečistí. Proto doporučuji slaniska ve výšce 50 cm, proti dešti chráněné.
Přikládám slaniskům největší důležitost a velice by mně těšilo, kdyby tento článek dal podnět k čilé výměně názorů a sdělení zkušeností v naší „Stráži myslivosti“.
1924 Stanislav Horský - Lizy
Ke článku ve Stráži Myslivosti ohledně slanisk sděluji, že podobná slaniska ve zdejším kraji bývala již před 80 a 100 lety a dovolím si popsati, jak se tato stará slaniska praktikovala. Dávalo se pozor, kde u pekařů neb i ve statcích se vyhazovala stará hlína z pekařské neb chlebové peci. Této přepálené hlíny, ze staré pece vybrané, používalo se k přípravě tzv. hlíny krmné.
Hlína vkládána byla do kádí, kde se primitivním způsobem močila slanou vodou, do které se přimíchala kostní moučka. Směs tato se nabírala do starých pekáčů a do směsi přidávalo se různé koření jako fenykl, anýz, damián apod. Pekáče takto naplněné dávaly se do pece po chlebě, aby se hlína vysušila. Takto čerstvě upravená hlína stávala se pravým požitkem jak zvířatům domácím, tak i drůbeži.
Dle vypravování mého otce, hajného, který byl zvěře lesní velice dbalý, takovouto hlínu vždycky na skladě měl, prakticky ji upotřeboval v lesích našich tak, že vyhledal vhodná místa pro slaniska a jako nádoby pro tuto hlínu použil žulového balvanu. Obzvláště čerstvá hlína, takto primitivně upravená šla v lesích na odbyt.
1925 bez uvedení autora - Odpadková sůl „pečárka“ pro lizy
Na zakročení Československé myslivecké jednoty pro uvolnění této soli dostalo se následujícího vyřízení: Okresní finanční ředitelství v Jihlavě uvádí, že ministerstvo financí jest ochotno, jednotlivým lesním správám na zvláštní žádost, jež třeba předložiti u finančních úřadů I. stolice, povoliti odběr odpadkové soli zvané „pečárka“ pro zvěř k lízání. K žádosti třeba uvésti potřebné množství této odpadkové soli a látky, které budou soli přimíseny. Této pečárky nesmí býti nikomu ani nejmenší množství přenecháno. Odpadkovou sůl bude dodávati státní solivar v Solnohradě u Prešova.
1926 Otto Nový, revírník - Slaniska
Sekanina doporučuje slaniska z pálené hlíny a považuje je za nejlepší a nejtrvanlivější. Proti tomuto názoru dovolil bych si tvrdit opak, že totiž dřevěná korýtka pro lizy jsou mnohem lepší tam, kde je též zvěř nízká a sice z následujících důvodů. Lizy tyto nenavštěvuje jenom srnčí, které jest nádoba, ve které se solená hlína upraví, lhostejna, nýbrž velice rád a hojně navštěvuje lizy též zajíc, který „lízat“ neumí, nýbrž velmi rád pochutná si na dřevěných, solí prosáklých korýtkách, která pozvolna zmizí. Bývají doslova sežrána i s obsahem úplně. Srnčí zužitkuje obsah a zajíc, též divoký králík, nádobu. Slaniska navštěvují rády i veverky, divocí holubi a zajisté i jiní ptáci. Zcela zřetelně pozoroval jsem bráti drozda a kosa a „značil“ jsem i sluku, která tam sotva hlísty hledala.
Že jsou slaniska velmi důležitá pro udržení srnčí zvěře v revíře, ví každý, kdo srnčí chová, proto jest udržování a zakládání dostatečného počtu slanisk, časté jich kontrolování a doplňování, nutné.
Pro zakládání slanisk buďtéž vyhledána místa lidmi méně navštěvovaná ve vysokém lese neb na průsecích, poblíž větších ochozů a na oblíbených říjištích. Nasolení pařezů neb zakládání do nich jest nedoporučitelno pro obtížnou kontrolu. Zakládání kusů soli do rozštipců apod. jest nehospodárné, neb sůl tato za mokrého počasí se rozpouští a zmizí nezužitkována.
1932 Prof. Ing. Antonín Dyk - Několik slov o lizech
Hlavním účelem lizů je podávati zvěři, v prvé řadě přežvýkavcům sůl, jakožto důležitou živinu a znamenitý prostředek dietetický. Podružným účelem tohoto opatření je připoutati zvěř k revíru, neboť sůl je zvěři potřebou i pochutinou.
Účelno je, aby srsnatá zvěř měla potřebné množství soli po celý rok v dosahu, ale neobyčejně důležito je, aby alespoň na jaře a na podzim se zvěři soli dostalo. Zejména na jaře, v době přechodu od zimní k jarní paši, v době největšího náporu příživníků, především střečků kožních i hrtanových, v době před přebarvováním, je účinek soli nejžádoucnější.
Podávání lizu kotví v starém pozorování, že v divočině všech světadílů spárkatá zvěř podniká daleké poutě, aby vyhledala krajiny se slanými zeminami. Ale i zajíci a králíci rádi mlsají slanou hlínu a z ptactva nejraději lizy navštěvují divocí holubi.
Roční potřebu soli lze odhadnouti pro zvěř jelení asi na 3 kg, daňčí 2 kg a srní 1 kg pro každý kus.
Nejjednodušší náplň lizů hlínovitých sestává z 5 dílů čisté dobře prohnětené a kamínků i písku prosté hlíny a 1 dílu dobré čisté kuchyňské soli. Jelikož zvěř nezvyklá na slanisko se jich často s počátku dlouho straní, přidávají se různé vnadivé přísady, kromě toho pak se mnohdy přidává pícní vápno a ve snaze po odvrácení jelení zvěře od loupání také přípravky obsahující třísloviny, především rozemleté duběnky nebo mletá dubová kůra a jiná.
Pokusím se podati složení takové směsi k prve zmíněné náplni, jejíž základ tvoří 5 dílů hlíny a 1 díl kuchyňské soli. K těmto 6 dílům lze např. přimísiti: 1 díl pícního vápna, 1/3 dílu anýzu, 1/3 dílu fenyklu, 1/3 dílu fialkového kořene, 1/3 dílu libečku, 1/3 dílu pískavice (foenum graecum), 1/10 prášku z duběnek, 1/10 dílu rozemletého sladkého dřeva.
Tato předeslaná směs byla doporučována lesmistrem Holfeldem a jsou v ní účinnými součástkami vlastně pouze sůl a fosforečnan vápenatý, ostatek jsou aromatické přísady.
Ve snaze předejíti, zmírniti nebo odvrátiti škody loupáním vysoké zvěře, doporučoval lesmistr Holfeld změny ve složení svého krmného prášku asi takovéto: Prášku z duběnek a případně rozemleté kůry se dává místo 1/10 dílu celý jeden díl, za to se však ubere polovina aromatik.
Jedná-li se o navětření nového lizu, postačí pokapat jej troškou anýzového oleje, nebo nasypati něco fialkového koření nebo libečku.
Čistou sůl podáváme zvěři nejčastěji v podobě kamenné soli, a to tak, že vyložíme vhodné kusy buď do krmelcových žlábků, nebo je zaklesneme mezi stromy nebo do rozštípnutých klacků, do vyhloubených nebo vykotlaných pařezů apod., vždy poblíže ochozů. Lizy mají být zásadně umístěny tak, aby zvěř je navštěvující měla rozhled po okolí, nikdy je nezřizujeme v houštinách nebo jejich blízkosti. Povrch půdy okolo slaniska vždy zbavíme drnu a udržujeme v čistotě, aby tak bylo usnadněno přeznávání zvěře podle druhu i jakosti. Blízkost zdravé pitné vody je žádoucí, ale nikoliv nevyhnutelnou. Asi na 50 ha lesa mělo by připadnouti po jednom lizu.
Lizy jsou důležitým opatřením a podle péče o jich zřizování možno usuzovati na zdatnost hájícího myslivce.
1933 Ing. Jaroslav Šafránek - Slaniska, lizy či hryzy pro zajíce
Dosud nebyla ve Stáži myslivosti zmínka o způsobu podávání soli také zajícům a králíkům, a dovolím si tedy sděliti váženým čtenářům několik zkušeností, které jsme získali asi za posledních 15 let.
Takový liz nebo lépe hryz pro zajíce pozůstává z kůlu i s korou asi 50 cm dlouhého, o 7-10 cm v průměru , do kterého se vyvrtá s jedné strany otvor, jehož průměr se řídí průměrem lizu, tedy 3-5 cm, v délce asi 20 cm, potom vyvrtáme kolmo k ose lizu zcela slabým nebozízkem po celém obvodu podle síly lizu přiměřený počet otvůrků, ústících do otvoru hlavního, kterými potom sůl do hlavního otvoru natlučená zvolna prosakuje. Tím se urychlí prosolení dřeva.
Takto zhotovený liz přišpičatí se na druhé straně, aby mohl být snadno zaražen do země. Před natlučením a vyložením do revíru osvědčilo se dáti lizy na několik dnů do čisté pramenité vody, aby nabobtnaly. Do rozšířených pórů vniká potom rychleji solný roztok a zvěř takový hryz dříve najde.
Potom nastává důležitá úloha, vyhledati v honitbě vhodné místo pro zaražení lizu do země (20-25 cm). Při tomto dbejme stejných zásad, jako při stavění krmelců. Hledáme tedy místa, kudy zvěř střídá za paší a kde je dost klidu a rozhledu. V roklích a nepřehledném terénu se všechna zvěř necítí bezpečnou a ze strachu před náhlým objevením se nepřítele raději taková slaniska a krmelce vůbec nenavštěvuje.
U nás jsou nejvíce navštěvovány lizy na prázdných pomniškových pasekách s dosud nízkou kulturou a na lukách a políčkách pro zvěř. Osvědčilo se nám napěchovati kolem hryzu čistou minerální půdu. V té se stékající se stékající solný roztok zachytí a je i s půdou zvěří zužitkován. Srnčí zvěř navštěvuje tyto lizy pro zajíce s oblibou, ačkoliv má u nás dostatek lizů žlábkových, a často jsme pozorovali srnčí, jak líže čistou sůl u lizů čerstvě, vrchovatě natlučených.
Roční doba, ve které se mají lizy vyložiti, je celkem libovolná, ale dle našich zkušeností je nejlepší podzim. Zajíci hryzy záhy najdou a na jaře je již krásně ohryzují.
S počátku a zvláště tam, kde zvěř tato slaniska dosud nezná, nesmí nás zaraziti, zůstane-li liz i několik měsíců nedotčen. Při úpravě a natloukání lizu nutno dbáti úzkostlivě čistoty. Jakékoliv zavětření zvěř až do úplného vyvětrání odpuzuje. Zdá se, že právě tyto různé lidské vůně bývají příčinou, proč zvěř vyložených lizů si dlouho nevšímá.
U nás používáme k výrobě hryzů nejvíce dřeva z jívy a osiky.
Význam těchto zaječích hryzů je dle našich zkušeností veliký. Zvěř se kolem nich koncentruje, čehož důkazem jsou vyšlapané ochozy u lizu se křižující. Zvyknou-li potom zajíci a králíci, můžeme je pozorovati při hryzání denně večer i ráno, a to hlavně v době honcování.
Dokud hospodařila sama příroda, nebylo jistě třeba těchto umělých zásahů. Tenkrát byly krásné lesy listnaté i jehličnaté s hojností zdravé zvěře všech druhů. Teprve člověk provedl z touhy po zisku převrat v přírodě a porušil tím hrubě její bývalou harmonii. Zakládáním čistých smrkových porostů na velikých plochách v nevhodných místech zavinil lesník často onemocnění půdy a tím vzrůst špatných travin. Tam je existence zvěře těžce poškozena.
Povinností dnešního myslivce jest, aby tyto hříchy svých předků alespoň částečně napravil a poskytoval zvěři, této důležité složce přírody a národního hospodářství, třeba v poměrně malém měřítku to, oč byla kdysi ochuzena a odůvodnil tím jaksi své právo na její vykořisťování.
1935 p. Sekyra - Slaniska pro zvěř
Nepřímo prospěšně působí slaniska u srnčí a jelení zvěře k zbavování se parasitních červů jak např. obtížného střečka srnčího (Cephenomyia stimulator), neboť solí podrážděná sliznice snadno uvolňuje larvy střečka v dutině nosní a jícnu.
Proti různým druhům hlístů z rodu měchovců (Strongylus), kterými trpí zejména zvěř srnčí, doporučuje se přimíchati do slanisek jemně rozemletou skalici modrou, a to v poměru asi na 16 dílů soli jeden díl modré skalice. V praxi osvědčila se velmi dobře tato úprava slanisek: na 100 l dobře rozmělněné cihlářské hlíny sítem proseté přimíchá se 8 kg na prach roztlučené soli kuchyňské, 5 kg dobrého pícního vápna, 1-2 kg Holfeldova prášku a ½ kg prášku modré skalice.
Nejvíce jsou slaniska navštěvována zvěří při přebarvování z jara a na podzim, pak po říji a vždy tehdy, když nastalo jisté oslabení tělesné soustavy nebo churavění a proto jest nutno, aby zejména v této době bylo postaráno o jejich úpravu.
Bylo také pozorováno, že tam, kde bylo dostatek založených slanisek, zvěř jelení tak neloupala, jako kde tyto nebyly.
V polesích, kde slaniska nebyla dosud nikdy založena, volíme jejich přípravu v zimě nebo pozdě na podzim, kdy vysoká zvěř, která je jinak velmi nedůvěřivá a vybíravá, snadno předložená slaniska navštíví.
1935 M. Latta - Lizy a přenosné nemoci zvěře
Ze své dlouholeté služby lesní vypozoroval jsem, které druhy zvěře lizy navštěvují a je berou, jak se zde chovají v každé roční době a za každého počasí a jak lizy a okolí znečišťují. A tu osměluji se tvrditi, že slaniska a okolí jejich jsou šiřiteli infekčních chorob zvěře, nevěnuje-li se jim náležitá pozornost.
Dosud umísťují se lizy do dřevěných (dubových) žlabů o 1 m délky, 25 cm šířky a 25 cm hloubky, zapuštěných do země tak, že vyčnívají asi 3 cm nad zemí. Jsou tudíž přístupny i nejmenším druhům zvěře (zajícům, králíkům atd.), kteří jak známo jsou nejčastějšími nositeli různých infekčních nemocí, jmenovitě ústrojí zažívacích, plic, jater, ústrojí pohlavních apod. Není tudíž divu, že při primitivním umístění lizů se nemoci přenášejí na veškerou zde se střídající zvěř.
Jest proto první naší starostí umístiti lizy tak, aby nebyly zajíci, králíky, bažanty, holuby atd. znečišťovány. Jest třeba je postaviti tak vysoko nad zemí, aby nebyly ani zvěří vysokou znečišťovány, a aby byly pokud možno též nadkryty.
Okolí lizů jest třeba udržovati v naprosté čistotě a v takovém stavu, aby evidence zde střídající zvěře mohla býti za každého počasí umožněna.
1936 Ing. B. Strébl - Lizy a přenosné nemoci zvěře
K stejnojmennému článku dovoluji si na žádost jeho autora M. Latty, revírníka v.v., připojiti několik poznámek. Nejdůležitější pochutinou a současně kořením, ba životní potřebou veškeré srstnaté zvěře je sůl. Sůl nutno zvěři podávati po celý rok jako prostředek pro podporu trávení, a děje se tak pomocí lizů či slanisk či solisk, případně vykládáním čisté kamenné soli, nebo tak zv. pánevních solných kamenů či pečárek.
Zřizování lizů či slanisk jest tedy téměř příkazem každému myslivci a majiteli honitby, ve které jest vysoká a zvláště v naších poměrech překrásná srnčí zvěř, panenského vzhledu, s rozkošnými světly, má-li býti zdravá, odolná proti nemocem a mají-li srnci nasaditi krásné trofeje.
Pravdou jest, jak uvádí autor článku, že nevhodně a špatně umístěný a špatně upravený a neudržovaný liz může být šiřitelem infekční choroby.
1936 Dr. Julius Komárek - Krmení a lizy zvěře vysoké
V přirozených přírodních poměrech, jaké máme na východě republiky, jest otázka krmení věcí zbytečnou, protože zvěř nachází vždy potřebnou potravu a ke krmelcům vůbec nejde. Jest ovšem nutno (nikoliv nezbytno), abychom jí podávali vhodné lizy.
V těchto původních poměrech je zvěř statná (srnec váží 24 až 30 kg, jelen 250 až 300 kg), ale trofej není každý rok stejně dobrá, což jmenovitě závisí od úrody olejnatých lesních semen, od přístupnosti lizů v době jarní a od poměrů tepelných. Vegetace jest bujná a přerozmanitá a zvěř žije tak, jak jí Bůh stvořil. Lov na ni jest sice těžký, ale ideálně krásný a trofeje jedny z nejlepších v Evropě.
V civilisovaných a hojně obydlených zemích západních, se přírodní poměry od základu změnily. Buk a dub ustoupil v lesích hustým kulturám konifér, jež mají velmi chudou půdní floru a jejichž jehličí zvěř bere jen ve skutečné nouzi. O nějakém výběru při pastvě nemůže být řeči. V zimě zvěř trápí skutečně hlad a musí ke krmelcům. V létě je zvěř živa jednostranně a ve většině revírů česko-moravsko-slezských nemá nikdy žíru lesních olejnatých semen. Při tom jest závažná i ta okolnost, že při nedostatečné a jednostranné floře těchto lesů i poměrně menší stav vysoké, rovná se přezvěření, protože každá lepší pastva je brzy vypasena.
Vylíčený stav týká se ovšem jen autochtonní zvěře parožnaté, tj. jelení a srnčí. Následky příliš umělého tvaru lesních porostů a nedostatečné výživy, jeví se na zvěři vysoké poklesem její tělesné váhy, která se projevuje jak u zvěře jelení, tak srnčí. Nejlepším příkladem může býti středočeský lesní masiv Brdský. Zde váha jelenů nedosahuje průměrně 100 kg a laně váží 40 kg, srnec pak má 14 až 16 kg.
Ve většině revírů západních zemí jest přes den neustálý nepokoj, jemuž se zvěř vyhýbá tím, že stojí od slunce východu do slunce západu v koniferových houštinách (smrkových), kde není absolutně co žrát. Paseky se vyžínají, lesní louky se pečlivě zalesňují a kde jaká buřeň je vysekána jako zbytečná plevel (např. ostružiny). Máme u nás i písečné polohy nížinné s chudými borovinami a minerálně vylouhovanou půdou, jako např. Polabí, kde srnci mají jako prst tenké parůžky nanejvýš 18 cm vysoké a obyčejně bez výsad. Zde nepomáhá opětně ani občasná úroda žaludů, protože půda neobsahuje pro tvoření paroží nutného množství vápna a fosforu, jež by přešlo do pastvy a tím i do těla zvěře. To, co tu je, spotřebuje výstavba kostry a assimiliační pochody tělesné.
Pro tvoření paroží – a o to se dnes všem pěstitelům zvěře vysoké a srnčí jedná – jest zapotřebí, aby v době vzrůstu paroží byl tady přebytek vápníku a fosforu, protože paroh je útvar kostěný a tvoří se každoročně znovu vlivem oběhu krevního a pod kontrolou hormonů tělesných žláz. Je-li pastva mineráliemi příliš chudá, hormony nepomohou.
Jest tedy tvoření parohů u cervidů podmíněno povšechně několika nejdůležitějšími okolnostmi. Předně geneticky či rodově, za druhé dobrým celkovým tělesným stavem jednotlivce, za třetí pak obsahem minerálních látek v potravě (pro jistotu přidávati minerální lizové přísady, jak nedávno sestavily pro ten účel Bohumínské chemické závody) a za čtvrté žírem olejnatých semen rostlinných (ať už plodů domácích, žaludů, bukvic a částečně ovsa, nebo cizích, sezamu a soji) nebo tukem bohatými přísadami krmnými (Vapitin).
Býložravci dychtivě vyhledávají sůl kuchyňskou. Příčina jest ta, že vlivem drasla, obsaženého v značném množství v rostlinné potravě, vylučuje se zvýšené množství soli z těla, takže hladina soli v krvi poklesá. Následek toho jest onen zjev, který bychom mohli nazvati „hlad po soli“.
Protože na množství soli v krvi závisí osmotický tlak krve, snaží se tělo její úbytek všemožně nahraditi. Jsou proto lizy z hlediska fysiologického nesmírně důležitou částkou výživy naší parožnaté zvěře. To by si měl každý myslivec zapsati jako prvou zásadu pěstitelského desatera.
I tam, kde má jinak zvěř potravy nadbytek, jsou lizy a jejich zakládání nezbytným předpokladem chovu vysoké. Vedle soli jsou dalšími velmi důležitými součástkami minerálními vápník a fosfor a zvěř je normálně přijímá s pastvou. V poměrech kulturou úplně změněných není však jisto, zda obou těchto látek, jež jsou pro tvoření kostry a parohů nejdůležitějšími, zvěř vždycky má v potravě dostatek. Proto lze tyto obě látky ve vhodné formě přidávati jako přísadu do lizů.
Dnes se u nás vyrábí tyto minerální lizové přísady ve vhodné formě a může si je každý snadno obstarati a do lizů solných přimísiti. Tam, kde jsou přírodní poměry lesní původní, kde jest hojnost půdní a křovité vegetace, a kde jsou dostatečně zastoupeny semenné listnáče, není zapotřebí krmiti, není-li revír přezvěřen. Lizy, a to možno-li s minerální přísadou, jest však nezbytno udržovati.
1936 J. Slaný - O významu soli pro zvěř
Používání soli při chovu zvěře je velmi staré. Podle spisu Wolfa Helmharda, pána z Hohbergu z r. 1687, zakládána byla slaniska, aby byli přilákáni jeleni a holubi a udrženi na místě. Za tím účelem byla soli přimíchávána vonná vnadidla, aby zvěř zdaleka šla za jejich vůní. Dodnes nacházíme v předpisech pro slaniska ponejvíce anýz, potom fialkový kořen, fenykl, majoránky aj. To byl původní účel slanisk, zdravotní účinky počaly se soli připisovati hlavně tehdy, když ujalo se všeobecně používání její v chovu domácích zvířat.
1941 J. Gloser, St. Ježek - O krmení a slaniskách či lizech
Význam lizů pro zvěř byl již dostatečně oceněn. Obyčejně platí pravidlo, že dobrý myslivec se pozná podle počtu a stavu slanisek v revíru. Řádně upravené a udržované slanisko jest doplňkem krmelce.
Všeobecně se stanoví minimální počet slanisek pro každých 50 ha jedno. Tento počet je postačující, ale často ukáže praxe, že ani toto nestačí a jsme nuceni podle pohybu zvěře zříditi lizů více.
Druhy slanisek jsou různé. Podle způsobu zařízení můžeme si je rozděliti na slaniska fungující v létě i v zimě a na lizy jen v létě upotřebitelné.
Nejznámější a nejrozšířenější způsob zakládání slanisek jsou asi 1 m dlouhá korýtka, nejčastěji dubová, natlučena hlínou se solí. Co se umístění týče, nesmí se nikdy slanisko zakládat do úrovně se zemí. Osvědčilo se umístění korýtek na 4 kůly asi 50 cm od země vysoko. Takto umístěné lizy nemůže zvěř znečišťovati stoupáním do korýtek ani pokálením.
Shora popsaných slanisek můžeme používati jak v době letní, tak i v zimě. Pro léto (ačkoliv i v zimě není zvěří opomíjen) hodí se jak pro zvěř srnčí, tak i pro zajíce a králíky liz sloupkový.