vychází v 7:43 a zapadá v 16:43
vychází v 13:17 a zapadá v 5:12
 

Časopis Myslivost

O myslivosti, lovech a honech starých dob

Myslivecké zábavy 06/2007, str. 1  Lumír KOTHERA
„V lesích bylo bezpočtu zvěře, jak v moři písku, nebo koliko hvězd jest na nebi, od nikoho nejsouc lékána, přebíhala po neschůdné zemi a stádům sotva postačila půda…“ Kronikář Kosmas (asi 1045 – 1125), děkan pražské kapituly, o bohatosti lovišťních krajů zemí českých v nejstarších dobách
Hluboký klid pomezních hvozdů, prostory kolem lužních hájů vesměs plné zvěře a jiné příznivé podmínky, lákaly v době stěhování národů první slovanské kmeny. V době, kdy se ujal systém tzv. hradské ústavy, mající počátek asi před dobou Boleslavovou, se veškerý život soustřeďoval kolem hradů, a můžeme-li věřit záznamům kroniky Hájkovy, byly u tvrzí a hradů zřizovány velké ohrady pro dobytek, a patrně i obory. Hradský systém spojený s lovem vyžadoval však značný správní a provozní zaměstnanecký aparát, k němuž patřily také první lovčí úřady. O existenci hodnosti lovčího máme první zprávu u Kosmase z roku 1004, v níž se praví, že kníže Jaromír udělil lovci Hovorovi "dignitatem venatoriam quae pertinet ad curtem Stebecnam", tedy hodnost lovčího, příslušející ke dvorci ve Zbečně. Z toho je zřejmé, že onen dvorec byl vybaven jakousi funkcí sestávající z dohledu nad knížecími lovišťními územími. Právu loveckému věnoval pozornost rovněž Přemysl Otakar II. (1253 - 1278), který sám také lovil, i když je známé, že byl jakýmsi lovcem svátečním. Z jižních Čech pochází první stručná zmínka o odstřelu drobné zvěře z panství rožmberského, českokrumlovského a klášterství vyšebrodského z poloviny 15. století. V 16. Století, jako o jednom z nejstarších loveckých práv příznačných pro slovanské národy, se historické prameny zmiňují o ustanovení rožmberských artikul, podle nichž "nikdo nesměl poškozovat sokolí stromy nebo uzmout mladé honné ptactvo". Podobný význam měla dohoda o hájení zvěře zaječí z roku 1528, uzavřená mezi Janem z Rožmberka a několika sousedními vladyky, stejně jako "Registr poznamenaných kuních stezek" z roku 1553 z Českokrumlovska, věnující se všem zapsaným pronajatým kuním stezkám, navazující rovněž na starodávnou tradici slovanskou. Na panském jídelníčku zvěř byla zastoupena velice často K rozšíření předpisů loveckého práva v jižních Čechách se snahou o udržení co největšího počtu vysoké zvěře, ať už ve volném prostranství či v oborách, přispěl Jakub Krčín z Jelčan, jedna z nejvýraznějších osobností 16. století, klasický typ dravého průbojného ekonoma. Když v roce 1569 byl jmenován regentem celého rožmberského dominia a vybaven takřka neomezenou pravomocí v hospodářských záležitostech, nechal v roce 1574 malou obůrku u vsi Dvorce na Třeboňsku, založenou pro bažanty hejtmanem Rutardem z Malešova rozšířit, ohradit kamenem, a vysadit v ní srnčí a jelení zvěř. Pracemi pověřil svého jägermistra Jindřicha Počepického z Počepic. Krumlovskou oboru, vystavěnou v roce 1555, rozhodl doplnit daňky. V jednom z rozšířených předpisů v oboru hájení zvěře, a to jak pro služebnictvo, tak pro rychtáře "všech panství a obcí rožmberských", regent ustanovil: "Kdo by bez povolení líčil nebo střílel na zajíce, jeřáby, koroptve, tetřevy, kuny a nebo na jakoukoliv zvěř malou nebo velkou, pernatou, po lesích nebo polích, má ho rychtář nebo hajní ihned hlásit na Krumlov". Kdo tak neučinil, byl trestán stejně jako "jiný zloděj". Za Krčína bylo zakázáno dělat jámy na vlky a lišky. Vlka u svých příbytků směli poddaní střílet pouze v případě, pokud k tomu měli svolení. Ulovenou zvěř však museli odevzdat na Krumlov. Zakázána byla pastva dobytka v lese, kde bylo mlází nebo zvěř. Uvázáni u bud při stavení museli být psi, aby se netoulali po lesích a aby "zbytečně zvěř a ptactvo nelovili". Ručnice směli nosit pouze hajní. Po získání roudnického panství Viléma z Rožmberka se Krčín zasloužil o novou bažantí oboru se základy z kamene. Roku 1569 s pěkným platem a deputátem daroval Vilém Krčínovi stateček Nový Leptáč s tvrzí, dvěma vesnicemi Horním a Dolním Třebánkem a dvěma dvory nedaleko Netolic. Krčín tvrz uprostřed rozsáhlých lesů postupně přestavěl v půvabný zámeček a jeho hlavní síň dal vymalovat "pěkně divným hospodářstvím s různými výjevy z mysliveckého života". Dosavadní velkou oboru pro králíky zrušil a s několika rybníky založil oboru novou, mnohem větší, do níž zahrnul 44 dvorů a 8 vesnic. Oboru nechal ohradit kamennou zdí o délce 15 kilometrů, dal vystavět stodoly na seno, sbírat kaštany a zakládat louky pro volný výběh zvěře v době jarní, letní a podzimní. Když Vilém z Rožmberka oboru navštívil, zalíbila se mu stejně jako zámeček. Obojí mu proto Krčín nabídl a vladař jako odměnu mu k doživotnímu užívání postoupil panství Sedlčany. Italský architekt začlenil potom Krčínův lovecký zámeček do souboru staveb Kratochvíle. V roce 1581 se Krčín na Kratochvíli vypravil, aby v její blízkosti založil dva nové rybníky. Při té příležitosti podle spočítané zvěře zjistil, že mu sedláci a poddaní v oboře pytlačí. Provinilce nechal zjistit, přivést a bez soudu oběsit. Pro výstrahu ostatním postavil prý kolem Netolické obory čtyři šibenice s volně visícími provazy. Každoročně Krčín pořádal v lesích dvě nebo tři štvanice s bohatými úlovky zvěře a ptactva. V čase honů, kdy se na Kratochvíli sjelo panstvo, bylo často i okolí zataženo širokým řetězem poddaných, kteří k zámku blížící se zvěř vháněli úzkým kruhem do příkopu kolem stavby. Panstvo pak z oken se bavilo střílením nadehnané zvěře. I když z Krčínovy doby se přesné záznamy o počtu kusů nedochovaly, přece jen si o nich můžeme učinit představu. Kronikář Březan uvádí, že o svatbě Viléma s jeho třetí chotí Annou Marií, markraběnkou Bádenskou, která se konala v roce 1578, byla pro svatební tabuli kromě třiceti sudů naložené zvěřiny a ryb připravena jídla ze 40 jelenů, 50 daňků a srnců, 20688 kvíčal a divokých holubů, 30 tetřevů, 2130 zajíců, 250 bažantů, 2050 koroptví, 4 dropů a 50 divočáků. Lov umožňovaly "klejty" Zatímco loveckou stránku myslivosti užíval úzký kruh vladnoucí třídy, chov zvěře a práce spojené s přípravou lovu a jeho zajištěním byly záležitostí mysliveckého personálu a robotného lidu. Zajímavou zprávu o lovu jelenů a tetřevů v jižních Čechách v 16. století zanechal archivář H. Gross: "Že by šlechtici a páni sami, se byli oddávali půvabu a zábavě čekání a střílení tetřevů, o tom nejsou dochovány z období let 1555 - 1592 žádné zprávy. Činili tak jen myslivci služebníci rožmberští Froněk, Tvořidlo, a ptáčník a cizí myslivci Břiský, Kytlice a nějaký pověstný myslivec páně Vlachův. U pana Viléma a Petra Voka z Rožmberka potom se sice tomu nediviti. Nebyli tak jarého zdraví, jakého výkon vyžaduje. Tehdejší zbraně asi kazily příjemnost pocitu. Mimoto by kohouti byli asi sotva čekali, až by zpráva o toku došla za nedostatečných dopravních prostředků k pánovi a on by se byl vypravil". Aby šlechta na svých panstvích měla zajištěnou kontrolu loveckého provozu, byly zavedeny tzv. "klejty", opravňující k lovu. Seznamuje nás s nimi list panoše Jarohněva panu Janovi z Rožmberka z roku 1471: "Jakož mi VMT vzkázala po Sosnohlípolku mladém o pěší na Novém Hradě a byl bych o tom s hejtmanem mluvil, aby ta věc opatřena a ujel jest. a jako VMT píše, že Kubík má v pondělí, v outerý a ve středu kleit, aby zbraní honil, aby jest odtud škozeno nebylo. I račte VMT bez meškání dáti to věděti, tak ale od něho překáženo nebude, jestliže odsud honiti bude.". Po zákazu lovu selského lidu si panovníci vymýšleli nejrůznější důvody. Tak v roce 1588 vévoda Winterberský vložil do své konstituce pro vimperské poddané následující slova: "Jakmile se sedláci oddají lovu, stanou se zjevně lenochy, ničemníky, vychloubači a zkázou žen a dětí. Lov svádí k nečinnosti, odebírá silné ruce práci a jest příčinou mnoha neštěstí.". Podobné úvahy vedly Rožmberky k tomu, že pro všechna svá panství vydaly vyhlášky o držení zbraní. Když vladař Vilém z Rožmberka zjistil, že na rabském panství mnozí poddaní chodí po lesích a polích s ručnicemi a kušemi a střílejí zajíce, ptactvo, srny a jinou zvěř, nařídil, aby "všichni kdožkoli jakouž střelbu mají, buďto ručnice nebo kuše, aby ty všechny na zámek Rabí snesli k ouředníku svému; bude jim pokoj jeden ukázán, kde by se chovati měly, aby žádný střelby nechovali.". Nejen husy a kačice K nejstarším způsobům lovu náleželo sokolnictví, jedna z oblíbených šlechtických zábav. Lovilo se pomocí cvičených sokolů, rarohů, ostřížů, jestřábů a krahujců. Chytání ptáků jestřáby v 16. století na jihočeských panstvích dokládá dopis pana Počepického Jindřichovi staršímu ze Švamberka z roku 1564: "Mám toho zprávu, že by pan Jan Butický dva jestřáby míti měl. I prosím VMTI, jestli by VMTI vuole byla, abyste jednoho zjednati ráčil a mě jej odeslati, aby v tento čas mohl některého ptáka VMTI přivlíci pokudž by jiné nevybyli, nebo vždy tu okolní jesou, že jich nestačí sedláci sháněti a tak v tento čas teprve pojedou. Ač jsem měl jestřába, ale dne včerejšího zcepeněl.". Bohatými lovišti mnohých druhů zvěře pernaté nebo srstnaté byly rozsáhlé rybniční plochy. V popisu třeboňského panství o vodních lovech se píše: "Když v roce 1531 Štěpánek Netolický, rybniční a lovčí mistr Petra z Rožmberka zahájil práce na úpravě rybniční sítě, hlásil svému pánu: "Vysoce urozený pane, pane muoj milostivý; VMTI račte znáti, že jsem zabil dvě kopy a dvacet kusů kačic v pondělí před sv. Prokopem na Tisém. Mám je na Třeboni. VMTI prosím, že mi račte oznámiti, neb sem jich zde pozanechal byl pro příjezd VMTI.". O odchytu divokých husí se zmiňuje záznam z roku 1560 purkrabího Černého Václavovi Albínovi z Helfenburka na Krumlov: "Oznamuji Vám, že jest chyceno na Tichým rybníce šedesát divokých husí, kteréž teď posílám na Krumlov po ukazateli listu tohoto.". Zpráv o chytání, lapání a střílení husí a kačen v jižních Čechách bychom našli několik a prokazují, že takovéto druhy lovu byly v 16. století běžné. V některých starých historických materiálech najdeme: ".pozoruhodnou jest zpráva mnohých historiků myslivosti, což též dokazuje rytina slavného vlámského malíře náboženských, mytologických a loveckých výjevů Jana Van der Straeta (Stradanuse) z let kolem roku 1570, podle níž se chytaly kačeny tím způsobem, že zvlášť vycvičení lovci šli do rybníků na něž zapadaly kačeny a husy, majíce na hlavách ploché kukly, na nichž bylo nasypáno zrní. Takové plovoucí kukly byly jistě předem umístěny jako lákadlo na rybnících již mnoho dní předem, a když pernatá zvěř zapadla na vodu a začala zobat onu návnadu, tedy ji oni lovci, majíce hlavu pod onou kuklou, stáhli za plováky pod vodu a tím ji lapili. Podobné zařízení bylo v nížinách uherských, kde si na hlavu dávali vydlabané dýně". Tento způsob lovu není však u nás v žádné příslušné literatuře dokladován. Nebyly to ovšem jen husy a kačeny, které byly chytány, ale jednalo se i o jiné druhy vodní zvěře. Tomáš Winterberský v roce 1581 Petru Vokovi psal: "Milostivý pane, jakož ráčíte poroučet, že nyní na Pelechu by se měly husy ukázati býti. Abych VMTI na živě roháče a morčák nějakých čápat chytiti dal. VMTI oznamuji, že již ten čas minul, nehonili jsme. Na káčata před desíti dny, na husy před dvěma nedělemi. A již všechna ta káčata letí. Na poručení VMTI tak nechci učiniti a myslivcům poručím, co těch roháčů, morčák a čápat dostanou, aby to VMTI na Bechyni poslali.". Místo střely sekyra Kromě jelení a černé patřila k nejvýznamnější lovné zvěři zvěř srnčí, těšící se velké oblibě panstva. Z listu z 1. srpna 1465 se dozvídáme, jak třeboňský úředník Řehoř Klaric poslal Janu z Rožmberka srnu, kterou ulovila Anežka z Rožmberka. 20. října 1509 psal třeboňský hejtman Litvín z Todně Oldřichu z Rožmberka: "Teď VMTI posílám tři srny a sele, zvířátko mladé, kteréž jsme tento týden ulovili". Historici myslivosti F. Vodička a J. Čabart ve svých rozsáhlých dílech z poloviny 20. století se zmiňují o velkém zájmu pánů o hony na jeleny v říji. V roce 1564 Jan Václav Holický ze Štemberka vladaři Vilémovi z Rožmberka oznamoval: "Muoj zvláště milej pane ujče! VMTI oznamuji, že od tohoto pondělka anebo outerka v tým dnu na říj na Krumlovsko VMTI lesy, vezme s sebou tři nebo čtyři z stavu rytířského, z příčin kratochvíle přijetí míním a tu, bude-li vůle Boží, abych VMTI některé zvíře zabil". Starobylou vůní lovecké zručnosti dávných časů ubíjení vysoké zvěře vrhem sekerou nebo přískokem ke zvěři a jejím zatětím dýchá zpráva z 10. října 1561, v níž Jan Černý z Vinoře, purkrabí na Vimperku, píše Vilémovi z Rožmberka: "Jakož jste mi poručiti ráčili, abych dal zvíře zastřelit a tak čerstvý, abych je VMTI poslal. I nemohli nic myslivci zastřelit, než sedlák na brdě loňský zvíře sekyrou, v středu to mi na zámek přivezl, kterýž teď VMTI posílám". Lov medvědů, vlků, rysů, jelenů, kanců a sviní měl oblíben Jan Jindřich z Hradce. Jeho lovčí byli zvlášť cvičeni v troubení na růžky čili "trubirůžky" a pokaždé halasně oznamovali návrat z lovu po městě, aby se měšťané mohli seběhnout a kořist obdivovat. Reprezentační hony Myslivost Schwarzenberků, nejmajetnějšího rodu jižních Čech, patřila k největším rodovým tradicím, neboť na svých panstvích pořádali velkolepé hony s tisícerými výřady zvěře. Tak tomu bylo v roce 1815 na orlickém zámku za přítomnosti vzácných zahraničních účastníků včetně ruského cara Alexandra I. Kromě fořtmistra a dvou rajtjágrů byl hon zajišťován 18 revírníky, 26 adjunkty, 4 lesními mládenci, 24 hajnými, 37 honci, 60 vojáky a 6 kaprály. Nechybělo přes padesát trubačů s lesními rohy. Rozsáhlé hony se konaly i na jiných velkostatcích. Bylo tomu tak zejména v poslední čtvrtině 18. století, kdy vysoká šlechta vídeňského dvora, usedlá v Čechách, ve snaze vyrovnat se lesku života cizích mocnářských dvorů, se snažila o okázalost ve všech směrech a využila každé příležitosti, aby akreditovaným ministrům a vyslancům těchto zemí umožnila shlédnout ve venkovských sídlech své bohatství; k jeho reprezentaci sloužily i hony na vysokou a nízkou zvěř. Když v letech 1771 - 4 na vídeňském císařském dvoře byl velvyslancem francouzského krále princ Louis de Rohan, byl na jeho počest na panství knížete Paara ve Smiřicích a Zdechovicích a knížete Auersperga ve Žlebech ve východních Čechách uspořádán velkolepý hon, kterého se zúčastnili vysocí příslušníci a diplomaté francouzského dvora. "Polnímu a remízovému honu, který z 16 denního pobytu delegace zabral plných 12 dnů, byl přítomen také velvyslancův atašé baron Zorn de Bulach, který o honu zachoval přesné záznamy. Za první den lovu 10. září 1774 ve Smiřicích pod patronací knížete Paara bylo hned po příjezdu reprezentace francouzského dvora o den předtím uloveno po pětihodinovém "plouhání" 4200 výstřely 1172 zajíců, bažantů a koroptví. O den později to bylo 669 kusů stejného druhu zvěře, 12. září 772 kusů a dalšího dne 243 kusů. Tentýž večer byl uspořádán "malý ples", při němž se tančilo do dvou hodin do rána. 14. září se za dvě hodiny ulovilo 650 kusů zajíců, následujícího dne se uskutečnil hon na koroptve, jichž kromě bažantů a zajíců bylo skoleno 415. 16. září bylo dnem odpočinku, protože řada účastníků byla zraněna na ramenou a ve tváři zpětnými údery zbraní při střelbě. 17. září se v honech pokračovalo a za tři hodiny bylo usmrceno 384 kusů koroptví a bažantů. Následující den přinesl úlovek 312 kusů koroptví. Hony, opera, maškarní ples Po dnu odpočinku se 20. září ráno vypravila společnost ke Žlebům. Kočáry směřovaly ze Smiřic na Hradec Králové a Pardubice, odkud tři "vuřty", dlouhé, velmi nízké vozy se sedadly po stranách používané k přepravě po špatných cestách, musely se společností projet "velkými, lesy porostlými horami", čímž kronikář mínil výběžek Železných hor mezi zříceninami Lichnice a Semteší na Čáslavsku, zvané Stráně. Ještě tentýž den večer se ve Žlebech v sále "mimo zákmek" za účasti knížete Paara, hraběnky Boquoyové, hraběte Sporcka a dalších, konalo slavnostní představení opery, v níž v hlavní roli úspěšně vystoupila kněžna z Auerspergu. V pondělí 21. září se uskutečnil hon ve žlebské bažantnici. U rozdělených "tabulí" byla stanoviště pro střelce přesně očíslovaná, napjaté sítě měly zamezit úniku zajíců z leče. Společně s bažanty a koroptvemi jich bylo střeleno 1570 kusů. Velký hon za asistence 1500 honců se konal 22. září a výsledkem bylo 3560 kusů ulovené zvěře. Večer byl uspořádán maškarní ples, kterého se zúčastnili lidé ze širokého okolí. Obdiv české krajině Po prohlídce tkalcovny vlněných látek 23. září v Tupadlech u Čáslavi se lovci vrátili do Žleb. "Knížecí zámek stojí na skále a jest převyšován jinými kopci, což poněkud brání vyhlídce. Ve svátečních dnech jest téměř všechen zdejší lid oblečen v zeleném sukně, červeně protkaném. Tam, kde jest mezi polem malý příkop, napodobují se, aby se zajíci udrželi v jedné tabuli, mostky pokryté drny, které jsou šikmo do výše navršeny, neboť se předpokládá, kdyby se udělaly úplně rovné, že by je zajíc nepřešel. Tím, když se nutí k této překážce, zamezuje se jim přechod", čteme v jednom dost nejasném výkladu velvyslancova atašé. 24. září se všichni vydali ke knížeti Paarovi do Zdechovic. Dorazili v 10 hodin dopoledne a na místě "zastihli všechny přípravy k lovu úplně provedené". Ještě před obědem bylo v "remíze" uloveno 1169 kusů zvěře, z toho 702 koroptví. Hon dalšího dne "se však zcela nevydařil, neboť za velké účasti se střelilo jen 320 kusů zvěře". Při setkání reprezentantů mocného francouzského dvora s rakousko-německou šlechtou o velkém honu v září 1774 bylo uloveno přes 11 tisíc kusů srstnaté a pernaté nízké zvěře. Soudobý kronikář napsal: "Hony ve Smiřicích, Zdechovicích a Žlebech byly konány ještě dlouho před sestrojením perkuse (1806), tedy v době, kdy v užívání byl francouzský zámek bateriový. Kolik ručnic a nabíječů bylo zapotřebí míti při honu po ruce, aby střelec stačil náběhu natlačované zvěře! Jaké množství nízké zvěře všeho druhu oživovalo nivy české nížiny, bažantnice a vtroušené remízy v polích a úhorech!"

Fotogalerie

Zpracování dat...