vychází v 5:35 a zapadá v 20:35
vychází v 21:54 a zapadá v 7:07
 

Časopis Myslivost

Co víme a nevíme

Myslivecké zábavy 4/2009, str. 8  Zdeněk HLAVÁČ
V současné době máme neomezenou možnost čerpat z nepřeberných pramenů vědeckého výzkumu přírody a přesto nás někdy reálná setkání s některými jevy v přírodě přinutí k zamyšlení o znalostech naší zvěře a přírody vůbec… Seznamoval jsem se s okolím svého nového bydliště. Nedělní rána byla věnována vycházkám mezi lány úrodné Hané. Potkával jsem pro mne nezvyklé množství zajíců, naslouchal kovovému kodrcání bažantích kohoutů – ptačímu hlasu, který jsem neslyšel několik desítek let. Dvakrát se mi podařilo „našoulat“ tokajícího, pestře zbarveného výtečníka, pokaždé z jeho blízkosti vzlétl párek koroptví. Byla to naprostá náhoda, nebo případ zvláštního soužití těchto kurovitých?
Na jedné z dalších ranních výprav jsem se vracel polní cestou směrem k zahrádkářské kolonii v Dobroticích. Na šedobílém pásu cesty se najednou objevil letošní "čtvrtzajíc", furiantsky pohodil zadní polovinou těla a po několika rychlých, "ukázkových" kličkách zastavil. Z nepokosené louky se k němu přidal stejně velký zajíc, patrně sourozenec. Vzápětí k nim přiskočil dospělý zajíc a začal prvního "dorostence" olizovat. Další vynořivší se "dospělák" se přiblížil, s nosem u země, k zádi zřejmě zaječky a začala divoká honička. Na sousedním pokoseném pruhu se v jednu chvíli objevilo šest poskakujících ušáků - dva dospělí a čtyři mladíci. Brzy zmizeli v okolní divoké vegetaci. Opravdu víme o našem "obyčejném" zajíci všechno? Byla to nebo nebyla zaječí rodina? Jednají zvířata opravdu jen na základě pudů? Vzpomněl jsem na jeden zážitek se srnčí zvěří. U posledního přírodního potůčku, jehož tok nebyl násilně napřímen a zmrzačen betonovými prefabrikáty a jehož klikatící se břehy byly stíněny přirozeným porostem vysokých olší s podrostem střechy, tušalaje, černého bezu a divokého chmelu, měla stávaniště srna s dvěma potomky - srnečky. Jeden ve zdejších podmínkách drsného podhůří nevídaný šesteráček, druhý typický knoflíkáč.Vycházeli na sousední jeteliště a tak v euforii novopečeného majitele kulovnice jsem si myslel, že ulovení knoflíkáče nebude velkým problémem. Jenže! Srnčí vycházelo nepravidelně, s narůstající výškou jetele často zaléhalo mezi tmavě zelenými trojlístky. Při říji se trojice jakoby propadla do země, se srnci, již osamocenými, jsem se setkal až na počátku září. V časném ránu se pokojně popásali na jetelině v ideálním větru i postavení vůči nedaleké vesnici. Odložil jsem batoh a nepopulárními vojenskými "kačáky" se vydal rozhraním opět vzrostlého jetele a divokých bylin břehového porostu blíž ke svému potencionálnímu úlovku. Pět "kroků" dopředu, vydýchnutí, kontrola srnců, sklopit zrak k případným nástrahám a zase dalších pět kroků. kontrola - a srnci zalehli. Nechtíc promarnit tuto výjimečnou šanci, usedl jsem do okraje vysokých stébel krabilice a mínil vyčkat až se srnčí opět zvedne. Trvalo to snad jen několik minut a v pro mne nepříznivém větru se na okraji lánu objevila srna. Naše pohledy se snad automaticky setkaly. Zalitoval jsem zmařené příležitosti, srna mne navětří a bude varovat své okolí. Zbývala však ještě možnost, že po varování "matky rodu" se srnci zvednou pomalu a bude čas k zamíření a výstřelu. Srna však byla jiného názoru. Několikrát, s hlavou stále otočenou ke mně, přešlápla předními běhy a na to se odpichovaným poklusem vydala obloukem mezi mne a srnečky, poté prudce zamířila přímo k nim. Ti samozřejmě vyskočili jako uštknutí a trojice se typickými únikovými skoky vzdalovala směrem k obzoru. První okamžiky zklamání z nevydařeného lovu vystřídaly okamžiky pochyb o neobvyklém chování srny, které se mi zdálo být cílené a směřující k "záchraně" potomků. Mohla to být náhoda, jako člověk žijící ve 21. století jsem mohl podlehnout antropomorfismu, tedy určitému lidskému pojetí ryze přírodních jevů. Kdo ví. Opravdu ale víme o zvířatech všechno?

Fotogalerie

Zpracování dat...