vychází v 5:40 a zapadá v 20:30
vychází v 22:47 a zapadá v 10:30
 

Časopis Myslivost

Matýsek

Myslivecké zábavy 4/2009, str. 6  Lenka VRŃÁKOVÁ
Přes prázdniny jsme vychovali veverčáčka. Našli jsme ho v červenci, když jsme byli týden na dovolené na chatě. Hned první den dovolené, takže jsme měli celý týden volna, abychom ho mohli vypiplat. Byl už osrstěný a koukal, takže mu byly skoro čtyři týdny. Naučili jsme ho pít ze stříkačky. Nejdřív to moc nešlo, ale postupně se začalo dařit a náš Matýsek (jak jsem ho pojmenovala) začal prospívat. Byl moc milý a mazlivý. Nejdřív jsem si myslela, že mi nebude moc příjemné na něj šahat, ale pak jsem o tom přestala přemýšlet, když bylo potřeba ho „nakojit“. Stala jsem se jeho náhradní mámou a on mi to pak vrátil tím, jak byl milý. Postupně začal být mrštnější a mrštnější (když jsme ho našli, neuměl ani lézt) až se z něj stala mrštná veverka. Sousedka nám půjčila obrovskou klec po osmácích a tu jsme si odvezli s sebou do Prahy. Museli jsme si ho sebou vzít, protože byl ještě maličký a potřeboval naši péči. Doma jsme ho z klece vypouštěli, ale jen pod dohledem. Lezl po záclonách, okusoval kytky a hned byl tam a hned zase jinde. Ale pořád k nám chodil, lezl i po nás a rád se "kočkoval", drbala jsem ho na bříšku a on mě chytal prsty packami a dával si je do tlamičky. Ač musel mít pak velký skus, když rozkousnul oříšek, tak mě nikdy opravdu nestisknul a nekousnul. A tak zvláštně vrkal, jako by si se mnou povídal a byl spokojený. V kleci měl dva pelíšky, jak jsme si přečetli, veverky mají většinou dvě hnízda a ty střídají kvůli bezpečí. Bylo krásné, jak v domečkách po křečcích spinkal. Bylo to hrozně legrační. Postupně přestával jevit zájem o mléko a o to víc začal chroupat jadérka všeho druhu a tak podobně. Po měsíci začal být už hodně veverčí, takže jsme museli udělat zásadní rozhodnutí: jak s ním dál. Dát ho do lesní zoo do klece anebo ho vypustit s tím rizikem, že nebude dostatečně ostražitý, když byl vychován lidmi, a něco ho uloví. Nakonec jsme si řekli, že mu dáme svobodu, že mu dáme šanci, udělali jsme pro něj vše, co jsme mohli a teď už musí sám. A museli jsme to udělat rychle, aby se stačil do zimy asimilovat do přírody.
Vypustili jsme ho v neděli 26. srpna. Pak jsme na chatě byli opět týden na dovolené, takže jsme si říkali, že aspoň uvidíme, jak se to s ním bude vyvíjet dál. Zabydlel se tam, pohyboval se v teritoriu okolních zahrad a každý den k nám přišel. Byl ostražitý, museli jsme dělat pomalé pohyby a i když na mě skočil, hlídal si, aby byl poblíž stromu, na který v případě nejistoty hned vyskočil. Když jsem k němu natáhla na strom ruku s oříšky, seběhl dolů a vzal si oříšek z dlaně. Ale mně si většinou i sednul do dlaní a baštil oříšek u mě. Bylo to strašně milé a roztomilé a dojemné. Zvláštně mu voněl kožíšek, tak jako po pryskyřici a měl ho jemný a čistý. Jednou se mnou udělal výměnný obchod. Viděla jsem ho na třešni, jak něco jí. On tak legračně všechno otáčel v pacičkách. Natáhla jsem k němu ruku se třemi oříšky a on seběhl dolů, položil mi do dlaně to, co jedl (byl to kus sušeného klouzku) a vzal si dva oříšky. Viděla jsem, jak měl vyboulenou tvářičku, jak si nacpal dva oříšky najednou. Schoval si je u kořenů pod pampelišku a pak si ke mně doběhl ještě pro ten třetí oříšek. Pamatoval si lumpík, že tam mám ještě jeden. S tím už odběhl. Pak jsme po dovolené odjeli do Prahy a tak s Matýskem ztratili kontakt. Dlouho nebyl vidět. Nechtěla jsem si připustit, že by se mu něco stalo. A tak jsem pořád věřila, že se zase jednou objeví. Uběhlo několik týdnů a pořád Matýsek nikde. Chodila jsem po zahradě s pohledem do stromů, jestli ho náhodou neuvidím. Až po měsíci. Byla neděle ráno, a najednou vidím. Matýsek! Běhal po borovici na zahradě. Měla jsem pro jistotu v kapse oříšky, takže jsem mohla hned přiběhnout, zavolat ho a natáhnout ruku s oříškem. On přeskočil z borovice na lísku, u které jsem stála, a seběhl ke mně. Vzal si oříšek, ale už by se chytit nedal. Což je moc dobře. Pak už si další oříšek nevzal, vypadalo to, že nouzí netrpí, ale pobíhal mi kolem natažené ruky sem a tam, nahoru a dolů, tak, jak to dělal u nás doma. Chtělo se mi až brečet. Pořád vypadal stejně. Můj chovaneček. Měla jsem z něj radost. Asi se v přírodě dobře zabydlel a tak jsem byla moc ráda, že jsme ho přeci jen vypustili. Vypadal šťastně a spokojeně. Týdny utíkaly dál a náš Matýsek se občas ukázal na zahradě. Hopskal kolem nás po korunách stromů, koukal na nás z výšky, ale už se nepřiblížil na dosah. Jednou se mu podařilo pěkně žuchnout na zem, až to zadunělo. To když si špatně vyměřil vzdálenost stromů a nedoskočil. Blížila se zima a on se na naší zahradě ukazoval stále častěji. Možná si uvědomoval, že přezimovat na zahradě by nemuselo být špatné. Začala se s ním občas objevovat i veverka zrzečka. Kamarádka? Přišel první mráz a první sníh. Říkali jsme si, že je to první Matýskova opravdová zima. Co na ni říká? Ale když jsme ho zas viděli, vypadal stále spokojeně, kožíšek se mu leskl a ocásek měl hustý a krásně rozčepýřený. Náš Matýsek. Myslím, že se o něj nemusíme bát, že si umí dobře poradit, že zimu jistě přečká. Vychovali jsme prima kluka.

Fotogalerie

Zpracování dat...