vychází v 6:42 a zapadá v 19:04
vychází v 9:00 a zapadá v 20:23
 

Časopis Myslivost

Naháňka na Oravě

14  Zbyněk LOUDA
Kamarád Petr se vrátil z letní dovolené na Slovensku u svých příbuzných a v práci hned ráno povídá, domluvil jsem na Slovensku naháňku, pojedeš? Ihned jsem nadšeně přitakal a již jsem si nechal vyprávět o krajině a lidech v místě okolo Oravského hradu, kam měly směřovat naše kroky. Asi měsíc před odjezdem jsme se sešli v hospůdce na poradu, co s sebou a kolik nás tam vůbec pojede. Nakonec pojedeme čtyři. Petr, Míra, Honza a já. Každý lovíme v jiném spolku, ale sousedíme spolu a hojně se navštěvujeme na naháňkách, tak o volbě není debat.
Vyrážíme ve středu hned po práci, auto naložené proviantem a oblečením, že drhneme zástěrkami, ale hlavně že jedeme. Kamarád Míra, který se zmínil svému šéfovi, majiteli řeznictví, že jedeme lovit na Slovensko, je od něho vybaven takovým množstvím uzenářských lahůdek, že jsme nuceni část z nich nechat doma, protože se do auta prostě nevejdou. Řezník Jarda je totiž také myslivec, na Slovensku byl lovit několikrát a o pohostinnosti místních může něco vyprávět. Cesta ubíhá rychle, v autě je spousta zábavy, na Vysočině první sníh, hraniční přechod Makov nás již vítá půlmetrem sněhu a jsme na Slovensku. Na Oravu jsme dorazily o půlnoci, ale kamarádi na nás poctivě čekají. Ihned se sesedla parta poľovníků, na stůl putují uzeniny a lahve borovičky
Hned ve čtvrtek brzo ráno (spát se tu noc nešlo) si nás rozebírají, každý jdeme s jedním místním poľovníkem do jiné části revíru, podívat se na vysokou. Já stoupám takřka tři hodiny do strmých strání, na kterých je sněhu po kolena, všude spousta stop od vysoké. Je to pro mě trochu vysilující, po probdělé noci a po nesčetně přípitcích borovičkou mě bolí hlava a i žaludek se ozývá, ale na Slovensko jsme se těšili dlouho a tak přece nebudeme ležet v posteli.
V nadmořské výšce 1200 m.n.m. jsme s kolegou Jožou spatřili nádherného lišáka, jak se v závětří keře vyhřívá na sluníčku. Protože je již devět dopoledne a je jasné, že na vysokou již nenarazíme, lehám si na sníh, pod zbraň dávám dalekohled a střílím vypůjčenou horskou kulovničkou s pouhou 47 cm dlouhou hlavní. Bohužel za lišákem se jen zablýskne od odražené střely a ten se rozbíhá přes planinu do stráně. Jožo velí: ,,strielaj!“ a tak přebíjím a pálím na vzdalující se lišku se stejným výsledkem. Teprve třetí ranou ji trefuji a čtvrtou ji opět přestřeluji. Liška naštěstí po 5 minutách zhasíná a kamarád mi žertem sděluje, že jsem mu na lišku vystřílel střelivo za 280,-Ks, protože kvůli vysoké používá kvalitní, ale drahé střelivo RWS.
Přes Jožovo varování jsem se rozhodl, že lišku snesu do údolí k autu, a to mě stálo mnoho dalších sil, protože jsem ji nesl další tři hodiny a lišák měl jistě devět kilogramů. To ráno jsem byl asi jediný, který vysokou neviděl, nicméně jediný, kdo již okusil kouzlo lovu ve Slovenských horách.
Odpoledne se sešlo u našich hostitelů celkem osm místních myslivců, kteří, když zjistili, že ve vsi jsou čeští kolegové, se přišli podívat a popovídat. A tak se u řeznických lahůdek a výborné borovičky, které jsme přišli konečně na chuť, vesele debatovalo až do nočních hodin.
Ještě za tmy jsme přesto všichni následující ráno vstali a s kamarády vyrazili na šoulačku do hor.
Já jsme šel podél rozvodněného potoka údolím, ke kterému směřovalo několik pasek. Právě na nich se dala očekávat vysoká. Bylo ale až podivně pusto. Ani srnčí jsme nezahlédli. Když jsme se již asi podesáté brodily přes potok, který protínal cestu, spatřili jsme náhle několik vlčích stop na čerstvém sněhu. Jožka ihned pochopil, proč je údolí naprosto prázdné. Stopa byla čerstvá, a to znamenalo jediné. Před námi šli vlci.
Stopy směřovaly vzhůru do stráně, jasně šlo rozeznat, že před sebou máme čtyři dospělce. Po zhruba dvoukilometrovém sledování jsme došli k rozlehlé husté houštině. Já jsem se postavil na vyšlapaný spád, kde se dalo, alespoň, dle našich zkušeností, předpokládat, že tudy vlci budou houštinu opouštět, až do ní Jožka vnikne. Bohužel jsem se toho rána vlků nedočkal, přestože již skoro přišli poté, co je Jožo zvedl, na mnou předpokládaný spád. Podle stop se ale dalo přečíst, že asi padesát metrů přede mnou vytušili nebezpečí, změnili směr a unikli směrem vzhůru do skalnaté části, kde jsme nepředpokládali, že můžou běžet.
Přesto to ale byl nádherný zážitek, a to vzrušení z lovu této nádherné šelmy se nedá s ničím srovnat.
Ráno v sobotu jsme vstávali brzo, protože hon na Slovensku v horách není jako hon západních Čechách.
Sraz je na lovecké chatě v devět hodin ráno, ale na loveckou chatu se v zimě autem nedojede a tak stoupáme dvě hodiny do kopce, veškeré oblečení mokré potem, po dlouhé noci neskutečná žízeň a již se začalo projevovat vyčerpání, protože od našeho odjezdu ve středu jsme naspali maximálně pět hodin. U lovecké chaty nás přivítala skupina starých myslivců, kteří na chatě přespali a udržovali oheň. To je další krásná tradice, kterou nikde jinde snad nejde zažít. Co historek a loveckých příběhů se za těchto nocí navypráví, co starých příběhů a lidských osudů se připomene mladším generacím.
Po nezbytném osušení svršků u rozdělaného ohně, na kterém kuchař již začal připravovat kotlíkovou polévku, následoval nástup, na kterém nás seznámil hospodář, co se bude lovit. Do plánu ještě zbylo ulovit čtyři kusy černé (selata a kňouři) a škodná zákonem povolená (vlk a liška). Bohužel, pro nás, vysoká je splněna. Leče byli v plánu dvě, jedna dopoledne a druhá po svačině. Už z toho se dalo usuzovat o velikosti těchto lečí.
První leč vedla horskou skalnatou krajinou, na které rostly z důvodu nepřístupnosti terénu nikdy nemýcené porosty smíšeného lesa.
Nás Čechy postavil hospodář trochu netradičně všechny hned vedle sebe, ale později jsme pochopili, že tak učinil ve snaze nabídnut nám nejlepší štonty, protože jsme stáli pod strmím svahem a zvěř proto mohla pouze na nás dolů. V ,,pohoně“ šlo celkem osm honců se Slovenskými kopovi, asi jediné plemeno, které může v takto náročném terénu obsáhnout tyto velké leče.
Po zhruba třetí hodině čekání se přiblížilo ostré hlášení psů, kteří hnali tlupu černé.
A jak to hospodář plánoval, tak se také stalo. Tlupa divočáků přiběhla postupně na Míru, Petra a nakonec na Honzíka, který přesnou ranou střelil jedno pěkné oravské sele. Já jsem po těchto událostech ještě stihl propást lišku, ale to na výsledku této leče nic nezměnilo. Celkem se střelily všechny čtyři plánované kusy černé, navíc se Petrovi podařilo nafilmovat překrásného jelena osmeráka na dvacet metrů, a to i s několika kusy holé. Honci navíc ohlásili přítomnost vlků v leči, což v nás, kluků od Plzně, jenom rozpumpovalo loveckou krev.
Následovala úmorná, více než dvě hodiny trvající anabáze stáhnutí střelených divočáků k lovecké chatě. Myslivost v horách je opravdu jen pro tvrdé chlapy a několikrát jsem si musel vzpomenout na reptání našich domácích myslivců, když se jde na honu trochu do kopce nebo trochu dále.
Na lovecké chatě nám hospodář oznámil, že druhá leč se konat nebude, protože plán lovu je splněn a přeci jen od moru, který zdejší populaci divočáků začátkem devadesátých let zdecimoval, se stavy stále ještě nezvedly.
Poobědvali jsme tedy hustou kotlíkovou zelnou polévku s klobáskou, slavnostně zakončili hon výřadem, na kterém byli tři selata a jeden sekáč a přikročili k družné zábavě. Opět jsme poznali sílu přátelství našich slovenských kamarádů, za doprovodu harmoniky jsme společně zpívali tu českou, tu slovenskou píseň, opět se vyprávěly lovecké historky.
Pak nás čekala poslední zkouška, a sice přivázat střelené divočáky na provazy a na sněhu je stáhnou stejnou cestou, kterou jsme šli ráno nahoru, do údolí k autům.
Večer po honu se ještě vypravil Petr s průvodcem na šoulačku do údolí, kde jsem den před tím naháněl vlky a povedlo se jim v noci na sněhu našoulat překrásného kance, kterého střelili přímo v potoce, na jehož břehu bylo nasypáno trochu plev. Odhad podle chrupu byl čtyři roky, hmotnost k odevzdávce přes sto kilogramů. Opravdu nádherný kus v zimním hávu.
Tím se úspěch naší české družiny vyčerpal a i my jsme již byli na hranici se svými silami. V neděli ráno jsme proto již nikam nešli a raději jsme čerpali sílu na, více jak 800 km dlouhou cestu domů, za svými rodinami. Také jsme pochopitelně domluvili jejich letní loveckou výpravu k nám, do našich revírů.
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem našim Oravským kamarádům a i jejich rodinám, kteří nám věnovali tolik času a sil a zároveň rodinám našim, které s námi mají nezměrnou trpělivost a všemožně nás v naší zálibě podporují.
S pozdravem Myslivosti zdar!
Zpracování dat...