Kolik se ročně vyseče srnčat? Jaké jsou odhady? Kolik zahyne srnčat a jak je to opravdu aktuální problém?
Nějaké dřívější studie třeba v Německu uváděly v rámci Německa něco přes 80 tisíc. Máme i nějaké současnější studie ze Švýcarska a jiných zemí, kde se snažili také o kvalifikovaný odhad. Procentuální rozmezí uvádějí někde mezi 18 až 25 % z odhadovaných početních stavů srnčí zvěře na daném území. Takže kdybychom počítali v nějakém takovém rozmezí, tak se na naše počty zvěře můžeme dostat na ztrátu někam kolem 60 až 80 tisíc mláďat. Je to samozřejmě jen velmi hrubý odhad a aktuálně se odvíjí také od úspěšnosti aktivit, které řeší záchranu mláďat při senosečích.
Jaké jsou metody záchrany srnčat?
Úvodem bych zmínila, že je určitě důležité si uvědomit, že při senosečích se nejedná vždy jen o srnčata. Srnčata vidíme nejvíce, srnčí zvěř je naši nepočetnější spárkatou zvěří, a mláďata spárkaté zvěře jsou esteticky atraktivní pro veřejnost. Ale ztráty při sečení se týkají různých živočichů, od bezobratlých přes různé druhy ptáků jako jsou bažanti, koroptve, čejka chocholatá, chřástal, skřivan a další. Tedy druhy, které hnízdí na zemi. A v neposlední řadě je ohrožený také zajíc.
Pokud bychom se měli podívat na metody, tak ty základní se nejčastěji soustředí na nějakou prevenci. Snaží se předcházet zraňování zvěře, nějak ji přimět, aby se na dotčených plochách vůbec nevyskytovala. Z těchto opatření jsou to opatření rázu optického, zrakový vjem, který zvěř má přimět plochu opustit. Nejčastěji se používají formy reflexních zradidel, reflexní folie. Používaly se ale i majáčky a jiná zařízení, která vytváří různé optické signály, kdy budou blikat nebo dlouhodobě svítit a mělo by to zvěř také zrazovat.
Pak máme akustické plašiče. Ty cílí na nějaký zvukový vjem, který by měl zvěř rušit. Asi z těch nejúčinnějších se ukazují různé formy alarmů, ať jsou to sirény, alarmy, které se používají pro detekci kouře, nebo jsou to různé zvuky, které by měly nějakým způsobem napodobovat hlasy zvěře v ohrožení nebo zvuk motocyklu či motorové pily. Zvuků se testovala celá řada, většinou zvuky, které jsou nepříjemné pro nás, tak bývají nejvíce nepříjemné i pro zvěř.
V neposlední řadě jsou to pachové plašiče fungující na principu vytváření pachu často podobného predátorovi, lidského potu, mokrého psa. Snaží se imitovat pachy, které zvěři nejsou příjemné, aby se snažila prostor opustit. Pachové plašiče se prodávají ve více formách. Může to být forma, kterou použijeme večer před sečí, nebo forma, kdy preventivně můžeme vyhánět zvěř z plochy třeba i měsíc před sečí a zvěř by neměla mít tendenci se tam vracet, natož, aby zde samice kladly mláďata.
Vzhledem k našim zkušenostem jsme se rozhodli udělat na toto výzkum, který jsme loni publikovali a zaměřili jsme se na preventivní metodu. Dva roky jsme měli 25 ploch rozmístěných v rámci ČR. Nejprve jsme zjišťovali početnost zvěře na sledovaných plochách pomocí dronů s termovizí, teprve pak jsme aplikovali pachové plašiče. Naneštěstí jsme zjistili, že reakce nebyla téměř žádná, zvěř si velice rychle na pach zvykne. Ale nelze se divit, když vidíte, jak krajina u nás dnes vypadá, jak vypadá turistický ruch, kde všude se lidé pohybují, jak je krajina vlastně přepachovaná.
Z mých více než dvanáctiletých zkušeností jsem se ale setkala s mnoha reakcemi zvěře a opravdu nelze tvrdit, že účinnost těchto metod není žádná, určité procento zvěře zareaguje vždy, otázkou je, jak vysoké.
Jedna z tradičních metod a která se při senoseči používá, je procházení porostu s loveckými psy. Tam často ta úspěšnost je založená hlavně na počtu osob, které se zúčastní, záleží na výši porostu, jak je průchozí. Když je to porost trávy až po pás, tam člověk ani na metr nevidí zalehlé srnče.
Možná u metod ještě stojí za zmínku, že často se používají kombinace. Často nepoužijeme jen pachový plašič, ale máme tyč, na které máme umístěnou hliníkovou folii, na ní jsou nosiče pachu. Hliníková folie dělá zvuk, optické zradidlo a ještě je na ní pachový repelent. Stejně, jako my jsme individuální osobnosti, tak u zvěře i reakce jsou individuální. Některá zvěř může více reagovat na ten pachový vjem, některá na zrakový. Existují třeba elektronické akusticko-optické plašiče, na které můžete čerpat dotace v rámci Ministerstva zemědělství.
Dovolím si v tomto místě jednu spíš osobní poznámku. Jeden z velmi pozitivních efektů tradiční a asi nejstarší metody, tedy procházení luk se psy před senosečí, vidím v tom slova smyslu, že se často zúčastňují mladé dámy s loveckými psy, které si pořídily loveckého psa jako doplněk, ne k aktivnímu mysliveckému využití. Jdou procházet louky, aby splnily aktivitu pro svého psa a aby i ony udělaly něco pro svoji fyzičku, a tím se dostanou do kontaktu s myslivci a v mnoha případech tyto dámy se pak dokonce stanou i myslivci.
Ale to je jen dobře, protože najednou zjistí, že myslivci dělají něco pro přírodu. Takže to je takový efekt prospěšný nejen pro srnčata, ale i pro povědomí o myslivosti a jejich aktivitách. Pokud se budou vyhledávání srnčat zúčastňovat ve spolupráci s myslivci i takovíto lidé, bude to jen dobře a neměli by je myslivci odmítat.
Snad jen poznatek a zkušenosti z naší honitby. Je špatné, když se nakoupí plašiče, rozmístí se v nějakém sponu, hlavně, že máme splněno. To ale srnčata nezachrání. Je důležité vědět a znát honitbu, kde zvěř dlouhodobě ráda klade srnčata a tam plašiče použít. Třeba při okrajích lesa, nemá cenu je dávat někde uprostřed rozlehlých lánů. Je potřeba mít erudici a znalost terénu.
To říkáte naprosto správně, místní znalost je důležitá a je třeba umisťovat plašiče na základě výskytu zvěře v lokalitě a specifických terénních či porostních podmínek.
A když už srnče najdu, jak je to s vynášením?
Před deseti patnácti lety nikdo moc nevěděl, zda vůbec se srnčetem můžeme manipulovat. I mně bylo odmala vštěpováno, neboť jsem z myslivecké rodiny a otec je veterinář, na mláďata se nesahá, máma si je zpátky už nevezme. Dodnes to mám v sobě a když mám vynést srnče, tak mi to nedělá dobře, ten pocit pro mě není příjemný, mám pocit, že mláděti ubližuji, i když je to jediná šance, jak ho můžu zachránit.
Vaše výzkumy ale potvrdily, že to tak hrozné není…
Zjistili jsme, že reakce jsou v pořádku, že srny bez problému mláďata zpět přijímají. Manipulace se srnčaty je možná, ale jsem stále zastánce toho, že je vhodné, aby manipulace byla rychlá, efektivní, šetrná, ideálně v rukavicích a s trsem trávy. Nějaké focení s mládětem, jeho prohlížení, to už prosím ale ne. Ono je sice pěkné mít lajky u fotky na sociální síti, ale to přece není cílem záchrany. Pro určité skupiny lidí je to takové osobní PR, pochlubit se, že taky jsem zachraňovala srnčata, jsem in.
Máme moderní dobu, nastoupily nám drony …
Kdybychom to chtěli vzít do hloubky, tak nejlepší možností by byla intenzivní diverzifikace krajiny a změny zemědělského hospodaření.
A odložení seče.
Nejlépe. Ale toho se bohužel asi v nějaké blízké době nedočkáme v takové míře, která by to mohla spasit.
Drony bych řekla, že se v dnešní době nabízí jako jedna z nejlepších možností, které máme. To, jak dron funguje, nebo co s ním dokážete dělat, souvisí úzce s typem dronu a zkušenostmi obsluhy. A není to tak, že otevřete Alzu, koupíte si dron a vyletíte a jdete zachraňovat srnčata. Musíte mít dron registrovaný v rámci Úřadu pro civilní letectví, dostanete registrační číslo, musíte si udělat pilotní průkaz pro danou kategorii dronu a pokud by se jednalo o drony, které mají více než 20 kg, tak tam je povinné pojištění.
Dron vám dokáže detekovat mláďata i v celkem komplikovaném hustším porostu pícnin. Ale je třeba říci, že to vše spadá hlavně do brzkých ranních hodin. Je potřeba, abyste vstávali ve tři ráno a vydali se mláďata dronem s termovizí vyhledávat. Termovizní zobrazování jde určitě kupředu, bavíme se dneska o dronech, které stojí sice kolem čtvrt milionu korun, ale ty už nám dokáží zobrazit myš ze 100 metrů. Otázkou je také vhodná letová výška a kapacita baterií na dostatečně dlouhé létání. Nejnovější modely dokáží létat hodinu, což je výrazný rozdíl oproti minulosti.
O dronech, o technických možnostech bychom se mohli bavit dlouho, protože vývoj jde neuvěřitelně kupředu. Ale i sebelepší dron je pořád jen prostředkem člověka. Ano, dron nám detekuje srnče, ale jak pak by měl postupovat uživatel, člověk, myslivec?
Je důležité si uvědomit, na jakých plochách budete chtít pomoci k záchraně srnčat. Chceme mít co nejvíce diverzifikovanou krajinu, to je dobré pro zvěř, ale pro prohledávání dronem malé plochy, navíc ještě po okrajích s porostem, jsou složitější oproti rozsáhlým lánům v rovině.
S těmi nejběžnějšími drony je optimální letová výška kolem 40 m, porost je třeba systematicky prohledávat, ne létat chaoticky sem a tam. Čím jste výš, tím máte lepší přehled a širší škálu teplot, nejnovější drony už opravdu umí i z větší výšky najít objekty ve větší barevné či teplotní škále. Z mé zkušenosti asi nejhorší jsou jeteliny a vojtěšky, které se v podstatě zavírají nad mládětem a když se objeví první sluneční paprsky, tak se vám porost rychle nahřívá. To u běžných pícnin a trávy se tolik neděje. Technologie se bude určitě zdokonalovat a termovizní zobrazování jistě dovolí stále lépe detekovat teplotní rozsahy.
Vím, že dnes se prosazuje umělá inteligence a už umí detekovat srnče, nahřátý kámen nebo jiný druh živočicha, vývoj půjde určitě kupředu. Ale pořád je tu uživatel, člověk, obsluha dronu, pomocníci na vynášení srnčat. Detekoval jsem srnče a co s ním teď?
Pokud létáte s drony, tak je žádoucí, aby to bylo alespoň ve dvou, abyste mohl vyslat pro detekované srnče někoho dalšího. Důležité je, aby ve chvíli, kdy vidíte mládě v porostu, jste si podle reakce na dron mohl odvodit, jak staré by to mládě mohlo být. To vám totiž pomůže v záchraně.
Pokud mládě nereaguje na dron vůbec, často musíte sestoupat níž, abyste se podívali, zda je to vůbec srnče, pokud nereaguje, tak máte vyhráno. Ale ve chvíli, když jste s dronem 50 m vysoko, srnče má zvednutou hlavu, stříhá slechy, snaží se vstát, to není optimální znamení, stáří srnčete docela zřetelně poznáte podle reakce na dron.
V minulosti první, co jsme udělali, když jsme našli mládě, tak jsme vzali rukavice, trávu, mládě jsme přes louku přenesli k nejbližšímu porostu. Mládě celou dobu vyjadřovalo své znepokojení, odložili jsme ho a odcházeli s tím, že je záchranná mise je ukončená. Dnes už víme, že to není úplně nejlepší varianta.
Za prvé manipulace není tak šetrná, protože mládě zbytečně aktivujeme a ono se dostává do režimu ohrožení. Zbytečně má pak tendenci odbíhat, pohybovat se a vracet se na původní místo odložení matkou.Nejlepší varianta je, když k němu můžete přijít, dát ho do koše, nůše, lehce ho zakryjete trávou. Ono zůstává ve stejné poloze, odnesete jej na porostní okraj, kde na něj nebude svítit slunce a srnče třeba ještě navíc překryjete.
Je ale důležité si uvědomit, zvlášť když to bude srnče třeba do dvou týdnů věku, že se srna k němu v malých intervalech vrací, denně je to minimálně pět až sedm intervalů kojení. A pokud vezmete týdenní srnče a zavřete ho třeba na osm hodin, až se louka doseká, tak ho dost pravděpodobně odsoudíte k smrti.
Variant je více, ale určitě není správná cesta nechat mládě zavřené tak dlouhou dobu podle našich zkušeností je maximální doba asi 4 hodiny. Mně se i několikrát stalo, že jsem narazila na mládě, které bylo čerstvě nakladené nad ránem, nemělo vzpřímené slechy, nemělo začištěný pupečník, bylo ještě mokré a v takovém případě musí být kontakt srnčete s matkou ve velmi krátkém časovém intervalu, protože je možné, že se srnče ani nestačilo dostatečně napít mleziva pro vytvoření imunity.
Takže ideálně srnčata vynášet na co nejkratší dobu a u těch nejmenších až opravdu těsně před sečením a pokusit se zorganizovat tak, aby bylo vypuštěno co nejdříve je to možné. Jinak se ale obecně vynášení srnčat není třeba obávat, když to jde, vynesete ho, překlopíte ho, je to šetrná forma manipulace a mláďata na vynesení v koši či přepravce reagují dobře.
Když je to těsně před sečí, nebylo by rozumnější přikrýt mládě na tom místě, kde ho najdete a požádat obsluhu sekacího stroje, aby se to místo jen obsekalo?
Když to jde a můžete se s obsluhou domluvit, tak je to také varianta, ale má svoje úskalí. Když mládě přiklopíme a po obsekání zase uvolníme, tak nám zůstane v ostrůvku uprostřed velké posekané louky. A co se děje ve chvíli, kdy se poseče louka a odjede traktor? Objeví se tam predátoři, liška, krkavec, káně, všechny je bude ostrůvek trávy přitahovat. Ačkoliv je fajn, že se srnčetem nemusíte manipulovat, tak bych manipulaci upřednostnila vzhledem k následným rizikům
Takže najdeme dronem srnče, šetrně vyneseme na kraj remízku do stínu, necháme ho tam přiklopené maximálně čtyři hodiny, mezitím se poseče pole nebo louka, srnče odklopíme. Jaké máte zkušenosti, že si srnče srna zase najde?
Zkušenosti jsou vcelku bezproblémové, maximálně do pár hodin je srna zpět se srnčetem. Dokonce se mi stalo, že jsem šla odklopit koš a u koše byla srna, která odskakovala, už hledala cestu k mláděti. Samice jsou obecně neskutečně statečné ve chvíli, kdy jde o život jejich mláďatům. Mnohokrát se mi stalo, že na mě srna nabíhala ve chvíli, kdy jsem s mládětem manipulovala nebo se dokonce snažila skákat na dron. V tu chvíli jde pud sebezáchovy stranou. Naše výzkumy potvrzují, že ani náš lidský pach a ani změna pozice srnčete neovlivňuje to, zda srna srnče najde a přijme zpátky, vidíme to jako zcela bezproblémové a nepotvrzují se tvrzení, že srnu od kontaktu s mládětem zradíme.
Ještě bych zmínil roli lidského faktoru. V dobách, kdy byly sekačky nebo žací lišty do pár metrů šíře a jezdilo se pomalu, navíc bylo běžné, že traktoristé byli místní, často i myslivci, a znali místa, kde srny kladou srnčata, tak nebyl problém, aby zastavili, srnče poponesli a nezranili. Dneska je obsluha stroje v klimatizované kabině, vysoko nad zemí, lištu před sebou i 15 metrů širokou a pojezdová rychlost není malá. Navíc je to často práce v úkolu a v nájemném režimu, takže mnohdy ani obsluhy těch strojů srnčata vidět nemohou. Takže jak spolupracovat se zemědělci, obsluhami takových moderních strojů?
Pokud chcete úspěšně zachraňovat mláďata, a při vědomí ne zrovna ideálních vztahů v mnoha honitbách, tak se budete muset kousnout a zkusit vztah uvést na tu míru, kdy si řekneme, je to potřeba, musíme pro zvěř něco udělat, nechceme, aby byla zraňovaná a od vás potřebujeme, abyste nám dali vědět včas, kdy a kde budete sekat. Chápu, že pro zemědělce to není někdy jednoduché a příroda do toho zasahuje různými způsoby. Ale prvním bodem je, že někdo zvedne telefon a dá vám vědět a vy jako myslivci slíbíte, že se pokusíte nějak postarat.
Ano, s obsluhami sekaček je třeba také mluvit, ale já mám i spoustu pozitivních reakcí. Když člověk na traktoru trochu chce a je nějaká chuť zvěři pomoci a nezraňovat jí, tak ta spolupráce může být opravdu super. Já jsem se mnohokrát setkala s tím, že mi traktorista mláďata našel, dokonce i malé zajíčky, protože jenom viděl pohyb. A co udělal? Zastavil traktor a šel se tam podívat, ne, že jel dál, byla to jeho vlastní vůle a přístup. Vždy je to o přístupu a o lidech. Zrovna tak, když odskočí srna, kouká zpátky do jeteliny, tak je velká pravděpodobnost, že tam srnče bude. A vy ho tam dvacet minut úporně hledáte a traktorista kvůli vám jede poloviční rychlostí, abyste mohl jít kousek před žací lištou a vy ho nakonec najdete a vynesete.
Byl jsem jeden z těch, který se mohl spolupodílet před více lety s Ekonomickou fakultou České zemědělské univerzity na vývoji aplikace Zachraň zvíře před sekačkou, která propojovala myslivce, zemědělce a dobrovolníky. Tam jsme udělali velmi pozitivní zjištění, že mnozí traktoristé a řidiči strojů, ani mnohdy nevěděli, že dělají takové škody a teprve, když se jim to řeklo, tak až překvapivě pozitivně reagovali, zhrozili se, že vlastně nevěděli, jaké škody také mohou dělat a slibovali, že si příště budou dávat pozor.
Ano, je to i o komunikaci. Myslivci, uživatelé honiteb by měli komunikovat se zemědělci a přímo dokonce i s řidiči strojů, aby věděli, kde by mohla být srnčata. Pokud to není vyloženě člověk, kterému je vše jedno, tak když pak vidí posečené srnče nebo srnu, která marně hledá anebo už smutně stojí nad svým uhynulým potomkem, tak se určitě pokusí příště toto nějak eliminovat.
Ale ono to není jen o srnčatech, je spousta dalších mláďat. Téma se stalo aktivistickým, pro řadu lidí to je společenský status, pojďme, zachráníme zvířátka. A jdou do porostů zachraňovat. Jaký by to mělo mít režim?
To říkáte správně, za poslední roky se to stalo až skoro trendem hlavně na sociálních sítích, je to cool. Dnes tu máme více než 50 skupin, které jsou zaměřené na záchranu srnčat a v nich je více než 40 tisíc členů. V Německu je takových skupin téměř 200 a mají něco kolem 100 tisíc členů. Záměr je dobrý, pomozme zvěři, ale je potřeba si dát pozor na to, že v rámci legislativy se nemůžete jen tak sebrat a jít zachraňovat mládě.
Pokud chce někdo pomoci z veřejnosti myslivcům, tak je potřeba, aby se s nimi spojil. Aby se spojil s myslivci, zemědělci, aby s nimi komunikoval, zda je potřeba pomoci a za jakého režimu a podmínek je možné, aby se záchrany někdo jako dobrovolník účastnil. Nedávno mě trefil do očí plakát, který vyzýval ke shromáždění dobrovolníků a na plakátu bylo také uvedeno děti vítány. Je potřeba si říci, že to není aktivita vhodná pro děti, že to není aktivita, která je na radování se z krásy přírody a krásných mláďat, ale že se jedná o činnost, která má vést k ochraně mláďat a k jejich, pokud možno co nejmenšímu stresování při manipulaci. Ačkoliv malé mládě stres vnímá o něco méně než větší, tak určitě k tomu právě nepatří zapojování dobrovolníků, kteří nejsou edukováni.
Říci paní učitelce, vezměte třídu dětí a pojďte nám pomáhat vyhánět srnčata, tak to určitě v pořádku není. Dobrovolníkem by měla být zletilá osoba, edukována, která bude respektovat režim a podmínky stanovené uživatelem honitby, ideálně ještě ve spolupráci se zemědělcem. Není možné vtrhnout do pole a vynášet srnčata, manipulovat se zvěří může uživatel honitby v rámci přímé záchrany nebo by se muselo jednat o vědecký výzkum. To, že někdo se rozhodne zachraňovat mláďata a nemá k tomu kompetence, je prostě špatně.
Přijde vám rozumné, že se dělají sbírky na drony, které slouží tři neděle, měsíc v roce na záchranu srnčat, přitom dron má mnohem více možností a schopností, jak ho využít nejen v myslivosti, a nejen na záchranu srnčat…
Pravda, to je trochu kontroverzní téma. V posledním roce bylo mnoho sbírek na drony a zároveň je paradoxem, že máme čím dál více možností dotací na drony, které můžeme pořizovat právě pro tyto účely. Ale jak říkáte, to využití je často velmi úzké a následně se využívá dron spíš pro nějaké soukromé účely osob, které sbírku organizují.
Myslím si, že kdo si pořídí za čtvrt milionu dron, tak by měl uvažovat s perspektivou, že se využije třeba i pro zjišťování škod, sčítání zvěře a další záležitosti spojené s myslivostí. Určitě varianty jsou, ale nejsem si jistá, zda jsou vnímány. Dron může být dobrý prostředek pro myslivce, kteří si můžou ověřovat, jak to vypadá se škodami na polích, v jakém jsou stavu myslivecká zařízení, mohou samozřejmě zjišťovat počty zvěře, i když v tomto případě si nejsem jistá, zda myslivci to aktuálně vůbec chtějí zjišťovat. Pokud by ale chtěli znát přesnější čísla, tak si dronem mohou výrazně pomoci.
A ještě jedna myšlenka. V zemědělství se drony už běžně používají. Nebylo by rozumné, aby se zemědělci s myslivci dohodli, pojďme, spojíme síly, pořídíme pořádný dron, zažádejme o dotace a podmínkou bude, že dron se musí taky využít na záchranu srnčat ale i na další potřeby jak myslivců, tak ale i zemědělců?
To by určitě bylo prospěšné a potřebné, ale jak víme, komunikace mezi myslivci a zemědělci nefunguje všude ideálně. Ideální je, když je myslivec zároveň zemědělec a zároveň v tom místě hospodaří, je v mysliveckém spolku. Ale tady bychom měli apelovat na myslivce, aby oni byli ti, kteří přijdou s iniciativou. Pojďme spojit síly. Vůbec nespoléhat na to, že zemědělec ví, že má povinnost, že by měl sečení hlásit, že by se měl snažit předcházet zraňování srnčat. Na to nemůžete spoléhat. Je potřeba udělat první krok, přijít za zemědělci a říct, podívejte se, budeme potřebovat, abyste nám nahlásili kosení pícnin. Bylo by fajn, když to zvládnete s dvoudenním předstihem. Z mé zkušenosti je dobré mít komunikaci nastavenou tak, že dají předběžný termín, kdy sečení plánují, mají několik různých honiteb, v rámci kterých sečou, abychom měli přehled, v jakém týdnu bychom mohli začít. A s jedno či dvoudenním předstihem se pokusit seč nahlásit a pak se domluvit s tím, kdo bude sekat, s obsluhou mechanizačního prostředku, v jakých místech a na jakých pozemcích bude seč probíhat, co pro to můžeme jako myslivci udělat. Kdyby komunikace fungovala všude, tak by to bylo super a kdyby fungovala ještě víc a byla i větší ochota investovat právě do dronů ze strany zemědělců společně s myslivci, tak by to určitě pomohlo významně eliminovat každoroční ztráty na mladé zvěři.
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA
Kompletní záznam rozhovoru najdete na YouTube v portálu MysliHost a zvukový záznam na Spotify