Časopis Myslivost

Záznamy starých matrik svědčí, jak nebezpečnými pro tehdejší obyvatele byly smečky vlků, potulující se v 17. století po kraji za zimních večerů zejména ve válečných časech, kdy zvířata byla přemnožena a z častých střetů protivníků navyklá na požírání koní, dobytka, psů, i mrtvých a raněných na bojištích. V letech 1630 až 1644, kdy vlky nikdo nechytal, vnikaly šelmy v Krušnohoří "ve velkém množství, po deseti až dvaceti, často až do vesnic". V Posázaví a přilehlých krajích bylo v té době vlků tolik, že "ovčího kozího a sviňského dobytka v lesích pro množství vlků chovati nemohli", jak lze soudit ze zprávy komisařů Oldřicha z Rokycan a Jana Jakuba z Gastheimu, kterou napsali 1. srpna 1679 po revizitaci ve vsi Žandově u Uhlířských Janovic. Na českokrumlovském panství v letech 1690 až 1719 schytali a odstřelili téměř tři sta vlků. O smrtelném napadení vlky se dozvídáme z nejzápadnější části Karlovarska. V historickém popisu ašského okresu cituje kronikář sousedního města Hofu zprávu, podle níž v březnu 1642 přepadl vlk osmiletého chlapce v lese na Ašsku a sežral ho celého kromě hlavy a ramena. Ani v Povltaví nebyla o vlky nouze. V kruté zimě 1662 - 1663 řádili zle v lesích u Živohoště. Za jedinou noc 11. března 1663 roztrhali sedm kusů jelení zvěře. Teprve začátkem července ulovil zdejší hajný mohutného vlka, kterého 3. července 1663 poslal po voru do kláštera své vrchnosti Řádu křížovníků s červenou hvězdou v Praze. Na Podblanicku byla v březnu 1698 prodána řezníku plemenná svině z bedrčského dvora, patřícího městu Benešovu, protože ji potrhal vlk. Že i na Železnorudsku bylo v 17. století vlků hodně, svědčí líčení farní kroniky z Hůrek, zmiňující se o ochraně před vlky při stavbě zdejší kaple. V roce 1696 nařídil vrchní krumlovský hejtman Jan Tobiáš Prix vimperskému hejtmanu Karlu Gubovi, aby "sebral myslivce, hajné a osmdesát mladých sedláků a s nimi aby lesy, kde se vlci zdržovali, prošel, vlky vyhnal a postříleti dal, aby ty bestie ostatním lidem již škody dělati nemohly, neb poněvadž již lidského masa okusily, ještě více lidí by v nebezpečenství upadalo". O výskytu vlků z doby v 16. a 17. století se zachovaly i nejrůznější pověsti v lidovém podání. Na Podblanicku zaznamenal kronikář Jan Kouba příhodu o nesvačilském dudáku, který v noci spadl na Kobylí hoře u Drachkova do vlčí jámy a hrou na dudy si před vlkem zachránil život. V obecní kronice zaniklých Dolních Kralovic najdeme záznam o pověsti, kdy se vlk pokusil odnést v peřince dítě, které při polní práci lidé odložili na mez poblíž židovského hřbitova. Naštěstí dítě vypadlo a vlk odnesl jen prázdnou peřinku. Lákaly vlčí kožešiny Nelítostné pronásledování vlků v 16. století, kdy myslivost byla považována za záležitost privilegovaných tříd, tedy pánů a rytířstva, a lovecké možnosti poddaných byly velice omezené, dokládá skutečnost, že poddaným bylo umožněno, aby vlky mohli střílet i ze svých usedlostí. Často za to byli odměňováni, neboť vlčí kožešina byla vítanou oděvní součástí i na šlechtických sídlech, jak vysvítá z dopisu Adama ze Šternberka Janu Joštovi z Rožmberka, poslaného do Krumlova a psaného na Konopišti 25. dubna 1533: "... zpráva mne došla, kterak by tu na Krumlově pěší čtrnácte vlčích koží míti měli, a ty kůže, že byste od nich kúpiti ráčili...". V Posázaví a přilehlých končinách uložil Jan Adam Ondřej kníže z Lichtensteina svými instrukcemi ze 17. prosince 1677 lesmistru Jakubu Václavu Prokopovi, aby "na územích prováděl celoroční hubení vlků všemi dostupnými prostředky". Nebezpečné vlčí jámy Vybírání mladých vlků z doupat, povinná účast poddaného lidu na zimních naháňkách do vlčích a jiných síti za asistence panských myslivců, zakládání jakýchsi "obůrek", do nichž se upevňovala "újeď" (malý kus nějaké zvěře či dobytka), představovaly účinné způsoby hubení vlků. K nejstarším prostředkům odchytu patřily tzv. vlčí jámy, o kterých se zmiňuje Bohuslav Balbín ve svých "Miscelanei". Se šířkou přibližně dva metry a stejnou hloubkou s délkou asi tři až čtyři metry se v lesích vykopávaly na opuštěných místech, kde nehrozilo nebezpečí, že do nich padne lesní zvěř, dobytek, nebo za ranního či večerního šera i člověk. Tak zahynula například v roce 1647 na Karlovarsku osmiletá dceruška lesníka z vesnice Čistá a těžce se nedaleko Jáchymova zranil saský farář. V roce 1689 spadl do pětimetrové vlčí jámy u Toužimi lesník i se svým psem. Jámy byly na bocích vyloženy hladkými prkny, uprostřed byly opatřeny kůlem, na který byla připevněna návnada. Ta byla někdy přivazována i na větev, visící nad jámou, pečlivě přikrytou roštím, jindy byla umístěna na slabé vrstvě chvoje, přikrývajícího jámu, z poloviny také někdy naplněnou vodou. Chtěl-li se vlk návnady zmocnit, přepadl krytem a v jámě utonul. Někdy však nebylo snadné šelmu dostat. Na Vlašimi za hejtmana Jiřího Tryska z Větřně kolem roku 1531 zpozorovali sedláci vlky nad Kladruby a jeden z nich běžel se zprávou hned do zámku. Přestože tady naložili srnčí tenata na saně a společně s vlašimským fišmistrem vyjeli neprodleně na lov, vlci zatím "vyšli a utekli, i když na ně už líceli". Soumrak vlčích jam Mnoho úspěchů však vlčí jámy neměly. Spíše naopak. V létě se do nich vedle vlků a lišek chytala užitková zvěř, což vyžadovalo neustálou kontrolu, aby tam tato zvěř neuhynula. Kromě zvířat byly jámy nebezpečné především lidem. Proto na přelomu 17. a 18. století, kdy se následkem fyziokratických nauk změnilo nazírání vládnoucích vrstev na obyčejného člověka, najdeme stále víc sněmovních i panovnických rozhodnutí, jež nařizovaly zasypávání vlčích jam nebo jejich ohrazování, protože ohrazením se vlk či liška mohli protáhnout, ale neprošel jím dobytek nebo velká zvěř a lidé byli včas varováni. Lovecký řád Karla VI. připouštěl budování vlčích jam pouze v odlehlých místech v rozlehlých hornatých lesích stranou mimo cest, kde však musely být umístěny v tzv. vlčích ohradách, k nimž byl jediný přístup a vchod upraven tak, aby jím nemohla žádná jiná zvěř projít. Vchody do ohrad a k jámám byly označeny tak, aby obyvatele varovaly před nebezpečím. Na Karlovarsku se ohrady hlídaly po celé dny a noci z malé boudy, zřízené skrytě u vchodu. Do ohrad byly dávány nemocné ovce nebo jiná živá návnada a vlci po vniknutí dovnitř byli hlídači usmrceni. Zajímavá je zpráva o jakési oboře v jižních Čechách na panství Drslavice na Vimpersku. Šlo o ohradu obehnanou koridorem a dalším plotem. Jako návnady se zpravidla používalo živé jehně, vypuštěné za pevný plot kruhové ohrady. Vlk ve snaze získat chutnou kořist vnikl snadno do koridoru, ovšem musel obíhat kolem ohrady, a to stále jedním směrem (koridor byl velmi úzký a vlk se nemohl otočit), zavíral si přitom lehce zavěšená dvířka, takže už nemohl uniknout. Poslední nebyl posledním? Rozhodný ortel nad vlky i ostatními velkými šelmami vynesl 28. února 1786 v loveckém patentu Josef II. Povolil jejich volné hubení, jakož i svobodné hubení divokých prasat mimo obory, přičemž dal krajským úřadům pravomoc v případech, kdy velkostatek hubení zanedbával, nechat provést naháňky na šelmy a černou zvěř na jeho náklady. Energickým hubením vlk počátkem 18. století zmizel, ale přesto ještě tu a tam dělal značné škody. V letech 1704 až 1718 ulovili na černokosteleckém panství padesát kusů. Dne 5. července 1725 hlásil toužimský hejtman ostrovskému vrchnímu, dlícímu na léčení v Karlových Varech, že nemůže splnit uloženou dodávku jelení a černé zvěře, neboť "vlci zvěř tak rozmnožili, že myslivci se nemohou dostati k ráně". V Posázaví hlásil dolnobřežanský arcibiskupský lesmistr Jiří Lipanský krajskému úřadu v Kouřimi, že 9. února 1794 byly zjištěny v polesí Skalka na obnově vlčí stopy a že vzápětí byl tamním myslivcem jeden vlk skolen, další zvířata byla ve stejném roce zjištěna v okolí Komorního Hrádku. V roce 1817 ulovili vlka na černokosteleckém panství. V jižních Čechách se odstřely vlků vykazovaly intenzívně do poloviny 18. století. Teprve koncem 18. století záznamů o vlcích ubývá. Pravděpodobně posledního ulovil na Posázaví lesní Reif dne 18. prosince 1827 v lese Mokřiny u Ostředku na Benešovsku. Vlčice byla přes 128 centimetrů dlouhá, vážila téměř 45 kilogramů, a její stopu myslivci sledovali více než čtrnáct dnů. Vycpanina zvířete byla nejdříve umístěna na skříni v jednom z pokojů ostředeckého zámku, později byla věnována Národnímu muzeu, kde se však dnes již nenachází. Lesy Hornoblatenska procházel vlk naposledy na přelomu 18. a 19. století, kdy byl složen nedaleko Horní Blatné na saském území, v roce 1803 padl poslední na Ašsku. Poslední vlk na území severozápadních Čech byl složen u Doupova kolem roku 1825. V Novohradských horách byl poslední vlk zastřelen už v roce 1747. Za následujících 118 roků pak bylo na panstvích Český Krumlov a Vimperk uloveno pouze pět zatoulaných vlků a mezi nimi i poslední vlk Čech, zastřelený 2. prosince 1874 dvěma ranami schwarzenberského stavitele Jana Štěrbíka z Vimperka na Světlé hoře v revíru Lipka na Vimpersku. Vlci se však u nás objevili ještě potom. Podle zprávy uveřejněné v Šumavanu 28. ledna 1881 dal statkář Pischinger přivést ze svého statku v Haliči na Šumavu vlka; pokus o zkrocení se sice zdařil, avšak při jedné z vycházek zvíře přesto svému majiteli uteklo a pohybovalo se volně ve zdejších lesích. Veškeré hony na ně byly bezvýsledné. V roce 1905 spatřili při česko-bavorských hranicích dalšího vlka, kterého se však rovněž nepodařilo zastřelit. V lednu 1976 pronikla smečka pěti vlků z národního parku Bavorský les na Šumavu, odkud se několik zvířat zatoulalo hluboko do vnitrozemí. Jeden z nich byl 17. června 1977 zastřelen nedaleko Dolní Sněžné na Volarsku, druhý byl o necelých šest měsíců později uloven v oblasti lesní správy Jemčina na Jindřichohradecku, další byl skolen 18. listopadu 1983 v honitbách Mysliveckého sdružení obce Zbytiny na Prachaticku.