Po mnoho let jsme se setkávali na různých mysliveckých akcích, setkáních i odborných konferencích. Prošel profesně několika zajímavými místy, vždy měl svůj život spojený s myslivostí, nikdy sice nebyl ani členem redakční rady Myslivosti a ani si nepamatuji, že by byl někdy fungoval na některé z funkcionářských pozic v rámci ČMMJ.
Vždy však přicházel se zajímavými názory a nápady, vždy pohlížel na českou myslivost se zdravým nadhledem a se znalostí širších souvislostí. A zcela určitě vždy patřil a stále patří do skupiny mysliveckých osobností, respektovaných a uznávaných odborníků, kteří zažili na vlastní kůži a měli možnost komentovat přechod myslivosti z dob let sedmdesátých do podoby myslivosti současné.
A protože se sedmého února dožívá
Ing. Petr Ziegrosser úctyhodného osmdesátiletého jubilea, domluvil jsem si těsně před koncem roku návštěvu v Třeboni. Nakonec se plánovaný rozhovor protáhl k delšímu přátelskému popovídání nad kafem i chutným zvěřinovým gulášem, a to i za účasti manželky, která Petra profesně doprovázela celý život a je vlastně také neodmyslitelnou součástí „rodinného týmu“.
Petře, viděli jsme se sice mnohokrát, ale vlastně jsme si nikdy nepovídali o tom, kde se v tobě vzala myslivecká záliba…
Jsem narozený v roce 1946, do mých osmnácti let jsme bydleli v Habří u Českých Budějovic. Maminka byla z lesnické rodiny. Táta sice myslivec byl, ale spíš na baterky. Soused byl taky velký myslivec, ale spíš teoretik. A tak jsem první myslivecké poznatky získával od Emila Lohra, což byl bývalý německý voják zraněný u Stalingradu, který měl to štěstí, že ho transportovali posledním letadlem do lazaretu a nedostal se do zajetí. Měl fenu kraťasku a ten mě do myslivosti zasvěcoval. On flintu mít nesměl, já jsem si ji ale směl půjčit od táty. Prvního srnce jsem střelil v patnácti letech.
V roce 1964 jsem skončil dvanáctiletku, vypravil jsem se do Brna na lesnickou fakultu, tam jsem se myslivosti, také díky Josefovi Hromasovi, hodně věnoval, s ním jsem byl dobrý kamarád.
A ještě jeden důležitý životní moment mi Brno přineslo, na fakultě jsem se seznámil s manželkou, která mne doprovází celý život.
Takže jsi student pana profesora?
To doslova ne, on v té době dělal na fakultě asistenta. Promoval jsem v roce 1969 a ihned jsem nastoupil na Lesní závod Prachatice, protože jsem chtěl mezi jeleny. Oni mě hned šoupli na jedno nejexponovanější polesí - České Žleby, kde půlka polesí byla v hraničním pásmu a čtvrtina byla za dráty. Nastoupil jsem v létě a před Vánoci se za mnou přistěhovala i manželka. A hned tu zimu napadalo plno sněhu, ona si v novém prostředí Šumavy užila, okna se otevírala do sněhu, do dveří se chodilo sněhovými tunely, já musel na rok na vojenskou službu a ona chudák se dostala do zcela neznámého prostředí, spala dokonce s nožem pod polštářem.
Po vojně jsem se vrátil zpátky a začal jsem tam dělat polesného a manželka mi dělala techničku. Ale jinak to byla moc hezká léta, byl jsem mezi jeleny, kterých tam začalo přibývat, to se mi líbilo.
Když se pak slučovala polesí České Žleby, Soumarský most a Vltava, já jsem se stal šéfem na 5,5 tisících hektarech, měl jsem 12 podřízených a byla to dost zabíračka. To byla v té době největší lesní správa na LZ Prachatice.
Tam jsme vydrželi sedmnáct let a já jsem revír postupně budoval. Za dráty lovili členové mysliveckého sdružení, většinou příslušníci pohraniční stráže, ale já jsem tam taky s nimi mohl lovit. Část lesní správy, asi tisíc hektarů, byla režijní honitba. Zbytek byly pronajaté honitby.
V režijní honitbě jsem doprovázel na jeleny, ročně jsme tam lovili do dvanácti jelenů, holou jsme stříleli minimálně, chtěl jsem, aby tam jeleni byli. To bylo takové místo mezi vojenskými lesy a Boubínem, kam zvěř přišla v květnu, červnu, laně tam vykladly kolouchy, byly tam na říji a ke konci říje se zvěř sebrala a odešla na Boubín a my už jsme tam neměli nic. Další rok zase zjara zvěř přišla, jarní škody byly obrovské, čím víc jsme ji krmili, tak víc loupala. Ty škody tam byly opravdu vysoké z dnešního pohledu, ale to byla jiná doba. Pak se ale postavila boubínská obora a najednou začal tlak na to, aby se kolem obory zvěř co nejvíce vystřílela. Začali nám stále více zvyšovat plán odstřelu, za jeho neplnění nám krátili prémie, až jsem řekl, že končím, sbalil jsem se a odešel jsem do obory Žehušice.
Žena mě následovala asi po půl roce, nechtělo se jí ze Šumavy, byla tam už zvyklá, nechtěla přejít do Žehušic, kde nikoho neznala. Ale zpětně oba vidíme, že to bylo jedno z nejlepších míst, kde jsme sloužili. Tam nás totiž každý potřeboval, byli tam dobří lidé, sice jsme měli platy malé, ale měli jsme dobré sousedy, zabydleli jsme se rychle a žilo se tam tak nějak společně, sousedsky.
Ale, pravda, bylo tam samozřejmě i dost starostí a povinností. Myslel jsem si, že tam jdu kvůli bílým jelenům, ale to nebyla pravda, ti tam byli druhořadí. Byli tam taky tmaví daňci, které jsem předtím neznal, a to byla spíš ještě přítěž navíc. Hlavní tam byli bažanti, líhli jsme tam skoro třicet tisíc bažantů, kuřata jsme dodávali pro bažantnice podniku Hradec Králové. Část obory byla vyhrazena jako bažantnice. Ale já jsem bažanty předtím nikdy na starosti neměl, nic jsem o nich nevěděl. Projel jsem proto většinu bažantnic, abych získal zkušenosti. Nejvíce mi pomohl Oldřich Kučera, který mi poradil, která bažantí kuřata si ponechat, aby bažanti pohlavně dospěli těsně před lovem a příliš brzy se nerozutekli. Poslechl jsem ho a bažantnice v Žehušické oboře fungovala velice dobře.
Vztah mojí ženy k bažantům se postupně vyvíjel od jasného odporu až po sexování jednodenních kuřat, což v té době dělala prakticky jen ona. V té době se nesměly střílet slepice ve volnosti, tak když myslivci ze sdružení si u nás koupili stovku netříděných kuřat, polovinu z toho by měli kohoutů. A tenkrát nám věnoval veterinář Vančura z Kutné Hory brožurku, podle které se manželka naučila poznávat pohlaví jednodenních kuřat. Takže myslivci byli šťastní, když si koupili stovku kuřat a z nich jim narostlo téměř sto procent kohoutků.
Byly to vůbec dobré časy, hezké prostředí, rozhlédl ses, v dálce ovocné sady, všude jabloně, hrušně, nádhera. Všechno tam narostlo, úrodný kraj a hodní, slušní lidé kolem….
A tenkrát tam byla jediná oborní tlupa bílých jelenů?
Ne, v tu dobu už byla tlupa i ve Žlebech. To mi připomíná mimochodem příhodu, kdy právě do Žlebů chtěli od nás nějakého červeného jelena, tak jsem jednoho nastřelil a kvůli transportu jsem mu uřízl paroží nad očníky. Jelena odvezli pod plachtou v Avii. Za nějakou dobu mi říká autobusák s vyvalenýma očima, že u cesty viděl losa! Ten jelen vůbec nevěděl, kam a jak se dostal do Žlebů, přeskočil plot a vracel se k nám zpátky, nakonec skončil zase zpátky u nás. Po cestě ho ale zahlédlo více myslivců, nikdo se ho neodvážil střelit, všichni si mysleli, že to je opravdu los. Přešel tedy ze Žlebů do Žehušic, přešel minimálně třicet kilometrů.
Ale mně bylo líto, že se v oboře s bílými jeleny protěžují bažanti před jeleny, snažil jsem se oboru dostat do jiného stavu. To byl tenkrát na podniku pan Luňáček, u něho více byli oblíbení bažanti než bílí jeleni. V oboře ale byli taky černí daňci, trofejově nic moc. Pan Luňáček tehdy nakoupil v Maďarsku daňky. Mezi nimi byl jeden černý špičák a toho mi nabídl do obory na osvěžení krve. Já jsem ho dal do vyplocené části obory a k němu jsem po několik let pouštěl daněly na říji. Pomohlo to a dodnes tam střílí docela dobré trofejové daňky.
Také jsem začal pozvolna, kvůli odstřelu trofejové, navyšovat stavy daňčí zvěře, daňčí přibývalo rychle a já jsem nad počty ztratil kontrolu. Pak ale přišel nový myslivecký referent Zdeněk Nevole, zjistil, že daňčího je tam nějak moc a řekl, buď stavy rychle snížíš, nebo ti sem přijdeme ukázat, že to jde. Tak mi nezbylo nic jiného než střílet a stavy jsem snížil poměrně rychle.
Ale pak přišla revoluce a v Žehušicích objevila rodina Stomů, kterým obora a okolí kdysi patřily. Měli ale docela jiné představy jak dál, paní majitelka si pamatovala jen zážitky z dětství, ale ona jako dítě viděla vše jinak. Například tvrdila, že tam bývaly daleko silnější duby a na těch dubech že hřadovali tetřevi. Prastaré duby byly stále stejné a kdysi, za jejího mládí, na nich sedávali divocí krocani. Její dva synové si rozdělili lesy a oboru a nakonec stejně majetek prodali. Cítili jsme s manželkou, že tam už nám budoucnost nepokvete, chtěli jsme jít jinam.
Kde jste se tedy s manželkou ocitli potom?
V té době došlo k velkému úhynu daňků v zimě ve Staré oboře na Hluboké. Na podniku tedy rozhodli, že půjdeme do Staré obory situaci řešit. Stav zvěře tam opravdu nebyl dobrý, trofeje slabé, zvěř daňčí, mufloní i černá nebyla v dobré kondici. Oplocení obory bylo nefunkční, nejsilnější daňci žili mimo oboru, přes děravé ploty chodili na pole v okolí a myslivci z okolních spolků je lovili. Jakmile se ale plot opravil, bylo po problémech. Oboru si vzal pod patronaci Vladimír Krchov a zajistil nemalé prostředky na opravu oplocení, mysliveckých zařízení, lovecké chaty a na celkový provoz obory. V této době jsem měl již zkušenosti s chovem daňčí zvěře, začal jsem se věnovat muflonům a také černé zvěři. Začali jsme zvěř přikrmovat jádrem za pomoci neseného rozmetadla, tím se ke krmivu dostala veškerá zvěř a kvalita zvěře šla rychle nahoru. Současně jsme snížili počty holé zvěře na únosnou míru.
Takže oživení krve, import daňků….?
Ale právě, že vůbec ne. Já jsem vždycky koketoval s oživováním krve, ale proti tomu mne varoval dr. Hintnaus a i onen veterinář Vančura z Kutné Hory, se kterým jsem byl i nadále v kontaktu. Říkal, jakmile něco přivezeš, můžeš si přivézt nemoc nebo parazita. Nech si, co máš, uvidíš, že kvalitním krmením a dobrou péčí to změníš.
Ve Staré oboře jsem zprvu, abych pro kvalitu trofejí něco udělal, střílel slabé vařečkáře, kterým tam říkali „sobíci“. Za rok již sobíci nebyli, byli jen dobří vařečkáři. Bylo těžké dělat tak zvaný „průběrný“ odlov. Žena mi ale říkala, tak to nech být, uvidíš, že tady budou silní daňci. Měla pravdu, všechno se najednou změnilo jako mávnutím proutku, za sedm let najednou narostli dvěstěbodoví daňci. Ve Staré oboře totiž historicky byli daňci, kteří měli geneticky fixovanou krásnou lopatu. Stejné to bylo i s muflony. Takže platí, že zdravá a dobře živená zvěř se odmění dobrou trofejí.
Ve Staré oboře na Hluboké jsme tedy postupně vše předělali a opravili. Pamatuji si, jak jsme za pomoci Jozefa Macka, který byl všuměl, obnovili dokonce i starý a nefunkční schwarzenbergský vodovod, který byl nefunkční jen proto, že přívodní roury do nádrží byly doslova zarostlé kořeny olší. Pan Macko vše vyčistil, obnovil a najednou byly historické nádrže u chaty plné krásné voňavé čisté vody z místního prameniště.
Pak už následovala další životní etapa v Lánské oboře?
Ano, byli jsme požádáni, abychom se přemístili do Lán, vyžádal si nás ředitel Jiří Janda, a to v době, kdy byl prezidentem ještě Václav Havel. Ten bohužel k Lánské oboře neměl žádný vztah. Pan ředitel ale potřeboval, aby obora lesnicky a myslivecky řádně fungovala. V oboře jsme, za technického dozoru Miloše Kašičky, opravili oborní plot, vyčistili a spravili staré a vybudovali nové cesty, vyčistili šouláky a opravili všechna myslivecká zařízení. Obora byla jako nová.
Začali jsme taky jinak přikrmovat zvěř. Pořídila se dvě nová sila na krmení, ne jako dříve sklad krmiv v plechové garáži, kde část krmení zahnívala. Traktorista Jartim dostal, jako jediný, klíče od sila, naplnil rozmetadlo a rozvezl po krmných místech. Všechna zvěř se k jadrnému krmivu dostala, ne jako u koryt, kde si stoupne ten nejsilnější kus a přežere se k prasknutí a slabší kusy a jiné druhy zvěře odhání. Na louce spokojeně vedle sebe brali krmivo jak silní jeleni, tak i malá muflončata.
Věděl jsem také, že musíme ihned sáhnout do stavů zvěře, zvláště holé, začali jsme lovit i na naháňkách. Namalovali jsme si nové mapy lečí, vytipovali jsme dobré střelecké štonty a uspořádali lovecká místa tak, aby byla na bezpečných místech a dobře dostupná. Na naháňky se sjížděli psovodi se svými pejsky z celé republiky.
Tam, pokud vím, jsi také začal v praxi využívat naháňky se slíděním…
Ano, tam se rozjely, protože jsem potřeboval ve větším počtu zajistit odstřel holé zvěře mufloní, daňčí, sičí a černé. To bývaly výřady i přes 100 kusů za jeden lovecký den. Byla to těžká práce jak pro personál, tak pro psovody, ale chovu zvěře to prospělo. Jenom jelení zvěř jsem nechtěl nechat lovit na naháňkách, protože k ní mám nějaký vztah. Ať střelíš co chceš, všechno je špatně. Střelíš koloucha a jeho matka už nikdy nemá to hierarchické postavení v tlupě jako předtím, střelíš laň od koloucha a ze sirotka koloucha už nikdy nic nebude a je to zase špatně, protože on mámu potřebuje ještě i jako špičák.
A tak jsem raději pod tlakem potřeby snížit stav populace holé jelení zvěře nechal v plotu kolem topinamburového pole udělat průlezy. Nejprve tam chodila veškerá zvěř, pak jsem průchody zmenšoval, aby mohla projít jen holá a občas nějaký špičák. Jakmile bylo v oploceném prostoru třeba dvacet, třicet kusů holé, tak jsme veškerou zvěř postříleli. Vím, že to není zrovna myslivecké, ale takto jsme rychle a hlavně při zachování v klidu v dalších částech obory radikálně zasáhli do stavu jelení zvěře.
Jinak naháňky jsme dělali opravdu s větším časovým odstupem, po každé naháňce musel být v oboře minimálně dva týdny klid. Psovodi i lovci se na naháňky do Lánské obory těšili, rádi se tam vraceli. Bylo o ně vždy postaráno, stravu měla na starosti paní Břízová a řízky přes celý talíř nebyly výjimkou.
Ale ten poslední rok, kdy jsem měl jít do důchodu, tak jsem řekl dost, končím, protože už naháňky, vzhledem k možnému riziku, organizovat nechci. Dokonce jsem nevydržel ani na řádný termín odchodu do důchodu, šel jsem o tři měsíce dříve i za cenu nižšího důchodu.
A z Lán už vedla s manželkou vaše společná životní cesta sem do Třeboně?
Ano, jsme v Třeboni v bytě v paneláku, máme ještě chalupu v Kojákovicích, ale s myslivostí jsem neskončil. Již z působení ve Staré oboře jsem se znal s Danem Dvořákem, on obhospodařuje dvě honitby v blízkosti Třeboně. Nabídl mi práci a umožnil mi pracovat v nádherném lese a dobře zazvěřených honitbách. Díky němu jsem mohl pomáhat a pracovat v honitbách, které pokládám za nejlépe vedené jak po myslivecké, ale i po lesnické stránce. Loví se tam spousta zvěře, les je v naprostém pořádku a nepoškozený. Jsou tam daná jasná pravidla a přes poměrně vysoký lov má zvěř relativní klid.
A tam se ještě myslivecky angažuješ a lovíš?
Já už ale v mých letech nelovím, velkou část roku trávíme na chalupě v Kojákovicích a tam mám práce dost a dost. Občas si zajdu na pivo, v mém věku už je čím dál tím složitější s myslivci být a aktivně pravidelně fungovat. Navíc dneska to není tak, jak to bývalo kdysi, kdy seděl starý dědek a všichni po něm chtěli informace a získávali zkušenosti. Dnešní mladí raději čumí do mobilu, oni vlastně už nepotřebují starého člověka. Takže já jsem rád, když se sejdu s kamarády, kteří nejsou ode mne o tolik mladší a ještě tak z těch mobilů neblbnou. Mladí si ani u harmoniky už neumí zazpívat. Většina lovů se dnes odehrává s nočním viděním nebo na naháňkách často s předraženým vložným, špatnou organizací a malým výřadem. Naháňka se slíděním není zatím běžná a kvalitní psovodi se psy nejsou vždy k disposici.
Takže jsme se obloukem vrátili k tomu, co jsi zavedl v Lánské oboře…
S naháňkami se slíděním jsem ve větším začal v Lánech, aby se zvěř odstřílela. Měli jsme vybrané skupiny, které v šesti lidech nastřílely to, co jiné v padesáti při klasické naháňce. Ale přijížděli i bavorští lovci v počtech kolem padesáti střelců.
A tenkrát jsem taky sepsal brožurku Naháňky se slíděním. Chodil jsem po lečích, získával poznatky a zkušenosti. Když jsem skončil na Lánech, tak jsem s kamarády založil loveckou smečku, které dodnes šéfuje Petr Faschingbauer. Já jsem hodně studoval i zkušenosti z Německa, myslím, že lovecké smečky jsou velmi dobrý a hlavně efektivní způsob nahánění zvěře se psy. Dneska už se využívají na mnoha místech, lidé jsou za to zaplaceni, progresivní myslivecké spolky, soukromí nájemci i státní nebo jiné organizace na to rádi dají peníze, když vidí výsledky.
Ale naháňky se slíděním a využití smeček potřebuje podle mne větší propagaci. A taky zdůrazňovat to, že je třeba vše pečlivě připravit jak od organizátorů, tak ale musí být řádně připraveni a poučeni i střelci. Je důležité, aby byla správně vybrána střelecká stanoviště, dobré jsou nízké naháňkové posedy. My jsme v Lánech měli namalované mapy a vždycky podle počtu střelců jsme vyznačili, kde bude kdo sedět. Přípravě naháněk a výběru střeleckých míst jsme věnovali velkou pozornost. Fakt je, že jsou lidi, kteří nestřelí z žádného štontu nic a jsou lidi, co střelí z každého štontu. Někdo má loveckého štěstí víc, jiný méně.
Pojďme ale už od naháněk… Ve svém životě jsi jistě potkal celou řadu lidí, osobností, na které rád vzpomínáš. Máme ještě vůbec významné myslivecké osobnosti nebo se shodneme, že nám respektované myslivecké osobnosti bohužel odcházejí?
Vzpomínal jsem Emila Lohra, zda to byla osobnost nevím, ale byl to člověk, kterému nedovolili nosit flintu a přesto byl myslivec. Měl cit ke zvěři i k lesu, byl to člověk sžitý s přírodou.
Pak jsem potkal Ivana Višňáka, to bylo ještě na Šumavě. Dostal tam tehdy u nás odlov jelena a já jsem mu dal doprovod takového mladého, začínajícího lesníka. A vzpomínám si, že byli večer na kazatelně, Ivan zatroubil na řevnici a přišel jim dobrý jelen. Ivan ale řekl, já ho střelím až zítra, mně je to líto ho dnes střelit. Mladý mu říká, ale on tu zítra už nebude. Ráno přišli, Ivan zatroubil a jelena ulovil. Ivan měl krásný pohled na svět, to měl málokdo. On byl parťák, dokázal se obětovat pro všechny. Jezdili jsme k němu do Židlochovic na hony a tam člověk s ním zažil spoustu srandy. Nikdy nezklamal, uměl se bavit, krásně zpívat, ženské to bylo jeho. Všichni ho měli rádi, to byl dobrý kamarád. A dal mi jiný pohled na myslivost. A potom, když byl v Náměšti v oboře, tak to přenesl i tam. Já jsem tam za ním jezdil tak jednou za rok. O věcech jsme diskutovali, já měl třeba jiný názor, on mě vyslechl, přijel jsem za rok, a on to udělal tak, jak jsme si to vydiskutovali. Byl to člověk učenlivý a dokázal přesvědčit jiné.
Profesor Josef Hromas, to byla samozřejmě taky velká a vážená osobnost, kterou uznával každý, hlavně na škole, on byl prostě pojem. Mne snad jen mrzelo, že nedokázal dostatečně včas poznat, že se blíží konec lidové myslivosti. On se dlouho snažil nějak udržet takový ten konzervativní myslivecký pohled, ale přitom už se začala ubírat myslivost poněkud jiným směrem, než jak to stále viděli Moraváci kolem něj.
Pak vzpomínám na Luďka Bartoše. Zkraje jsem si s ním moc nesedl nebo nemohl dohodnout, on to viděl všechno jinak než já. Prostě nebyl myslivec, ale já jsem zjistil, že to má nastudované a že na znalosti, jak se zvěří hospodařit, jak ji přikrmovat, jak se o ní postarat, na to byl machr. Často je vše jinak než se píše ve staré odborné literatuře. A respektoval jsem jeho názory týkající se průběrného odstřelu, že trofej ovlivňují i jiné faktory, které myslivec většinou nevidí.
Kdo pro mě byl dobrým a respektovaným člověkem, tak to byl a je Franta Libosvár. Co se týče výživy zvěře a toho, co naroste v přírodě, na to je jedinečný odborník. To on mi pomohl utvořit si správný pohled na pole a louky v Lánské oboře. On říkal, při těchto počtech zvěře, co jsou tady, pole otevřeš, zvěř tam vlítne, za tři dny je sežráno, ale zvěř si ani nestačí bachor na nové krmení předělat. Proto, vykašli se na pole, všechno zatravni. Já jsem to udělal a fungovalo to. On říkal, sekej tak často, aby se tráva, co zvěř nežere, nevysemenila, raději dosévej. Věnoval mi taky jeho knížku, jak se má správně dělat myslivecké zemědělství. Franta je chytrý a uměl informace vždy dobře podat, byl to bezvadný parťák.
Velmi jsem si vážil také spolupráce a kontaktů s doc. Jaroslavem Hintnausem, se kterým jsem měl možnost konzultovat mnohé záležitosti týkající se chovu, péče a zdravotního stavu zvěře. Z mnoha jeho poznatků a zkušeností jsem vycházel v myslivecké a obornické praxi.
Jmenoval bych taky prof. Bohumila Ševčíka, se kterým jsem spolupracoval nejen v rámci odčervování a medikací, to byl taky nesmírně vzdělaný a znalý člověk, se kterým byla radost diskutovat.
A nemohl bych zapomenout jmenovat jako osobnost Josefa Vágnera. Toho jsem poznal přes barváře, taky u mě lovil daňka v Žehušicích. To byl člověk, kterému jsem se svěřil, že bych se rád podíval do Afriky. A on mi říkal, Petře, nedělej to, jak tě znám, tebe by to ovlivnilo na celý život, nejezdi tam, to by špatně dopadlo. On také říkal, že jak se jednou stane, že tam nebudeš moct jet, tak budeš trpět jako zvíře. A přesto jsem se tam vypravil a začal jsem tam pravidelně jezdit. A to byl počátek mých loveckých doprovodů po světě.
Afrika mi přirostla v srdci, byl jsem tam naposledy vloni po dlouhých letech, ale pro mě už není letadlo ten správný dopravní prostředek a už jsem ztratil kontakty, lidé, které jsem znal, zestárli, jako jsem zestárnul já. Dneska je moderní tam pobýt na velkých farmách, hodně lidí pohromadě. Už tam není takové to příjemné soukromí na farmě, je prostě všechno dneska jiné. Na lovecké cesty už spíše jen vzpomínám, procestoval jsem skoro celý svět, poznal jsem Kanadu, Argentinu, zařizoval jsem cesty do Ruska i Běloruska, tady v Evropě většinu států a další země, hlavně ty, kde se dalo domluvit německy.
Vím, že o zahraničních lovech bychom mohli mluvit dlouhé hodiny, tak třeba zase někdy příště, ale jak si v tvých očích stojí česká myslivost v porovnání se světem?
Všude dobře, doma nejlíp. Ať se mě zeptáš, na kterou zemi chceš, je to tak. V Argentině byly strašně dobré steaky a bezvadné víno, ale bydlet bych tam nechtěl, Kanada má nádhernou přírodu, ale bydlet bych tam taky nechtěl. Já osobně si myslím, že to tady v České republice není ani náhodou tak špatné, jak se mnohdy říká. I když pravda, já to dneska vidím z pohledu starého člověka, ti mladí lidi to zase vidí jinak.
Česká republika má obrovské možnosti, to si mnoho lidí ani neuvědomuje. Ale vše je v nás lidech, jak dokážeme myslivost pochopit. Ale my jdeme často od zdi ke zdi, když je někde dobrá honitba, tak to budí jen závist a snahu takovou honitbu získat. Pak ji někdo získá, dva tři roky střílí, rychle zvěř ubývá, škody zvěří narůstají. Některá zvěř honitbu opustí, lov již není tak efektivní jako z počátku. Nájemce hrdina už raději kouká po jiné honitbě, odejde, zvěř jde znovu nahoru a než si to další nájemce uvědomí, už jsou zase vysoké stavy a je třeba lovit.
My prostě obecně se zvěří a vůbec v celé myslivosti neumíme hospodařit dlouhodobě a bez větších výkyvů, nevážíme si toho, co máme a jaké možnosti se nám nabízejí.
Aktuálně nám stoupají stavy daňčí zvěře a bude to velmi brzo velký problém, ale umíme jako myslivci včas zareagovat?
V mnoha honitbách si mnou ruce, že mají první kusy daňčího. Těší se, jak budou mít možnost ulovit zvěř s kvalitní zvěřinou a slušnou trofejí, ale až budou vídat daňky v honitbě pravidelně na každé vycházce do honitby, tak už bude pozdě, to už bude stav pro honitbu neúnosný. Přitom daněk je rušivý element. Mám kamaráda na Moravě, stříleli tam dříve docela dost slušných srnců, dneska dřív přijdou na daňka než na srnce. Jak to zastavit? To je problém.
Stejně tak jak zastavit siku? Já jsem o sikách vždycky na přednáškách varoval, jaké jsou to potvory, jak se rozšiřují. A vždycky po přednášce za mnou někdo přišel a ptal se, kdy už k nim konečně ta sika přijde. Ona přijde nejprve holá, ale jakmile uvidíš holou s jelenem, už je pozdě. Stejně tak je to dneska s daňkem.
Já jsem taky na přednáškách často uváděl jednoduchou poučku, jak je to vlastně s počty zvěře. Když máš normovaný stav 10 kusů na 1000 ha, chodíš měsíc a vůbec zvěř nevidíš, myslíš si, že v lese nemáš nic. Když se dostaneš na 20 kusů, tak občas zvěř uvidíš, když chceš lovit, tak střílej na to, co uvidíš! Když jsi na 50 kusech, tak se zvěří už můžeš začít hospodařit. A až při 100 kusech na 1000 ha jdeš a bez problémů střelíš, sice můžeš jít na jelena, na siku, na daňka, ale už budeš mít velký problém populaci alespoň v růstu přibrzdit. A při dnešních způsobech lovu, kdy lidi nešoulají, je problém o to větší. Sedí na kazatelnách, nejvíc v noci, nechodí, mnohdy honitbu ani detailně neznají.
Já jsem za celý život v noci střelil jen pár kusů, všechno jsem většinou našoulal a střelil ve dne se psem, na pár kroků. Dneska se střílí na velké dálky, v noci, používají se přístroje, které vidí i v mlze, doba se změnila. Dneska se střílí prasata na 300 metrů s nočním viděním.
Já jsem na Šumavě, když tam přišla prasata, šel po prasečí stopě s barvářem na řemenu, když povolil řemen, tak jsem věděl, že jsme u prasat. Prasata vystartovala na všechny strany, většinou jsem něco střelil, to bylo na kontakt.
My jsme ale také díky nočním lovům zvěři narušili potravní cykly a rytmus, zvěř nemá klid…
Myslím si, že daňčí a sičí zvěř se s tím vyrovnává nejlépe. Jelení zvěř je na tom hůř, ve stresu stojí v houštinách a loupe. A srnčí, to je na tom nejhůře. Já si myslím, že všichni, kteří mají slušné srnčí honitby, by si klidu v honitbě měli co nejvíce vážit. Ale každého láká noční lov divočáků a pak jen vnášejí do honitby neklid.
Bohužel je ale problém takém v tom, že v mysliveckých spolcích pravidelně loví jen menší část členů, většinou jen proto, aby si zajistili vlastní spotřebu zvěřiny. Měli bychom více propagovat zvěřinu jako zdravou a chutnou komoditu. Mladé kuchařky mnohdy ani neumí zvěřinu zpracovat, dneska žijí mladé holky spíš z krabiček, než aby se postavily do kuchyně. Kdyby byl větší zájem o zvěřinu, myslivci by možná byli více motivovaní lovit a spolky by ulovené kusy i lépe zpeněžily do pokladny. Vydělala by na tom celá česká myslivost.
Obraťme zase list - prošli jsme si obdobím, kdy se vášnivě diskutovalo o zákonu o myslivosti. Jak to vidíš? Potřebujeme nový zákon o myslivosti? Co by se mělo změnit, co v té naší české myslivosti funguje a co ne?
Těžko to stručně říci. Funguje to, že máme dostatek zvěře, nefunguje to, že tady není zralá trofejová zvěř, je převážně holá zvěř nebo mladé trofejové ročníky. Podle mě by se měla nastavit nějaká pravidla, aby se nestřílela první věková třída. Zatím je vše postavené na tom, střelíte špičáka, to je dobře, druhá hlava, taky dobře. Dobré maso a hodně. My bychom přitom měli nechat dožít trofejovou zvěř.
Já jsem kdysi napsal takové povídání ve smyslu „nestřílejte špičáky“, pak jsem to rozšířil na „nestřílejte špičáky a první věkovou třídu“, Nech špičáka být, ono to nějak dopadne, něco z něj naroste a pak se uvidí. Takže si myslím, že by se měla zašetřovat samčí zvěř a měli bychom se soustředit na holou zvěř, nejprve hlavně na slabší kusy, ale obecně prostě sáhnout do stavů holé zvěře. Populace zvěře jsou nevyvážené, měli bychom se více soustředit na samičí spárkatou zvěř obecně.
Když jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem byl na Šumavě, tak vzpomínám, že po vybudování Boubínské obory přišel příkaz drasticky lovit holou, nechat jeleny, aby narostli, protože jsou potřeba pro významné hosty. A ono to zafungovalo, jeleni pro potentáty byli, zvěř holá rapidně ubyla. Pak to najednou skončilo, protože přišla revoluce a první, co se vybilo, byli jeleni a počty holé zase neúměrně narostly. Zvěř má obrovské možnosti a schopnosti, jakmile něco zanedbáš, opomeneš, zvěř ihned zareaguje.
Já bych se přimlouval za to, aby se zašetřovala trofejová zvěř. A pokud by se našel někdo, kdo by tomu napomohl, tak by to bylo dobře. Já nechci mluvit a hodnotit ČMMJ, ale kdyby to ČMMJ více zdůraznila svým členům, rozhodla se, že se třeba dva roky nebudou lovit trofejové kusy, jen holá, tak by se za ty dva roky už něco ukázalo. ČMMJ by vůbec měla více se svými členy pracovat a víc je vzdělávat. Ale kdo je bude vzdělávat? Kdysi se vydávaly takové výukové brožurky, pořádaly se pravidelná školení a odborné konference. Lidi dnes žijí ve své bublině, nesetkávají se, nepředají si poznatky osobně, to jsou věci, které si po telefonu nebo přes obrazovku počítače nesdělí.
Možnosti této republiky, co se týče myslivosti, jsou obrovské. To si nikdo na světě nedokáže představit, že na tak malém území je tolik druhů zvěře, taková kvalita zvěře a takové počty zvěře. Měli bychom si toho vážit a vylepšovat, ale my to neděláme. K tomu by třeba mohly pomoci LČR, národní parky a Vojenské lesy. Když jsem sloužil za Ládi Krchova, on jednou za rok lidi svolal, jednou za rok byla konference, tam se sešli lidi z celé republiky, popovídali si, diskutovalo se o myslivosti.
Není chyba taky v tom, že se stále více odděluje profesionální myslivost u Lesů ČR a ta hobby u členů ČMMJ?
To není žádná profesionální myslivost. Dnes nemáš hajného, abys ho poznal. Kdysi jsme nosili uniformy, lidé nás znali, věděli, že jsme od fochu a u myslivosti bylo hlavní to, že lesáci byli vzdělaní v myslivosti, protože na škole měli myslivost jako předmět a v praktické myslivosti se dokázali orientovat. Mezi kováři, zedníky, dělníky z fabrik, oni byli někdo, na koho se bylo možno spolehnout a kdo v té době myslivosti rozuměl a uměl poradit.
Dneska je do jisté míry lepší, když hajný radši myslivost nedělá. Když nemá flintu, tak je to nejlepší hajný, co existuje. Ti, kteří intenzivně loví vše co vidí, si neuvědomují, že jednou všechno skončí, až bude 9 či 10 kusů na 1000 ha podle tabulek. Zatím vždy, když jedou do lesa, vždycky něco přivezou. Ale snad přijde doba, kdy toto nebude nebo se změní velení a zjistí, že řádně vedený chov zvěře a myslivost je taky nemalý příjem peněz. Dneska v národních parcích všichni střílí všechno, je vlastně jedno, co se střelí.
Ať nekončíme pesimisticky, co bys rád ještě doplnil na závěr?
V prvé řadě bych rád poděkoval mojí ženě, která celý život byla se mnou. A byly chvíle, když jsme se hádali, ale většinou o tom, aby to bylo dobře. A nikdy neřekla, já od tebe odejdu, ale někdy mi řekla, když už jsem byl v plném drajvu, prosím tě, zabrzdi. A měla vždy pravdu. Já si jí vážím, že to se mnou doteď vydržela a že se mnou pořád je.
Nikdy jsem taky nebyl bez psa, začal jsem jezevčíkem, přes barváře a skončil jsem u současného Jack Russela. Bez psa není myslivost.
Měl jsem také velké štěstí na spolupracovníky. Vždy, když jsem přišel na nové místo, tak jsem si nejprve vybral člověka, který se mi zdál být slušný, pracovitý a nikdy jsem se vlastně ani nezklamal. A když jsem se ho třeba zeptal, kde bych si mohl opravit auto, tak mi doporučil slušného opraváře aut a ten mi zas poradil jiného slušného řemeslníka. Jak vsadíš na lumpa, jsi mezi lumpy natrvalo, nezbavíš se jich a sám se lumpem staneš.
Ve Staré oboře jsem měl štěstí na Josefa Macka, v Lánech zase byli dva oborníci Štěpán Stanický a Luboš Frank a bažantník Michal Štrunc. Všichni mi pomáhali a pracovali podle mých představ. Moje životní zkušenosti a jejich elán a nasazení vedlo k tomu, že myslivost v Lánské oboře a Bažantnici Amálie byla v té době na špičkové úrovni.
Také bych rád poděkoval Danovi Dvořákovi, že mě vzal k sobě, když jsem skončil na Lánech. Dan Dvořák je lesník a myslivec, který příkladně pečuje o les a o zvěř. Má v první řadě les, který za ním roste, on dokáže dřevo vytěžit, dobře prodat, plochy přirozeně obnovit. Všude má pořádek. Pečuje o zvěř tak, že při dobrých početních stavech má minimální škody na lese a loví kvalitní zvěř. Neznám jiný takový revír.
A snad bych ještě na úplný závěr připomenul, že jsem zorganizoval první loveckou smečku u nás a něco jsem o myslivosti snad už taky napsal.
A dnes už většinou jen koukám z Kojákovic a z Třeboně, co se děje, pečuji o barák, zahrádku. Postavili jsme v roce 2020 kapličku sv. Huberta s mým kamarádem Láďou Strouhou, který je opravář zemědělských strojů a takový všeuměl. Já jsem myslel, že ji někdo hned omlátí a něco na ní namaluje, ale kaplička tam stojí a líbí se mi, že si tam lidi sednou na lavičku a dívají se do kraje. Nedávno u kapličky troubili místní trubači, Franta Korda s partou. Je dobrý pocit vědět, že člověk po sobě zanechá takový zápis do krajiny, kterou má rád.
A nedávno jsem taky z dvoumetrové dubové klády vytvořil Sloup sv. Hubertova, na který jsem nechal na kovovou desku vytisknout obrázek sv. Huberta. Ten mám za barákem.
Rád bych poděkoval všem, kteří mi v mém životě pomáhali. Nebylo to jednoduché, ale tak už to v životě bývá. Lesu a lovu zdar!
připravil Jiří KASINA