Přestože je Česká republika oficiálně považována za zemi prostou této nákazy u domácích prasat, virus v populaci černé zvěře nadále přetrvává, a právě divoká prasata představují jeho významný rezervoár. Kontakt psa s divokým prasetem či jeho biologickým materiálem tak zůstává reálným a dlouhodobým rizikem.
Obnovení celoplošného monitoringu u divokých prasat od roku 2026 znovu přivádí toto téma do popředí myslivecké i širší veřejnosti a potvrzuje, že situace je nadále epidemiologicky relevantní. Pro uživatele honiteb to sice znamená určitou administrativní povinnost (odebrat, označit, evidovat a odevzdat stanovený počet krevních vzorků), současně však i možnost získat aktuální přehled o zdravotním stavu černé zvěře v dané oblasti a o míře rizika pro jejich psy i další zvířata.
Název choroby je odvozen od maďarského veterinárního lékaře a mikrobiologa Aladára Aujeszkyho, který na přelomu 19. a 20. století jako první detailně popsal toto onemocnění u prasat a upozornil na jeho zcela odlišný průběh u dalších živočišných druhů.
Ačkoli od prvního popisu uplynulo více než sto let a od té doby se výrazně změnily podmínky chovu i lovu, základní biologické vlastnosti viru zůstávají stejné, zejména v souvislosti s rostoucí populací černé zvěře v celé Evropě. Nemoc se může v některých bodech podobat vzteklině, a právě proto se historicky používal termín pseudovzteklina.
Patogeneze
Původcem Aujezskyho choroby je suidní herpesvirus typu 1 (pseudorabies virus, PRV), obalený DNA virus z čeledi
Herpesviridae.
Pro herpesviry je typická schopnost přetrvávat v organismu hostitele latentně, tedy „skrytě“, a za vhodných podmínek se znovu aktivovat. Zásadní rozdíl oproti řadě jiných virových onemocnění spočívá v tom, že přirozeným hostitelem jsou prasata (domácí i divoká), která infekci mohou přežít a následně fungovat jako dlouhodobý rezervoár.
U prasat může být klinický průběh velmi variabilní, od bezpříznakového až po závažnější formy zejména u selat. Právě tato skutečnost činí Aujezskyho chorobu mimořádně nebezpečnou z epidemiologického hlediska. Proto i zcela zdravě vypadající kus divokého prasete může být nositelem viru a představovat zdroj nákazy pro další zvířata, včetně psů.
Aujezskyho choroba má u prasat výrazně odlišný průběh než u jiných zájmových či hospodářských zvířat, u kterých tato choroba vždy končí úhynem.
Nejedná se přitom o zoonózu, člověk tedy k této nákaze není vnímavý. Virus se rovněž nešíří vzdušnou cestou. K infekci loveckých psů dochází nejčastěji při přímém kontaktu s divokým prasetem, a to během lovu, dosledu nebo při manipulaci s uloveným kusem. Rizikovým momentem je zejména olíznutí barvy či slin nakaženého jedince, případně pozření jeho tkání nebo vnitřností, stejně jako průnik viru drobnými poraněními.
Po vstupu do organismu se virus nejprve množí v místě infekce, například na sliznicích dutiny ústní a hltanu nebo v oblasti poraněné kůže, odkud se následně šíří po periferních nervech do centrální nervové soustavy. Zde vyvolává nekrózu nervových buněk a těžký zánět mozku, což vede k rychlému a neodvratnému průběhu onemocnění.
Inkubační doba a průběh nemoci
Inkubační doba bývá krátká, typicky několik dnů. To je v myslivecké praxi zrádné: pes může být po naháňce nebo dosledu ještě několik dní bez symptomů onemocnění. Teprve po 3 až 6 dnech se objeví první příznaky, které majitel často vyhodnotí jako spojené s únavou, stresem, nebo sežráním něčeho nevhodného.
V úvodu onemocnění se objevují nespecifické projevy, jako je nechutenství, apatie, zvracení, celkový neklid, zvýšená vokalizace, pobíhání, někdy i kousání do předmětů. Následně se rozvíjí typické neurologické příznaky: výrazné slinění, poruchy polykání, záškuby svalstva, nekoordinované pohyby, ataxie a postupná paralýza. Charakteristické je intenzivní svědění, nejčastěji v oblasti hlavy, tlamy, uší nebo krku, které může psa dovést až k zoufalému drbání, okusování či tření o předměty.
Průběh onemocnění má velmi rychlý a dramatický charakter. Od prvních klinických projevů dochází ve většině případů k úhynu zvířete za méně než 48 hodin, pouze výjimečně může onemocnění trvat o něco déle. Postižení centrální nervové soustavy vede k postupnému selhání základních životních funkcí. Očkovací látky existují pouze pro prasata, přičemž v rámci Evropské unie se jejich používání neprovádí. Donedávna nebyla k dispozici žádná účinná léčba ani vakcína určená pro psy a ochrana spočívala výhradně v prevenci kontaktu s infekčním materiálem. V současné době však probíhá klinické hodnocení inaktivované vakcíny proti Aujezskyho chorobě určené pro psy. Vakcína již prošla preklinickými bezpečnostními studiemi a experimentálními testy účinnosti, v nichž byla ověřována ochrana proti vysoké infekční dávce viru. Přestože dosavadní výsledky jsou slibné, přípravek se stále nachází ve fázi klinického hodnocení a není zatím běžně dostupný ani registrovaný k rutinnímu použití. Prognóza onemocnění u nechráněného psa tak zůstává i nadále velmi nepříznivá.
Diagnostika
Diagnostika se opírá o anamnézu kontaktu s divokým prasetem, klinický obraz a laboratorní vyšetření. Z hlediska anamnézy je nejdůležitější informace o kontaktu psa s divokým prasetem, a to nejen přímém kontaktu při lovu, ale i kontaktu s barvou, slinami, tkáněmi, vyvrženými orgány či odpadem po zpracování zvěře.
V klinickém obrazu je typická kombinace rychle postupujících neurologických příznaků a výrazného svědění. V praxi však často narážíme na jeden zásadní problém - průběh onemocnění je tak rychlý, že na „běžnou“ ambulantní diagnostiku nezbývá čas.
Definitivní potvrzení diagnózy u psa se proto velmi často provádí až post mortem, zejména průkazem virové DNA metodou PCR z mozkové tkáně (případně izolací viru). U prasat se ve velkém využívá sérologie, tedy průkaz protilátek v krvi, což je základní metoda pro populační monitoring a mapování výskytu nákazy v populaci černé zvěře.
Obnovení testování a monitoring v roce 2026
Pro mysliveckou veřejnost je zásadní novinkou obnovení celoplošného monitoringu Aujezskyho choroby u prasat divokých v období
od 1. 1. 2026 do 31. 12. 2026. V rámci tohoto monitoringu se
sérologicky vyšetřuje 5 % ulovených prasat divokých, a to z krevního vzorku (vzorek barvy). Tato povinnost je v Metodice nastavena jako náhodný výběr uživatelem honitby podle odhadu ročního lovu a v praxi se vzorky odevzdávají obvykle společně se vzorky na trichinelózu.
Smyslem monitoringu je aktualizovat data z posledního celoplošného sledování, které proběhlo v roce 2017. Právě tehdy byla průměrná hodnota sérologicky pozitivních divokých prasat v ČR kolem
21,4 %, což je číslo, které jasně potvrzuje trvalou cirkulaci viru v populaci černé zvěře.
Státní veterinární správa zároveň zdůrazňuje, že při pozitivním výsledku sérologického vyšetření nejsou u prasat divokých přijímána žádná mimořádná opatření, jedná se o monitoring, nikoli „trestání“ uživatelů honiteb. Laboratorní vyšetření hradí SVS.
Pro myslivce je důležité chápat tento monitoring nejen jako administrativní úkon, ale jako nástroj, který má chránit dvě klíčové oblasti. Zaprvé biosekuritu domácích chovů prasat, zadruhé bezpečnost loveckých psů. Čím kvalitnější a plošnější data budeme mít, tím lépe lze cílit osvětu, preventivní doporučení a reálně vyhodnocovat regionální rizika.
Prevence
Protože u psů neexistuje účinná léčba a v Evropě není k dispozici schválená vakcína, prevence je jedinou skutečně funkční strategií. V praxi to znamená především zamezit tomu, aby se pes dostal do kontaktu se syrovými tkáněmi divočáka. Nejrizikovější situace nastávají při dosledu, kdy pes může přijít do kontaktu se slinami či barvou postřeleného kusu, a dále při vyvrhování nebo manipulaci s uloveným kusem, kdy se pes snadno dostane k orgánům nebo zbytkům tkání. Fatální důsledky začínají zdánlivou banalitou: pes olízne barvu, krátce okusuje vyvržené části nebo mu „někdo dá ochutnat“ syrový kousek zvěřiny.
Z hlediska biosekurity (prevence zavlečení a šíření nákaz mezi zvířaty) je podstatná i hygiena pomůcek a prostředí. Obalené viry, kam PRV patří, jsou obecně citlivější na dezinfekci než neobalené viry, přesto je virus při nízkých teplotách schopný přežívat dlouhé týdny. Praktické doporučení proto zní: co přišlo do kontaktu s biologickým materiálem černé zvěře, má být po lovu vyčištěno a řádně dezinfikováno (nože, rukavice, přepravní boxy, podložky v autě). Odborné přehledy uvádějí, že PRV zůstává infekční v chladu týdny a k jeho inaktivaci dochází spolehlivě až za vyšších teplot nebo při použití vhodných dezinfekčních prostředků.
Důležitá je také správná likvidace zbytků zvěře. Vnitřnosti, kosti či škára z divočáka by neměla být ponechávána v honitbě, kde by k nim mohly mít šelmy přístup, ale musí být bezpečně odstraněny podle veterinárních předpisů.
Ačkoliv počet potvrzených případů Aujezskyho choroby u psů v České republice není v posledních letech vysoký (v řádu jednotek ročně), tak stejně toto onemocnění představuje noční můrou pro každého majitele loveckého psa.
Konzumace zvěřiny černé zvěře a krmiva pro psy
Možná se proto nabízí otázka, zda je zvěřina divočáků pro psy skutečně bezpečná. V nabídce zverimexů i internetových obchodů dnes běžně najdeme pamlsky, konzervy nebo BARF směsi ze zvěřiny, přičemž zvěřina z černé zvěře je často prezentována jako přirozený a nutričně hodnotný zdroj bílkovin. Z veterinárního hlediska však tato surovina skrývá určité riziko.
Každý kus divokého prasete uloveného v České republice sice musí být povinně vyšetřen na trichinelózu, avšak vyšetření na Aujezskyho chorobu legislativa nevyžaduje, protože se jedná o infekci nepřenosnou na člověka. Testování se provádí pouze v rámci monitoringu Státní veterinární správy, nikoli u každého kusu, a i zvěřina označená jako zdravotně nezávadná z hlediska parazitů tak může pocházet z jedince, který byl nosičem viru.
Dlouhodobé údaje Státní veterinární správy a EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) ukazují, že protilátky proti viru Aujezskyho choroby se v populaci volně žijících prasat vyskytují poměrně často, zpravidla u 10 až 30 % jedinců, přičemž v některých regionech dosahuje tento podíl až přibližně jedné třetiny populace. To znamená, že část divokých prasat se s virem již setkala a některá z nich mohou virus i nadále vylučovat, přestože navenek působí zcela zdravě. Odhaduje se, že v době ulovení může být několik procent kusů aktivně infekčních, což potvrzuje trvalou přítomnost viru v populaci černé zvěře.
Virus Aujezskyho choroby při nízkých teplotách dokáže ve svalové tkáni přežívat i několik týdnů. Mražení, vakuování ani sušení při nízkých teplotách jej proto spolehlivě nezničí; k inaktivaci dochází až při dostatečné tepelné úpravě nad 70 až 80 °C po dobu několika minut.
Riziko nákazy sice není vysoké, avšak vzhledem k tomu, že choroba má u psů vždy smrtelný a neléčitelný průběh, je na místě zvýšená opatrnost. Produkty od certifikovaných výrobců s veterinárním dohledem lze považovat za bezpečné, zatímco u neprověřených zdrojů či domácího zpracování zvěřiny neznámého původu nelze riziko vyloučit.
Lucie MAXOVÁ