Už je to spousta let, kdy se na mě obrátil můj holandský přítel Bas Martens. Spouštěl projekt webového magazínu o nožích a ptal se mě, zda bych nevěděl o někom, kdo by mu pomohl pokrýt českou nožířskou scénu. Vracel jsem se v té době po náhlém skonu kolegy Pavla Klozíka (1973-2011) na stránky Myslivosti a moc volné kapacity jsem neměl. Ale řekl jsem, že aspoň dočasně pomohu.
Začal jsem tedy znovu objíždět nožířské výstavy a akce a zůstalo mi to dodnes. European Blades Magazine zřejmě definitivně předloni skončil, ale já se české nožířské scéně věnuji dodnes. A asi budu už trvale, protože mi dělá velkou radost.
V době mého návratu byla damašková ocel hájemstvím několik málo nožířů, opředená tajemstvím a plná mýtů. Již tehdy ale jedním z předních českých nožířů věnujících se damašku byl štíhlý, na kováře nezvykle drobný chlap, jehož damašky mě od první chvíle fascinovaly - Pavel Ševeček. V té době byl jedním z mála, kdo uměl ukovat opravdu čistý, vzorkový, mozaikový damašek, který jsem do té doby znal jen z literatury. A to jsem netušil, že tohle umění povýší ještě o jednu úroveň výš, na damašek figurální, kdy v oceli čepele je vytvořená figura či postava.
Postupně jsem měl možnost ho poznat víc a snad ho dnes můžu nazvat kamarádem. Damašek je pro Pavla vášeň i výzva. Své nože vyrábí sám, od začátku do konce, od návrhu přes vykování čepele až po konečné sestavení nože a výzdoby rytím. Přitom zvládá i hluboký reliéf. Sám si šije i pouzdra.
Spolu s dalším skvělým českým nožířem, Michalem „Jakuzou“ Jarým mě naučil základům kování damašku a řemeslné výroby nožů. Nikdy neměl problém s vysvětlením svého nožířského umění, s dělením se o své umění, když mě učil, odzbrojil mě větou:
„Mám náskok, který jen těžko můžeš dohnat, ale třeba se jednou přijdu zeptat já tebe a pak budu rád, když mi poradíš.“
Pavel miluje koně, jezdí a cvičí je ve westernovém ježdění, je jeden z mála Čechů, o kterých vím, že umí za trysku střílet ze sedla lukem a strefuje. Dnes žije se svojí rodinou na statku, resp. ranči s kovárnou a koňmi na Drahanské vrchovině, mezi Litovlí a Boskovicemi. Pavel je pro mě ztělesněním starého zápaďáckého přísloví: Čiň druhým to, co chceš, aby činili tobě. Prostě skvělý chlap a doba strávená u něj v kovárně patří k mým nejlepším vzpomínkám.
Na dnešní české nožířské scéně je damaškových čepelí spousta. Je hodně i mozaikového damašku, dokonce i z rukou mladých nebo začínajících nožířů. Přesto si myslím, že ohledně uhlíkového damašku je Pavel Ševeček mistrem, který u nás nemá rovného – nebo aspoň o jemu rovném nevím.
Pavlovy nože se kromě damaškových čepelí vyznačují precizním zpracováním a působivou estetikou, přitom funkce je na prvním místě a nijak estetice neustupuje. Že používá i vzácná dřeva a materiály? Proč ne, ale jen aby zvýraznily kvalitu základního konceptu. V Ševečkových nožích se vzácně vyváženě pojí umělecký artefakt s dokonalým nástrojem.
Co je vlastně damašková ocel?
Damašková ocel je tvořená mnoha kovářsky ve výhni svařenými vrstvami různých druhů oceli, které po naleptání vytváří kresbu. Kresba se nedá odstranit. V minulosti se zkoušela pravost damašku odbroušením nějakého místa na povrchu; po potření leptacím roztokem se kresba znovu objevila. Dnes je nejběžnější kombinace uhlíkové nástrojové oceli s niklem legovanými ocelemi. Jedním z ukazatelů kvality čepele je počet vrstev. Různé druhy ocele mají různé vlastnosti, typicky se doplňují tvrdá ocel a houževnatá ocel.
Divoký damašek - struktura čepele vytváří vzor podobný letokruhům dřeva. Vzor není úplně pravidelný, vzniká v podstatě náhodně.
Mozaikový nebo také vzorkový damašek - struktura čepele vytváří záměrně pravidelný vzor. Populární jsou vzory torzírovaného (krouceného) damašku, peříčkového damašku, kostkového či síťového damašku nebo růžičkový damašek.
Figurální damašek - struktura čepele vytváří obraz, například koně, žáby, zajíce nebo podkovy. Obraz prostupuje celou čepelí, není vytvořen jen v povrchových vrstvách.
A tak jsem se Pavla při návštěvě za čtenáře Myslivosti zeptal.
Odkud pocházíš a jak ses dostal na ranč Lucky?
Narodil jsem se v roce 1974 kousek od Holešova a na ranč mě přivedla souhra náhod. Měl jsem v plánu, že pokud se budu někam stěhovat, tak už do svého, a jelikož jsem měl koně, potřeboval jsem prosto, hlavně pozemky na ohrady. Mít vlastní malý ranč byl už můj dětský sen. Tak jsem si ho splnil. Štěstí bylo, že jsem ho sehnal a hlavně ufinancoval, a ranč má číslo popisné sedm, tak je to snad potvrzení jistého štěstí.
Jaká je tvoje původní profese? A co tě přivedlo k nožům?
Vyučil jsem se jako kovář podkovář. Z počátku jsem dělal deset let v lese, přibližoval jsem dřevo koněm. Koně jsem koval více než třicet let a občas jsem k tomu i vytvořil něco málo z umělecké kovařiny. Asi jako většina kluků, kteří jezdili na vandry, jsem potřeboval kvalitní nůž, ale v té době se toho v obchodech moc koupit nedalo, navíc pro mne bylo drahé. No a když se člověk učí kovářem, tak se samo nabízí si ho vyrobit.
Vzpomeneš si ještě někdy na první nůž, který jsi udělal?
To bylo ještě na základní škole. Stále ho mám v šuplíku, je to docela malý nožík z plátku strojní pilky a rukojeť z kožených kroužků.
Co tě přivedlo k damaškové oceli?
V podstatě zvědavost, někde jsem damaškovou ocel viděl, už ani nevím kde, ale protože informací v té době bylo málo a damašková ocel byla opředena tak trochu tajemstvím, tím více mne zaujala. Začal jsem s prvními pokusy, zkoušel jsem si vyrobit doma, stále jsem nebyl spokojený s výsledkem, ale trpělivostí a zkoušením začala postupně vznikat zajímavá díla a výsledný vzhled oceli. Ale já jsem vlastně nespokojený dodnes, stále zkouším, stále se snažím v postupech a vůbec přístupu k damaškové oceli zdokonalit.
Asi logicky jsem se postupně dostal i k figurálnímu damašku, neboť to je další level, abych nestagnoval a posunoval se pořád dál. A samozřejmě jsem taky chtěl mít koně v čepeli, nejen na rytinách.
Svým způsobem je ale figurální damašek výtvarné dílo, nejen ukázka výborného zvládnutí kovářského řemesla. Máš nějaké výtvarné vzdělání?
Už na základce jsem chodil šest let do výtvarky a malovat a modelovat mě vždy bavilo. Žádnou uměleckou školu ale nemám, jen jsem dálkově studoval obor umělecké rytectví v Uherském Brodě.
Máš určitě nějaký sen, který by sis v nožířině ještě chtěl splnit…
Copak o to, snů a nápadů mám plno, nechci nic ale zakřiknout. Ale například bych se moc rád zúčastnil prestižní mezinárodní výstavy nožů v Atlantě, ale to asi už zůstane jenom snem.
Děkuji za rozhovor a určitě nejen já budu držet palce, aby se sny splnily co nejvíce
připravil Martin HELEBRANT
