Časopis Myslivost

Jako prst k nebi ční uprostřed hlubokých lesů Šumavy na 220 metrů vysoké příkré jezerní stěně nad Plešným jezerem v nadmořské výšce 1311 metrů světlý a štíhlý obelisk z tesaných kvádrů hrubozrnné horské „plekenštejnské“ žuly „básníka Šumavy“ Adalberta Stiftera, romanopisce a mistrného novelisty 19. století.

Kouzlo Stifterových povídek spočívá v naprosto přesném a přitom velice uměleckém líčení přírody. Ve Stifterovi mluví Šumava, jednoduché věci přírody se samy projevují ve své pestrosti, hovoří osobitým hlasem. V tom se projevuje i malířské nadání Stifterovo, a to ho bude činit trvale srozumitelným lidem, kteří mají vztah k přírodě. To tím spíše, že jeho oslava přírody a lesů Šumavy směřuje k harmonii člověka i lidských vztahů. Nejvýrazněji se to projevuje v povídce „Der Hochwald“, v češtině pojmenované „Vysoký les“ a později „Hvozd“.

Vysoký les, to je mohutný pralesovitý pohraniční hvozd mezi Stožcem, Plešným jezerem a Vítkovým Kamenem. Podklad děje tvoří událost, která se zde měla podle pověsti odehrát během třicetileté války. Dvě dcery pána na Vítkově Kameni se ukrývají u věrného sluhy u osamělého (Plešného) jezera a odtud pozorují dalekohledem otcovský hrad, o který se bojuje. Jezero se jeví jako tajemné, hluboce černé oko přírody, které je skryté pod čelem a obočím skalní stěny. Po návratu dívky zjistí, že hrad je rozbořen, otec mrtev stejně jako milý jedné z nich. Smutná a bezútěšná lidská historie, kterou však prostupuje šum velkého, věčného lesa.

Básnická velikost a čistota „Vysokého lesa“ nebyla v žádném jiném Stifterově díle překonána. To po smrti autorově vedlo jeho přítele, ředitele měšťanských škol ve Vídni a předsedu spolku rodáků ze Šumavy, žijících v Rakousku (spolek si dal za úkol pečovat o uctění památky význačných krajanů zřizováním desek nebo stavbami památníků) Jordana Kajetána Markuse k myšlence postavit v líčených místech památník.

Nejprve se uvažovalo o zřízení památníku tím, že by se na jezerní stěně vytesal ve formě obrovské desky s citátem ze Stifterových spisů. Písmena měla být asi dva metry vysoká, aby je bylo možno dalekohledem číst až z Horní Plané, básníkova rodiště. Od tohoto úmyslu se však upustilo, protože jezerní stěna byla převislá a postavení vysokého lešení v tehdejší době v neobydlených končinách bylo neproveditelné a příliš nákladné. Proto bylo rozhodnuto, že do skály budou vytesána, případně vyhloubena pouze písmena básníkova jména a snad i pozlacena.

Žádost o povolení stavby památníku v této podobě podal Markus majiteli českokrumlovského panství a lesů v oblasti Plešného jezera Janu Adolfu ze Schwarzenberga 15. července 1869. Kníže žádosti spolku vyhověl a přikázal vyplatit spolku ze své pokladny příspěvek dvaceti zlatých. S kladným vyřízením žádosti však nesouhlasil syn vládnoucího knížete, dědičný princ Adolf Josef, zacvičující se v řízení rodového majetku, který byl příliš velkým přítelem lesa a přírody, než aby do nich připustil jakýkoliv zásah, zvláště když se jednalo o majetek knížecí.

Souhlasem vládnoucího knížete z 30. srpna 1869 měla být ukončena předběžná jednání a dalo se předpokládat, že s budováním nápisu se začne co nejdříve. Kupodivu se však až do roku 1875 nedělo vůbec nic. Mezitím se změnila situace ve spolku, který těžce nesl nesouhlas mladého knížete. Nakonec, podle doporučení básníkova přítele sochaře Jana Rinta, který prý od myšlenky pořízení nápisu zrazoval, došlo k rozhodnutí, aby se na vrcholu stěny postavil mohutný jehlan. Návrh k němu vypracoval slavný vídeňský architekt Jindřich rytíř Ferstel.

Markus pak pověřil zednického mistra Wagnera z Frymburka, aby vyhledal v blízkém okolí Plešného jezera vhodného kameníka a uzavřel s ním příslušnou smlouvu. Wagner se obrátil na knížecího hajného a kameníka Josefa Palečka z Jeleních vrchů, avšak ten požadoval za práci o polovinu více, než zněla nabídka. Proto byli osloveni ještě další tři kameníci, avšak když ani u nich Markus s nižší cenou nepochodil, musel přijmout požadavek Palečkův.

Dne 14. června 1875 oznamoval Markus mladému knížeti, že podle povolení vládnoucího knížete se má se stavbou začít v červnu a skončit v měsíci srpnu. Kníže Adolf Josef však o změně způsobu jak uctít Stifterovu památku nebyl informován a dotazoval se, zda „ten pomník bude stát v Horní Plané nebo snad někde jinde na Šumavě“.

Markus po této odpovědi zjistil, že v roce 1875 k zahájení stavby pomníku nedojde. Knížeti oznámil, že spolek ustoupil od původního plánu a pomník že má být postaven na vrcholu jezerní stěny nad Plešným jezerem na místě, které měl básník nejraději. V odpovědi z 25. června 1875 kníže znovu prohlásil, že stavba pomníku bude znamenat vážný zásah do života okolního lesa a že „mu nikdo nemůže míti za zlé, nedá-li na tuto akci ani korunu - nicht einen Kreuzer gebe“. Replikou ze 14. srpna 1875 Markus knížeti opětně vysvětloval, že pomník nemůže lesu nikterak uškodit, protože „beztoho jsou ve všech okolních porostech spousty vyvrácených a dosud neodklizených kmenů z polom. v minulých letech“.

Těžká byla i další jednání. Spolek nemínil dál pokračovat v žádosti o povolení stavby pomníku nad jezerem a proto jeho členové hledali jiné místo, vhodné k postavení. Objevili ho v blízkosti tzv. Hochwiese jižně od jezerní stěny na hranicích mezi Čechami a Rakouskem, kde byla skála nazývaná Věž, odkud se nabízel krásný výhled do Čech, Rakouska i Bavorska. Pomník měl tedy stát zde, avšak bylo zapotřebí ještě dřevo ke zřízení lešení stavby. Na rakouské straně dříví k dispozici nebylo a tak Markus musel znovu psát mladému knížeti o poskytnutí dřeva z knížecích lesů. Bylo mu ochotně vyhověno a po dalších jednáních se spolku podařilo získat i formální souhlas Adolfa Josefa se stavbou pomníku na původně navrhovaném místě nad jezerem.

Josef Paleček si k ruce vybral ke stavbě čtyři zručné a zdatné dělníky z Jeleních Vrchů - Jana Saumera, Josefa Schrödera, Františka Saumera a Františka Stinyho. Všichni koncem května 1876 se vydali starou jezerní cestou hustým, mohutným a tmavým lesem ve čtyři hodiny ráno z Jeleních vrchů ke skalnímu výčnělku Plechého; náklad na dvoukolové káře, tažené statným volem a řízené kočím, jim kromě potravin a přikrývek tvořilo jen nejprimitivnější nářadí, sestávající z dřevěných výkonných kladek a zvedáků, zapůjčených od správy tuhových dolů v Černé Pošumaví, silných konopných lan, dlát, kamenických palic, klínů a seker.

U jezera pod stěnou upoceni, s obloženými rameny a bolavýma rukama stanuli po třech hodinách. Nejdříve si postavili jednoduchou chatku, opatřenou uprostřed otevřeným ohništěm, u stěn pak primitivními lůžky z mechu a chvojí. V dalších třech dnech vynesli všechno nářadí ke staveništi na vrchol stěny, kde zatlučený kůl vyznačoval místo budoucího staveniště pomníku. Základní kámen k pomníku v podobě vrcholku skály byl sice na místě, avšak další mnohatunový kvádr bylo nutno získat z místa vzdáleného několik kilometrů. Jeho přemístění v obtížném pralesovitém terénu nemělo nikde jinde v té době obdoby; trvalo šestnáct dnů, přičemž neopracovaným jím první den za pomoci válečků na dřevěných kolejnicích pohnuli o pouhých padesát centimetrů! Aby se stal podstavcem celého monumentu, museli jej na staveniště otesat do tvaru obrovské krychle. S ostatními kameny to bylo snazší, protože byly menší a získávaly se z nejbližšího okolí, avšak i tak se váha těch nejmenších počítala na metráky.

Pomník pak začal pomalu vyrůstat (sám jeho architekt si přišel obhlédnout práci schwarzenberských kameníků až z Vídně a vracel se nadmíru spokojen) a byl hotov ještě na podzim 1876. Jak bývalo zvykem, pracovalo se „od slunka do slunka“, práce v naprostém osamocení byla na úkol, každý z dělníků obdržel po zlatce denně, což byl na tehdejší dobu slušný výdělek. Jídlo si dělníci připravovali sami, spali ve srubu poblíž pracoviště, a každou sobotu se vydávali do Jeleních Vrchů pro potraviny na příští týden. Občas si zašli i na pivo do sousedních Bavor, a i když jim jedna cesta trvala téměř dvě hodiny, pořád to bylo blíž, než do hospody v Čechách.

V zimním období se s pracemi muselo přestat a tak teprve zjara roku 1877 došlo na mohutné jehle k vycementování spár mezi jejími jednotlivými částmi a k ozdobení stěn vyrytými nápisy a citáty ze Stifterových děl. Skalní vyhlídka byla zabezpečena dřevěným můstkem, který byl později vyměněn za kovový. Místo pod ním vyplnili čtyři kameníci počátečními písmeny svých jmen o velikosti kolem deseti centimetrů. Paleček se jako stavbyvedoucí prací v roce 1877 již nezúčastnil a proto iniciály jeho jména nejsou na kameni uvedeny.

Slavnostní odhalení památníku se konalo 26. srpna 1877 za účasti četných hostí ze Šumavy, Českokrumlovska, z Horních Rakous i z Bavorska. Hosté se shromáždili 25. srpna v Horní Plané. Obec byla slavnostně vyzdobena a večer se konal průvod ke Stifterovu rodnému domku. Pak byla krátká oslava, které se zúčastnil také básníkův bratr.

Druhý den vyjela z náměstí řada kočárů a povozů. Asi po hodině dorazily za pěkného počasí do Nové Pece, kde hosté vystoupili a pokračovali k jezeru strmou cestou pět kilometrů pěšky. Po krátkém odpočinku se všichni odebrali k pomníku. Slavnostním řečníkem byl J. K. Markus, který symbolicky předal památník do péče všech obyvatel Šumavy. Tomuto věnování však předcházelo méně důstojné jednání v Horní Plané, neboť spolek se původně rozhodl odevzdat pomník do vlastnictví obce Horní Planá jakožto básníkova rodiště, avšak obec tento dar odmítla přijmout s tím, že se chce vyvarovat budoucích nákladů na jeho udržování.

Během slavnosti začalo pršet, a tak se společnost stejnou cestou vrátila do Horní Plané, kde se pokračovalo v místních hostincích. Ke slavnosti vydal Markus příležitostný tisk - životopisnou brožurku o Stifterovi, kterou na slavnosti prodával Markusův bratr; protože však k prodeji neměl úřední povolení, byl na několik dní uvězněn.

Ještě dlouho po slavnosti, která proběhla u prvního pomníku z řady těch, které byly během let u nás i v Rakousku k uctění Stifterovi památky postaveny, se kamenozedníci rádi vraceli do míst památníku za vzpomínkami. Dva z nich se časem sice odstěhovali do Ameriky, ale ti, co zde zůstali, se každým rokem vypravovali nahoru iniciály jmen opravit a natřít - černou barvou těch, kteří zemřeli, bílou barvou své. V roce 1936 přišel k pomníku téměř již osmdesátiletý František Saumer, aby v zamilovaných místech pohlédl naposledy na svoje velké dílo.