Sleduji dění kolem aktuálního návrhu zákona o myslivosti už od začátku. Vlastně ještě dřív, protože před tímto, z mého pohledu krajně nepovedeným, návrhem o dobývání renty pobíjením zvěře (je mi líto, ale nazvat stávající návrh zákonem o myslivosti se mi příčí) byl ještě nejméně jeden návrh. Ani on nebyl ideální, utrpěl nejrůznějšími pozměňovacími návrhy, které byly vedeny dílčími zájmy, ale ve své podstatě řešil nedostatky, které má snad každý zákon.
Alespoň zvenku to ale vypadá tak, že jsme se jako myslivci nepřipravili na opakování situace, které jsme měli logicky očekávat. Nejsem si vědom, že bychom nějak veřejně formulovali svoje stanovisko, nějakou vizi nebo aspoň základní teze, jak bychom s představovali dobrý a funkční zákon o myslivosti.
Přitom si ale nemyslím, že bychom nevěděli nebo neměli alespoň poměrně velmi konkrétní představu, kde jsou slabiny současného zákona a co je špatného na návrhu zákona nového. Nespočet článků a komentářů otištěných v posledním roce v Myslivosti je toho důkazem. Z mého pohledu opravdu nádherný článek – rozhovor s docentem Hanzalem v Myslivosti 7/2024 je důkazem, že v našich řadách jsou i lidé, kteří mají uvěřitelnou představu, jak pozvednout českou myslivost na novou vyšší úroveň včetně představy, podložené jasnou a srozumitelnou argumentací, co je špatně ve stávajícím návrhu a jak by mohl vypadat návrh skutečného zákona o myslivosti. A jsem si jist, že podobných osobností je v našich řadách a zejména na našich školách, jak vysokých, tak středních, dostatek. Jak říká klasik, zdroje by byly.
Skutečnost, že jsme nedokázali dát na stůl vlastní paragrafové znění naší myslivecké představy zákona o myslivosti a že jsme takovou podobu nového zákona aktivně neprosazovali a nepodporovali považuji za naše zásadní selhání. Pokud jsem hledal v oficiálních zdrojích zákonodárných orgánů, nikde jsem nenašel důkaz toho, že by zákonodárci požádali největší mysliveckou organizaci v Česku, ČMMJ, o připomínky k zamýšlenému zákonu, že by je obdrželi nebo dokonce zohlednili. Opět, je naše chyba, nás všech myslivců, že jsme se nechali do této pozice postavit a že do přípravy nového zákona jsme oficiálně příliš zasahovat nemohli. Vedení ČMMJ sice hovoří o schůzkách, návrzích, … ale nevidím, že by se tyto návrhy odrazily ve znění návrhu zákona. Opakuje se jen neblahá situace z přípravy předchozích návrhů zákona o myslivosti. Nakonec jsme se museli uchýlit ke zorganizování petice, kterou zákonodárci sice převzali, ale v zásadě si z ní mohou třeba skládat vlaštovky. Závaznost petice totiž není žádná.
Co teď?
Můj dědeček, kovář, často říkal: Co nechytíš za rohy, za ocas neudržíš. Zvlášť, když je od kravince. My jsme nový návrh zákona o myslivosti nechytili včas, teď již nemáme jinou možnost než jej definitivně zrušit, aby udělal místo pro něco, co dvojí podstatou bude chránit přírodu a nebude nástrojem ekonomické výtěžnosti zvěře a krajiny.
Jak dosáhnout zamítnutí návrhu zákona je problém politický, nikoliv odborný. Ostatně, většina těch, kteří o něm budou rozhodovat, myslivosti nerozumí, rozumět nebude a v zásadě ani nechce. Pragmaticky řečeno, politik má zájem udržet se u moci. Proto vytvořil program, se kterým se ucházel o hlasy voličů a který by měl (já vím, už Goethe hovořil o šedivé teorii a zeleném stromu života) ve svém volebním období realizovat.
Ví politik, co vlastně jeho voliči chtějí? Jen zprostředkovaně. Pokud mu volič svoji vůli a zájem jasně nesdělí. Dokud volič nedá svoji vůli jasně najevo, může si politik do značné míry dělat co chce. To přesně se děje v posledních letech okolo zákona o myslivosti. Zákon nevzniká jako projekce a konsensus vůle voličů a zainteresovaných stran, ale jako návrh vedený v zájmu určité zájmové skupiny.
Nechme stranou přesnou identifikaci zájmové skupiny a její pohnutky, faktem je, že návrh novely má daleko k vyváženosti, jak ekonomické, tak environmentální. Opět, velmi stručně, ale hlavně srozumitelně o tom hovoří již zmíněný článek doc. Hanzala, včetně vyvrácení populárního mýtu o přemnoženosti zvěře, zejména spárkaté (tím neříkám, že neexistují lokální excesy). Stavy zvěře jen reflektují zvýšenou úživnost dnešní krajiny.
Podstatnější je, jak dosáhnout toho, aby zákonodárci (poslanci a senátoři) tento, podle mého názoru špatný, návrh zákona o myslivosti zamítli, což je čistě politické zadání, proto bychom ho také měli řešit politickými nástroji. Věcná odborná debata – jakkoliv by měla být vedena – zde již nemá místo.
Jak praví starý bonmot moc je návyková a čím větší je moc, tím větší je síla návyku. Hlavní kořenovou motivací politika není služba své zemi a politikovi, ale přirozená touha po prosazení sobě blízkých názorů, lidově řečeno touha po moci. Důsledkem je, že politik se bude snažit o své zvolení (jedno, zda první nebo opakované).
Chceme-li tedy, aby politik jednal podle naší vůle, musíme mu buď nabídnout něco, co zvýší pravděpodobnost jeho zvolení, nebo jej naopak informovat, že pokud se bude chovat v rozporu s naším přáním, pak dramaticky klesá pravděpodobnost, že mu v budoucnu dáme svůj hlas. Nebo mu alespoň musíme jasně dát najevo, jaké je naše přání.
Prostě musíme omezit prostor pro politikovu tvořivost a jasně mu říci, co chceme. Konec konců, jsme jeho voliči a on by nás měl zastupovat.
Pokud budeme mlčet, bude to jiný hlas, který politik uslyší a možná, že se podle něj zachová. Pokud politikovi řekneme, co chceme, pořád ještě nemáme jistotu, že nás poslechne. Můžeme být přehlasováni, ale máme poměrně slušnou šanci.
Pokud mu své přání nesdělíme, pak máme prakticky jistotu, že se bude chovat buď po svém, nebo podle přání jiných. Těch, kteří svoje přání vyjádřili.
Podle zákona by měla mít navrch většina, v praxi ale vyhrává velmi často ten hlasitější. Prostě je slyšet. Pokud už jsme nechytili situaci za rohy, o to víc teď musíme být vidět a slyšet.
O petici jsme již mluvili. Je to ale ten nejsilnější nástroj, který máme? Podle mě ani zdaleka. Měli bychom být vidět na ulicích – konec konců, myslivecký klobouk, když už ne celá uniforma, nás jednoznačně identifikuje. Ale tím, že budeme vidět, jsme ještě neřekli, co chceme. V tomto okamžiku je to zrušení stávajícího návrhu zákona o myslivosti, který je pro nás nepřijatelný. Komu to říci – komukoliv, kdo nám bude ochoten naslouchat. Určitě to budou stranické sekretariáty, ale měli by to být i poslanecké kluby, ovšem hlavně individuální poslanci. To jsou ti, kdo v konečném důsledku rozhodnou.
Každý z nás může oslovit poslance zvolené za svůj volební okrsek. Kdo to je, to snadno najdete (i s kontaktními údaji, zejména e-mailem a dny pro veřejnost) na stránkách Parlamentu ČR
www.psp.cz. Adresný mail na vaše zastupitele je tou nejjednodušší, a přitom velmi silnou možností, jak své poslance oslovit. Nehleďte na stranickou příslušnost, klidně oslovte všechny poslance z vašeho volebního okrsku.
Napište jim, že v dohledné době budou rozhodovat o tématu, které je pro vás velmi významné.
Napište jim, jak byste si přáli, aby v této věci hlasoval.
A napište jim, jaké důsledky bude mít, pokud budou hlasovat v rozporu s vaším přáním. Že již váš hlas nedostanou. Že nedostanou ani hlas vašich blízkých. To není vyhrožování, to je prostě popis reality. Není to ani vydírání; máte právo svým zastupitelům sdělit svá přání a zájmy.
Nebojte se do vysvětlování a kampaně pro informování politiků zapojit i vaše blízké. I oni mají hlas a pravděpodobně budou mít zájem vás podpořit. Nezapomeňte se podepsat, vaše přání mají oporu v našem právu a nemáte se za co stydět. Pokud nevěříte svému slohu, můžete se inspirovat přiloženým vzorem takového dopisu vašemu poslanci, který najdete jako přílohu elektronické verze tohoto článku na
www.myslivost.cz.
„To už je teď stejně prohraná bitva, stejně si udělají, co chtějí,“ může někdo namítnout. Dovolte mi nabídnout několik čísel. V České republice je asi 8 300 000 oprávněných voličů, z nich k volbám chodí asi 60 až 65 %, tj. asi 5 400 000 hlasů. Do sněmovny se dostane asi 10 stran, odstup mezi vítězem a druhým bývá v posledních volbách kolem 35 až 50 tisíc hlasů. Na dalších místech bývají odstupy výrazně větší.
Pokud tedy má ČMMJ asi 55 000 členů, jsme pořád síla, kterou není možné jen tak obejít. Počet hlasů v řádu 30 až 40 tisíc hlasů být pro příslušný politický subjekt zcela zásadní.
A naše váha může ještě vzrůst, pokud najdeme partnery. V našich řadách jsou přece starostové, poslanci, neformální, ale o to silnější autority. Navazujme proto kontakty a začněme se koordinovat. Osvědčilo se to při tvorbě zákona o zbraních a určitě bychom našli i další příklady.
Přirozeným partnerem jsou pro nás rybáři, ale také třeba sdružení obcí ohrožených záměrem zřídit Národní park Křivoklátsko, možná i včelaři – prostě všichni, kteří nějakým způsobem v krajině hospodaříme.
Musíme se prostě naučit fungovat jako politická entita, pokud možno disciplinovaná a schopná koordinované akce. Opakuji, otázka nového zákona o myslivosti není primárně odborná, ale politická a pokud ji chceme účinně řešit ve svém zájmu, pak se musíme stát politickou silou. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, potenciální politickou silou již jsme, jen jsme se tak zatím nechovali. Pokud se to velmi rychle nenaučíme, prohrajeme.
Co dál?
Boj o tento návrh je již v takovém stádiu, že výsledek je těžké odhadnout. Myslivci se ale musejí jasně profilovat jako zájmová skupina, která svoje zájmy umí hájit a formulovat.
Nebojme se jít do konkrétních jmen, není problém zjistit, jak ten či onen politik ve věci zákona o myslivosti hlasoval. Dejte mu vědět, že víte, jak hlasoval a zařiďte se podle toho. Dokažme svoji věrohodnost, která je pro budoucnost zcela klíčová. Zkušenosti ukazují, že pokud se zájmová skupina (a myslivci nejsou nic jiného) dokáže zorganizovat a začne se chovat vědomě jako politická entita, sebevědomá a vědomá si svých zájmů a své váhy, pak si svoje zájmy a práva většinou uhájí. Zejména pokud si společnost uvědomí, že myslivci plní své slovo a jsou předvídatelní. Dobrým příkladem blízkým myslivcům jsou držitelé zbrojních průkazů.
Blíží se volby, máte možnost se rozhodnout, zda politika, který nerespektuje vaše zájmy chcete ve Sněmovně i do dalšího volebního období. Každý hlas může rozhodovat. Nelze než připomenout slova zakladatele moderního Izraele, Davida Ben Guriona, který vědom si všech hrůz holokaustu měl pronést ohledně buducnosti vznikajícího státu následující slova: „Už nikdy víc nikdo z nás nesmí jít a nepůjde na porážku jako ovce.“ Stejně tak ani my bychom se neměli smířit s osudem a připustit, aby se rozhodovalo o nás bez nás.
Co pak?
Pokud bude stávající zákon schválen, měli bychom co nejdříve zpracovat návrh na jeho novelizaci. A vší svojí silou jej prosazovat.
Pokud uspějeme a návrh zákona schválen bude zamítnut, pak musíme zpracovat sami vlastní protinávrh. Myslím, že v akademickém prostředí bychom našli dostatek odborníků, nikoliv jen aktivistů či lobbistů, kteří by uměli definovat zásady nového zákona a že v našich řadách je dost právníků, kteří by zásady dokázali přetransformovat do paragrafované podoby návrhu zákona.
Návrh zákona, jeho zásady a jejich zdůvodnění bychom pak měli zveřejnit, propagovat, vyladit tak, aby byl přijatelný pro co nejvíce dotčených subjektů. Pak již stačí, aby se našel jeden jediný poslanec, který tento návrh zákona předloží k projednání.
Je to jen na nás. Pokud máme na úspěšném budoucím provozování myslivosti nějaký zájem, pak bychom jej měli jasně formulovat. Ale jakýkoliv náš zájem má jen takovou cenu a význam, nakolik jsme ochotní jej hájit. Zatím jsme šli jako ovce. Pokud si chceme uhájit svoje zájmy a práva, musíme si začít cestu cíleně volit.
Ing. Martin HELEBRANT