Ulomená část se při pohybu hlavy srnce neustále na kůži pohybuje a nemůže tedy trvale přirůst k lebce. Pokud má vzniknout kyvadlové paroží, musí být částečně nebo zcela zachován krevní oběh, to znamená, že musí být zajištěn přísun krve do odlomené části. Je-li však vylomený parůžek visící na destruktivně poraněné kůži lýčí příliš těžký, je okolí exponovaného místa zpravidla brzy zachváceno nekrózou a parůžek dříve či později odpadne.
Případ kyvadlového parůžku s výraznou hypertrofií
K vylomení pučnice zpravidla dochází v pozdější fázi vývoje paroží, kdy jsou lodyhy již zmineralizované a mohou při nárazu do překážky působit jako páka. V odborné literatuře byl popsán případ, kdy si srnec vylomil z pučnice rostoucí parůžek členěný na vidláka, který držel kyvadlovou formou na kůži. Jelikož vyživovací cévní systém vedoucí pod lýčím nebyl nikterak mechanicky poškozen, mohl parůžek prostřednictvím transferu stavebních látek pokračovat v růstu a dynamicky se vyvíjet. Při ukončení růstu měl parůžek vlivem aktuálně prodělané infekce a nahromaděných stavebních látek výrazně atypický tvar v podobě kyjovité anomálie. Tento útvar byl objemově tak výrazný, že několikanásobně převyšoval objem parůžku na zdravé pučnici.
Z výše popsaného případu je zcela zřejmé, že tvary kyvadlových parůžků vzniklých po vylomení pučnice mohou být velmi individuálních a variabilních tvarů.
Rozličné tvary kyvadlových parůžků
Kyvadlový parůžek tedy může být i několikanásobně objemnější než parůžek „zdravý“, může mít rozličný hruškovitý, kyjovitý nebo výjimečně i nepravidelný tvar.
Příčinou otoků a následně vzniklých hypertrofií (zbytnění) může být více či méně ztížený žilní odtok, který i přes mechanické poranění lýčí vzniklé vylomením pučnice, má stále schopnost transportovat stavební látky do odlomené části. Žilní stěny jsou ale jak známo slabší a citlivější na mechanické poškození než stěny tepenné, které v tomto případě hrají naprosto klíčovou roli. Kromě této skutečnosti je arteriální tlak mnohem vyšší než tlak žilní.
Pohyblivý pakloub v důsledku regenerace poškozené tkáně
V případě, kdy plochy ulomené pučnice a parůžku k sobě dostatečně nepřiléhají nebo když je plocha odlomené části v průběhu hojení vzájemným mechanickým třením změněna (obroušena), může dojít k vytvoření do jisté míry pohyblivého pakloubu.
Stává se však také, že jsou lomné plochy od sebe vzdáleny a odlomená část pučnice je spojena jen kůží, kterou je vyživována. V takových případech již nemůže vzniknout pevné spojení s pučnicí a parůžek se stále pohybuje. Takto pohyblivé parůžky nazýváme „kyvadlovými“.
Kyvadlová pučnice
Při úplné zlomenině, kdy pučnice ztratí kontakt s čelní kostí, obvykle dochází k tomu, že plochy lomu již nikdy pevně nesrostou. Odlomená horní část pučnice zůstane pevně fixována v kůži pučnice jako kyvadlová lodyha. Když je na konci podzimu kyvadlový parůžek, který pučnice předtím nesla, normálně shozen, bude mít pučnice charakter „kyvadlové pučnice“, bude tedy pohyblivá, bez známek spojení s čelní kostí. Jsou známy případy, kdy na takovéto pohyblivé pučnici běžně vyrůstaly parůžky.
Aby parůžky mohly na kyvadlové pučnici vyrůstat, je nezbytně nutné, aby byla zachována integrita okostice a alespoň částečně zachován cévní a nervový systém s odlomenou částí pučnice a čelní kostí, což osobně pokládám za naprosto klíčový faktor.
Je skoro až neuvěřitelné, že volně se pohybující pučnice je v období růstu srnčích parůžků schopna opět produkovat nový parůžek. Takové parůžky bývají však většinou zakrnělé, mnohdy s porézní strukturou parožní tkáně a výrazně omezenou schopností osifikace a dalšího větvení.
Rozdílné stupně vytlučení kyvadlového paroží v důsledku vylomení pučnice
Velmi často je na první pohled zcela patrný rozdílný stupeň vytlučení mezi nezraněným a zraněným parůžkem. Volná kyvadlová lodyha držená jen kůží činí srnci značné problémy nejen při vytloukání, ale samozřejmě i při přirozeném pohybu v terénu. Jelikož postup vytloukání je zcela přizpůsoben lebce a fyziologickému postavení parůžků, nemůže ani znovu přirostlá lodyha být dokonale a čistě vytlučena. V každém případě se přischlé lýčí vlivem povětrnostních podmínek a zejména pak dlouhotrvajícími intenzivními dešti pozvolna od zmineralizované lodyhy uvolní a příležitostně pak i odpadne.
Případy kyvadlových parůžků z literatury
Kyvadlové paroží je v oblasti abnormalit poměrně vzácným jevem, ale přesto bylo v odborné literatuře popsáno několik jeho obměn. V místě, kde se pučnice vylomí, může (po úspěšné regeneraci) vznikat i případná „vícelodyžnatost“. Byla dokonce popsána i paroží pravidelně nasazovaná a shazovaná. Tato paroží byla popsána většinou u jelení a srnčí zvěře.
Někdy se může stát, že v okolí zlomeniny vznikne novotvar v podobě pakloubu, což je způsobeno vlivem chrupavky, která zlomeninu obklopuje a nikdy neprojde mineralizačními procesy. V tomto případě je ale visící část lodyhy méně pohyblivá, než když lodyhu přidržuje pouze kůže a pojivová tkáň.
Rozličné tvary a charaktery kyvadlového paroží vznikají tedy podle místa a způsobu zlomení, podle období, v němž ke fraktuře došlo, resp. podle hmotnosti visícího parůžku.
Jak již jsem uvedl výše, příčiny zlomenin jsou nejčastěji mechanického původu, tedy např. v podobě nástrah drátěného oplocení, zaklínění parůžku mezi větve, soubojů mezi srnci apod.).
Autentický případ kyvadlového paroží u jelena evropského
Na farmě v Popielnu byl zaznamenán a zdokumentován jeden zajímavý případ kyvadlového paroží u jelena evropského. Jelen jménem Gucio byl kastrován před dosažením pohlavní dospělosti, což bylo příčinou zastavení růstu pučnic a paroží. Následně mu byly experimentálně několik let po sobě aplikovány řízené dávky testosteronu, což u jelena vyvolalo růst pučnic.
Amputace levé pučnice v květnu vyvolala růst levého parohu, jenž do podzimu téhož roku dosáhl délky 42 cm. Když byly Guciovi v období podzim – zima podávány samčí pohlavní hormony, stal se velmi agresivním a „zápasil“ přes plaňkový plot s jeleny ze sousedních výběhů.
Náhodné poranění pravé pučnice způsobilo, že v roce 1976 mu začal vyrůstat pravý paroh. Ten se však postupně nakláněl, až se koncem dubna ulomil a zůstal viset na kůži. Tento kývající se paroh začal rychle zvětšovat svůj objem a byl později silnější než paroh na levé straně.
Pak 5. května část parohu odpadla, ale zbylý pahýl skloněný dolů rostl dál.
Ve stejné době začal v místě, kde se původní paroh ulomil, regenerovat nový paroh, jenž do podzimu dosáhl délky 39 cm.
Guciovi byl v prosinci 1976 aplikován testosteron, po kterém kyvadlový paroh odpadl a zbývající dva parohy byly vytlučeny. V následujícím roce vyprodukoval Gucio na každé pučnici standardní paroh, zatímco kyvadlový paroh se už nikdy nevytvořil.
Tento případ tedy zcela jasně dokumentuje skutečnost, že prokrvení a transfer stavebních látek jsou důležitými předpoklady pro růst paroží.
Shrnutí a závěr
Růst parůžku po vylomení pučnice je velmi často ovlivněn tím, v jaké růstové fázi parůžku byla pučnice poškozena. Jestliže se nejedná o úplné vylomení, ale pouze naštípnutí či nalomení, často dochází k regeneraci a následnému vyhojení pučnice.
Při vážnějším poranění nebo při úplném vylomení, kdy pučnice ztratí kontakt s čelní kostí, visí parůžek pouze na kůži, kterou je částečně vyživován. V důsledku úplného vylomení pučnice a potenciální perforace kůže se zpravidla poruší cévní a nervový systém a visící parůžek posléze postihne nekróza, která urychlí jeho odpadnutí.
Aby mohl vzniknout kyvadlový parůžek, musí být bezpodmínečně alespoň částečně zachováno cévní a nervové spojení s odlomenou částí porostlou lýčím.
V některých případech může vzniknout v okolí zlomeniny novotvar v podobě měkké chrupavky, který zlomeninu obklopuje. V tomto případě je hybnost visícího parůžku výrazně omezena.
Tvar kyvadlového parůžku a charakter jeho spojení s čelní kostí výrazně ovlivňuje doba, kdy došlo k vylomení, způsob vylomení a také jeho rozsah. Z důvodu nepřerušeného nervového spojení vnímá srnec bolestivé doteky, které mu zlomenina způsobuje a kyvadlový parůžek obvykle nevytlouká.
Pokračování v dalším čísle
Pavel SCHERER
člen Ústřední hodnotitelské komise trofejí a Klubu autorů