vychází v 6:42 a zapadá v 19:04
vychází v 9:00 a zapadá v 20:23
 

Časopis Myslivost

Pomsta kuny

4  Karel BLAŽEK
Tak tomu bylo skoro u každého vesnického stavení před více než dvaceti lety. Na dvorku pobíhalo několik slepic a kohout, který svým stálým kokrháním dával najevo kdo je na dvorku pánem. K tomu hejnko čínských kachen, v chlívku prasátko nebo jiné drobné zvířectvo. Podobné to bylo i u nás, jen místo hlídače značky pouliční oříšek byl ve výběhu jagdteriér. Pes, který mě svou odvahou a bojovností mnohokrát jako mladého myslivce přivedl k loveckým úspěchům při lovu lišek nebo divočáků.
Dvorek našeho stavení se zahrádkou sousedil s přilehlými remízy, které navazovaly na velké lány polí k lesu. Zde ráda chodívala zvěř hlavně na podzim, kdy dozrálé plody švestek, jeřabin a trnek poskytovaly připravený plný stůl, který před přicházející zimou bylo potřeba využít. Kolik srn mi přivedlo za zahradu ukázat svoje děti a já jejich smysly nezpozorován je v tichosti sledoval při sběru právě spadaných žaludů. Často jsem pod stromy švestek v měkké půdě nacházel stopy divočáků po noční hostině.
Ani o drobnou zvěř nebyla nouze, bažanti hřadovali na nižších větvích dubů, někdy na trnce a jejich kodrcání se rozléhalo do okolí. Zajíci a koroptvičky sháněli poslední klásky obilí na posekaném poli a podzim se rychle blížil.
„Nezapomeň večer zavřít ty slepice“, volal na mě děda, když jsem odcházel na večerní čekanou.
Já vím, tiše jsem si odpověděl a pokynul rukou, aby děd věděl, že jeho slova vnímám.
Rozčarován krásným počasím s předtuchou pěkné večerní čekané jsem se vydal k posedu, který měl výhled na rozkalené kaliště u okraje lesa podél kukuřičného pole. Pohodlné sezení, poslední teplý zářijový večer a zpěv sýkorky sedící na stromě nade mnou mi pomalu zavíral oči. Po třičtvrtě hodiny čekání slyším lehké prasknutí kukuřice a ve vzdálenosti sedmdesáti metrů přede mnou vidím jak se stvoly skoro dva a půl metru vysoké houpají z jedné strany na druhou. Únava mizí během chvilky a smyly pracují na sto procent. Že by divočáci? Říkám si v duchu a přemýšlím jestli přijdou ke kališti. Světla ubývá a rychle se šeří, když se rozvlní kukuřice na třech místech a pomalu zvěř postupuje ke mně. Beru svoji kulovnici do ruky a připravuji se až divočáky nízká tráva u kaliště odkryje. V tom však z lánu kukuřice vycházejí dvě daněly s daňčetem. Odkládám zbraň a ulevuji zrychlenému dechu. Ještě chvilku pozoruji tuto překrásnou zvěř s velkými světly a šatem posetými světlými skvrnami, když mě najednou zradí vítr a zvěř mizí v dáli. Stejně už je skoro tma a tak pomalu odcházím domů. Cestou přemýšlím o daňčí zvěři, o divočácích kde asi dnes byli, že nepřišli navštívit kaliště. Představa dobré večeře mi zrychlovala krok a cesta domů utekla rychle. Doma jsem ženě vyprávěl o čekané a na dědovi slípky úplně zapomněl.
Ranní probuzení bylo asi jako, když nám na vojně zakřičeli o půl druhé v noci poplach. V sedm ráno slyším dědu, jak křičí – „ty jsi slepice nezavřel, až tu bestii kuní chytím“. Sakra slepice, já na ně zapomněl jako na smrt.
„Pojď se podívat do kurníku na ten výřad, říkal jsem ti, že tady ta kuna chodí.“
„Co je to tady za křik, tady se nedá spát“, rozmrzele povídá manželka. “Kuna nám vyčistila kurník“, odpovídá děda. „Já slyšela v noci psa, ale řekla jsem si, že zase štěká na sousedovic kočku.“
„Já zapomněl, promiň dědo.“
Po chvilce prvních emocí jsme šli společně sečíst ztráty. V kurníku leželo dvanáct z patnácti slepic. Přežil jen kohout a dvě slípky. „To je škody, byly to mladé slepice“, říká děd. Kde teď vezmeme vajíčka, nová kuřata a spousta dalších otázek a nadávek padalo z dědových úst.
Abych alespoň trošku ubral na dědově bojovné náladě slíbil jsem mu, že slepice pomstím. Jak jsem slíbil, tak jsem začal konat. Zajel jsem svou škodou 120 k otci, dlouholetému myslivci, do nedaleké vesnice. Tam jsem mu všechno vyprávěl a už jsem si domů vezl vypůjčený sklopec.
Dřevěný sklopec domácí výroby už na první pohled vypadal, že není z nejnovějších, přesto moje odhodlání bylo kunu chytit za jakoukoliv cenu.
Tak utíkaly dny a nalíčený sklopec byl stále prázdný. Mezitím jsme pořídili nové slepičky, které už nesly vajíčka a tak jsem dvě strčil do sklopce s domněním, že kuna bude mít lepší důvod proč do něj vlézt.
Tak co už si ji chytil? Byla každodenní dědova slova. „Neboj, jednou se chytí“, odpovídám. Vždy vidím na jeho tváři úsměv, jakoby nevěřil, že se to povede. Začal jsem i já přemýšlet o mazanosti kuny a pomalu ztrácet naději, že ji do sklopce dostanu.
Na sv. Martina, jak to má správně být, napadl slabý poprašek sněhu. Teď tě budu mít lépe na očích, říkám si, když koukám z okna na bílou peřinu. Obléknu se a jdu pustit slepice. Na zahradě krásně čisto jako kdyby někdo v noci zametal. Najednou v rohu u hradby vidím stopy, které nepochybně patří mé známé. V rohu byla jedna dřevěná plaňka kratší. Tak tady máš prolézačku?!
Vzal jsem sklopec a přemístil na kuní cestičku a doufal, že konečně budu mít úspěch.
Dva dny se nic nechytilo, když třetí noc mně manželka budí okolo druhé ráno. Jdi se podívat co ten pes tak blázní, už tam štěká čtvrt hodiny. Moc se mi nechtělo, ale protože ráno byla sobota a mohl jsem spát o chvilku déle vstal jsem, oblékl se a jdu ven. Z vyhřáté postele do mrazivé noci se mi nechtělo, ale vidina chycené kuny byla silnější. Už z dálky s baterkou vidím, že konečně dvířka sklopce jsou dole. S radostí, že konečně se dostavil úspěch běžím ke sklopci. Lehce nadzvednu dvířka, posvítím baterkou a vykřiknu radostí – tak tě mám. Konečně se budu moci pochlubit dědovi a ukázat jak jsem ji přelstil. Ale co to, jak koukám dovnitř nepatrnou mezerou, vidím spoustu dřevěných třísek. Tak ty chceš na svobodu a už se ti to skoro daří. V růžku už je vidět tak dvou centimetrová díra. Co s tebou udělám? Voliéry má doma táta a tvoje kožka bude potřebovat ještě dozrát. Teď ve dvě ráno přece nepojedu k tátovi. Rozhoduji se, dám tě i se sklopcem do kufru mé stodvacítky. To jsem udělal a jdu v klidu dospat zbytek noci.
Ráno vyprávím ženě i dědovi jaký jsem lovec a jaké mám štěstí, když mám kunu ve sklopci v autě. Beru si po snídani klíče od auta a s patřičnou pyšností jdu odvézt kunu k otci do klece.
Nastartuji auto a chci setřít stěrači slabý poprašek sněhu, když zjištuji, že stěrače nejdou. Říkám si to je divné, vždyť včera fungovaly. Vezmu tedy škrabku na sníh a jdu skla očistit. Sednu do auta a jedu k vratům, které mě žena otevřela. Rozsviť si, je šero říká. Otočím spínač, ale světla nic. To už začínám mít divné tušení. Zkouším klakson – nic, směrovky jdou jen vzadu a strašně rychle. Co se s tím autem děje? Snad se nedostala kuna ven? V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo plakat. Co teď? K otci je sedm kilometrů, risknu to i bez směrovek a světel. Počkal jsem ještě chvíli a vyrazil.
Po příjezdu k tátovi mu vše vyprávím a ten jen s úsměvem říká, tak ta je venku ze sklopce.
Radíme se, jak ji dostaneme ven. Za to, co udělala dědovi, nesmí utéct, prohlašuji ve chvíli, kdy jsem neměl ani nejmenší předtuchy co udělala s mým autem. Přines baterku, říká otec a lehce nadzvedáváme víko kufru. Malá světélka odrážející se ve světle baterky jasně hovořila o tom, že je ze sklopce venku. Jak teď na ni? „Já to zkusím“, prohlásil otec. Nechápavě jsem na něj koukal, když začal na kunu křičet, až mi zaléhaly uši. Ty potvoro co jsi to udělala, kuřata, auto, že se nestydíš. Koukám na něj, co se mu stalo, ale věřte nebo ne, ono to na kunu zabralo. Jestli se začala bát nebo stydět prostě se schoulila do klubíčka a přikryla světla oháňkou. V tom táta říká: „Nadzvedni to víko pořádně.“ Jak řekl, tak jsem udělal. Najednou otec udělal rychlý výpad pravou rukou snad ještě rychlejší než nejrychlejší lovec jedovatých hadů v Austrálii a než jsem se já i kuna stačili vzpamatovat, držel ji za krk. Tak a máme tě. Odnesl ji do voliéry, v kterých již dříve bývaly kuny, tchoři, lišky, jezevec, veverky a jiní živočichové, tak jak to v mysliveckých rodinách bývá.
Konečně jsem se mohl přesvědčit, co mi udělala s autem. Při pohledu do kufru mé stodvácy jsem chvíli myslel, že na mě půjdou mdloby, pak zase, že vezmu dvojku a skončím to s tou ,,bestií“ hned. Dvanáct slepic proti této zkáze bylo jako, když z náklaďáku obilí vypadne na silnici půl kila. „Ta kuna snad má ocelový zuby“, říkám tátovy. „Podívej se, všechny kabely překousané, výrobní štítek z hliníku přinejtovaný na karoserii na několik dílů, hadice na podtlak u brzd, sežraná lékárnička i s trojúhelníkem.“
„Nech ji jěště tak měsíc nebo dva a až bude mít pořádněj kožich, tak za to všechno zaplatí. Alespoň bude na novou lékárničku a trojúhelník.“ Psychicky zničen koukám na auto a přemýšlím jak a kde to opravit, vyčítám si, proč jsem udělal takovou hloupost a zavřel ji do kufru, když v tom slyším: „Ty bestie!“. „Co se děje?“ ptám se otce. „Ani se neptej, nesu ji tam vodu do misky a v tom na nic nečekala a zdrhla mě pryč.“
To je den říkám si, to se mi snad jenom zdá.
Co jsem jí udělal, že se mi tak mstí? Takže jsem kunu mstitelku přestěhoval jen o sedm kilometrů dále. Doufám, že se nevrátí.
 
Zpracování dat...