vychází v 5:44 a zapadá v 20:25
vychází v 23:42 a zapadá v 13:47
 

Časopis Myslivost

Kamzičí záhada

3  Zdeněk HLAVÁČ
Šest mlčících a rozespalých postav sestupovalo horskou stezkou končící v Karlově Studánce. Nahoře zůstala Kursovní chata, starobylá Barborka, zprava slyšeli hukot peřejí a vodopádů Bílé Opavy. Čas od času za ním otáčeli hlavu. Již odpoledne budou stoupat po druhém břehu, mnohem náročnější, žlutě značenou trasou. Teď doprovázejí kamarádku odjíždějící ranním autobusem, projdou a důkladně prozkoumají malebné lázeňské městečko, doplní kalorie v oblíbeném hotýlku Džbán a zase vyrazí vzhůru k jesenickým hřebenům.
Vůdce minikaravany zakopl o kořen a hlasitě syknul. „Modrá je dobrá“, ozval se slogan zvláště oblíbený po plíce trhajícím výstupu Divokým dolem. Taky po modré. Smrkový porost horských smrků se vytáhl do výšky a prořídl. Mezi šedohnědými kmeny zazářily světle zelené paloučky, oázy světla v kalném ránu. Kráčel poslední, s nerozlučným dalekohledem na prsou, s dalekohledem, kvůli kterému si vyslechl pár žertovných připomínek, ale který ostatní členové „bandy“ rádi využívali. Na tmavém pozadí smrkové houštinky vysoko ve stráni se pohnula rezavá skvrna. Že by už konečně dosáhl splnění svého přání? Kdesi v tomto porostu by se podle mapy měla nacházet Kamzičí chata. Že by dostála svému názvu? Skla dalekohledu se zamžila a roztřesené ruce chvatně hledaly kapesník. Je to….., je to on. Zatím jej prozradil tmavý hřbetní pruh, po chvíli se objevila i světlá hlava s tmavými pruhy přes světla, ozdobená nízkými růžky. Kolik let toužil po tomto setkání! Nezažil je ani při četných potulkách po slovenských horách, ani při předcházejících pobytech v Jeseníkách. Až teď. Vycítil upřené pohledy zbytku výpravy, který se také po několika metrech zastavil. Spustil dalekohled na prsa a pomalým pohybem ukázal do stráně. Pomalu došel těch několik kroků a šeptem vyslovil to magické slovo. „Kamzík“. Po vteřinách pátrání se zvedly ruce s fotoaparáty a videokamerami, při vyhledávání toho nejoptimálnějšího záběru praskla pod čísi botou větvička. Smrčí přijalo zpět svého chráněnce, jeviště - ranní idyla, zůstalo prázdné. Ozvalo se šest hlubokých výdechů.
„Uf, teda, kdybychom tě neměli!“ Kavalkáda se opět pohnula a on si vzpomněl na jiný kamzičí příběh…
Mysliveckou chatou dozněly poslední věty v té „dobré řeči“ tehdejších funkcionářů, ve sklenkách zajiskřila víceprocentní ovocná „šťáva“. Místo květnatého přípitku se ozvalo jadrné a vševystihující „Tak chlapi, ať se nám daří!“Co jiného si taky přát na „slučovací“ schůzi dvou sousedních mysliveckých sdružení, které k tomuto kroku přinutila tehdejší oficiální „integrační“ politika. Usrknul průzračného destilátu a rozhlédl se po tvářích svých budoucích kolegů. Znal se s otcovými vrstevníky, ty své téměř ne. Přicházeli sami, ještě jednou si potřást pravicí, ještě jednou poklábosit o té neznámé budoucnosti, ještě si přiťuknout se sklenkou. Po několikátém přípitku na něj pohlédly pronikavé hnědé oči.
„Tak ty jsi ten nejmladší z rodu, prej si udělal zkoušky s vyznamenáním, to asi budeš silnej v teorii. Co lov?“ Pohlédl do očí výborného střelce a lovce a pokrčil rameny. Co může vědět o lovu zelenáč s čerstvým loveckým lístkem. Však se uvidí. „Chodíš hodně ven?“ Hnědé oči si evidentně přály zapříst rozhovor. Postupně přešli od náhodných setkání se vzácnými ptačími druhy k průběrnému lovu či současnou činnost zemědělců v krajině. Mohutné plácnutí po zádech na chvilku zastavilo jejich hovor, nad hlavami jim zazněl rozveselený hlas.
„Tak co, už jsi řekl Zdendovi jak jsi potkal kamzíka?“
Hnědé oči se zadívaly do ubrusu a pak kamsi do dáli.
„Láďo, starý blumy se nemají přežvykovat, bolí po nich břicho!“
Ještě jedno bodré plácnutí a přípitek ve třech. Hnědé oči dolily sklenky a pomalu promluvily.
„Znáš chlapy, to je snad problém všech zdejších myslivců, mají nastavenou hranici možného a možné je jen to, s čím se setkávali jejich tátové. V srpnu to bude pět let. Vracel jsem se z ranní čekané na hřivnáče. Prašná polní cesta mne zavedla mezi lány kukuřice. Nevím, proč to potkalo právě mne, proč se to stalo právě v ten okamžik. Byla to prostě jedna z těch mysliveckých chvil, kdy jsi na správném místě, ve správný čas a zvěř jakoby chtěla setkat se s tebou. Kukuřice zašustila, na cestu vskočil kamzík, několik vteřin si mne prohlížel a opět mocným skokem zmizel v sousedním lánu. Ještě chvíli jsem naslouchal jeho úniku a opět byl klid, jakoby se nic nestalo. A stalo se vůbec? Kulobrok, který jsem třímal na prsou, usvědčoval, že se zřejmě něco stalo, byla to jakási automatická reakce na spatření zvěře, i když bych pochopitelně nestřílel, to dá rozum. Hned jsem svěřil svůj zážitek hospodářovi, odpoledne to věděli snad všichni místní myslivci. Jak vidíš, na talíři to mám dodnes, nikdo mi neuvěřil. Co myslíš, mohl k nám dojít z Jeseníků?“
Mhm, mohl, nemohl. Jeseníky máme na dohled, střídají u nás jeleni z Drahanské vrchoviny, siky z Moravskotřebovska, sem tam se objeví tetřívek a jeřábek. Kamzíci? Neměl jsem ale důvod nevěřit a tím jsem celou záležitost uzavřel. Po letech se naše cesty rozdělily, tak jak se opět rozdělilo integrované sdružení na dvě původní. Pak mi přišla do ruky kniha „Tisíc let myslivosti“. Dar. Je to kniha, kterou určitě nebudete číst postupně, kapitolu za kapitolou. Vybíráte to, co vás zajímá nejvíc a posléze se propracujete k přečtení celé. Od mysliveckých památek mě blízkých jsem přešel k blízkým druhům zvěře a prokousával se dál tou přehršlí zajímavého čtení. A přišel na řadu kamzík. V závěru této stati je popisována anabáze dvou alpských, patrně doma odchovaných kamzíků, pocházejících údajně z rakouské strany Šumavy. Poslední pozorování u nás pocházejí od řeky Sázavy. Rok i měsíc velice, velice korespondovaly s kolegovým vyprávěním o tehdejším setkání uprostřed kukuřičných polí. Další možná varianta výskytu tohoto osamělého vyslance vysokých hor v naší kotlině…
Horská soutěska se rozšiřovala a prosvětlovala, blížili se ke Karlově Studánce. Na asfaltové silničce se obrátil a mlčky poděkoval velkému duchu těchto hor za to ranní setkání. Další poděkování bude následovat v maličké dřevěné kapličce sv. Huberta, stojící kousek odtud. Určitě to byla i jeho zásluha…
 
Zpracování dat...