Časopis Myslivost

V podhůří Orlických hor na Zlatém potoce ležící opočenský zámek, jehož tvůrce, architekta ani kameníky neznáme jménem, ale o nichž se můžeme domnívat, že to byli pracovníci řadící se svým dílem po bok nejlepším mistrům, a že patří k významným dokladům renezanční zámecké architektury u nás. O Opočně přináší první zmínku Kosmova kronika k roku 1068 jako o pomezním hradu, v jehož blízkosti se shromáždili odbojní účastníci sněmu v Dobeníně. Původ hradu je však pravděpodobně starší a je docela možné, že ještě před vznikem českého feudálního státu byl na jeho místě nebo v jeho blízkosti opěrný bod slavníkovského knížectví. Existenci tohoto hradiště a později knížecího hradu s trhovou osadou v krajině dosud málo obydlené můžeme vysvětlit jednak blízkostí slezského pomezí, jednak zdejšími místy procházející obchodní stezkou, směřující z Čech do Kladska.
      V první polovině 14. století převzal strážní a správní funkci někdejšího Opočna panský hrad, jehož prvním známým majitelem před rokem 1350 byl Mituna, po němž tu vládli Sezema a Štěpán. Koncem téhož století patřilo Opočno Pútovi z Častolovic, od něhož ho záhy koupili Lichtemburkové. Po husitských válkách střídalo panství rychle své majitele, až asi v roce 1495 se dostalo do majetku Mikuláše mladšího Trčky z Lípy, významného dvořana krále Jiřího z Poděbrad. Trčkové měli v rukách část severovýchodních Čech a pro Opočno bylo jejich vladařství počátkem rozkvětu.

Tažení vzbouřených sedláků
Začátkem 17. století držel Opočno Jan Rudolf Trčka. Za českého stavovského odboje se choval velmi opatrnicky a po bělohorské bitvě, když s celou rodinou přestoupil na katolickou víru, prostřednictvím příbuzných své choti, jež byla rozená Lobkovicová, ušel nejenom vězení a pokutě, ale záhy i s manželkou se podílel na výnosných obchodech s pobělohorskými konfiskáty. Marie Magdalena Trčková, posměšně poddaným lidem přezdívaná "zlá" nebo také "tlustá Manda", kupovala, prodávala a prováděla směny pozemkového majetku jako nějaká novodobá realitní agentura, přičemž nezapomínala především na sebe a chytře hospodařila pro svou rodinu.
      Za Trčků z Lípy vedl krutý útisk poddaných na opočenském panství 2. února 1628 k velké rebelii. Stalo se tak poté, co reformační komise s konečnou platností nařídila, aby všichni poddaní přestoupili ke katolické víře; za neuposlechnutí hrozilo vypovězení ze země. Tehdy shromáždění obyvatelé Opočna, Dobrušky a Třebechovic se postavili na odpor. Na svém shromáždění v Dobrušce zabili novohrádeckého rychtáře, avšak přestože si vyžádali šestinedělní lhůtu na rozmyšlenou, přijela na Opočno komise znovu a předvolala k jednání rychtáře a konšely. Když se však s nimi objevil před zámkem i dav poddaných, vyrazilo proti němu ze zámecké brány na dvacet jezdců. Po nastalém střetu zůstalo na místě několik těžce raněných a na čtyřicet zajatců bylo odvedeno do vězení. Smutnou dohrou následné ozbrojené vzpoury v kraji bylo na pět set mrtvých a šest set zajatých.

Svědectví knížecích loveckých zálib
Zvláštní kouzlo v Opočně dýchá ze zámecké zbrojnice, věnované svými sbírkami lovecké minulosti zdejšího panstva. Mezi jednohlavňovými puškami počátku 18. století s kolovými zámky s masivními, jen nepatrně lomenými pažbami, vyniká zlatem bohatě zdobená práce známého pražského zbrojíře Posera. Z konce stejného století překvapí první kozlice, dvojka německé práce s hlavněmi pod sebou uloženými, zadovky s křesadlem a výměnnými nábojnicemi, a nechybějí ani výrobky slavného řezenského puškaře Jakoba Kuchenreutera. To vše je doplňováno nejrůznějšími brašnami, nábojovými pásy, rozmanitými růžky na prach, a jedinečným exemplářem - vahou na zvěř z 18. století.

Lov výsadou šlechty
V hlubokých lesních hvozdech Orlických hor na Opočensku, jak uvádějí fragmenty dávných historických děl, za starších dob - "štvali a honili jeleny na koních jezdíce, zajíce a ptactvo lovili sokoly, jestřáby, rarohy a krahulíky cvičenými, veliké pak leče sítěmi a tenaty zatahujíce". Od konce 15. století se myslivost provozovala v lese pod zámkem - hortus refarum - kde byla chována zvěř vysoká a černá. V šindelem hrazené oboře, ukrývající se za hvozdem jehličin a velkého množství dubin, se na loukách pásla stáda zvířat. Řádky starých spisových materiálů mající vztah k Opočensku uvádějí, že se však nejednalo jen o "kusy lovné", nýbrž že v oboře byli přechováváni i "koně a volové panští". Oborou kdysi procházela silnice, v "jejíchž okrajích mezi ploty" stávaly chalupy, v nichž od procházejících pocestných vybírali určení hajní poplatek; za rok se jim tak sešlo na dobrých osm kop (v polovině 16. století se jedna kopa rovnala jednomu dukátu století dvacátého).
      Široko daleko bylo Opočno proslulé bažantnictvím (v místní Ptáčnici a mochovské fořtovně určení bažantníci pečlivě před nemocemi střežili choulostivou líheň a vylíhlá mláďata krmili vaječným svítkem s kopřivami nadrobno rozsekanými).

Zbraně se nosit nesměly
Lov, podobně jako jinde v Čechách, byl však výsadou pouze vládnoucí vrstvy společnosti, tedy šlechty a majitelů panství, a pro poddané většinou znamenal jen ztrpčování života, zejména povinnostmi nadháněk. Zvláštní artikul zemského zřízení uváděl: ".sedláci žádné myslivosti vésti a užívati nesmějí na gruntech svých a cizích s ručnicemi, kušemi, tenaty, jamami, ani jinými obyčeji, než páni a rytířstvo a každý svého gruntu užívej, jak umíš. Pakli by kdo kterého měštěnína nebo sedláka na jaké myslivosti zastihl a nalezl na gruntech svých nebo cizích, pobéře jemu všecko, co u něho najde z myslivosti a k tomu jeden týden ve věži drží a kopu grošů ať dá tomu, kdož jej nalezl. Než na ptáky se síťkami, se slipy a s lepem, tu myslivosti vésti mohou s vůlí pánů, číž jsou grunty. Pakli by kdo z panského aneb z rytířského stavu bez povolení po čím gruntu střílel buď ptactvo nebo zvěř, a ten jej stihl nebo usvědčil, číž gruntové jsou, tehdy tomu má pokuty tří kop grošů českých dáti a z toho má jej pohnati s deseti kopami grošů českými před ouřad menší.".

Myslivecké povolání
Listujme dál stránkami starých historických podkladů, ukrývajícími svým písmem pravdu a dění přítomnosti. Stát se příslušníkem "poctivé druže myslivecké" předpokládalo v 17. a 18. století toto zajímavé řemeslo dokonale ovládat a budoucí myslivec se musel stejně učit jako každý jiný řemeslník. Po úspěšném vykonání zkoušek obdržel každý nový adept nejdříve tzv. atest, na jehož základě jako "novotný člen einer loeblichen Jaegerparthei" si pořizoval "gruntovnější dotvrzení" - diplom, uznávaný na jedné z předních příček žebříčku tehdejší společnosti, neboť "zelené krvi" bylo vyhrazeno čestné místo hned za "krví modrou", tedy za rytíři a vladyky!
      Vyzbrojování nového myslivce připomínalo obřad pasování na rytíře. Vyučencův mistr sezval na určený den okolní pány a další hodnostáře. Všichni se shromáždili v prostorné síni "jaegerhausu", kde na stole ležel přichystaný tesák a lovčí roh nebo trubka. Vyučenec byl k hodnostářovu stolu předveden svým mistrem, který po krátkém proslovu přečetl zkušební atestaci a požádal, aby na základě starodávného mysliveckého zvyku byl "poctivý mládenec jím dostavený vyzbrojen a v počet slovutných myslivců přijat". "Že toho hoden jest", zdůraznil, "dosvědčuji jako mistr a cvičitel jeho tím, že jej propouštím z učení a prohlašuji ho svobodným myslivcem". Poté se slovy: "Propouštím tě z učení, vřaďuji tě v počet svobodných myslivců ve jménu Jeho Milosti císaře, ve jménu milostivé vrchnosti a ve jménu celé myslivecké druže", poklepal vyučence plochou stranou tesáku třikrát po ramenu, představený kolegia opásal vyučence tesákem a zavěsil mu loveckou trubku. Se slovy aby "pán Bůh dílu bažantníka a jelenů i dřev znalce novotného požehnati ráčil" přistupovali k vyučenci s blahopřáním další přítomní myslivci.

Diplom s podpisy svědků
Jeden z "přepychových" diplomů ceremoniálu "pasování a vyzbrojování nového myslivce" se zachoval z roku 1764, kdy v opočenské myslivně byl mezi myslivce přijímán Jan Woborzil, "zrozený bažantníkův syn a poddaný, který již od mladosti při myslivosti vychováván byl a po celá tři léta bažantnictví a myslivosti se učil". Na pergamenu psaný text uváděl: "Jeho vysoké říšskoknížecí Jasnosti, nejjasnějšího knížete a pána, pana Rudolfa Josefa z Colloredo, svaté říše římské hraběte z Wallsee, vicehraběte na Melsu a markraběte na sv. Sofii, dědičného pána panství Oppočen a dalších, rytíře Zlatého rouna, nejvyššího dědičného číšníka v království Českém, Jeho římského císařství v Germanii, také v Uhrách a Čechách královského apoštolského Majestátu konferenčního ministra a svaté Římské říše dvorního vicekancléře - já Jan Krohe, toho času dosazený bažantník v Opočně, listovně prohlašuji tímto mocí přítomného listu za vyučenou, zvláště ale pánům princům, bažantníkům a polním myslivcům oddaným i vzácné myslivecké druži; dle něhož vykazatel jeho Jan Woborzil Jeho vysokoříšské knížecí Jasnosti, rodilý z panství Oppočenského, v tom čase ve všech připadajících a myslivosti prospěšných záležitostech s mimořádnou pilností a horlivostí věrně i poctivě se choval, takže jsem měl na něm své zvláštní zalíbení i contento míval a nic jiného než všechno dobré a čestné o něm říci mohu. Tady obracím se ke všem a každému, zvláště pak vzácné svobodné druži myslivecké oddaným pánům princům, já, Jan Jiří Kroh, učitel princ, se svou služebně důvodnou výzvou a prosbou, aby ráčili všemu, co zde obsaženo, přiložiti nejen pravou víru, nýbrž i uznání zmíněného Jana Woborzila pro umění, kterému se poctivě naučil, a spolu pro jeho dobré chování po slavném loveckém obyčeji za vyučeného bažantníka a polního myslivce a ráčili se mu příznivě nakloniti, čímž já opět každému co nejpovinněji a nejpřátelštěji odvětiti každého času se nabízím. Na důkaz a k lepšímu toho stvrzení vystavil jsem s pány svědky k tomu dožádanými s podpisem z vlastní ruky a pečetí. Dáno v Oppočenské myslivně čtrnáctého dne měsíce října v roce sedmnácte set čtyřiašedesátém. Jan Jiří Kroh, učitel princ". Jako důkaz o pravdivosti slov doporučení byl text diplomu stvrzen fořtem Mikulášem z Imfeldu a Janem Václavem Schuellerem, pojezdným opočenského panství.

V císařských službách
Po vykonání zkoušky se myslivečtí vyučenci vydávali někdy "do světa na zkušenou", na Moravu, do Rakous, a protože většinou to bývali lidé veselé povahy holdující často i "dobrému truňku", přinášeli mnohdy do odlehlých lesních venkovských samot "světský vzduch z okolí", jak potvrzují prameny dávných let. Nebylo ale výjimkou, že v 17. a 18. století byli "šikováni v prapory harcovníků k výkonu císařské služby". V patentu krajských královéhradeckých hejtmanů čteme příkaz Ferdinanda Dobřenského z Dobřenic, vydaný na Bělohradě v roce 1703, podle kterého "bez meškání jedinkého času, nejdéle však ve čtyřiadvaceti hodinách" měli všichni myslivci, netoliko jen z císařských, nýbrž i ze všech jiných panství a statkův shledáni býti". "Podle kterého milostivého poručení", pokračovalo se v patentu, "my tímto poručíme, aby jeden každý, maje před očima nepřátelskou nebezpečnost nařízení to k svému srdci připustil, vespolek se ihned shromáždil a dobrou zbrojí, municí a jinými potřebnými věcmi, též vychováním na jeden měsíc dobře zaopatřen byl".

Vzácná návštěva
Při "zálibě vrchnosti pro myslivost" se opočenské lesy a pole 18. století hemžily zajíci a pernatou zvěří, v oboře byla chována v hojném počtu vysoká, někdy i černá zvěř. Nechyběli daňci nebo mufloni. Zvláštností byli srnci - strakáči - a tak podzimní zdejší hony bývaly opravdovou společenskou událostí. Dne 8. září 1750 sem zavítal císař František Lotrinský, manžel královny Marie Terezie v průvodu příslušníků vysoké šlechty a početného komornictva a zdržel se pět dnů, až opočenský farář P. Josef Killinger si nejednou posteskl, že pro vznešené hosty "musí každodenně od čtyř hodin ráno sloužit mši". Za tu dobu bylo uloveno osmnáct jelenů, čtrnáct srnců, tři lišky, šest tisíc sto osmdesát sedm zajíců, tisíc čtyři sta padesát devět bažantů, dva tisíce dvě stě sedmdesát devět koroptví, čtyři skřivani, třicet tři křepelek a sedmnáct jiných ptáků. Jeho Císařská Majestátnost byla tehdy střelcem tak náruživým, že "z pušek lajbjagry chvatně podávaných oheň", střílela i na krtky. Zachované písemné prameny tehdejšího městského opočenského písaře Jiřího Michálka uvádí, že "co se postřílelo, týden bylo prodáváno"; pět zajíců přišlo na jeden groš, bažant stál čtyři krejcary, koroptev se koupila za jeden a půl krejcaru. V roce 1752 přijel císař na panství colloredského hraběte Rudolfa Josefa znovu.

Potyčka na silnici
Bohatství zvěře opočenských lesů lákalo však odnepaměti i pytláky a zprávy o nich se staly nedílnou součástí historie opočenské myslivosti. Pytlačilo hlavně místní obyvatelstvo, jako někdejší vlastníci půdy, podnícené ve své nenávisti vůči zvůli šlechty (a v souvislosti s tím i vůči myslivosti), navíc vidinou zisku deseti kop grošů u menších soudů komorních, dvorských nebo zemských za pomoc při dopadení některého z ostatních provinilců. Ve velmi početných případech nešlo však v pozdější době jen o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině, nýbrž i o výhodný zdroj příjmu z prodeje zvěře. Přestože pytláci byli krutě stíháni, bývali to především venkovští hospodští a mnohdy i faráři, kteří ochotně odkupovali od pytláků zvěřinu, kdykoliv ji přinesli a nabídli. Často i sami je ponoukali k lovu a nebyly řídké případy, že na léta s nimi byli ve spojení v nepsané smlouvě "ty mě a já tobě". Peníze, které pytlák od hostinského za svůj úlovek dostal, často ani nedonesl domů. Zůstaly v nálevně jako útrata, a tak hostinský z lovecké náruživosti pytláka měl vlastně dvojí příjem.
      V roce 1569 za "různé myslivecké přečiny" byl náchodským právem vyslýchán na skřipci Jan Lžičař, který "chodil na divoké holuby a s Jankem Královým z Vohnišova a Matějem Štěpánovým střílel i jiná zvířata". Jak uvádí kroniky, s pytlem na zádech se na opočenské panství vydával až ze Slavonína, přičemž "doma měl jednu ženu oddánu a dvě neoddány". V roce 1592 byl při pytlačení přistižen dokonce opočenský varhaník Jiří Mirotický, kterého cestou z lesa ozbrojeného ručnicí uviděl sedlák Jan Rozvoda. Pamětliv přísného zákazu nošení jakýchkoliv zbraní přes pánovy grunty požadoval vydání ručnice. Protože mu ji ale varhaník odmítl vydat, došlo k vzájemné potyčce, při níž Rozvoda byl zraněn na hlavě a jen stěží se dovlekl domů. Proti pytláctví se majitelé panství chránili i jinak. V okolí skelné hutě na Deštném vydal v roce 1602 Jan Rudolf Trčka z Lípy nařízení, podle něhož "psi tam chovaní s jednou nohou uťatou držáni býti museli".

Trest i za držení střeliva
V některých případech se však pytláctví dokázat nepodařilo. Dne 28. května 1657 byl na základě obvinění Jana Šroma souzen jakýsi Danyel Štoner, když "císařské jeleny neustále krásti měl". Protože ale Šrom nemohl své tvrzení prokázat, byl Štoner osvobozen a "na velikú prosbu a přímluvu práva" Šromovi nakonec odpustil. Aby Šrom svými případnými dalšími udáními "soudy nezaneprazdňoval", byla mu uložena pokuta pěti kop grošů českých. O tom, že v kraji se nepytlačilo jen na zvěřinu svědčí zápis z 3. června 1684, kdy do vězení byl vrchností umístěn Jindřich Přibyl za to, že "jest v rybníčku J. V. hraběcí Milosti pod bidlem času nočního pstruhy vylapal a na Jana Krahuleckého svedl, že jest jeho na to navedl". V polích a lesích pytlačila také nepřátelská vojska s domácími, jako tomu bylo v roce 1724, kdy se na Opočensku ubytoval kyrysnický pluk hraběte Caraffy.
      Vyzbrojeni všelijakými "střelnicemi s luntovým zapalovadlem", poschovávanými v pařezech nebo v dutinách vykácených stromů, se pytláci odvažovali do lesů stále častěji. Historické prameny popisují případ z doby, kdy se trestalo i držení samotného střeliva. Tehdy na pytláctví málem doplatil dobrušský kramář Josef Hek, otec populárního F. L. Věka známého z děje Jiráskova románu, který "na intervenci slavného Auřadu Hospodářského Opočenského dne 26. máji L.P. 1789 při právu odpovídal v příčině prodaje Janovy Drašnarovy ze Wsy Wallu za tři dobré mince prachu střelného a broků". Drašnara přistihli v lese i přesto, že "jemu Moravec z Valu dával prý znamení před nebezpečím pískáním". Nic nepomohla u soudu výmluva, že "v lese chtěl chytit jen lišku na čepici". Byl potrestán třídenní prací v poutech a k patnácti ranám holí, které "Jan Hauptmann, zámecký chirurgus, mu attestýroval 25. máji". Puškař Trůneček, s jehož pomocí Drašnar pušku získal, byl pro přestoupení zákazu prodeje zbraně a munice "člověku poddanému bez vědomí vrchnosti" odsouzen do vězení na čtyřiadvacet hodin. Josef Hek "z nářku spoluviny byl sice vyveden", ale s přísným napomenutím, aby "podobných věcí se napříště pilně vystříhal, ješto jinak mu povolení k prodejům bude odňato".

Nepomohlo ani svědectví hajného
Kuriozní případ se odehrál v roce 1791, kdy hajným Jiříkem Ficencem z Mokrého při pytlačení pod hájkem Pelesovem střelbou na zvěř byl přistižen jakýsi Jíra Jirsák, spoluvlastník selské usedlosti v Městci. Podařilo se mu však zmizet a u soudu později vše popřel s tím, že v inkriminovanou dobu seděl na dvorku u mokerského souseda Mervarta, kde "kouřili, když vtom uslyšeli z lesa výstřel". "V ten čas šel kolem sedlák Baše a s ním jsem šel pryč", doplnil Jirsák svoji výpověď. Když pak oba, Baše i Mervart, "neoklamnou a čistou přísahou Jirsákovou výpověď potvrdili, čímž svým svědomím pravdivost jeho výmluv podepřeli", byl Jirsák od soudu osvobozen.
      Šťastný konec měl pytlák Buriánek, řezník z Třebechovic. Ve stížnostech, docházejících na zámek, si na něho stěžovali skoro všichni opočenští myslivci, hlavně jeníkovský a doubravský, nejvíce však hajný Mazura, jemuž pytlák rozkousal prst, a také vrchní myslivec z Hrádku, kterému Buriánek za pronásledování v lese vyhrožoval, že mu zabije syna. Když se Buriánka podařilo konečně dopadnout, dovolil chyceného pytláka ledecký myslivec František Svěcený za ulovenou kunu umístit v hájovně ve světnici, odkud na druhý den měl být dopraven na zámek. Sotva se však v "jaegerhausu" setmělo, Buriánek - jak dokládají zápisy starých pramenů - "soukromě čepici do kapsy strčil a nenadále uprchl". Tenkrát prý lidé na míle cesty slyšeli, jak fořt své rozhodnutí proklínal.

Šokující lesní nález
V tmavé letní noci roku 1795 Jan Přibyl, myslivecký mládenec, se vypravil do tošovské bažantnice v Mochovském revíru, když v dálce spatřil modravé světélko. Protože se "nápadně podobalo těm, které na místech zakletých pokladů svítívají", nábožně založený mládenec při představě černého ďábla, sedícího pod starým bukem a hlídajícího poklad, bez rozmyšlení v ona místa několikrát vystřelil. Jaké však bylo jeho překvapení, když při příchodu spatřil ležícího, všemi úřady hledaného nebezpečného pytláka Josefa Špičana z Nového Hradce Králové, který zde "bažanty na stromě hřadující sirným ohněm mámil". Byl mrtev a mládence nenapadlo nic jiného, než Špičana zakopat. Čin by se možná podařilo utajit, neboť panští hajní ve snaze svému kolegovi pomoci za pátrání po zmizelém" několikrát Špičanovu mrtvolu vykopali a jinde zase zakopali", nebýt toho, že jednou dva hrobaři se pohádali o Špičanovy "svršky pytlácké", neboť jednomu z nich jako podíl z kořisti se roztrhaná bobrová Špičanova čepice zdála málo. Nebohý Přibyl měl být v Jaroměři souzen, avšak "vrchnoředitelský ouřad opočenský" zmařil potrestání svého myslivce tím, že ho jako dobrovolníka poslal do služeb císařské armády.