Časopis Myslivost

 
Jak autoři nakonec uvádějí i v názvu Úspěšný příběh udržitelného využívání evropského managementu volně žijících koptytníků, zpráva poukazuje na pozoruhodný a často nedoceněný úspěch či zásluhu myslivců v evropské ochraně přírody z pohledu udržitelného hospodaření s kopytníky prostřednictvím regulovaného lovu. V celé Evropě se populace volně žijících kopytníků v posledních desetiletích významně zotavily, a to právě z velké části díky praktikám obhospodařování volně žijící zvěře s aktivním zapojením myslivců.
Na základě údajů o lovu z 34 evropských zemí (číselné údaje jsou převzaty z národních statistik, které měli k dispozici pracovníci FACE) nabízí tato zpráva ucelený přehled o lovu kopytníků na evropském kontinentu.
Nejčastěji loveným druhem je srnec obecný s odhadovaným ročním lovem 3,8 milionu kusů, těsně následovaný prasetem divokým s 3,3 milionu ulovených kusů a jelenem evropským s lovem 1 milionu kusů. Lovy těchto tří hlavních druhů spárkaté zvěře jsou sumarizovány a hlášeny ve 31 zemích, což podtrhuje široké rozšíření a prosperující populace těchto konkrétních druhů.
K dalším významným druhům patří daňci, kterých bylo uloveno přibližně 610 000 kusů ve 24 zemích. Další jsou již regionálně omezenější druhy, jako jsou losi (uloveno 115 000 kusů v 5 zemích), mufloni (uloveno 60 000 kusů v 19 zemích) a kamzíci (uloveno 70 000 kusů ve 13 zemích). Významný podíl na počtu ulovených kusů mají také introdukované druhy, jako je jelen sika (70 000 kusů v 6 zemích), muntžak malý (108 000 kusů ve 3 zemích) a srnčík čínský (20 000 kusů jen ve Spojeném království) – poslední dva druhy nejsou do tohoto článku zahrnuty, neboť se v ČR nevyskytují..
Tyto údaje nejsou izolovanými statistikami, ale tvoří součást dlouhodobých souborů údajů, které odrážejí úspěšnou obnovu populací velkých savců v celé Evropě. Ještě důležitější je, že ilustrují, jak regulovaný lov přispívá k zachování biologické rozmanitosti tím, že udržuje vyvážené populace, chrání stanoviště a omezuje konflikty mezi lidmi a divokými zvířaty.
Údaje uvedené v této zprávě jsou možné díky úsilí myslivců, kteří na základě monitoringu vypracovávají plány hospodaření, stanovují kvóty lovu a podávají zprávy o své činnosti regionálním a národním orgánům. Tento model spolupráce v oblasti udržitelného využívání zajišťuje, že myslivost je tradicí i moderním nástrojem pro hospodaření s volně žijícími živočichy.
Myslivost, která je ve veřejné diskusi často přehlížena, tedy jednoznačně plní zásadní ekologické, sociální a ekonomické funkce. Kromě toho, že je myslivecké hospodaření kulturním dědictvím, podporuje biologickou rozmanitost tím, že zabraňuje přemnožení kopytníků, které může vést k degradaci stanovišť a zvýšenému riziku onemocnění.
Stále existuje mnoho výzev a myslivecká politika podléhá neustálým úpravám, protože se mění naše životní prostředí a způsoby využívání půdy, zejména zemědělství. Chov velkých kopytníků také poskytuje vysoce kvalitní maso (zvěřinu) z volně žijících zvířat z místních zdrojů s nízkou uhlíkovou stopou, což je v kontextu udržitelných potravinových systémů stále důležitější příspěvek.
Lze tedy shrnout, že lov slouží přírodě. Přináší ekonomické a sociální výhody, podporuje život a pracovní příležitosti  na venkově a podporuje zdraví ekosystémů, z čehož má prospěch volně žijící zvěř a biologická rozmanitost ve velkém měřítku. Tím, že myslivost zajišťuje řízení populací volně žijících živočichů prostřednictvím propracovaných strategií lovu, posiluje závazek Evropy k ochraně přírody i k odpovědnému hospodaření s půdou.
Tato zpráva je primárně určena mysliveckým organizacím, vědeckým výzkumníkům, politikům a dalším zájmovým skupinám, které se zajímají o hospodaření s volně žijícími živočichy. Nabídka jasných a přesných údajů o lovu kopytníků může být zdrojem pro vytváření argumentů pro obhajobu pozice lovu a myslivosti v moderní společnosti a podporuje pochopení toho, jak lov přispívá k udržitelnému využívání volně žijících druhů kopytníků v Evropě.
 
Statistiky lovu
 
Statistiky lovu zvěře jsou nezbytné pro udržitelné řízení populací volně žijících živočichů a zachování biologické rozmanitosti. Shromažďování přesných údajů o počtu ulovených jedinců umožňuje lépe porozumět populační dynamice, zdravotnímu stavu volně žijících živočichů a účinnosti stávajících strategií managementu populací zvěře. Sumarizované údaje pomáhají nejen kontrolovat početní stavy zvěře, ale slouží také jako základní nástroj pro tvorbu národních a místních či regionálních politik a plánů, které zajišťují dlouhodobou udržitelnost druhů zvěře a ekologickou rovnováhu.
V kontextu myslivosti a ochrany přírody poskytují přesné odhady lovu vhled do regionálních specifik, identifikují přemnožené nebo nedostatečně osídlené oblasti a naznačují nezbytná opatření pro ochranu stanovišť. Kromě toho, že tyto odhady napomáhají ochraně biologické rozmanitosti, hrají také zásadní roli při prevenci nezákonného lovu a pro dodržování platných zákonů. Zpráva se proto zaměřila i na klíčové trendy a problémy a poskytuje doporučení pro další zlepšení managementu populací volně žijících živočichů prostřednictvím přesných a propraciovaných strategií.


 
Srnčí zvěř
 
Srnčí zvěř je nejrozšířenějším a nejčastěji loveným druhem srnčí zvěře v Evropě, přičemž v roce 2023 (včetně některých dřívějších údajů) bylo ve 33 zemích (z 34 zemí zkoumaných pro účely této zprávy) uloveno přibližně 3,7 milionu kusů. Jedná se o výrazný nárůst v porovnání s dřívějším přehledem, podle něhož činil lov srnčí zvěře v 80. letech 20. století přibližně 1,7 milionu kusů a na počátku roku 2000 přibližně 2,7 milionu kusů (Burbaiteė & Csányi, 2009).
Zdaleka nejvíce ulovených kusů je v Německu, kde se ulovilo přibližně 1,3 milionu kusů, což představuje 35 % celkového evropského lovu této zvěře. Zdá se, že podíl na evropském lovu v případě Německa zůstává stabilní, neboť podobné procentní podíly byly zdůrazněny již v letech 1984 a 2005 (Burbaiteė & Csányi, 2009). Za Německem následuje Francie s lovem kolem 600 000 kusů. Několik dalších zemí loví každoročně mezi 100 a 250 tisíci kusů, většina zemí loví méně než 100 tisíc kusů srnčí zvěře za rok.  


 
Výhledy a otázky managementu
Srnec je nejhojnější a nejrozšířenější jelenovitý v Evropě, vyskytuje se od Pyrenejského poloostrova po Skandinávii a část východní Evropy. Populace se v posledních desetiletích v celé Evropě výrazně zvýšily. V 80. letech 20. století se výrazně zvýšil počet srnčí populace i její lov, a to z 6,2 na 9,5, resp. z 1,7 na 2,7 milionu jedinců (Burbaiteė & Csányi, 2009).
Tato zpráva poukazuje na pokračující nárůst lovu, který se v posledních dvou desetiletích zvýšil z 2,7 na 3,7 milionu jedinců. To by mohlo potvrdit dřívější zjištění, že populace srnčí zvěře může růst i přes zvyšující se lov, což může souviset s podhodnocením populace a pečlivým managementem populace (Burbaiteė & Csányi, 2009).
Skutečnost a vývoj z pohledu srnčí zvěře může být také důsledkem sociální a behaviorální přizpůsobivosti,  neboť srnčí zvěř se vyskytuje téměř ve všech přirozených biotopech Evropy, což přispívá k její úspěšné adaptaci na měnící se prostředí ve většině člověkem pozměněné krajiny (Morellet, 2011). Kromě toho srnčí jako druh žijící převážně na rozhraní lesa a pole s největší pravděpodobností těží z nárůstu zalesněných ploch v Evropě v posledních desetiletích (Forest Europe, 2020).
Populace srnčí zvěře v Evropě je však ovlivňována složitou souhrou přírodních a člověkem způsobených faktorů a problémy, jako je ztráta stanovišť, se mohou vyskytovat na národní nebo místní úrovni. Tento druh je také citlivý na klimatické změny a sucha, což může mít za následek sníženou reprodukci a úmrtnost srnčat s následným kondičním oslabením celých regionálních populací.
V takových případech je pro dlouhodobou udržitelnost zdravé a silné populace srnčí zvěře potřeba rychlého nalezení správné rovnováhy mezi lidskými potřebami, velikostí populace a ekologickými hledisky.
 
Prase divoké
 
Prase divoké je po srnci druhým nejčastěji loveným druhem spárkaté zvěře v Evropě, přičemž roční lov v posledních letech dosáhl více než 3,3 milionu kusů ve 31 z 34 sledovaných zemí. V několika evropských zemích se počet ulovených divokých prasat v posledních desetiletích zvyšuje v reakci na rostoucí populace tohoto druhu.
Největší úlovky má v Evropě Francie, kde bylo v roce 2023 uloveno přibližně 850 000 jedinců. To poukazuje na výrazný nárůst oproti posledním dvěma desetiletím, neboť před rokem 2000 nepřesáhl lov 440 000 kusů. Za Francií následuje Německo (550 000 ks) a Španělsko (450 000 ks). V Itálii, Česku, Polsku, Maďarsku, Švédsku a Řecku se údaje o lovu pohybují v rozmezí 100 až 330 tisíc kusů, v ostatních zemích jsou hlášeny nižší počty.


 

Výhledy a otázky managementu
Populace divokých prasat se zvyšují v Evropě, ale i ve světě, např. USA, Kanada, severní Afrika (Maroko, Tunisko), Turecko, Asie (Japonsko, Čína) a další země. K početnímu nárůstu populace přispívají různé faktory. Intenzifikace zemědělství přinesla velké množství kvalitních a snadno dostupných zdrojů potravy.
Významným faktorem je změna klimatu, která vede k mírnějším zimám, což má za následek vyšší míru přežití selat a může také v některých částech Evropy být příčinou rozšíření areálu výskytu černé zvěře více na sever nebo do hor.
Kromě toho může k růstu populace přispět i zvýšení frekvence žíní, které způsobují nárůst dostupnosti vysokoenergetické potravy,  generované stále častěji vysoce synchronní zvýšenou produkcí semen dubů a buků (Colomer et al., 2024, Bieber & Ruf, 2005).
Kromě toho má prase divoké nejvyšší míru reprodukce mezi kopytníky, vykazuje vysokou adaptabilitu na stanoviště a je v podstatě generální a oportunistický všežravec (Morelle et al., 2016, Fulgione & Buglione, 2022).
V Evropě vyvolává rostoucí početnost prasat divokých a jejich expanze do oblastí, kde se dříve nevyskytovala, například do hustě osídlených městských lokalit a krajiny s převahou zemědělství,  ekologické a socioekonomické problémy od hospodářských škod (např. v zemědělství), přenosu nemocí, bezpečnosti lidí (např. vnikání do měst a dopravní nehody) až po poškozování biologické rozmanitosti. Oblasti bez lovu mohou také představovat jakési rezervoáry mnoha kusů divokých prasat, které nepodléhají managementu a mohou mít za následek výrazné negativní dopady v širokém okolí.
Proto management populace černé zvěře vyžaduje kombinaci více strategií, včetně intenzivnějšího výzkumu jejich chování a lepšího hospodaření s půdou, přičemž lov musí nadále sloužit jako klíčový nástroj. Mnohé studie potvrzují, že nejúčinnější regulace populace je možné dosáhnout cíleným loveckým tlakem na mladé jedince a na dospělé bachyně. Přitom je nutné koordinovanější úsilí vlád, zemědělců, ochránců životního prostředí a myslivců, aby se vyvážily ekologické přínosy a problémy, které divočáci představují.


 
Jelen evropský
 
Jelen evropský je třetím nejvýznamnějším druhem velké zvěře v Evropě, přičemž v posledních letech bylo ve 30 zemích (z 34 zemí zahrnutých do této zprávy) uloveno celkem přibližně 1,1 milionu kusů. Bulharsko a Španělsko jsou dvě země s největším lovem (přibližně 330 000 kusů). Ostatní země lze rozdělit do skupin podle množství ulovených kusů v rozmezí od 50 do 115 000 kusů (8 zemí) a podle lovu 35 000 nebo méně kusů (20 zemí).
Stejně jako srnec obecný a prase divoké je i jelen evropský široce rozšířen po celé Evropě a jeho početnost i zeměpisný rozsah se v Evropě v posledních letech zvyšují. (Milner et al., 2006).
V dřívějším přehledu publikovaných údajů za rok 1984 a počátek roku 2000 byl zdůrazněn nárůst početnosti populace z 1,1 milionu na 1,7 milionu a lovu z 275 000 na 429 000 kusů (Burbaiteė & Csányi, 2010). Tato zpráva ale upozorňuje na pokračující nárůst lovu, který se za poslední dvě desetiletí zdvojnásobil, a to z méně než 500 000 kusů na počátku roku 2000 na více než 1 milion kusů v roce 2023.
Jelen evropský podléhá v evropských zemích pečlivým plánům hospodaření, které hrají zásadní roli při udržování rovnováhy mezi úrovní populace a kvalitou životního prostředí. Přemnožené populace jelena evropského mohou významně ovlivnit lesní ekosystémy a lesní hospodářství, což může vést k poškození biologické rozmanitosti a místního hospodářství.


 

Výhledy a otázky managementu
Vědecký výzkum nabídl detailní poznatky o rozšíření a genetické struktuře jelena evropského v celé Evropě. Předchozí studie (van Beeck Calkoen et al., 2023) zahrnující 492 studijních lokalit ve 28 evropských zemích hodnotila faktory ovlivňující hustotu jelena evropského. Výsledky ukázaly, že lov a využívání půdy mají na populace jelena evropského významnější vliv než velcí predátoři, jako jsou vlci, rysi a medvědi. Velké šelmy sice mohou snížit hustotu jelení zvěře, ale jejich vliv je méně výrazný v krajině, kde dominuje člověk.
Jelen evropský je považován za klíčový druh lesních ekosystémů. Jako takoví zůstávají pro blaho ekosystému jeleni nezbytní, ale jejich potravní strategie může vést k významným změnám ve složení vegetace, kdy jeleni upřednostňují určité druhy rostlin před jinými. Takový selektivní příjem potravy, často ovlivněný také rušením a následným stresem zvěře, může mít negativní vliv na strukturu lesa a biologickou rozmanitost.


 
Daněk skvrnitý
 
I když v menší míře než jelen evropský a srnec obecný, je i daněk široce rozšířeným lovným druhem, jehož celkový lov činí přibližně 610 000 kusů ve 24 zemích. Na Spojené království a Bulharsko připadá přibližně polovina tohoto celkového lovu, následuje Švédsko, Německo, Česko, Španělsko, Irsko, Slovensko, Maďarsko, Dánsko a Polsko, kde se lovy pohybují od 10 do 80 tisíc kusů. Ostatní země loví každoročně méně než 5000 kusů.
Daněk je jedním z nejrozšířenějších druhů jelenovitých v Evropě. Do většiny evropských zemí byl dovezen nebo reintrodukován pro účely, jako je okrasa nebo produkce zvěřiny. V současné době se v mnoha evropských zemích vyskytují volně žijící populace.
Ačkoli se potrava daňka překrývá s potravou jiných druhů jelenovitých, je lépe přizpůsoben ke spásání travin. Vysoký pastevní tlak způsobený přemnožením populace může negativně ovlivnit rozmanitost a strukturu vegetace.
Stejně jako u jiných velkých druhů jelenovitých je management populace nezbytný pro udržení zdravé ekologické rovnováhy mezi počtem daňků a ekosystémem. Tento druh může být v některých oblastech zdrojem škod na polních plodinách a následným problémům se zemědělským hospodařením. Vzhledem ke stále rostoucím stavům zvěře v některých státech je nezbytné průběžné a pečlivé sledování, aby bylo možné účinně provádět změny managementu.



 
Los
 
Los je loven především ve Švédsku, Finsku a Norsku, přičemž jeho početnost se pohybuje od 25 do 50 000 jedinců. V menší míře je loven také v Estonsku a Litvě, a to přibližně 3000 jedinců ročně. Lov losů je přísně regulován, obvykle ročními kvótami, které se řídí monitoringem populace, například finským trojúhelníkovým monitoringem volně žijících živočichů (Helle et al., 2016).


 
Výhledy a otázky managementu
V Evropě se los vyskytuje v severních zemích, zejména ve Skandinávii, Finsku a v některých částech Ruska. Losi obvykle obývají lesnaté, chladné oblasti, kde se jim daří na stanovištích s hustou vegetací a přístupem k vodě. Evropská populace losů je obecně silná, ale stejně jako v jiných částech světa hraje při řízení jejich početnosti roli lov.
Ačkoli jsou populace losů v Evropě obecně stabilní, jejich početnost mohou ovlivňovat různé ekologické faktory. Mezi tyto faktory patří změna klimatu, úbytek stanovišť a dopravní kolize.
Počet každoročně ulovených losů je pečlivě monitorován, aby se zabránilo nadměrnému lovu a zachovala se rovnováha s ekosystémy. V některých případech slouží lov jako nástroj ke snížení hustoty populace, zejména v oblastech, kde losi mohou nadměrně spásat mladé stromky nebo působit škody na zemědělských plodinách. Naopak v některých oblastech může být počet ulovených losů omezen z důvodu nižší početnosti populace nebo faktorů prostředí, které ovlivňují schopnost druhu prosperovat.
 
Jelen sika
 
Podle údajů této zprávy činil lov jelena sika v šesti zemích celkem přibližně 70 000 kusů. Tento druh se loví především ve Spojeném království (přibližně 40 000 kusů v roce 2020), v Irsku (přibližně 26 000 kusů v roce 2022) a v České republice (přibližně 19 000 kusů v roce 2022). Německo hlásí lov zhruba 3000 kusů, zatímco Dánsko, Rakousko a Francie hlásí lov méně než 1000 kusů.


 
Výhled a otázky managementu
V mnoha evropských zemích zůstávají populace jelena siky relativně malé a omezené na určité oblasti. Nové populace sičí zvěře většinou vznikly buď náhodným únikem z obor nebo farem, nebo záměrným vysazením do volné přírody v minulosti. což vede k ekologickým dopadům. Důležité je, že jelen sika se může křížit s jelenem evropským, což je problém ovlivňující genetickou integritu jelena evropského.  
V době psaní této zprávy už bylo pravděpodobné, že jelen sika bude v roce 2025 zařazen na seznam invazních nepůvodních druhů vzbuzujících obavy Unie, což si vyžádá aktivní management v oblastech, kde je sika široce rozšířen.


 
Muflon
 
Muflon je loven ve 20 z 34 zemí sledovaných v této zprávě, přičemž celkový roční lov v posledních letech činil přibližně 62 000 kusů. Hlavními zeměmi, kde se tento druh loví, jsou Španělsko (přibližně 17 000 ks) a Česko (přibližně 11 000 ks), dále Německo, Slovensko, Bulharsko, Maďarsko, Francie a Rakousko (v sestupném pořadí) s úlovky od přibližně 2 do 9 tisíc kusů. Ostatní země loví méně než 1000 kusů.
 
Výhledy a otázky managementu
Muflon jako býložravec hraje důležitou roli v ekosystémech, které obývá, protože pomáhá utvářet složení vegetace, přispívá ke koloběhu živin a udržuje zdraví travnatých a křovinatých porostů. Ačkoli jeho pastva může mít jak pozitivní, tak negativní vliv na biologickou rozmanitost, je pro ekologickou rovnováhu mnoha regionů zásadním druhem. Plní také cennou úlohu v potravních řetězcích, v oblastech, kde se vyskytuje, slouží jako kořist pro predátory a díky udržitelným způsobům lovu přispívá k lovecké turistice a hospodaření na venkově.
Jako každý zavlečený druh však může i muflon představovat problém. Nadměrná pastva a konkurence s jinými druhy může vést ke zhoršení životního prostředí, zejména v oblastech, kde populace nejsou dostatečně účinně řízeny. Snahy o ochranu přírody, jako je regulace populace a ochrana stanovišť, jsou cestou jak zajistit, aby mufloni i nadále plnili svou ekologickou úlohu, aniž by narušovali rovnováhu původních ekosystémů. Mufloni mají také kulturní a historický význam v některých regionech, kde jsou ceněni pro svůj přínos k místním tradicím, jako je lov a turistika za zvěří.


 
Kamzík horský
 
V Evropě se uloví přibližně 70 000 kamzíků, kteří se vyskytujím ve 13 zemích. Ve francouzských Pyrenejích a ve Španělsku se vyskytuje kamzík pyrenejský (Rupicapra pyrenaica), který tvoří přibližně 7 % lovu kamzíků (přibližně 4500 kusů). Primárně se tedy lov týká kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), přičemž nejvyšší počet se loví (v rozmezí 10 až 20 tisíc kusů) v Rakousku, Francii, Itálii a Švýcarsku. Následuje Německo s přibližně 5000 kusy, Slovinsko s přibližně 2400 kusy a Španělsko se zhruba 2000 kusy. Ostatní země loví  méně než tisíc jedinců.
 
Výhledy a otázky managementu
Evropa je domovem dvou druhů rodu Rupicapra: kamzíka horského (Rupicapra rupicapra) a kamzíka pyrenejského (Rupicapra pyrenaica).
Kamzík horský má sedm uznaných poddruhů které jsou rozšířeny v různých pohořích a oblastech Evropy a části Asie. Jedná se o široce rozšířený druh s početnou populací čítající necelých 500 000 jedinců (Corlatti et al. 2022), a přestože v některých částech svého areálu rozšíření ubývá, převážná část jakožto stabilní populace se vyskytuje v Alpách. Některé poddruhy jsou však klasifikovány jako ohrožené a vyžadují někde i naléhavá ochranářská opatření (Anderwald et al., 2025).
Kamzík pyrenejský zahrnuje tři poddruhy: dva v Pyrenejích a  v Kantaberském pohoří ve Španělsku a jeden poddruh v Apeninském pohoří ve střední Itálii.
Početnost a areál výskytu těchto evropských endemitů se v současné době zvyšuje, avšak poddruh R. p. ornata je hodnocen jako zranitelný, neboť žije ve velmi malých populacích a má omezený areál výskytu, což vyžaduje průběžná ochranářská opatření (Herrero et al., 2024).
Každý druh je přizpůsoben specifickým pohořím a má jedinečné vlastnosti vhodné pro své prostředí, proto je pro udržení jejich populací zásadní ochranářské úsilí.
Zaměřením se na ochranu stanovišť a genetickou rozmanitost mohou tyto druhy zůstat nezbytnou součástí horských ekosystémů Evropy. Úspěch těchto snah však bude vyžadovat koordinovanou ochranářskou činnost, rozumnou politiku a pokračující výzkum.
 
Závěr
 
Vzhledem k tomu, že evropské přírodní krajiny čelí stále většímu tlaku způsobenému změnou klimatu, fragmentací stanovišť a expanzí člověka, je úloha myslivců v udržitelném hospodaření s volně žijícími živočichy zásadnější než kdy dříve. Organizovaná a řízená myslivost zdaleka není přežitkem minulosti, ale je to praxe zaměřená na budoucnost zakořeněná v odpovědnosti, údajích a úctě k přírodě.
Prostřednictvím vědecky podloženého rozhodování přispívají myslivci ke shromažďování důležitých poznatků, které pomáhají udržovat vyvážené populace zvěře a zdravé ekosystémy. Přesné shromažďování a vykazování údajů o lovu není pouze regulačním požadavkem - je to základ pro efektivní řízení populací volně žijících živočichů. Tyto údaje přispívají k pochopení populačních trendů, reprodukčních úspěchů a vzorců pohybu, což odpovědným institucím umožňuje stanovit přiměřené úrovně lovu a předvídat ekologické problémy dříve, než nastanou.
Kromě ekologického významu jsou kopytníci, kteří jsou každoročně loveni v celé Evropě, cenným zdrojem ekologické zvěřiny, na níž si pochutnávají miliony lovců, jejich rodiny a přátelé, což podporuje i snaha o co nejrychlejší cestu zvěřiny od lovce na talíř konzumentů. Díky nízké ekologické stopě zvěřina z volně žijících zvířat vyhovuje i požadavkům na šetrnější potravinové systémy evropské populace. Lov tak nejen pomáhá řídit populace volně žijících zvířat, ale také podporuje odpovědnou a udržitelnou spotřebu.
 
Tato zpráva tedy potvrzuje zásadní roli myslivců jakožto klíčových partnerů v ochraně přírody. Díky spolupráci s institucemi, vědci a politiky evropská myslivecká komunita i nadále poskytuje základní služby: zajišťuje udržitelné hospodaření s druhy zvěře, ochranu biologické rozmanitosti a předávání přírodního dědictví, z něhož se dnes těšíme, budoucím generacím.
V éře jisté nejistoty v oblasti životního prostředí tedy vyznívá regulovaný lov jako osvědčený nástroj správy o přírodu, tedy jako aktivní dlouhodobé hospodaření s přírodními zdroji oproti mnohdy nerozumné jen pasivní ochraně.


Zpracováno podle zprávy FACE vydané v roce 2025