Měsíc chladu prověří a zraní bez výjimky - zvíře, strom, zemi i člověka. Kdo včera zahálel, dnes naposledy zavírá oči. Pole drcená nemilosrdným sevřením ledových obručí sní mlčky svůj předlouhý sen. Jen táhlé liščí skolení jim po pohlazení od bílé luny zazpívá ukolébavku.
Leden je dobou, kdy příroda z větší části odpočívá uprostřed mrazivé strnulosti. Noci jsou dlouhé a tmavé hodiny výrazně dominují nad světlem. Jedná se o nejchladnější měsíc spojený s vyšší sněhovou pokrývkou, která všemu živému komplikuje přístup k přirozené potravě tvořené zbytky trávy, kůrou, loňskými letorosty a pupeny.
V přírodě panuje ticho, které napovídá, že se život ukryl do teplých doupat a spolehlivých závětří, pokud tedy přímo neodtáhl za obzor, směrem k jihu. To ticho není ničím novým. Bylo tu již od začátku zimy. Prosincové ticho bylo klidné, uspávající, to lednové je však plné napětí, snad i náznaku očekávání, pořád je ale zimní, tetelící se chladem a obavou z dalších týdnů.
Dříve jsem zimu téměř nenáviděl. Vyčítal jsem jí krátké dny, sněhové vánice, vlezlý mráz, i to, že nás uzavírá doma, v blízkosti zdrojů tepla. S přibývajícím věkem se ale tenhle názor měnil. Dnes mám dokonce svým způsobem rád ony klidné lednové dny. Především ty koncem měsíce, kdy se světlá perioda již citelně protáhne.
Mám rád rána, kdy slunce jen pomalu a neochotně stoupá nad obzor. Kdy se mrazivý vzduch pozvolna prohřívá, aby narůstající síla životodárného kotouče rozpustila v čase oblevy led a sníh na jižních stráních. Na větvích stromů a domovních střechách se zrodí náhle první nenápadné čůrky mířící vstříc gravitaci. A tichý, osamělý klapot jednotlivých kapek zní jak bubínek odtikávající vteřiny chvějící se paní Zimě. Tam, kde se kapky ukryjí před slunečními paprsky v neúprosném lednovém stínu, přemění se v pevné rampouchy, na nichž bude zítra ráno hrát duhovým odleskem světelnou symfonii první sluneční paprsek.
Mám rád i táhlé podvečerní výhledy do údolí tetelících se lednovým chladem. Pod viditelně mrazivým příkrovem se krčí domky, z jejichž komínů stoupají pocuchané proužky kouře. Tlak inverzí je drží při zemi a od jícnů se táhnou bělostné stuhy, rozšiřující se do ubrusů pokrývající kraj. Ten obraz je přímo saturovanou pohodou panující pod zasněženými střechami. Nevím, zda si umím představit dokonalejší obraz rodinné pohody, rozehřátého krbu a skutečného domova.
V rostlinné říši probíhá v lednu vegetační klid. Růst nadzemních částí se zastavil, listy jsou shozeny a pupeny dosud spí, stažené do podoby miniaturních kapiček přichycených ke kůře větví. Snad jen hluboko pod zemí, kam nedosáhne krutý šleh mrazů, pronikají kořeny dál a dál mezi zrnka půdy. Jejich vlásečnice sílí, prodlužují se a sbírají látky pro budoucí rychlý růst, který bude během několika týdnů odstartován.
Není to ale tak úplně pravda, že se opravdu nic neděje v nadzemní částí stromů, pod kůrou, v pletivech a větvích. Přestože ony nenápadné prvotní pochody jsou pro někoho mámivým přeludem, pozná jejich projevy jen ten, kdo se v přírodě pravidelně pohybuje. Vytuší je v prvních jehnědách, které se odvážně vystavily na keřích lísek. Vycítí je v náladě stromů, které k nám promlouvají pomalou změnou barvy. Nejlépe je to vidět na korunách olší. V odlesku Slunce se náhle zalesknou mámivým odstínem načervenalého bronzu. A není to jen odrazem táhlých, dosud chladných paprsků.
Zimní klid je důležitý nejen pro stromy a keře. Doslova existenční význam má i pro živočichy, kteří se nedokázali ukrýt pod zemí. Nyní se ponejvíce pohybují v místech, kde šetří zásoby energie uložené v tukový tkáních těl. Ty představující základní jistotu pro přežití dlouhé zimy. Jsou jimi zejména teplé houštiny, závětrné stráně, doliny porostlé vegetací, v polích pak remízy a hlubší strže.
Pro zvěř je vyrušování v zimním období spojené s vyšší sněhovou pokrývkou a třeskutým mrazem doslova smrtícím koktejlem. Pohyb ve sněhu pokrytém ledovou krustou, která se objevuje po prvních lednových oblevách, jí do krve zraňuje běhy a odčerpává až stonásobné množství energie oproti klidovému stavu. Vdechovaný vzduch je za podobného počasí příčinou zápalů plic končících tragickými následky.
Přestože by se tedy mohlo zdát, že se celý živý svět v lednu zastavil, objeví se výjimky. Odhalí je však pouze oko člověka vnímavého, znalého a ochotného pozorovat. Mnoho druhů prožívá právě nyní čas námluv, aby se v tělech samic mohly zárodky v klidu vyvinout a mláďata přišla na svět v době příjemného jarního počasí.
V lednu končí chrutí divokých prasat a začíná kaňkování lišek. Do honcování se zapojují i zaječí páry. Namlouvání zajíců je plné honiček a vzájemných kontaktů. Po polích za sebou hopkají skupinky, kdy jednu zaječku pronásleduje naráz více zajíců. Ti se mezi sebou občas poperou. A to tak zuřivě, že vlna doslova létá kolem. Sednou si na zadní běhy a předními tlapkami se políčkují. Nezřídka si navzájem vyrazí světlo nebo natrhnou slecho.
První náznaky svatebního ruchu se objevují také v ptačí říši. Právě nyní, často v době největšího mrazu a strádání, bychom nalezli na hnízdech zasedlé křivky obecné. Důvod je jednoduchý. Tito pestrobarevní ptáci velikosti kosa, příznačně označovaní jako papoušci severu, se živí semínky šišek, kterých je v lednu dostatečná zásoba. Za úrodou se slétají mnohdy obrovská hejna, která svým popískáváním oživují jinak ztichlý les.
Kolem našich domů se v lednu pohybují další zajímaví, tentokrát výrazně známější ptáci. Jsou jimi druhy z rodu sýkor – koňadra, modřinka, parukářka, mlynařík a babka. Zastihne-li je příjemnější slunečné poledne, připojují se i oni k prvním hláskům přírody, které připomínají, že jaro už nemusí být až tak nekonečně daleko. K nim se přidávají původně tažní kosi v černém kabátě a hašteřiví vrabci vytvářející početnější skupiny.
Za temných nocí se v hlasech lesa rozezní houkání výra. Naše největší sova bývala před pár desítkami let poměrně vzácnou. Dnes se s ní však minimálně při přeletech setkáváme ve většině honiteb. O její přítomnosti ani nevíme, když tu se nám nad hlavou mihne temnící oblohou mohutná silueta. Tiše, bez pohnutí křídel, se vynoří mezi stíny a stejně tiše se mezi stíny rozplyne. Návrat výra, ale i dalších druhů je nejlepším důkazem nezměrné síly života. Vždyť ani desetiletí pronásledování nedokázaly některé druhy z přírody, bohudík, vymazat.
Myslivci se v lednu věnují péči o zvěř. Do krmelců přinášejí krmivo bohaté na vlákninu. Jde o známé travní, jetelové nebo vojtěškové seno. Mnohem hodnotnější je ale letnina – v červnu nařezané a pečlivě usušené letorosty listnatých stromů, keřů a stébelnatých bylin. Ze zrnin se hodí oves, který má tuhou pluhu (slupku). Bez vlákniny neprobíhá ve složitém žaludku přežvýkavé zvěře správné trávení. Nadměrné dávky jiných obilovin, především pšenice, mohou mít pro ni fatální následky končící i smrtí.
K myslivosti patří samozřejmě i lov. V lednu probíhá tradičně odstřel divokých prasat a lišek. Tito, dnes převážně noční živočichové, jsou na sněhové pokrývce dobře vidět. Zimní čekaná během měsíčních nocí má jedno z největších kouzel, které může před myslivcem příroda vyčarovat. Plný měsíční kotouč pluje po obloze a jen tu tam jej posvětí čisté stříbro jemných obláčků.
Chladné světlo proniká mezi kmeny stromů, jejichž stíny leží na jiskřícím sněhu jako táhlé tmavé pásy. A trsy suchých trav, pařezů i kamenů, kreslí v odlescích ledu nestále se měnící scenérii tvarů připomínající výjevy z mýtických světů. Právě nyní do chřípí naplno pronikne typická lednová vůně. Neutrální vůně dočasně spoutané země, která zahltí nos, udeří do sliznic a spoutá je plnou silou mrazivého dechu lesa.
Barvou měsíce ledna je barva sněhu. Barva mrazem spoutaných strání, v nichž jako démanty zazáří duhový odlesk ledových krystalků zdánlivě oživlých ve vzácných paprscích dosud nízko stojícího Slunce. Dny jasného počasí tak doplní barvu bílou o další typicky lednový odstín – azurovou modř jasné oblohy klenoucí se nad prokřehlými pláněmi. Po rudém západu se duhový odlesk po zemi rozhozených vloček nenápadně přesune na černočernou báň rozzářenou tisíci tetelících se hvězd. To se mrazivý chlad zemského povrchu symbolicky propojil s mrazivou hloubkou vesmírných dálek.
Skutečná myslivost má mnoho podob. Mnoho krás. Vnímaných a naplno prožitých i bez nutnosti vystřelit na živého tvora…
Josef DRMOTA