Přesto se obvykle kvalita trofejí významně nezvyšuje a paličkáčů nebo tak zvaných škůdníků většinou neubývá. Proto jsem na téma průběrného lovu srnců a obecně k problematice vlivu lovu srnců na jejich trofejovou hodnotu, požádal o vyjádření vědeckého názoru osobu z nejpovolanějších.
Na moje všetečné otázky ochotně a s laskavostí sobě vlastní odpovídal světoznámý odborník v oblasti etologie a fyziologie jelenovitých
Prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc., který se v
e svém výzkumu dlouhodobě věnuje čeledi jelenovitých.
V současnosti studuje hlavně život a chování zvěře srnčí a jelení. Profesor Bartoš je absolventem Vysoké školy zemědělské (nyní Česká zemědělská univerzita) v Praze a
při studiu se na Přírodovědecké fakultě UK Praha věnoval i živočišné fyziologii. Založil a dlouhá léta vedl oddělení etologie ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze Uhříněvsi, kde stále působí jako vědecký pracovník.
Na Fakultě agrobiologie, potravních a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze se podílel na zavedení předmětů etologie a aplikovaná etologie, které přednášel zhruba třicet let. Také založil a přednášel předmět, zaměřený na biologii jelenovitých.
V současnosti působí na Fakultě lesnické a dřevařské tamtéž. Přednáší příležitostně i na Přírodovědecké fakultě UK. Jeho zásluhou byl u nás také legalizován farmový chov jelenovitých a je rovněž čestným prezidentem Asociace farmových chovů jelenovitých ČR. Je členem České a Slovenské etologické společnosti a Zoologické společnosti.
Je neúnavným propagátorem nejen svých dlouholetých vědeckých poznatků na mezinárodní úrovni, ale také mezi našimi myslivci, například na řadě školení mysliveckých hospodářů. Kromě jiného odpovídá na nejrůznější otázky, týkající se jelenovitých, ve skupině Biologie jelenovitých na facebooku.
Pro úplnost je třeba ještě dodat, že profesor Bartoš se myslivosti nevěnuje, protože nechce být v konfliktu zájmů, které by mohly ovlivnit výsledky svého bádání.
S panem profesorem Bartošem se známe spoustu let, a protože si tykáme, tak u toho zůstaneme i v tomto rozhovoru.
Luďku, mohl bys čtenářům časopisu Myslivost hned úvodem blíže specifikovat kritéria, podle kterých by se mělo postupovat při lovu průběrných srnců, jinak řečeno jedinců do chovu nevhodných?
Pro mě „nevhodní jedinci“ jsou občas totéž, co „průběrní jedinci“. Samozřejmě záleží v první řadě na tom, co si pod tím představuješ. A vždy, když „moudře radím“, tak doporučuji vyjít z cíle, proč dělám, co dělám. A měl bych vždy, když něco dělám, hodně dobře vědět, proč to dělám. Když chci posunout třeba velikostní průměr věku (tělesné velikosti apod.), v nějakém uzavřeném prostoru, například v oborním chovu, pak má „průběrný jedinec“ svůj pozitivní význam. Pokud ale chci totéž dělat ve volné honitbě, nebo dokonce „zlepšovat genetiku populace“, pak to smysl nemá.
Z hlediska populační struktury a populační dynamiky vůbec, je navíc lov samčí zvěře nepodstatný, klíčem je zvěř holá.
Mám to chápat tak, že přednostní lov srnců se slabším parožím v jedné honitbě nemá žádný vliv na zlepšování trofejové hodnoty tamních srnců?
Lovit srnce podle paroží je dávno překonaná záležitost. V první řadě s ohledem na sezónní přesuny na teritoria a emigraci srnčího dorostu, většina zásahů v místní honitbě se projeví kdesi úplně jinde. Telemetrické studie ukázaly obrovskou variabilitu sezónních migrací srnčí zvěře obojího pohlaví, někteří zůstávají v místech zimních tlup, jiní odcestují až 35 km při přesunu na teritoria. Z teritorií se srnci nehnou až do konce říje. Pak se zase vrací zpravidla na staré lokality, kde trávili zimu.
Srnec koncem dubna, začátkem května vyrazí ze své zimní tlupy až narazí na vhodné prostředí pro založení teritoria. To se pak snaží uhájit proti konkurenci stejně vyladěných srnců. Když se mu to nepodaří, musí jít dál. Když se mu to podaří, pravidelně teritorium obchází, značkuje ho hrabánkováním, strouháním a otíráním především sekrece čelní žlázy o větvičky křovin a stromů. Když narazí ve svém teritoriu na jiného srnce, hned se do něj pustí a z teritoria ho vyžene.
Srnec, kterému se nepodaří teritorium založit a uhájit, se stává štvancem, protože kamkoliv přijde, je teritoriálním srncem vyháněný. Když uteče do jiného teritoria, jakmile na něj přijde tamní vlastník, hned ho zase vyhání. Někdy se neteritoriální srnci sdružují do skupinek dvou, výjimečně více jedinců.
Z povahy podstaty zařazení, ti srnci, kteří se pravidelně v přibližně stejnou dobu objevují na stejném místě ve stejnou dobu po řadu dní za sebou, jsou téměř jistě teritoriální.
Neteritoriální srnci jsou ti, kteří se objevují nečekaně a nepravidelně. Zatímco s teritoriálním srncem se můžeme setkávat čtyři až pět měsíců, neteritoriální srnce spatříme často jen jednou, než jsou zase vyhnáni.
Teritoriální systém má pro srnčí zvěř klíčový význam. V teritoriu se odehrává kladení a výchova srnčat a také říje.
Teritoriální srnec neběhá po kraji, aby vyhledával říjné srny, jak se leckde ještě traduje. Teritorium opouští jen výjimečně, pokud vůbec, a když, tak na kratičkou dobu.
Srny se přesouvají na teritoria také, vzájemně se ale dokáží tolerovat a jejich domovský okrsek v sobě zahrnuje několik teritorií srnců. Telemetrické údaje ukázaly, že těch rekordních 35 km od místa přezimování bylo naměřeno oběma pohlavím. Srny se pohybují až po pěti různých teritoriích srnců a ještě ke všemu dělají nárazově exkurze mimo toto území.
Takže ani průběrný lov ročních „paličkáčů“ nemá vliv na zlepšení trofejové hodnoty dalších generací srnců v dané lokalitě?
Srnec se slabým parožím včetně paličkáčů jeden rok, může mít silné parůžky další rok. A naopak. Opakovaně to bylo prokázáno. Proto lov paličkáčů na zlepšení trofejové hodnoty nemá prakticky vůbec žádný význam. Mohl by mít v uzavřeném prostoru například obory a jenom v nějaké katastrofické situaci, jako by byla například sucha, nebo naopak tuhá zima s velkou sněhovou nadílkou, vedoucí k nedostatku potravy pro srnčí zvěř.
K tomu jen poznámka - srnčí parůžky rostou převážně v zimním období, ale nejsou plně závislé na potravní nabídce jenom v tomto období. Velkou část minerálií získávají srnci z kostry. Tam zásoby po vytlučení parůžků zase doplňují, ale to už je zpravidla v době vegetačního nadbytku.
Znamená to tedy, že například některý z těchto ročních srnců na obrázcích č. 1, 2 a 3 může ve druhém roce v téže honitbě nasadit šesteráka? Nebo naopak roček se silným druhým parožím s náznakem šesteráka nemusí v dalších letech nasadit mimořádně hodnotné paroží?
Přesně tak. Jakkoliv si dovedu představit, že tomu nebudou chtít čtenáři uvěřit. Snad bych už tady měl doplnit obecnou charakteristiku. Parohy obecně jsou součásti organismu s nízkou růstovou prioritou. Prostě nejdřív se musí naplnit potřeby organismu, teprve „co zbyde“ se dává do paroží. Takže velikost parůžků je indikátorem toho, jak se jejich nositel dokáže vyrovnat se svým prostředím.
Kde byla počítána dědivost (heritabilita), tam byla zjištěna nízká až střední. Heritabilita udává, kolika procenty na výsledku se podílí genetika. Nízká až nižší střední heritabilita, která byla pro různé jelenovité spočítána, tedy znamená, že dědičnost se na paroží uplatní z 10 až 35 procent. Srnec má ve vztahu ke zbytku těla relativně malé parůžky. Ačkoliv pro tento druh, pokud vím, heritabilitu velikosti a architektoniky parůžků nikdo nepočítal, bude odhadem menší než u druhů s větší proporcí paroží k tělu, jako je jelen, daněk, sika atd.
Mohl bys, prosím, trochu upřesnit, co pod pojmem prostředí v této souvislosti máš na mysli? Je to například úživnost honitby, klid v honitbě, tuhost zimy a podobně. Jinak řečeno jedná se o dlouhodobý stav prostředí nebo se na paroží podepisují i krátkodobé změny kvality prostředí?
Prostředí je vše kolem, kde se srnčí zvěř vyskytuje. Na paroží se podepisuje v souhrnu všechno, tedy i krátkodobé výkyvy kvality prostředí. K tomu bych rád dodal, že srnčí zvěř je na různé výkyvy a různé geografické podmínky dobře evolučně připravena. Kupříkladu v posledních letech se tým vedený Andreasem Königem v německém Freisingu věnuje hledání odpovědi na otázku, zda je vhodné srnčí zvěř v době nouze přikrmovat. Po čtyři roky analyzovali zažívadla zvěře v různém prostředí, od nížin po vysoké hory v oblastech, kde se nepřikrmuje. Zjistili, že se všemu různorodému prostředí a výkyvům počasí srnčí zvěř dokáže velmi dobře přizpůsobit bez sebemenší újmy na zdraví. Parůžky nemonitorovali, ale čekal bych, že se ty výkyvy na vývoji parůžků projeví.
Ještě se vracím ke tvé poznámce v předchozí otázce ohledně růstu parůžků. Znamená to tedy, že zažitá praxe intenzivního přikrmování senem a jádrem tak zvaně „podle libosti“, nebo „do sytosti“ v období vegetačního klidu nemá zásadní vliv na mohutnost a hmotnost paroží?
Přikrmování jádrem srnčí zvěři nejen neposlouží, ale může jí velmi významně poškodit v důsledku vzniklých acidóz apod. Na glycidová krmiva, jako je jádro, není totiž zažívací systém srnčí zvěře (a nejen jí) zejména v zimě vůbec připravený. To, že něco může chutnat, neznamená, že nemůže škodit.
Samotná výživa se na tvorbě parůžků obecně ale samozřejmě podílí. Srnčí zvěř patří mezi tak zvané okusovače, což jí vede poměrně k velké vybíravosti. To samo o sobě cílený „výkrm“ ztěžuje. Tím se srnčí liší od spásačů, jak je kupříkladu jelení zvěř, sika atd. Kvalitním senem, nejlépe lučním, se obecně nic nezkazí, ale i z toho si srnčí vybírá.
Podle současného zákona o myslivosti je každoročně z celkového počtu plánovaných srnců předepsáno ulovit 50 % v I. věkové třídě, 20 % ve II. věkové třídě a 30 % ve III. věkové třídě. V současnosti se smí lovit roční a dvouletí srnci, tedy srnci I. věkové třídě celoročně, ale ve volné krajině je pro řadu myslivců dost obtížné poznat dvouletého vytlučeného srnce od staršího s podobným parožím. Proto se srnci I. věkové třídy obyčejně loví hned v květnu nebo červnu a většinou ročkové. V té době se roček lépe identifikuje, protože oproti dvouletému už bývá obvykle přebarvený. Právě v této kategorii se nejvíce traduje „průběrný“ lov zaměřený na roční paličkáče, nebo špičáky do poloviny slech. Je to také dáno tlakem na splnění plánu lovu největšího množství srnců právě v této věkové třídě. Jak tedy, podle Tvého názoru, postupovat při lovu těchto nejmladších srnců, když, jak říkáš, velikost a typ paroží v té době z hlediska genetiky není rozhodující?
Je-li jistota, že lidé v terénu spolehlivě poznají srnce I. věkové třídy od ostatních, pak bych s tím souhlasil. Jinak bych postupoval celkem jednoduše, bez kdovíjakého výběru. Samozřejmě, pokud bych měl možnost porovnání, ulovil bych přednostně ten kus, který by byl menší, slabší. Ale to myslím nebude příliš častá situace.
Abych si to ujasnil – tedy při výběru ročních a dvouletých srnců k lovu je důležitější jejich fyzická kondice než mohutnost paroží?
Obecně ano. Ale lepší je všechno odsunout na dobu po říji. Jako příklad bych uvedl zkušenost z USA. Mají tam jednak celkem hojného aligátora, jednak velmi vzácného krokodýla amerického. Protože americkým lovcům nevěří, že by oba druhy od sebe bezpečně rozeznali, celoročně je oba hájí, aby tím předešli případným chybám. I v Evropě máme podobně uvažující země, kde je lovecká sezóna srnců posunuta až za říji, pokud vím, je to tak přinejmenším ve Švédsku, Norsku a Belgii. U těch dvou posledně jmenovaných je dokonce sezóna posunutá až na začátek října.
A nyní bych Tě, Luďku, požádal o názor na lov starších srnců, tedy ve II. a III. věkové třídě, zejména v souvislosti se snahou o zvyšování trofejové hodnoty. Poraď, prosím, co a kdy lovit, aby se, jak se říká, „vlk nažral a koza zůstala celá“, tedy aby se uspokojila touha lovců po co nejhodnotnější trofeji a přitom se nenarušila sociální stabilita místní populace.
Nízká nebo nižší střední heritabilita znamená, že je převažující vliv prostředí. Také víme, že ten, kdo si vybírá partnera pro reprodukci, je samice, zde tedy srna. To je obecný princip napříč nejrůznějšími druhy savců. Jedná se totiž o to, že matka vkládá do společné reprodukce násobně více než otec, který se u většiny savců ani jinak nestará po oplodnění o potomstvo.
A také výzkumy, hlavně ve Francii ukázaly, že srny si vybírají otce svého budoucího potomstva v první řadě podle velikosti teritoria, které srnec dokáže uhájit. Má další „hraběcí“ rada tudíž je srnce lovit podle teritoriality, nikoliv podle parůžků, to znamená teritoriální srnce šetřit až do odeznění říje. Ulovit teritoriálního srnce je relativně snadné, je to ten, co vyleze „na čas“, každý den „stejně“.
Lovem teritoriálního srnce před říjí, bez ohledu na to, co má na hlavě, rozvrátíš místní stabilizovaný systém, který se vytváří týdny až měsíce a je zárukou optimálního využívání stávajícího prostředí a umožňuje nejlepší výběr srnců srnami kvůli potomstvu. Takový výběr vede k produkci biologicky nejkvalitnějšího potomstva.
Výpadek teritoriálního srnce, ať už z jakýchkoliv příčin, způsobí rozvrat se všemi negativními důsledky, jako je nárůst škod na vegetaci, protože neteritoriální srnci se snaží teritorium rychle zabrat, k tomu slouží kromě jiného strouhání, atd., a navíc dává šanci k reprodukci biologicky méně hodnotným srncům, kteří na začátku období utváření teritoriálního systému v konkurenci o ně neuspěli. Lov teritoriálních srnců před říjí je tudíž spolehlivou cestou, jak snižovat kvalitu populace.
Luďku, to tedy znamená, že bych před říjí neměl lovit ani takové srnce, jako jsou na obrázku č. 4 a 5, pokud jsou v místě lovu teritoriálními?
Ne, neměl. Spíš by sis, Borku, měl položit otázku, proč bys vůbec měl.
Teď dovol otázku trochu „z jiného soudku“. Je opodstatněný obecně rozšířený názor, že v určitých lokalitách jsou srnci s podobným typem paroží? Například tito srnci na obrázku č. 6, 7 a 8 jsou uloveni v jedné lokalitě v rozmezí několika málo let.
Teoreticky nelze zcela vyloučit vliv nějakého námi nepoznaného faktoru z prostředí. Ty se ale asi ptáš na genetiku. Je pravda, že nízká až střední heritabilita se týká většinou velikosti paroží. Existují jisté náznaky, že silnější vliv genetiky by se mohl týkat specifické architektoniky paroží, byť to přesvědčivě prokázáno zatím, pokud vím, nebylo. Ale i kdyby bylo, pravděpodobnost, že by se nějaký specifický tvar udržoval v jedné a té samé lokalitě v rámci jakési genetické linie, je velmi nepravděpodobná. To proto, že jednak má srnčí zvěř několik strategií bránících příbuzenské plemenitbě, takže potomstvo svou rodnou lokalitu ve většině případů opouští, jednak parůžky se tvoří na zimovištích, zatímco myslivci sledují trofeje především v době teritoriality, která může se zimovištěm sousedit, stejně jako být na kilometry daleko.
Pro ilustraci, kupříkladu v Norsku byla s použitím telemetrie prokázána průměrná vzdálenost srn od zimoviště 13 km. I když to, co vzápětí odpovím, je jen můj názor, protože nemám k tomu žádná data. Obecný princip bývá, že se na teritoria srnci ze zimních tlup rozcházejí na všechny možné strany, takže se na teritoriích většinou setkávají vzájemně neznámé, a tudíž nepříbuzné kusy.
Zpět k lovu. Poraď, prosím, kdy lovit tzv. „sklizňové srnce“, čili ty trofejově nejsilnější, aby se zase „vlk nažral a koza zůstala celá“, tedy aby se uspokojila touha lovců po bodově co nejhodnotnější trofeji a přitom se nenarušila sociální stabilita místní populace. Příkladem může být trofej na obrázku č. 9.
Takové srnce lovit výhradně po říji, protože ti „sklizňoví srnci“ budou s největší pravděpodobností také teritoriální. Asi největší překážkou k tomu může být obecný názor, že když ho nestřelím já hned, střelí ho někdo jiný a já ostrouhám. Ale to už není problém biologie srnčí zvěře…
Tím by ovšem ztratil význam tradičního a oblíbeného lovu vábením, který se provádí právě v době srnčí říje.
Odpověď myslím jasně vyplývá z předchozího. Chceš-li upřednostňovat svoje emoce, neptej se mě na rady. Vábení přece můžeš praktikovat i pro radost ze zážitku.
Při plnění plánu lovu srnců přetrvávají stále taková kritéria, že v I. věkové třídě (1-2 roky) se přednostně loví roční paličkáči nebo špičáci do poloviny slech a dvouletí špičáci, vidláci a slabí šesteráci, a ve II. věkové třídě (3-4 roky) slabí šesteráci, vidláci a špičáci. Tím by měl v dané lovecké sezóně končit „průběrný lov“ a ve III. věkové třídě (5+) se pak mohou lovit i trofejově hodnotní „sklizňoví“ jedinci. V I. a II. věkové třídě nejlépe do říje a ve III. věkové třídě v říji a později, a navíc je určen poměr počtu ulovených kusů v jednotlivých věkových třídách. Dovol mi otázku, zda je to správný přístup právě s ohledem ke zmiňované nízké dědivosti parožení?
Z hlediska genetiky a všech doprovodných dalších faktorů, o kterých jsme už mluvili, to nemá smysl. Navíc ke správným odhadům věku srnčí zvěře ze strany myslivců jsem velmi skeptický. Podle mě je třeba všechny srnce bez výjimky lovit nejdříve od druhé poloviny srpna. Je také třeba hospodařit na co největším území, a přitom ani ty naše největší honitby na to nestačí. Kdyby bylo na mně, pomyslil bych na založení chovatelských oblastí, samozřejmě nejen pro srnčí zvěř.
Luďku, říkáš, že teritoriální srnce nelovit do koce říje, při lovu je důležitější fyzická kondice srnců než mohutnost jejich paroží, ale také, že všechny srnce bez výjimky lovit nejdříve od druhé poloviny srpna. Takže podle Tebe není možné od července až do konce říje lovit ani srnce neteritoriální, ve špatné fyzické kondici, nebo trofejové rarity?
Poznat neteritoriálního srnce, nebo srnce ve špatné fyzické kondici, není až tak triviální. Každý ulovený srnec může být prohlášený za neteritoriálního, na čele to napsané nemá. Proto druhý příklad z USA. Když si tam děláš řidičský průkaz, v učebních textech se snad na každé stránce píše, podle pravidel jezděte tak a tak, ale vždycky počítejte s chybou toho druhého. Uvažoval bych stejně s lovem srnčí zvěře. I když nelze přehlédnout sklon k čecháčkovskému chytračení u nás, splést se je lidské.
No, a ty raritní trofeje? Většina raritních trofejí vzniká úrazem v době růstu paroží. Na biologickou kvalitu srnce to nemá vůbec žádný vliv, takže to není nic, co by v přírodě nemělo zůstat. Takže kdyby bylo na mně, tak žádné výjimky.
Než se dostaneme k další otázce, tak bych rád zdůraznil a podpořil Tvojí předchozí poznámku ohledně nutnosti chovatelských oblastí včetně těch pro srnčí zvěř. Myslím, že je to problematika, které by se měly urychleně věnovat tvůrci právních předpisů v oblasti myslivosti.
Ale nyní k další otázce. Využívám této vzácné příležitosti nahlédnout do výsledků vědeckého bádání ohledně vhodnosti loveckých zásahů do místní populace srnců, abych se ještě zeptal na Tvůj názor na to, jak přistupovat k lovu srn a srnčat. Plán chovu a lovu nám předepisuje udržet zastoupení pohlaví u srnčí zvěře v poměru 1:1 a tedy i počet ulovených srn by měl odpovídat množství ulovených srnců, jen s tím, že u srn bez rozdílu věku. Nesplnění plánu lovu může být podle zákona o myslivosti dokonce i sankcionováno. Podle jakých kritérií při lovu srnčí holé zvěře bychom tedy měli postupovat?
Z hlediska populační struktury a populační dynamiky je lov samčí zvěře nepodstatný, klíčem je zvěř holá. Hlavním faktorem pro vznik nadprůměrných trofejí je populační hustota, kterou určují srny, nikoliv srnci.
Osobně nepovažuji poměr 1:1 vůbec za důležitý. Za přírodních podmínek je tento poměr dodržen prakticky nejspíš jen při zabřeznutí, pokud vůbec. Vsadil bych si, ale odvozuji od jiných druhů, pro srnčí zvěř data na to nemám, že z přirozených příčin bude s věkem ubývat srnců víc než srn a také, že srny mají větší šanci dožít se vyššího věku. Takže naplňování poměru 1:1 ve své podstatě může jít proti přirozené situaci, kde budou převažovat srny nad srnci.
Srnčata, stejně jako mláďata všech dalších druhů spárkaté zvěře, bych lovil bez kritérií. Evoluce, a tudíž příroda kolem nás, postavila selekci na nadprodukci mláďat, která umožňuje velkou účinnost přírodní selekce.
U některých druhů nedožije většina mláďat dospělosti, např. u lva pustinného nepřežije skoro 80 %. V terénu mnohdy nemáš možnost nejen poznat, které srnče ze dvou je slabší, ale ani zda má srnče nějakého sourozence, nebo která srna vodí a která nevodí, ne vždy je vidět vemínko!
A kdy lovit srny? Od konce říje do přelomu kalendářního roku. V té době je vlivem utajené březosti zárodek ve stadiu nevyvíjející se blastocysty (0,4 až 4 mm) a vlastní embryonální vývoj ještě nebyl ani nastartován.
Říkáš, že lovit srny od konce říje do přelomu roku. To je časový údaj, ale podle jakých jiných kritérií postupovat při výběru srny k odlovu?
Staré kusy šetřit. S léty stoupají zkušenosti a se snižující se šancí na další potomstvo investují srny do stávajícího potomstva nadprůměrně, jako kdyby to mělo být potomstvo poslední. Někdy kojí i na úkor své podstaty, takže vypadají uboze, jsou jim vidět žebra apod. Přitom jsou to v populaci ty nejlepší matky, které odchovají nadprůměrné potomky. Myslivci v dobré snaze „ukončit utrpení ubohého, přestárlého kusu“, u takovýchto matek nenahraditelnou chybu.
Doporučil bych soustředit se nejraději na mladé srny ve slabší kondici, protože v doporučené době už se srnčí zvěř postupně sdružuje do zimních tlup, porovnání už není tak těžké, jako když máš posuzovat samostatné kusy.
Luďku, náš rozhovor se chýlí ke konci, prosím o určitý souhrn tvých názorů, něco jako stručné doporučení chovatelům srnčí zvěře ve volných honitbách.
1. Lovit srnce podle paroží je dávno překonaná záležitost.
2. Pokud vůbec, tak srnce lovit podle teritoriality, nikoliv podle parůžků, to znamená teritoriální srnce šetřit až do odeznění říje.
3. Srnec se slabým parožím včetně paličkáčů! Jeden rok, může mít silné parůžky další rok. A naopak.
4. Opět pokud vůbec, tak srnce I. věkové třídy je možné lovit už v květnu a červnu za předpokladu, že lovec spolehlivě poznal jejich věk.
5. Srnce II. a III. věkové třídy bez výjimky lovit nejdříve od druhé poloviny srpna.
6. Srnčata, stejně jako mláďata všeho možného, lovit bez kritérií. Příroda postavila selekci na nadprodukci mláďat, aby mohla být účinná přírodní selekce.
7. Srny lovit od konce říje do přelomu kalendářního roku, tedy do doby, kdy začíná embryonální vývoj.
8. Staré srny šetřit, brát nejraději mladé srny ve slabší kondici.
9. Se srnčí zvěří je třeba hospodařit na co největším území. Ani ty největší honitby na to nestačí. Proto je nezbytné usilovat o založení chovatelských oblastí, a nejen pro srnčí zvěř.
Luďku, chtěl bys závěrem ještě něco dodat?
Věnuji se osvětě skoro posledních šedesát let svého života. Obávám se, že myslivecká veřejnost je velmi odolná proti jakýmkoliv radám, které jsou odlišné proti zaběhlé praxi. Přál bych si proto, kdyby i u nás byl kladen větší důraz na vzdělání. Obávám se však, že vývoj celé společnost směřuje spíše k výsledkům „školy života“, nežli k aplikaci seriózního vědeckého bádání.
Luďku, děkuji Ti, žes nám věnoval svůj drahocenný čas a doufám, že Tvoje vědecky podložené názory padnou na úrodnou půdu a spolu s legislativními povinnostmi myslivecké praxe přispějí ke zkvalitnění chovu srnčí zvěře u nás.
připravil Ing. Alexandr VÍT