Kécskemét leží na dálniční spojnici mezi Budapeští a Szegedem. Město samotné je secesní perlou. Slouží jako administrativní středisko regionu s mnoha kostely a parky. Kecskemét je také ideální vstupní branou do maďarské puszty (stepi), konkrétně do Národního parku Kiskunság (Malá Kunság). Tato oblast je známá svými tradičními ranči, jezdeckými show, kulturou čikošů (maďarských kovbojů) a mimořádným přírodním bohatstvím.
Konference samotná pak našla své útočiště v moderním univerzitním kampusu na okraji města. Byl by ovšem zklamán, kdo by zde čekal jakékoliv propojení s loveckou historií nebo s přírodovědnou tématikou. Účelnost moderního akademického zařízení zde dostala přednost před jakýmkoliv mysliveckým sentimentem.
Konference se účastnilo na 150 myslivců z Anglie, ze Švédska, z nedalekého Srbska, z Rumunska, z Francie, ze Slovenska a z České republiky. Kdybych měl, tak říkajíc na první dobrou, odpovědět na otázku, co tato konference přinesla nového či převratného, musel bych popravdě říci, že nic. Přesto byla užitečná, a to hned z několika hledisek.
Nejmarkantnější byl rozdíl v samotném chápání myslivosti v Maďarsku (a potažmo v Anglii a v dalších destinacích), oproti tomu, jak ji prezentujeme v České republice. Sebekriticky musím uznat o kolik jsou naší maďarští kolegové sebevědomější a suverénnější ve svém vlastním sebepojetí.
Myslivost prezentují jako nedílnou a podstatnou součást maďarské ekonomiky i národní tradice. Zatímco my se tu už o jakémkoliv lovu téměř bojíme na veřejnosti promluvit, Maďaři (ale stejně tak třeba Angličané nebo Rumuni) hrdě prezentují to, že do jejich loveckých revírů přijíždí klienti z mnoha evropských destinací a utrácí zde finanční prostředky, které zdaleka nejsou zanedbatelné.
Maně se mi v té souvislosti vybavily staré filmové týdeníky a postarší učebnice myslivosti, ze kterých čišela hrdost na českou myslivost. Ta byla kromě jiného prezentována také jako exkluzivní turistický produkt pro movitou zahraniční klientelu. Proč jsme si tohle nechali vzít a kdy nastal tak radikální obrat ve vnímání myslivosti českou veřejností? A nastal vůbec nebo je to jen dobře dávkovaná mediální mlhovina, pro kterou platí pořekadlo přání otcem myšlenky?
Ať tak či tak, zdá se, že Maďaři si v myslivosti dokázali udržet potřebné sebevědomí i společenský kredit a přináší jím to odpovídající výsledky.
Konference samotná se věnovala především managementu chovu a lovu hlavně bažanta obecného. Zklamáním pro mě bylo, že zajíc zůstal mimo zájem přednášejících, a tak jsem se o aktuální situaci v hospodaření s touto zvěří nedozvěděl prakticky nic. Což bylo zejména v souvislosti s aktuálním šířením myxomatózy v populaci zajíců překvapivé.
Jednou z nejhodnotnějších přednášek byl příspěvek univerzitního profesora ze Szegedu László Farkase o vlivu biotopu na populaci bažantí zvěře. V polní honitbě na jihu Maďarska o rozloze asi 4 tisíce hektarů se lovu drobné zvěře věnovali dlouhodobě. Jak sám přiznal, řadu let praktikovali různé způsoby vypouštění bažantů, a to s různým efektem.
Jak sám prof. Farkas uvedl, na začátku jejich projektu byla změna myšlení, resp. základního přístupu. „
Rozhodli jsme se, že prostředky, které jsme doposud věnovali do produkce voliérově odchovaných bažantů, investujeme do změny biotopu naší honitby tak, abychom poskytli co nejlepší podmínky pro přežívající divokou populaci zvěře.
Na začátku zdaleka nesouhlasili všichni. Někteří kvůli tomu z honitby odešli, jiní začali spolupracovat až časem,“ vysvětluje Farkas.
Ani v Maďarsku neobjevili pro posílení divokých populací drobné zvěře žádné zázračné recepty, a tak se pustili do věcí, které už dobře známe z našich polních honiteb. Klíčové je zajistit pro zvěř vhodné krytové podmínky, dostatek vody a potravy. K tomu pomáhají biopásy, zvěřní políčka, klidové zóny i ochrana existujících remízků a vodotečí.
Neméně důležitou součástí je budování napajedel. A to jak umělých, tak i prostřednictvím rekultivací přirozených vodních rezervoárů. V tomto bodě si snad jen dovolím poznamenat, že i z přiložené fotodokumentace je jasné, že maďarští kolegové budovali některá napajedla skutečně velkoryse. Připomínala spíš dětská brouzdaliště. Myslím si, že to s sebou nese řadu nevýhod a rizik, to by ale bylo na hlubší debatu, ke které na zmíněné konferenci nebyl úplně prostor.
Kromě potravy, vody a krytu přidal prof. Farkas k úspěšnému zvládnutí projektu návratu volné zvěře do dané honitby ještě čtvrtý klíčový faktor, kterým je člověk. „
Po svých zkušenostech nevěřím tomu, že se dá úspěšný management rozsáhlé honitby s drobnou zvěří praktikovat na základě dobrovolnosti. U nás jsme měli dva profesionální lovce s plným vybavením, kteří se věnovali práci v honitbě na plný úvazek. Kromě údržby napajedel a krmných zařízení byl jejich náplní především lov predátorů, a to všemi legálními způsoby,“ upozornil prof. Farkas
.
V této souvislosti mě zarazilo, jak odlišné je Maďarsko oproti našim poměrům. Lov do želez je tu považován za normální součást strategie. Fotografii liščete zachyceného předními běhy v železech bychom určitě do veřejné prezentace v Česku nezařadili. Tady to bylo zcela samozřejmou věcí a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Podle zkušeností z uvedené honitby byla přímá korelace mezi nárůstem stavů drobné zvěře a soustavným lovem predátorů, jejichž stavy se postupně v jednotlivých letech znatelně snižovaly. Kromě kun, lišek a jezevců se v uvedené honitbě věnovali rovněž intenzivnímu lovu strak, toulavých psů a koček a v neposlední řadě i černé zvěře. Podle jejich zkušeností se nevyplácí tyto druhy opominout, protože jejich predace je podstatná pro stav populace bažanta.
Zajímavostí je, že s klesajícím počtem větších predátorů, zejména lišek a jezevců, rostly i stavy srnčí zvěře. V tomto bodě bych si ale opět dovolil osobní poznámku, a to sice, že na stavy srnčí zvěře mohly mít daleko podstatnější vliv ostatní faktory, jako jsou vhodné krytové podmínky, navýšení potravně atraktivních lokalit a v neposlední řadě přístup k vodním zdrojům. Nakolik se predace lišky či jezevce propisuje do stavů srnčí zvěře, je podle mého soudu minimálně diskutabilní. Jiná situace ovšem může být u stále hojněji se vyskytujícího šakala, který se zejména jižním Maďarskem úspěšně šíří.
Celá přednáška pak měla docela smutný závěr. Po několika letech snažení a popsaného úsilí totiž v honitbě zvítězilo mínění těch, kteří preferovali jednodušší (a svého druhu jistější) cestu nakoupení kuřat a umělého odchovu bažantů s následným vypuštěním před lovem. Prázdná napajedla, rychlý nárůst stavů predátorů, velké zemědělské celky, které neoddělují přechodové pásy stále zelených porostů. Konec neslavný, leč i ten byl svého druhu vypovídající a poučný...
Pro mě asi nejzajímavější příspěvky na konferenci zazněly ale od kolegů z britské společnosti Cambrian Birds. Ti přítomným podrobně vysvětlili, jak k chovu a k lovu bažantů přistupují ve Spojeném království.
Stejně jako Maďaři, i oni mluvili o lovu jako o důležité součásti tamní ekonomiky. Podle jejich údajů představuje lov každoročně 3,3 miliardy liber do státní kasy. Je spočteno, že lovci ve Spojeném království za lov a služby s ním spojené ročně utratí bezmála 4,5 miliardy liber! V zrcadle těchto čísel nepřekvapí, že lovecké revíry se tu rozkládají na 7,6 milionech hektarech, což představuje 30 % rozlohy Spojeného království. Do jejich údržby je ročně investováno přes 500 milionů liber.
Odchov bažantů je na ostrovech organizován jinak, než jsme zvyklí u nás. Sedmitýdenní bažantí kuřata jsou vypouštěna do velkých ohrad, které jsou ohraničeny pletivem vysokým 2 metry. Nejsou zde žádné sítě, voliéry nebo jiné zakrytí volného prostoru.
Podmínkou aklimatizace bažantů je vhodný biotop s dostatkem zeleně, krytových ploch, vzrostlých stromů a keřového pásma. Důležitá jsou ale i slunečná místa, která ptákům umožňují nalézt dostatečně vyhřátá stanoviště. V těchto místech se vypouští zhruba tisíc ptáků na hektar.
S tím, jak bažantíci dospívají, stále snadněji opouští oplocený prostor a vydávají se „na výzvědy“ do okolí. K návratu je motivuje dostatek potravy, vody a krytu v domovském okrsku. V pozdějších měsících pak profesionální personál shání toulající se bažanty zpět do centrálních stanovišť. Populace bažantů je tak skutečně polodivoká.
První lovy je možné plánovat od věku bažantů 21 týdnů. K tomu je potřeba naučit ptáky, aby spontánně migrovali do stanovišť, která angličtí kolegové nazývají jako „drive“ (podobnost s golfovým názvoslovím nebude zřejmě náhodná).
Systém lovu je založen na tom, že ptáci jsou z drive vyhánění tak, aby unikali do místa původního vypuštění, které považují za své bezpečné útočiště. Střelecká stanoviště jsou vymyšlena tak, aby přes lovce letělo nejen dostatečné množství bažantů, ale důraz je kladen i na to, aby lovená zvěř letěla v dostatečné výšce a lov byl skutečnou výzvou. Jinými slovy, ostrovní lovce ani tak nezajímá počet ulovených kusů, ale zážitek ze samotného lovu. Cení si umění, které musí při lovu prokázat. Jak na konci své prezentace vystihl profesionální lovecký manažer Will Horner: „E
vropský způsob lovu bažantů by většinu Angličanů nejspíš nenadchl. My v sobě máme sportovního ducha. A lov má pro nás význam jen tehdy, pokud je to opravdová výzva (challenge)“.
Odvrácenou stranou mince ostrovního způsobu bažantnictví je nízká slovitelnost, která se pohybuje kolem 30 %. Tomu pak odpovídá i cena samotných lovů, která je pochopitelně stanovena tak, aby generoval adekvátní zisk.
Závěrem se obloukem vracím na začátek tohoto článku. Pesimista by nejspíš vznesl dotaz, proč vlastně pořádat konference, jako byla tato? Vždyť drobné zvěře postupně ubývá všude a nic světoborného v tomto ohledu stejně nezaznělo?
Myslím, že odpověď je ukrytá hlouběji. Setkání myslivců (lovců) z nejrůznějších koutů Evropy v první řadě umožňují zjistit, jak to dělají jinde. Možná ještě důležitější je, že v obdobném mezinárodním porovnání si můžeme ověřit, jak si stojí naše tuzemská myslivost. Pohled zvnějšku zostřuje optiku. Lépe tak odlišíme, v čem se držíme stále na špici, a kde naopak začínáme pokulhávat.
Osobně se mi, ve světle proběhlé konference zdá, že jsme se jako čeští myslivci v současné době dostali až do příliš velké defenzivy. Imanentní obava z toho, že budeme odsouzeni jako vrazi zvířat, nás dovedla k tomu, že slovo lov považujeme za prakticky nepřípustné v jakékoliv veřejné prezentaci. Zoufale se snažíme vymyslet jakési paralelní modely prezentace současné myslivosti, které jsou ale nakonec stejně tak překombinované, že působí nevěrohodně.
Po mé zkušenosti z kecskemétské konference jsem došel k závěru, že bychom se možná měli vrátit k tomu, co je nám vlastní a co doopravdy umíme. Prezentovat to sebevědomě a na odpovídající odborné úrovni. Byť s vědomím, že u části společnosti se setkáme s vášnivým odporem. Nakonec jak praví přísloví, „
není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.“
Martin HORÁLEK