V souladu s platnou právní úpravou (§ 36 odst. 2 zákona o myslivosti) při vypracování plánu vychází uživatel honitby z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních a srovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovených minimálních a normovaných stavů zvěře, poměrů pohlaví a koeficientů očekávané produkce, jakož i ze záměrů, které byly uvedeny v návrhu na uznání honitby.
V rozporu s platnou právní úpravou se objevily snahy, a zřejmě se i nadále objevovat budou, stanovit plán lovu na základě výše škod způsobených zvěří (a to toliko škod na lese). Uvedenou snahu v době psaní tohoto článku již vyvinul jeden orgán státní správy myslivosti (dále jen OSSM) v rámci Libereckého kraje, a to v řízení o snížení stavů zvěře podle ustanovení § 39 zákona o myslivosti.
Dosud se řízení podle ustanovení § 39 vedla z různých důvodů a na základě podnětů jak uživatelů honiteb, tak i vlastníků honebních pozemků. Ačkoliv jednotlivé OSSM k daným řízením mají různé přístupy, výše avizovaný přístup spočívající na základě výše škod je nejenom nezákonným postupem, ale je současně značně znepokojující. Rozeberme si stávající stav řízení na základě výše škod ve vazbě na tento praktický případ, který není žádnou smyšlenkou, ale realitou.
V současnosti jsou škody zvěří zaklínadlem pro dosažení určitých zájmů lobbistických skupin, konkrétně vlastníků lesů a některých zemědělců. Škody zvěří vznikají a nelze je jako dopad na hospodaření v lesích a na zemědělských plodinách a pozemcích bagatelizovat, nicméně výše škod se neodvíjí pouze od početních stavů zvěře, ale výši škod ovlivňuje mnoho dalších faktorů.
Jedná se například o špatné nebo žádné přikrmování zvěře, způsob zemědělského hospodaření (druhy plodin a jejich rozmístění), absence přiměřených pravidel (povinností) hospodaření v lesích nebo jejich nedodržování, pohyb osob a domácích zvířat v honitbách, ale například i nevhodně uznané honitby z hlediska jejich tvaru.
Na straně myslivců se pak jedná v některých případech o nevhodný lov zvěře z hlediska věkových tříd a pohlaví, popřípadě absence lovu některých druhů zvěře, například jak už asi mnozí slyšeli s názorem:
„Nechte ty daňky, je to tak krásná zvěř, budeme jich mít v honitbě víc, bude co lovit, vždyť mají tak dobrou zvěřinu a trofeje.“
Otázka snižování škod zvěří tedy souvisí především s řešením zejména výše uvedených faktorů než pouze s poukazováním na početní stavy spárkaté zvěře.
Nárůst početních stavů zvěře je přirozeným důsledkem navýšení potravní nabídky v krajině, kdy se za posledních sto let několikanásobně zvýšila produkce v zemědělství na 1 hektar, zvětšila se i plocha lesů. Zvěř tak zcela přirozeně reaguje, podle ekologických pravidel, na zvýšení potravní nabídky zvyšováním početních stavů. Uvedené je zcela přirozené a je třeba s tím počítat. Na toto již opakovaně upozorňoval například náš přední myslivecký odborník doc. Ing. Vladimír Hanzal, CSc.
Pravidly (povinnostmi) vlastníků lesů, se zřejmě nikdo objektivně nezabýval a úpravy právní úpravy od roku 1995 se zaměřily na zmírňování povinností pro vlastníky lesů (např. snížení minimálního počtu sazenic). Od 1. 1. 2026 pak vlastníci lesů mohou těžit v porostech starších 60 let věku lesa vysokého, oproti 80 letům, do konce roku 2025. Uvedené znamená, že vlastník lesa může ročně těžit asi 1,8 % výměry lesa, kterou by měl též zalesnit. Ve vyhlášce o ochraně lesa (§ 5 odst. 1 písm. f) je přitom zakotveno, že k omezení škod působených zvěří provádí vlastník lesa následující preventivní opatření - ochraňuje ohrožené lesní porosty proti okusu, loupání a zimnímu ohryzu kůry v rozsahu nejméně 1 % výměry lesa vlastníka v honitbě. S ohledem na změnu právní úpravy by tedy mělo být opatření navýšeno na nejméně 1,8 %, ale spíše více, protože zcela logicky jsou lesní porosty ohroženy nejvíce od okamžiku zalesnění do okamžiku jejich zajištění. Pro zajištění porostu lesní zákon počítá s lhůtou pěti let (vyšší ochranu by tedy početně vyžadovalo asi 9 % porostů ročně, pokud bychom měli chránit porosty do jejich zajištění).
Lesní zákon pak v § 3 odst. 1 písm. b) obsahuje od 1. 1. 2026 výčet toho, co se rozumí tzv. jinými pozemky, které jsou součástí pozemků určených k plnění funkcí lesa (tedy lesů). Z hlediska myslivosti, chovu zvěře a předcházení škodám zvěří je třeba zmínit lesní loučky, lesní pastviny, políčka a okusové plochy pro zvěř. Uvedené pozemky by měly, podle doporučení z dob Rakouska-Uherska a První republiky, zabírat plochu asi 3 až 5 % z celkové plochy lesa, aby fungovaly jako opatření k předcházení vzniku nepřiměřených škod zvěří. Vlastníkům lesů však není dodržení tohoto procenta ani uloženo, ani doporučeno.
Na území Libereckého kraje příslušný OSSM zahájil v letošním roce několik správních řízení o uložení snížení stavů zvěře podle § 39 zákona o myslivosti, a to z moci úřední. Podklady pro zahájení řízení jsou podle dostupných informací dva.
Prvním je Odborné vyjádření k posouzení početnosti spárkaté zvěře v roce 2022 a 2024 od Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, které si nechala zpracovat organizace, která není vlastníkem pozemků, ale pouhým správcem lesů ve vlastnictví obcí.
Druhým podkladem je tzv. odborné posouzení, které si nechal zpracovat OSSM od Národního lesnického institutu (dřívější Ústav pro hospodářskou úpravu lesa). V rámci tohoto posouzení a jeho přípravy nebyl zjišťován početní stav zvěře a ostatní podklady pro zpracování plánu podle § 36 odst. 2 zákona o myslivosti. Celé posouzení vychází pouze ze škod zvěří, podle interní metodiky institutu, které však nikdo neuplatňoval, a z úhynů a lovu zvěře v předešlých třech letech.
Potvrzuje se tedy to, co je uvedeno v článku jednoho z autorů s názvem „Pane ministře, lež je hřích“ otištěném v Myslivosti 1/2025. Tedy údajné škody byly zjišťovány pouze na lesních porostech, a nikoliv na zemědělských plodinách, přičemž v odborném posouzení institutu je doporučeno navýšení lovu na roky 2025, 2026 a 2027 o 40 %, oproti průměrné výši lovu a úhynu daných druhů zvěře v předešlém období tří let, a to hned v několika honitbách. Tedy lov má být založen na posouzení, které kromě jiného nerespektuje skutečně zjištěný početní stav, a je postaven na škodách, které nikdo neuplatňoval.
V této souvislosti je třeba zmínit případ z Litoměřicka, kde uživatel honitby ve svém odvolání proti uložení opatření ke snížení stavů zvěře podle § 39 zákona o myslivosti uplatnil námitku, že vlastník a nájemce pozemků, který dal podnět k tomuto řízení, nedoložil, jaké opatření proti těmto škodám učinil v souladu s ustanovením § 53 zákona o myslivosti (též § 32 odst. 5 lesního zákona). Tuto námitku jako opodstatněnou potvrdilo i Ministerstvo zemědělství ve svém rozhodnutí o odvolání v dané věci.
Jak bylo uvedeno v úvodu, uživatel honitby musí vycházet při vypracování plánu z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních a srovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovených minimálních a normovaných stavů zvěře, poměrů pohlaví a koeficientů očekávané produkce, jakož i ze záměrů, které byly uvedeny v návrhu na uznání honitby.
OSSM, který plán mění v souladu s § 37 zákona o myslivosti rozhodnutím podle § 39 zákona o myslivosti tedy musí na základě logického výkladu vycházet ze stejných podkladů a odůvodnit, proč je vyhodnotil jinak, než uživatel honitby při vypracování plánu a proč je tedy relevantní plán změnit. Pouhá změna plánu jen na základě interní metodiky institutu, neúplného zmapování škod zvěří (protože se nejedná o jejich vyhodnocení za celou honitbu, ale jen na lesích, resp. jen na některých institutem vymezených obnovených plochách a třech srovnávacích plochách plochách) pak není zjevně konformní se zákonem o myslivosti.
V těchto případech pak zcela chybí posouzení celkového stavu ekosystému, výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovených minimálních a normovaných stavů zvěře, poměrů pohlaví a koeficientů očekávané produkce, jakož i ze záměrů, které byly uvedeny v návrhu na uznání honitby.
Absence posouzení zákonem o myslivosti uvedených obligatorních hledisek pro vypracování plánu pak činí opatření (změnu plánu) jako správní rozhodnutí nepřezkoumatelným, což je důvod pro jeho zrušení v rámci opravných prostředků podle správního řádu, nebo v rámci soudního přezkumu.
Samotný odborný posudek Národního lesnického institutu je postaven pouze na škodách ekonomických a vůbec se nezabývá škodami ekologickými. To, že se vlastníci lesa snaží o co nejvyšší zisk s co nejmenšími náklady, přičemž by přirozená obnova lesa byla nejefektivnější z důvodu nulových nákladů na zalesnění, je pochopitelné. Ale na druhou stranu je třeba říci, že poškození cílových dřevin zvěří (nedojde-li k úhynu dřeviny) způsobuje snížení kvality produkce, a tím i nižší zisk. To ale neznamená, že dochází ke snižování kvality ekosystému.
Z pohledu ekosystému je důležité to, zda na stanovišti určitá dřevina byla či nikoliv a v jakém počtu. Nezáleží však na tom, zda se jedná z pohledu lesníka o sortiment 1 či 4. To je pouze ekonomické hledisko. Na uvedený problém je třeba se zaměřit, protože doposud prakticky nebyl podle dostupných informací detailně posuzován.
Odborné posouzení je překvapivé v tom, že institut jako jeho zpracovatel identifikoval kontrolní a srovnávací plochy (KSP) založené vlastníky lesů v souladu s vyhláškou MZe č. 101/1996 Sb., v platném znění. Tyto KSP však byly vlastníky lesa založeny pouze v jedné honitbě, a to v počtu tří ploch. Uvedené potvrzuje neplnění opatření k ochraně lesa před zvěří ze strany vlastníků lesa podle § 5 odst. 1 písm. b) uvedené vyhlášky.
Uvedené ustanovení vyhlášky stanoví, že vlastníci lesa, provádí následující preventivní opatření
„u lesních majetků o výměře nad 50 ha sleduje působení zvěře na nálety, nárosty a kultury pomocí kontrolních a srovnávacích ploch v počtu nejméně jedna plocha na 500 ha“. Zpracovatel posudku tedy nemohl posuzovat poškození pomocí kontrolních a srovnávacích ploch. Místo toho přistoupil k vymezení monitorovacích ploch u všech honiteb za účelem zjištění průměrného aktuálního poškození podle dřevin a také průměrného poškození za všechny dřeviny celkem, přičemž nevymezil plochu, ani umístění těchto ploch.
Mimochodem interní metodika institutu vůbec nepočítá například s dopady (vlivem) neplnění prevenční povinnosti ze strany vlastníků lesů a je tedy jen tendenčním a neobjektivním klackem na myslivce pod heslem „za vše může uživatel honitby“.
Institut jako zpracovatel na závěr uvedeného posouzení uvádí, že v souladu se stanovenou metodikou, lze v posuzovaných honitbách doporučit shora uvedené navýšení minimální míry lovu.
Zde pokládáme za nutné poukázat na skutečnost, že uváděná metodika nejenom že není nikde oficiálně stanovena, ale není v uvedeném posouzení ani nikterak zevrubně popsána, natož pak podrobně rozepsána. O nekonformitě metodiky s platnou právní úpravou jsme se zmínili výše.
Je vhodné zamyslet se na skutečností, že zvěř nezpůsobuje škody pouze na lesních porostech, ale také na zemědělských plodinách či dřevinách rostoucích mimo les (remízky, větrolamy atd.) to však daná metodika zřejmě neřeší, stejně tak jako to neřeší shora uvedený posudek. Jak by se tedy postupovalo v případě polních a smíšených honiteb, kde lesní plochy mají minoritu z celkové plochy?
Je tedy s podivem, že na takovémto podkladu se vede řízení o uložení snížení stavů zvěře podle § 39 zákona o myslivosti. Uvedená metodika (považujeme ji za velmi blízkou té, která byla součástí snahy o změnu právní úpravy v rámci novely zákona o myslivosti v minulém volebním období), byla vyhodnocena jedním z našich mysliveckých kolegů Pavlem Sedlářem v časopisu „Svět myslivosti“ jako nevyužitelná, což doložil na praktickém příkladu.
Uživatelé honiteb by se tedy měli podobnému postupu ze strany OSSM bránit za využití všech dostupných prostředků, které jim poskytuje náš právní řád.
Závěrem bychom chtěli upozornit na možnou snahu neakceptovatelnou metodiku institutu uzákonit a tím ji učinit závaznou pro všechny uživatele honiteb a OSSM.
Uvedené snaze by měla čelit nejen celá myslivecká veřejnost, ale všichni racionálně uvažující lidé. Extrémní a neodborná řešení by mohla z ekonomického hlediska a z hlediska plnění stále většího počtu povinností zlikvidovat stávající systém výkonu práva myslivosti, ale bez zakotvení porovnatelné alternativy. Ostatně autoři článku se domnívají, že alternativa porovnatelně výhodná pro stát i vlastníky honebních pozemků (náklady nesou uživatelé honiteb, včetně škod zvěří) neexistuje.
Mgr. Petr DVOŘÁK
Bc. Jiří ŠÍR