Kořeny společných lovů jsou velmi staré a jejich význam, podoba a využívání prošly významnými proměnami. Pro naše dávné lovecké předky, když chtěli primitivními zbraněmi ulovit něco velkého a rychlého, byla vzájemná spolupráce zcela zásadní, a proto se snažili vylepšovat nejen použité vybavení, ale také přípravu a organizaci celého lovu.
Postupem času se vybavení pro lov výrazně zdokonalilo a nutnost spolupráce pro dosažení úspěchu je menší. Zároveň se z lovu částečně vytratil význam z hlediska jen zajištění zvěřiny a narostl přínos reprezentační funkce, kdy je společný lov organizován pro vybrané lovce a ostatní zajišťují vše potřebné.
Zřejmě největší rozmach společných lovů v moderních dějinách nastal v době baroka, kdy byly vysoké stavy zvěře a lov byl považován za důležitou zábavu bohatých, kteří si mohli dopřát luxus v podobě honosných akcí.
Později došlo ke značnému poklesu stavů spárkaté zvěře a pokroku ve vybavení a společné lovy spárkaté zvěře začaly být omezovány. Právě z doby, kdy u nás žilo minimum spárkaté zvěře a celá myslivost byla založena na chovu drobné zvěře, vycházejí naše dnešní tradice, zkušenosti a částečně i legislativa. To je jeden z důvodů nedůvěry ke společným lovům a jejich nekvalifikované organizace.
Dnešní situace v chovu a lovu je ovšem velmi rozdílná. Především je možné a potřebné lovit takové počty, které si naši předkové ani nedokázali představit a oprávněně by dnešní honitby považovali za myslivecký ráj. Vše je ale samozřejmě relativní a pořád je na co si stěžovat. To je ale jiné téma a naše zamyšlení je směřováno na to, že na mnoha místech vidíme, že úspěšnost individuálního lovu je příliš nízká na to, aby bylo reálné udržet početnost zvěře na potřebné úrovni.
Zejména akce mysliveckých spolků jsou pořád organizovány podle schémat, které vyhovovaly lovu bažantů a zajíců brokovnicí. Když ale na průseky mezi houštiny postavíte střelce s kulovnicemi a optikou, tak to nemůže dobře dopadnout. Nezbývá tedy, než se znova učit to, co naši předkové dobře uměli a co se v určité době zdálo jako překonané. K učení samozřejmě patří i dělání chyb, ale proč nevyužít zkušenosti odjinud. My jsme se proto podívali na to, jak vypadají společné lovy ve spolkových honitbách z hlediska efektivity, vyrušování zvěře a poškození zvěřiny.
Dnešní podoba společných lovů na spárkatou vychází ze starých tradic a zkušeností a současné lovy lze zhruba rozdělit na tři skupiny.
Do první patří profesionální reprezentační akce, ať komerční, nebo nekomerční. Na nich je velký důraz na dokonalou organizaci, celkovou úroveň i výsledek. Důležitou součástí je příprava a zkušený a dostatečně početný personál.
Opačným extrémem jsou tzv. personální naháňky. Jedná se většinou o menší akce, jejichž hlavním cílem je úlovek. Mohou být samozřejmě organizovány i v honitbách spolků. Nehledí se na nich do takové míry na tradice a formální stránku a příprava je jednoduchá. Tyto akce jsou velmi důležité v honitbách využívaných ve vlastní režii, kde je omezené množství lovců. Jejich podoba je značně variabilní a často se jedná o jakési kombinace individuálního a společného lovu.
Posledním typem jsou naháňky mysliveckých spolků, které stojí někde mezi těmito extrémy a kromě úlovku je na nich významný i společenský přínos. Z hlediska přípravy je pro tyto akce často limitující nedostatek znalostí, zkušeností, technického zázemí, financí a ochotných lidí. Právě na tyto akce jsme zaměřili svoji pozornost a podrobně jsme zmapovali výsledky z 22 naháněk a tyto údaje jsme porovnali s výsledky individuálního lovu dvaceti hobby myslivců.
Vycházky do honitby jsou často opravdu jen vycházky
Naši lovci neměli štěstí na honitby, kde je vysoká početnost zvěře, a tak jejich lovecké úspěchy byly vykoupené nemalým úsilím a časem. Všichni preferovali lov na čekané a pouze polovina alespoň občas za zvěří zkusila šoulat. Na ulovení jednoho kusu zvěře potřebovali v průměru 38 hodin. Nejúspěšnějším lovcům stačilo méně než 15 hodin a nejméně úspěšní potřebovali více než 80 hodin.
Rozdíly jsou tak značné a taková účinnost je samozřejmě možná jen za situace, kdy se jedná o lovce ze záliby a ne personál, na který se musejí sehnat peníze. Pokud byste počet hodin vynásobili průměrnou mzdou, tak se dostanete jen v nákladech na plat na sumu, která vysoce překračuje hodnotu úlovku.
Společné akce na tom byly podobně, jen rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími byly ještě větší. Spočítali jsme celkový čas strávený na lovu všech účastníků, tedy i honců a dostali jsme se na průměrnou hodnotu 85 hodin na jeden ulovený kus s rozmezím 11 až 384 hodin.
Nadějná je zejména spodní hodnota, která ukazuje, že když se akce povede, tak může být minimálně stejně efektivní jako individuální lov.
Zkusili jsme se podívat na to, zda jsou rozdíly způsobené například velikostí lečí, počtem účastníků či hustotou střelců, ale žádná závislost se nám neukázala jako významná. Záležet bude tedy na dalších faktorech, které tato naše pionýrská analýza nepostihla.
Další aspektem, který nás zajímal, byla míra vyrušování zvěře. U společných lovů jsme ji zhodnotili podle velikosti prohnané plochy. U individuálních jsme pak odhadli, že v průměru bude přesunem lovce na místo čekané, případně šouláním, ovlivněno 20 hektarů na jedné vycházce.
Když jsme tyto hodnoty přepočetli na jeden ulovený kus, tak nám vyšlo, že na společných lovech dojde v průměru na jeden ulovený kus k vyrušení zvěře na 30 hektarech honitby, u individuálních lovů nás to vyšlo na 177 hektarů, protože lovci museli uskutečnit téměř devět vycházek.
Samozřejmě se jedná o jen velmi hrubé porovnání, ale naznačuje, že se škodlivostí společných lovů, které sice zvěř vyhánějí z houštin, ale zároveň jen jednorázově, to nemusí být tak hrozné.
Naopak individuální lovci, kteří mají malou úspěšnost, ale zato po honitbě hodně nachodí, mohou zvěř zneklidňovat více a hlavně dlouhodobě.
Je třeba si také uvědomit, že velmi škodlivým je u individuálních lovů i to, že lovci jak na čekané, tak na šoulačce, zvěř zneklidňují na místech, kde má dostatek potravy.
Chování ke zvěři a poškození zvěřiny
Jedině v ohledu spolehlivého a rychlého usmrcení zvěře a poškození zvěřiny individuální lovy jednoznačně vyhrály. Je to samozřejmě dáno i tím, že zcela preferovaným způsobem lovu byla čekaná, kde je jistota dobrého zásahu vysoká. Většině našich lovců tak stačila jedna rána na každý kus.
Na naháňkách to bylo o poznání horší, v průměru nám vyšly 2 až 3 rány na kus, ale ty nejhorší akce se dostaly přes 8 ran! S tím pak souvisí i to, že zvěř byla často dostřelovaná a s počtem ran se zvyšovalo i znehodnocení zvěřiny. V průměru byl každý ulovený kus na naháňce zasažen 1,5krát. To zhruba znamená, že každý druhý kus byl první ranou pouze poraněn a teprve druhou dostřelen. Samozřejmě to provází určité utrpení a zbytečné poškození zvěřiny.
Co z toho vyplývá a jak na to
Z našeho relativně omezeného vzorku údajů je zřejmé, že v organizaci společných lovů na spárkatou zvěř mají spolkové honitby značné rezervy. Samozřejmě nikdy nebude možné se v zazvěření, personálu a finančních možnostech dorovnat honitbám, kde je myslivost dotovaná jejich držiteli. Přesto i ve skromnějších podmínkách by bylo možné výsledky značně zlepšit.
Relativně nejvíce muziky za málo peněz lze získat úpravou organizace lovu. Na to stačí vzít mezi sebe někoho, kdo má potřebné zkušenosti a organizační schopnosti. Další už záleží na ochotě ostatních přiložit ruku k dílu.
Velkým omezením je také konzervativní přístup ke společným lovům a neochota ke změnám i v situaci, kdy je například u prasat nařizována intenzivní redukce a u jiných druhů je uživatel honitby pod tlakem lesníků a zemědělců. Častým argumentem je přitom ochrana zvěře.
Když se ale zamyslíte nad našimi daty, tak je vidět, že neustále opakovaný a málo efektivní individuální lov zvěř zneklidňuje významně. Společný lov sice také, ale pokud bude dobře připraven, tak může ulevit dlouhodobému tlaku na pastevních plochách, za což zvěř jistě poděkuje. To platí dvojnásob, pokud už k vyrušování zvěře dochází například při lovu prasat.
Taková akce by nejen měla být velmi dobře připravena, ale rovněž využita pro lov i ostatních druhů, které budou v lečích. Proto je dost nepochopitelné, že se pořád pořádají lovy, kde se loví „jen něco“. Pokud společný lov zahájí hospodář tím, že je možné lovit pouze černou zvěř do 40 kg, lišku a muflonče a zbytek bude zpoplatněn, tak si spousta účastníků ránu na sporný kus odpustí (nemluvě o tom, jak prohlášení mysliveckého hospodáře na úvodním nástupu odpovídá současným nařízením a dalším ustanovením týkající se myslivosti!). Honci se pak dřou lečích, zvěř je stresovaná a střelci kolem sebe nechají zvěř probíhat bez rány. Takové počínání je nejen na hraně zdravého rozumu, ale i porušování zákona. Když už zvěř plašíme, tak by to mělo mít opodstatněný důvod a odpovědný lov takovým důvodem určitě je. Ozbrojená procházka zakončená poslední lečí nikoli.
Proto doporučujeme, aby společné akce byly kromě své společenské funkce zaměřeny i na úlovek a je vhodné k tomu vytvořit podmínky kromě jiného včasným vyřízením výjimek pro lov zvěře na společném lovu a jednoznačnými a co nejjednoduššími pravidly pro účastníky. Pokud lovit nechceme, tak je lepší naháňku nepořádat.
Zároveň by bylo vhodné i na naháňkách dodržovat úctu ke zvěři tím, že vytvoříme podmínky pro bezpečnou a účinnou střelbu, zejména nestavěním střelců na úzké průseky a jiná nevhodná střelecká místa.
I zvěř na naháňce má být ulovena myslivecky. Věříme, že i vzhledem k měnící se podobě lesů budou společné lovy nabývat na významu a zlepšení jejich organizace může mnoha honitbám pomoci. Tento příspěvek tak berte zejména jako inspiraci pro hledání vlastních cest.
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.,
Bc. Ondřej SEDLÁŘ,
Lesnická a dřevařská fakulta MENDELU v Brně
Počet přepočtených hodin potřebných na ulovení jednoho kusu zvěře na námi sledovaných naháňkách. Vůbec nezáleželo na tom, kolik střelců bude přítomných. Zásadní vliv na efektivitu lovu mají jiné faktory jako je zazvěření, organizace lovu a střelecké dovednosti.